VI. Případ Španělska

Předmět a smysl nedávného politického příběhu ve Španělsku nebyl nikdy anglických novinách jasně vyložen, docela jasně asi ne ani v katolických listech. Je to velmi pozoruhodný příklad toho, jak se svět skutečně pohnul poté, co nastala i nejdůležitější změna i v mém přesvědčení. Každý příběh konverse obsahuje paradox, možná i to je důvod proč záznamy o ní nikdy nejsou ideálně uspokojivé. Už svou samotnou povahou je to vyhasnutí egoismu: a přece každá záznam o ní musí znít egoisticky. Znamená to, přinejmenším v případě náboženství o kterém se bavíme, uznání reality, která nemá nic společného s relativitou. Je to, jako by člověk řekl: „Tenhle hostinec existuje, i kdybych ho sám nikdy nenašel,“ nebo „Můj dům je skutečně v této vsi, a bude tu, i kdybych k němu nikdy nedorazil.“ Je to uznání, že pravda je pravá, nezávisle na osobě toho, kdo ji hledá, a přece musí být popis jejího hledání autobiografií hledajícího, což je obvykle osoba poněkud depresivního druhu. Proto bude znít egoisticky, když tyto své poznámky uvedu slovy, že jsem byl dlouhou dobu liberálem v tom smyslu, že jsem byl členem liberální strany. Liberálem jsem pořád, jen liberální strana zmizela. Jako její ideály jsem chápal občanskou rovnost a osobní svobodu a to jsou moje vlastní politické ideály dosud. Jde tu ale o to, že jsem dlouho spolupracoval s praktickou organisací liberalismu, značnou část svého života jsem psal pro staré Daily News a samozřejmě jsem věděl, že politickou svobodu správně či mylně identifikuje se zastupitelskou vládou. Pak došlo k roztržce, o níž se nemusím příliš šířit, jen podotknu, že jsem se silně přesvědčil o dvou faktech.
První byl že zastupitelská moc, přestala být representativní. Druhý byl, že Parlament byl velmi vážně ohrožován politickou korupcí. Politici zastupují populaci, ba ani tu nejhlučnější a nejvulgárnější ne. Politici si nezaslouží důstojné jméno demagogů (Chesterton patrně naráží na prapůvodní význam slova, které znamenalo: ten, který vede či učí lid pozn. překl.). Politici si nezaslouží žádné jméno, leda snad jméno pocestných kšeftmanů, protože jezdí po obchodech pro soukromé firmy. Pokud něco zastupovali pak leda čísi obchodní zájmy, zájmy sice vulgární, ale dokonce ani ne populární.
Když se objevila fašistická vzpoura v Itálii nemohl jsem k ní z tohoto důvodu být zcela nepřátelský, protože jsem znal pokryteckou plutokracii,proto níž se fašisté vzbouřili. Nemohl jsem být ale ani zcela přátelský, protože jsem věřil v občanskou rovnost, v niž politici svou víru předstírali. Pro přítomný účel mohu celou věc shrnout velmi stručně. Skutečný argument pro fašismus lze shrnout do dvou slov v našich novinách nikdy neotištěných: tajné společnosti. Celý argument proti fašismu lze říci jedním slovem, dnes vůbec neužívaným, a téměř zapomenutým: legitimita. Pokud jde o první, byli fašisté ospravedlněni v tom, že rozbili politiky , protože jejich smlouvě s lidem tajně odporovaly jejich tajné smlouvy s gangy a spiknutími. Pokud je o to druhé, fašismus nemohl být nikdy docela uspokojivý, protože nespočíval na autoritě, ale jen na síle, což je nejslabší věc na světě. Fašisté vlastně říkali: „Možná nemáme většinu, ale jsme ta nejaktivnější a nejinteligentnější menšina.“ Což je prostě jen výzva jakékoliv jiné inteligentní menšině, aby ukázala, že je aktivnější. Doceal dobře to může skončit právě v té anarchii, jíž se snažili vyhnout. Ve srovnání s tím jsou despocie a demokracie legitimní. Tím chci říct, že není pochyb o tom, kdo je králův nejstarší syn, či kdo získal nejvíce hlasů v nejmechaničtějších volbách. Zatímco pouhá soutěž inteligentních menšin představuje poněkud chmurnou vyhlídku. To je, řekl bych, férové shrnutí argumentů pro a proti fašistickému hnutí. A nyní bych je rád aplikoval na zajímavý a zvláštní případ Španělska a všimnout si jak se s problémem vypořádal liberalismus.
