Vytržený nerv

Panuje dnes všeobecný souhlas, s velkým veselím a dobrým rozpoložením, že k hlavním rysům období míru, jemuž se nyní těšíme patří to, že je zabíjeno značné množství nevinných lidských bytostí. Nejsme v těchto věcech tak divocí, nedbalí ani bojechtiví, dokonce ani ne jako latinské národy. Relativně vzato se zdá, že jsme téměř smíření s obecnou myšlenkou zabíjení, pokud a dokud přitom můžeme cítit ujištění, že je bezcílné, bezúčelné a bezvýsledné.
Pokud je stará žena sražena a zabita ve vsi, kde si hrála jako malé dítě, pokud kluk čistící stoku z ní včas neunikne a za jeho nedbalost ho stihne trest smrti shodneme se všichni, že je to velmi politováníhodné. Pozornost některých z nás to ale neodtáhne od celkem výlučného soustředění na hrůzy války. Nikdo si totiž nemůže poplést babičku přecházející přes cestu s nějakou starosvětskou romancí jakkoliv spojenou s dobrodružstvím odvahy a ten chlapec se (díky Bohu) nevydal na cestu veden jakýmkoliv pomatením, že se obětuje pro svou rodnou zemi. Jestliže smrt náhle skolí někoho, kdo nečekává, že zemře a nemate ho žádný nesmysl o věrnosti až do smrti: Smrti, kde je tvůj osten? Jestliže tulák skončí v chudinském hrobě neposkvrněný jakýmikoliv nadějemi a sny o válce a revoluci: Hrobe, kde je tvé vítězství? (GKC ironicky parafrázuje slavná slova sv. Pavla z listu Korinťanům pozn. překl.) Je zjevné, že smrt je něco zcela odlišného, když je výsledkem tak pokojného prostředí a okolí. Moderní versí Killing no Murder (Zabití, nikoli vražda ve smyslu „vražda na tyranu není zločinem“ je název pamfletu, který v době puritánské republiky poa anglické občanské válce v sedmnáctém století obhajoval zabití Olivera Cromwella pozn. překl.) je, že vraždou je jen militarismus, a že na zabíjení, které není vojenské, není nic špatného.
Slovo zabíjet zde ale užívám lehčeji, dokonce ještě lehčeji, než někteří stoupenci a hlasatelé pokroku berou zabíjení na ulicích. Na ulicích jsou totiž zabíjeny i jiné věci, i když jsou méně nápadné a méně posvátné. I tak používáme slovo „zabít“ v metaforičtějším smyslu. Říkáme například, že se vzájemně bijí barvy. A můžeme předvést, jako jeden příklad z mnoha, že náš sociální život je tak rozvržen, že se v něm barvy bijí a zabíjejí. Žijeme totiž ve světě, který nám předestírá ohromně rozlehlé pohledy tepající životem symbolisovaným barvou, který ale zcela postrádá onu sladěnou jednotu vlády tradice, která je symbolisována harmonií barev. Světelné reklamy velkého městě, třeba Londýn je v tomto ohledu téměř nerozlišitelný od New Yorku, přesně ukazují tento rozpor barvy a designu. Design, dokonce i ve smylu účelu, je slátaný a osobní a nejen vulgární, ale i podstatně prodejný. Barvy často dávají lidským smyslům ty nejlepší a nejkrásnější zážitky, pokud jen má člověk možnost si je nejlépe užít. Psychologický efekt vyvolaný nahodilým reklamním osvětlením je cosi, co se ke skutečným možnostem barev má asi tak, jako opilecké klimbání k božskému daru vína. Spíše by se měl poměřovat se zvykem, který se tak často objevuje v prohibicionistických nebo zpola prohibicionistických zemích, pokoušet se z božského daru vína dostat co nejvíce tím, že se před ním požívají přehnaná množství whisky, následovaná stejně nemírným množstvím piva, nebo možná začít celou hostinu likéry a skončit ji koktejly. Prohibicionisté se zkrátka opíjí proto,že se nikdy nenaučili pít a komerční reklama plýtvá a zahazuje i ten umělecký materiál, který je jí vlastní, protože se nikdy nenaučila barvy ani používat ani se z nich těšit. Barvy jsou zabity a jsou zabity tím, že se udřou k smrti. Ničí se nervy a to tím, že jsou přehnaně stimulovány až zakrní a otupí.
