Případ Claudel

Slyšel jsem příběh, který jsem si neověřoval ani historicky, ani dějepisně, což je jinak známo jako místní šetření, v tom smyslu, že Francouzská akademie přijala nahodilost s absencí Moliéra ve svých záznamech velkomyslným gestem. Možná je to jen tradice o něčem, co někdo plánoval udělat, možná je to i jen čísí povídačka o tom, co by se udělat mělo, ale je to přesně ten typ tradice, která může representovat národ. A je to právě jedna z věcí, kterou by Francouzi mohli nebo chtěli udělat. Francouzská Akademie, založená Richeliem pro ustavení a povznesení klasické literatury v zemi, přirozeně pominula nějakého takového potulného herce a autora her jménem Moliere, právě tak, jako by Oxford či Cambridge pominuly nějakého potulného herce a autora her jménem Shakespeare. Jenže tady příběh, i kdyby to byl jen příběh, zahraje na strunu, kterou může rozezvučet jen Francouz. Říká se totiž, že Francouzská Akademie někde ve svých vnitřních nádvořích postavila Moliérovi zvláštní sochu s nápisem: „Rien ne manque à sa gloire; il manque à la notre“…a pokud chcete vědět, jaký je rozdíl mezi francouzskou a anglickou atmosférou, z nichž je každá po svém velmi povznesená, stačí si jen představit, že by někdo vykonal takovou omluvu, nebo to i jen navrhl, Shakespearovi. Dokážete si představit obrovskou sochu Shakespeara v Balliol Qoud s nápisem „Shakespeare nikdy na Balliol nestudoval“. Dokážete si představit, že by třeba i Cambridge postavila obrovský pomník Dickensovi, aby oslavila skutečnost, že nikdy nedosáhl universitního vzdělání—nebo vlastně žádného jiného vzdělání? Pokud je ten příběh o Moliérovi pravdivý, nebo i pokud je to pravé podobenství či bajka, plyne z bajky zjevné poučení. Angličané porážky spíše ignorují, Francouzi porážky poněkud přehání. Jenže Francouzi mají talent, díky němuž někdy z porážky vydobytou vítězství.
Nedávno utrpěla Francouzská Akademie, k mému velkému zármutku, těžkou porážku. Stalo se to tehdy, když dala přednost chytrému autorovi poněkud dekadentních veršů před Paulem Claudelem. Nikdo ale doufám nepředpokládá, že by poraženým byl pan Claudel. Pokud už bychom měli mluvit o tom, že někdo velký utrpěl porážku, pak tedy řekněme, že poražen byl Richelieu. Prvotřídní autor francouzské literatury, již velký kardinál miloval,a katolické kultury, již miloval rovněž při všem svém diplomatickém, ba bezskrupulózním, povzbuzování těch, kdo ji nenáviděli, narazil na jakýsi mlčenlivý vzdor, patrně od těch, kteří nenáviděli víc, než by kdy dokázal dokonce i nejbezohlednější kardinál. Aniž bychom si nárokovali hodnocení literárního srovnání, stačí podotknout, že i kdyby měla Akademie pravdu projevila by se tím ryze akademicky. Dokazoval by to fakt, že v literárním světě neslyšel o Claudelově rivalovi nikdo, o Claudelovi slyšeli všichni. To, že cosi představuje je vcelku do slova a do písmene uznáváno od Číny po Peru, v každém případě od Japonska po Washington (asi zčásti narážka na místa, kde Claudel působil během své dlouhé kariéry diplomata). Vypadá to, jako by se Akademie dopustila jednoho ze svých dosti vzácných omylů a tentokrát bez zjevných omluv, jež platily pro Moliérův případ. A vypadá to, že jednoho dne možná bude vztyčena další socha, s dalším nápisem „Jemu na slávě neschází nic, on schází slávě naší“ (Claudel byl nakonec mezi Nesmrtelné, členy Francouzské Akademie, zvolen v roce 1946, toho se ale GKC nedožil. Pozn. překl.)
Nemám dost místa na to, abych i jen načrtl překypující bohatství obrazů a idejí v díle Paula Claudela. Je důležité toliko zaznamenat fakt a to jako fakt spíše historický než literární, že bohatství idejí lze nyní najít u něj a ne na druhé straně. Může se velmi dobře stát a nejspíš se to i jednou stalo, že se historická kultura, již representuje, stáhne do úzkých kanálků a ojedinělých a isolovaných poznámek. Bude znít podobně jako poslední pastýřská píšťala na kterou hráli v osmnáctém století klerici napodobující nevinnost Vergilovy Georgici, nebo jako ona irská harfa, jíž praskla, pokaždé když puklo nějaké srdce touhou po svobodě. Dnes je tomu ale přesně naopak. Je to racionalistická tradice devatenáctého století, z níž zbyla jen jednotvárnost a opakování. Je to umělec, který je atheistou, kdo hledá útočiště v zahradě, aby unikl od volání vší dávné křesťanské civilisace po pluzích k orbě pro všechna pole celé země. Je to modernistův hudební nástroj, kterému popraskaly všechny struny vyjma jedné, jako na loutně v agnostickém obraze naděje, a dál drnká pořád těch pár akordů pravdy, které mu zbyly, ale všechny žalostně a na jednu notu. Nikdo nepopírá, já tedy rozhodně ne, že pravdy emancipované éry jsou dál pravdivé, třebaže takto isolované a irelevantní, právě tak jako duchovní pravdy zůstávaly pravdivé i když je mechanicky opakovali dvorští kaplani nebo vyčpělí kazatelé osmnáctého století. Ale pokud jde o plnost, bohatost a rozmanitost, výhoda je nyní zcela na straně naší starodávné věci. Myšlenky, jež se hemží a tlačí v jakémsi zmatku v dílech jako je Saténový střevíček se podobají davu živých lidí prorážejích opevnění opuštěné pevnosti. Je to Claudel nebo člověk téhož druhu, kdo dnes ztéká Bastillu, vězení se vší hrubostí a nelidskostí vězení, vyjma toho, že je v něm čím dál méně vězňů. Prázdné vězení může být téměř depresivnější než plné a takovým vězením je tradice současného akademického skepticismu. Předsudek, samotný duch vězení, sám zavírá a brání celé nové generaci plně rozpoznat větší přínos, užitek a prospěch, které zaslibuje oživení křesťanstva. V jednom smyslu bychom mohli i souhlasit se starými a unavenými žurnalisty, kteří tvrdí, že tahle doba musí být dobou mládí, ale jejím nejmladistvějším projevem je cosi, co obnovuje své mládí jak mládí orla.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s