Můj starý list Daily News (nyní News-Chronicle) týdny a nakonec měsíce varoval veřejnost přede všemi pochybnými a nebezpečnými důsledky fašismu. Spílal fašismu pro jeho neřesti, a poněkud zuřivěji, pro jeho ctnosti. V každém případě zuřivě odsuzoval představu menšiny vnucující svou vůli pouhým násilím, zbraněmi či vojenským výcvikem, v pohrdání ústavní demokracii, v níž lid projevuje svoji vůli skrze Parlament. Pro takový názor myslím mluví mnohé, zejména v Anglii, kde je skutečně normální a národní Parlament, jaký nikdy nebyl v Itálii či Německu. Mohl bych napsat mnohé ve prospěch i proti liberální theorii tak, jak ji zvěstuje News-Chronicle, když tu náhle byla celá věc zahozena a převrácena vzhůru nohama tváří v tvář prosté situaci ve Španělsku.
Nejprve si musíme připomenout, že církev má vždy náskok před světem. Proto se o ní říká, že je pozadu za svou dobou. Prodiskutovala všechno před tak dávnou dobou, že na tu debatu lidi dávno zapomněli. Sv. Tomáš byl internacionalistou dávno před tím, než se první internacionalista narodil, sv. Jana z Arku byla první nacionalistkou, dávno před tím, než se narodil první nacionalista, blahoslavený Robert Bellarmine, řekl všechno, co o demokracii a v její prospěch dá říct dávno předtím, než si první běžný světák troufl být demokratem a (o což nám zde půjde) křesťanská sociální reforma byla v plném běhu dávno před tím, než se objevily tyhle rozmíšky a střety mezi fašisty a bolševiky. Lidová strana rozpracovávala ideály Lva XIII. dřív, než e v Itálii objevila první černá košile. Tytéž lidové ideje se hýbaly ve Španělsku s tím výsledkem, že získaly skutečnou popularitu. Samozřejmě tu byly i jiné komplikace, královský dvůr zrovna populární nebyl, diktatura myslím neprojevila obzvláštní představivost ohledně zvláštního problému s Katalánskem, to vše ale nemělo vliv na hlubokou a populární katolickou změnu. Papež trval zejména na tom, že nemá námitek vůči republice jako takové, neexistoval odpor vůči ničemu až na jisté nelidské ideály, na jejich základě by lidé pozbyli svého lidství ztrátou osobní svobody a majetku. Nu, v naprosto férové a otevřené intelektuální výměně názorů, o níž se předpokládá, že v ni všichni liberálové věří, katolické ideály vyhrály. Při naprosto pokojných a legálních volbách, naprosto podobných volbám v Anglii, hlasovala naprostá většina v různé míře pro tradiční pravdy, což bylo pro tento stát a národ normální po víc než tisíc let. Pokud volby promlouvají, pak se Španělsko ústavně vyslovilo proti komunismu, proti atheismu, proti negaci, jež v naší době vyhladověla normálnost. Nikdo netvrdil, že tato většina byla dosažena vojenskou silou či násilím. Nikdo nepředstíral, že ji státu vnutila ozbrojená menšina. Pokud byla spravedlivá liberální theorie parlamentních většin, pak tohle bylo spravedlivé vítězství. Pokud byl parlamentní systém systémem lidovým, pak tohle bylo lidové vítězství. A tu náhle socialisté vyskočili a udělali přesně všechno to, co bylo vyčítáno socialistům. Použili bomby a děla a nástroje násilí, aby zabránili naplnění vůle lidu, či přinejmenším vůle parlamentu. Když hru prohráli podle pravidel demokracie, pokusili se ji vyhrát nakonec zcela podle pravidel války, v tomto případě občanské války. Pokusili se mírový parlament svrhnout vojenským státním převratem. Zkrátka jednali přesně jako Mussolini, nebo spíš dělali to nejhorší, co se kdy Mussolinimu připisovalo, a bez ubohé zástěrky jeho theoretické výmluvy.