Když jsem byl dítě, měl jsem loutkové divadlo, tehdy osvětlované svíčkami (sem by patrně psychoanalytik vystopoval můj pozdější pád do církevních klášterů a krypt) s běžným způsobem jsem s tímto osvětlením byl docela spokojen. Svíčky mé barbarské mysli připadaly jako les stromů pohádkových víl s plameny místo květů. Našla se i ještě vzácnější a bohatší potěšení, jež byla dostatečně vzácná pro ty, kdo nebyli dostatečně bohatí. Občas se dal koupit jakýsi temně rudý prach, který po zapálení vybuchl v silné rudé světlo. Oheň byla sám o sobě úžasný, ale rudý oheň! Byl jsem však tehdy jen nudné viktoriánské dítko pět nebo sedm let staré a červený oheň jsem užíval jen vzácně, když to bylo účelné a účinné. Protože jsem žil v takových omezeních, můj nezralý mozek chápal, že se planoucí prášek hodí pro některé věci více než pro jiné, například pro goblina vystupujícího z padacích dveří v jeskyni krále měděných dolů nebo pro závěrečné vzplanutí, které obklopilo nachovou aureolou kolem temného mlýna a hradu zlořečeného Šíleného Mlynáře. Ani tehdy bych rudý oheň nepoužil ve scéně, kde pasáček (nepochybně přestrojený princ) hraje svým ovečkám na píšťalu na bledě zelené jarní louce, ani ve scéně, kdy se zelená a modrá skelná vata komíhala jako vlny kolem studeného býlí a ryb u vstupu do Davy Jonesovy komory. K tomu, aby lidé dělali takové hlouposti je zapotřebí nejprve vědy, pokroku, praktické výchovy a znalosti světa. Proto onen rudý oheň z dětského pokoje stále žhne v mé paměti jako niterné imaginativní zjevení, navzdory letům, navzdory času, dokonce i navzdory četným pochůzkám ulicemi moderního Londýna.
V ulicích dnešního Londýna, jež pan Cuthbert Baines tak výstižně nazval „světlem zalitými, krví skropenými“, je vzácný účinek rudého ohně zcela promrhán a zmarněn tím, že pře přišel o svou vzácnost a pozbyl své příhodnosti. Dítě až příliš důvěrně obeznámené s rudě žhoucími nápisy patrně nikdy nezažije romantiku, kterou si ze svého dětství pamatuji já a je možná přísně vzato pravda, že ve svém životě nikdy rudý oheň nespatří. V první řadě samozřejmě proto, že ho vidělo příliš mnoho. Tohle totiž není použití červené pro dekoraci v nějakém barevném schematu, je to prostě nudný proces natření celého města na červeno (paint the town red – být na tahu, flámovat pozn. překl.). Druhý důvod ovšem je také ten, že mu loutkové divadlo ukazovalo malé obrázky velkých věcí a město velké obrazy malých věcí. Velmi brzy přijde na to, že ideje spojené s těmito znameními, motivy lidí, kteří je zřídili, nálada lidí, kteří je přijali jsou věci spojené zcela s bezútěšnou hrabivostí či levným a mizerným přepychem. Letmý pohled na ně mu nenabídne žádné velké výhledy ani vize, nebude znát nic, než křiklavou a oslepující pustinu proklamací, které hýří důrazy, ale postrádají význam a bude vyrůstat bez jakýchkoliv poetických asociací s barvou, kterou poznal jen v souvislosti s prodejem kosmetiky nebo nějakého šarlatánského léku.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s