A co řekli liberálové? Co řekli moji drazí staří přátelé svobody a pokojného občanství? Když jsem otevíral noviny přirozeně jsem předpokládal, že budou svolávat k obraně parlamentu a pokojné zastupitelské vlády a odsoudí pokusy menšiny o nadvládu pouhou vojenskou silou. Považte mé zděšení, když jsem zjistil, že liberálové hlasitě lamentují nad nešťastným neúspěch těchto socialistických fašistů zvrátit výsledky všeobecných voleb. Byl jsem za starých liberálních časů liberálem, tehdy jsme nebyli prosti zkušeností s volebními výhrami toryů a unionistů, často jsme smířeně odcházeli do oposice. Nikdo nikdy nenavrhoval, aby poté, co se Balfour nebo Baldwin stali ústavně předsedy vlád, vyrazili všichni nonkonformisté a s puškami a bodáky zvrátit výsledky lidového hlasování, ani nezačal vůdce oposice po předákovi vládní strany v parlamentu házet dynamit. Dalo se z toho dovodit jedině to, že liberalismus se staví proti militarismu jen tehdy, když jde o fašisty, a fašisty naprosto podporuje a schvaluje, pokud a dokud to jsou socialisté.
Nu, to je malá a čistě politická záležitost. Pro mě to ovšem bylo velké probuzení. Ukázalo mi to docela jasně základní pravdu moderního světa. A ta zní: nejsou žádní fašisté, nejsou žádní socialisté, nejsou žádní parlamentaristé. Je tu na světě jedna svrchovaně inspirující a iritující organisace jsou tu její nepřátelé. Její nepřátelé jsou připraveni být pro nebo proti násilí, pro svobodu nebo proti svobodě, pro zastoupení nebo proti zastoupení, ba i pro mír nebo proti míru. Dalo mi to zcela novou jistotu, dokonce i v praktickém a politickém smyslu, že jsem si vybral dobře.

Reklamy

V. Zhroucení materialismu

V. THE COLLAPSE OF MATERIALISM
Dr. Robert Forsyth přednesl nedávno pro psychiatrickou sekci Královské lékařské společnosti proslov, který byl dozajista psychologickou zvláštností, velmi zajímavou pro psychology, pathology, ty, kdo se zabývají odcizením a všechny další badatele mentálního zhroucení moderního světa. Byla to dokonalá a kompaktní ukázka velmi obvyklé kombinace komplexu nadřazenosti, ustrnulého vývoje a zábran vůči téměř všem formám intelektuální zvídavosti. Zde ji ale zmiňuji ne pro její omezenost, ale kvůli tomu, že přímo popírá všechny skutečně nové vědecké objevy. To, že materialisté dokáží být bigotní pro nás není nic nového, ale ne vždy se potkáváme s tak zarážejícím příkladem zastaralosti.
Nemá smyslu všímat si nějak zvlášť všech těch chorých řečí o sadismu a masochismu jako zdrojích náboženství. S poněkud bezútěšným pobavením můžeme mezi řečí podotknout, že takový druh spisovatele nedokáže udržet souvislý proud myšlenek a že se beznadějně zaplétá dokonce i do jistých zoufale technických pojmů. Tvrdí totiž, že islám představuje sadismus a křesťanstvo masochismus a to bezprostředně poté, co napsal, že křesťanské pronásledování heretiků bylo typickým projevem sadismu. Ovšem už jen posuzování velkých lidských událostí, dobrých i zlých, prismatem jakéhosi obskurního druhu šílenství je samo o sobě zábavou pro blázny. Je to naprosto stejné, jako kdyby někdo tvrdil: „Existuje jistý zvláštní druh šílence, který si myslí, že je celý ze skla. Tuto nemoc budu nazývat vitriositou a dokážu posléze, že kdokoliv kdekoliv, kdo kdy měl cokoliv a z jakéhokoliv důvodu společného se sklem byl obětí vitriosity. Vitriosita se ve svých různých stadiích projevovala u pouštních obchodníků, kteří prý sklo vynalezli, u středověkých řemeslníků, kterým se je podařilo tak úspěšně barvit i u prvních astronomů, kteří jako první vybavili teleskopy skleněnými čočkami. Vitriosita se podobá podvědomému libidu, protože zvědavec se dívá oknem, jež mohlo být skleněné, vitriosita je rovněž prvotním podnětem k alkoholismu, protože lidé pijí ze sklenic a není pochyb o tom, že princ Albert a královna Viktorie byli stiženi zuřivou a nezvládnutou vitriositou, protože postavili Crystal Palace.“ Drobný nedostatek této theorie (je právě tak vědecká jako theorie Dr. Forsytha) spočívá v tom, že  když se člověku chce theoretisovat, prospělo by mu občas, aby u toho i myslel. Je zřejmé, že všichni zmínění lidé měli pro všechno své počínání tisíc jiných důvodů mimo to, že byli blázni do skla. Stejně tak je zřejmé, že pravá i falešná velká náboženství mají pro vešekré své počínání tisíc jiných důvodů aniž by šílela z masochismu a sadismu.
Jenže, jak říkám, můžeme docela klidně ze všeho toho slizu vybřednout a pouvažovat nad skutečnou věcí dr. Forsytha a jeho podivnou neznalostí samotných základů moderního myšlení, ba zejména moderní vědy. V obecnější rovině tvrdí dr. Forsyth zhruba následující. Vědu a náboženství, jež nejsou usmířené a nejspíš ani usmiřitelné, dělí zásadní rozpor v tom, že věda patří k tomu, co on nazývá „reálným myšlením“ a co my bychom označili za objektivní pravdu, zatímco náboženství náleží k tomu co on označuje za „myšlení pro potěšení“, což by většina lidí pojmenovala jako imaginaci.  Nemusím ani zmiňovat stovku zjevným námitek proti tomuto hrubému dělení, jako například to, že náboženství se neomezuje na to, že by si představovalo příjemné věci, ba často mu lidé jako dr. Forsyth vyčítají, že si představuje věci nepříjemné. Mohli bychom rovněž poukázat na argumentaci v kruhu spočívající v tom, důkaz o neslučitelnosti náboženství  a vědy podáme zkrátka čistě tím, že vyjdeme z úvodního předpokladu, že je neslučitelné s pravdou. Zaměřím se zde jen na to, abych zdůraznil, že tento názor je nejen opakem pravdy, ale že je to dokonce pravý opak moderního myšlení.
Pokud právě nyní existují dva do očí bijící a nad vším ostatním čnící fakty o vědě a náboženství, pak jsou to tyto. První je, že věda si nárokuje mnohem méně zásluh na tom, že nám ukázala pevnou a objektivní realitu, než by jí příslušelo. Druhý pak spočívá v tom, že náboženství spoléhá mnohem víc, než by mělo (alespoň tomu tak bylo v minulých staletích) na to, že jejich zázraky a divy mystické zkušenosti lze prokázat jako pevnou a objektivní skutečnost. Na jedné atom zcela pozbyl své objektivní pevnosti, jíž se vyznačoval pro materialisty devatenáctého století. Na druhé straně Kristovo nanebevstoupení přijímá jako projev levitace člověk, který by je nikdy nepřijal jako Nanebevstoupení. Na jedné straně se fysikální věda stala vědou téměř metafysickou. Nejde tu totiž jen o to, že se atom stal, jak se často říká, abstraktní matematickou formulí. Téměř stejně oprávněně můžeme říct, že se stal jen algebraickým symbolem. Noví fysikové nám totiž docela upřímně říkají, že to, co popisují není objektivní realita věci, již pozorují, že nebádají nad objektem způsobem, jímž se materialisté devatenáctého století domnívali bádat. Někteří z nich nám říkají, že jen pozorují určité poruchy a deformace vyvolané ve skutečnosti jejich pokusy o pozorování. Eddington je ohledně materiálního světa větším agnostikem, než byl kdy Huxley ohledně světa duchovního. Je to zkrátka velmi nešťastná chvíle k tvrzením, že se věda přímo zabývá realitou a objektivní pravdou.
Na druhé straně a jiné úrovni, úrovni historické a praktické argumentace se právě teď náboženství skutečně dovolává reality a objektivní pravdy. Církev přišla s výzvou Lurd, která zůstává bez odpovědi, spiritisté tvrdí, že své náboženství mohou positivně  dokázat pokusy stejně jako these o chemii či elektřině. Nadto velké množství nezávislých intelektuálů, kteří nejsou ani katolíci, ani spiritisté, začalo projevovat nový zájem o logickou, ba právní obhajobu některých velkých historických zázraků. Vyšly například dvě nebo tři knihy, následující příkladu a vzoru vynikající, avšak přísně vědecké knihy nazvané Muž, který odvalil kámen a ti nejnezaujatější autoři čím dál víc začínají připouštět, že doklady pro takové události byly podceňovány. Nejmladší škola katolické apologetiky zastoupená P. Knoxem, panem Christopherem Hollisem a panem Arnoldem Lunnem útočí téměř výlučně zbraněmi důkazů a praktických poznatků a už se ani nepředstírá, že by na tom byli vždy nejhůř. Velmi nešťastná doba k tvrzením, že se náboženství zabývá jen příjemnými smyšlenkami a představami.
Obstarožní styl myšlení dr. Forsytha mě ale zaujal jen tím, že přitahuje pozornost k důvěrně známému modernímu faktu, o kterém podle všeho nikdy ani neslyšel. Nejdůležitější je zde fakt oné mimořádné  změny vědeckého přístupu k faktům. Má své místo v této sérii, protože je to jedna z těch velkých změn, které se ještě plně a veřejně nerozvinuly v době, kdy jsem konečně začal usilovat o vstup do církve. Ještě v době, kdy jsem o tom už začínal uvažovat, ovládal veškerou populární vědu, o níž se mohl laik doslechnout, dnes již mrtvý Haeckelův materialismus. Proto mohu po pravdě říct,  že tato velká revoluce ve fysické vědě byla jednu ze světových událostí, jež nastaly po mé konversi, ale byly by ji velmi urychlily, kdyby přišly před ní. Jenže přesná povaha účinku této vědecké revoluce na osobní náboženství je často špatně formulována setkává se s širokým neporozuměním. Navzdory tomu, co se patrně komusi zdá si my nemyslíme, že by na elektronech bylo něco specificky křesťanského právě tak jako se nedomníváme , že je něco podstatně atheistického na atomech. Naši filosofii na jejich fysice nehodláme založit na jejich fysice o nic víc, než bychom si přáli naši starobylou theologii založit na jejich nejnovější biologii. Nepůjdeme dělat volební kampaň se slogany nebo stranickými hesly typu „Valence pro vyvolené“ nebo „Za  pátery a protony“. Toto zhroucení materialismu má pro katolíky katastrofický významn jednoduše v tom, že ta nejspolehlivější kosmická tvrzení vědy se mohou jednoduše zhroutit. Pokud za padesát let elektron vybuchne právě tak úplně jako atom, nás to neovlivní, protože my jsme svou filosofii na elektronu nezaložili o nic víc, než na atomu. Ale materialisté svou filosofii na atomu založili. A je docela pravděpodobné, že  takový či onaký duchovní výstřelek se právě nyní zakládá na elektronu. Pro člověka mé generace nespočívá význam změny v tom, že zničila dogma „Hmota je složena s dále nedělitelných atomů“, bylo to sice velmi dogmatické dogma, ale jednalo se koneckonců jen o detail. Důležité bylo, že zničila přijímané, universální,  hlásané a popularisované dogma. „Musíte přijímat závěry vědy.“ A právě tento dojem ze zkušenosti byl nyní uzavřen, či spíše vyloučen. Bez ohledu na to, co dalšího bude sporného, nadále už nebude sporu  o tom,  že by někdo „přijímal“ závěry vědy. Ani  sami noví vědci po nás nechtějí, abychom přijímali závěry vědy. Sami noví vědci nepřijímají závěry nové vědy. Abychom  k nim byli spravedliví, oni horlivě popírají, že věda něco uzavřela, nebo že v tomto smyslu má nějaký závěr. Jejich nejvybranější intelektuálové opakují pořád dokola, že věda závěry nedává.
To je naprosto v pořádku a je to velmi moudré a naprosto to odpovídá postupnému upřesňování pravd v jejich vlastní úrovni a oblasti Jenže mezitím jsou tu takové věci, jako je lidský život. Viktoriánští agnostici s nadějí očekávali od vědy, že jim dá nějakou funkční jistotu ohledně života.  Noví fysičtí filosofové jsou na tom úplně stejně, až na to že čekají beznadějně a ne s nadějí. Velmi dobře totiž vědí, jaký je skutečný význam a smysl relativity. Velmi dobře vědí, že jejich vlastní názory se z relativně správných mohou změnit v relativně mylné. A mezitím, jak znovu říkám, je tu třeba to, že by mělo existovat nějaké pracovní pravidlo o tom, zda máme platit své dluhy, či vraždit své nepřátele. Nebudeme čekat na osvícení z devatenáctého století, které by snad mohlo nastat. Rozhodně nebudeme čekat na osvícení dvacátého století, které přijít nemůže. Pokud hledáme průvodce životem, budeme se muset porozhlédnout jinde.

IV. Problém s knihou modliteb

K událostem, které by ze mne udělaly katolíka, kdybych jím už nebyl patřila i podivná záležitost s Novou knihou modliteb. Odhalila mi skutečnost, již jsem si do té doby neuvědomoval. Skutečně existovala anglikánská církev, nebo spíš skutečně existovala Anglie, která si převážně představovala, že vlastní a ovládá církev. Jenže ona církev nebyla tou církví, k níž jsem si myslel že patřím, totiž k horlivé, kultivované a upřímné skupině lidí, která se považuje za katolickou. Byla to mnohem ohromnější a neurčitější skupina lidí, která nevěřila v nic zvláštního, ale považovala se za protestantskou. Zásadní tu ovšem je to, že bez ohledu na to zda se prohlašovali za protestanty nebo se hlučně chlubili svým atheismem, vypadali, že jsou zcela přesvědčení o tom, že jim anglikánská církev patří a že z ní můžou udělat mormonský templ, pokud se jim zamane. Já bych se v žádném případě takhle vlastnit dlouho nenechal.
Abychom porozuměli všemu oč tu běží musíme si říct pár slov o anglikánské Knize modliteb jako takové. Book of Common Prayer je vrcholným dílem protestantismu. A to ještě víc než dílo básníka Miltona. Je tím hlavním vlastnictvím a lákadlem, magnetem a talismanem přitažlivým a zajímavým dokonce i pro lidi vně anglikánské církve, podobně jako gotické katedrály lákají a přitahují i lidi vně katolické církve. Myslím, že budu mluvit za mnoho konvertitů, když řeknu, že to jediné, co může vyvolat jakoukoliv nostalgii či romantickou lítost, jakýkoliv stín stesku po domově v člověku, který vpravdě dospěl domů, je právě rytmus Cranmerovy prózy.
Všechny ostatní údajné projevy nadřazenosti kterékoliv formy protestantismu jsou zcela fiktivní. Řekněte katolickému konvertitovi, že ztratil svou svobodu a rozesmějete ho. Jedna významná literátka nedávno napsala, že jsem vstoupil do nejrestriktivnějšího ze všech křesťanských společenství a mě to přímo obludně pobavilo. Katolík se cítí padesáteronásobně svobodněji než člověk lapený do sítě anglikánských nervosních kompromisů, právě tak, jako se člověk, který rozvažuje o celé Anglii cítí svobodněji než ten, kdo poslouchá whipy jedné konkrétní strany. Má před sebou celé dva tisíce let plné dvanácti set tisíc sporů sváděných navzájem mezi mysliteli, školami, cechy a národy. Neomezovalo je nic než základní logický fakt, že stálo za to se o věci přít, protože je nakonec bylo možné vyřešit a rozhodnout. A pokud jde o rozumu: náš monopol moderní svět prakticky připouští. Když odhlédneme od jednoho či dvou starých omšelých atheistů z Fleet Street (mají moje velké sympatie), nehájí dnes spolehlivost rozumu nikdo, než Řím. Lákání nerozumu je mnohem silnější, či snad to je lákání krásy, jež je asi rozumu nepřístupné. Hudba a kouzlo vznešeného stylu šestnáctého století v Anglické litanii volají člověka zpět jako zpěv Sirén, podobně jako mohl Vergilius a další básníci lákat zpět pohana, který vstoupil do prvotní církve. Jenže jelikož je stoupenec Říma a tedy racionalista, nebude se vracet kvůli tomu, že jeho oponenti měli před čtyřmi staletími stylistický fortel, o který od té doby přišli, a nezapomene kvůli tomu na vše ostatní.
Anglikáni , ani nikdo jiný, už to dnes nesvede. Moderní modlitby, jak se zdá, a pro anglikány to platí asi nejvíc, se naprosto nedokáží obejít bez novinářských frází. A vypadá to, že próza knihy modliteb v tom bude pokračovat jako posměšná ozvěna. Lambeth nebo Convocation vydají modlitbu, která bude znít třeba: „Veď nás, Ó Pane, k řešení našich sociálních problémů,“ a v pozadí se ozve zaúpění starých varhan….„všichni, kdo jste opuštění a utiskovaní“. První anglikáni prosili o pokoj a štěstí, pravdu a spravedlnost, poslední anglikány, a mnoho dalších, však nemůže nic odvrátit od děsivého zvyku prosit o zlepšení mezinárodních vztahů.
Proč ale měla stará protestantská kniha modliteb moc nad duchem a srdcem podobnou velké poesii? Mělo to mnohem hlubší důvod, než jen vyhýbání se novinovým frázím. Lze to říct i jednou větou: měla styl, měla tradici, měla náboženství, napsali ji odpadlí katolíci. Její síla je spíš než v tom, že šlo o první protestantskou knihu v tom, že to byla poslední katolická kniha. Jak už to bývá, můžeme to dokázat tím nejpraktičtějším způsobem na skutečných ukázkách z textu. Nejpůsobivější pasáže v anglikánské knize modliteb jsou právě ty, které se nejméně podobají anglikánské atmosféře. Jsou dojemné, ba vzrušující právě proto, že říkají věci, které protestanti už dávno říkat přestali, a které dnes říkají už jen katolíci. Každý, kdo se aspoň trochu vyzná v literatuře pozná, když se styl vzepne ke svému nejlepšímu úsilí a v takových případech vždy hlasitě říká to, co se nadále pokoušíme říkat my, třebaže i jen slabounce a co se jinak nepokouší říkat už vůbec nikdo. Každý, kdo si připomene nejlepší pasáže Book of Common Prayer si hned všimne, že se zabývají obzvláště duchovními myšlenkami a tématy, která dnes vypadají podivně a hrozně a v každém případě se jeví jako pravý opak běžného. „….v hodinu smrti naší a v den Soudu.“ Kdo dnes mluví o hodině smrti? Kdo o Dni Soudu? Jen hrstka malých nuzných kněží z Italské mise. Rozhodně ne populární a výmluvný děkan z Dutoslova, který je tak široký, až je vysoký. Jistě ne ten okouzlující a oblíbený vikář od sv. Ethelbalda, který je tak vysoký až je široký. A ještě méně pomocný duchovní z téže farnosti, který je upřímně nízký. (hříčky s High, Broad a Low Church, různými tábory v anglikánské církvi. pozn. překl.). Tak je tomu na každé stránce, kde je styl inspirován duchem. „nedopusť Bože, bychom pro všeliká muka smrtelná od Tebe odpadli“…. „Ach, tak tohle člověka dostane“ (nebo něco v tom smyslu), řekl správně lord Peter Wimsey o této větě v detektivním příběhu slečny Dorothy Sayers, která podobně jako lord Peter, zná vedle jedů i mnoho jiných věcí a historické tradici svého hrdiny rozumí velmi dobře. Ale slyšeli jste někdy pátera, který zrovna přišel z kriketu, nebo vikáře usmívajícího se pod Union Jackem na schůzi konservativní strany, promluvit o oné nejzazší hrozbě, o nebezpečí odpadnutí od Boha ve strázních smrti? Jak morbidní. Zrovna jak ty talináské modlitební knížky. Jak římské.
Myslím, že staří anglo-katolíci, kteří bývali mými přáteli, nebo mnozí, kteří dosud jsou mými přáteli, by nepopřeli, že došlo k moderní vulgarisaci náboženství a to převážně kvůli šíření tohoto oficiálního optimismu. A třebaže oni sami jsou docela prostí jeho vulgární podoby, mohou jen stěží popřít, že je převážně oficiální a velmi rozšířený. Přesto mě velmi šokovalo, když jsem zjistil, jak oficiální a rozšířený je. Přeháněl jsem význam inteligentní menšiny, protože je pro mne důležitá. Ale veřejnost a svět venku byli ponecháni napospas ariánským a pelagiánským demagogům typu děkana Ingeho a dr. Barnese a volně se stále ještě může prohánět jakýsi druh negativního protestantismu. Zcela volně se pohyboval a všechno smetl, když přišlo na knihu modliteb, O návrhu na úpravy knihy modliteb či spíše na dvě alternativní knihy nerozhodla církev sama či její členové a sbory. Otázku rozhodl dav politiků, atheistů, agnostiků, disidentů, paršíů, zapřisáhlých nepřátel této církve či jakékoliv církve, kteří všichni shodou okolností byli poslanci Dolní sněmovny. Kdyby si snad taková záležitost měla dát historické motto, nebo si zasloužila cokoliv vznešenějšího než titulek v novinách, pak by nad celým anglikánským příběhem nebylo napsáno Ecclesia Anglicana, Via Media nebo cokoliv takového, ale Cujus Regio Ejus Religio (koho země, toho víra, heslo náboženského kompromisu po třicetileté válce pozn. překl.), nebo ponechejte císaři, co patří Bohu.
Kvůli kontrastu stylů přidám ještě jednu příhodu, která se udála mezi lidmi, kteří byli katolíky po čtrnáct set let a jednu, která se přihodila lidem, kteří byli čtyři sta let protestanty. Protestantská organizace věnovala všem atheistů atd. kdo hlasovali po protestantsku velkou černou bibli nebo knihu modliteb, případně obojí, ozdobené na obálce obrázkem budovy Parlamentu. In hoc signo vinces (V tomto znamení zvítězíš. Zde velmi ironicky. Původně tahle slova podle legendy před rozhodující bitvou slyšel císař Konstantin, když měl vidění Kříže. Poté, co v bitvě zvítězil, milánským ediktem ukončil éru pronásledování křesťanů v římské říši pozn. překl). Dát na obálku knihy kříž či krucifix by bylo velké modlářství, kdežto obrázek parlamentu, kde jsou uchovávány stranické fondy a kde se prodávají šlechtické tituly—Hle chrám, kde přebývají bohové Israele…Víme, že se svět jistě vyvíjí, vzdělanost se určitě šíří, ubývá negramotných, a mám za to, že to vše je v pořádku. Ale ona čtyři silná staletí protestantské Anglie začínají Book of Common-Prayer, v níž, dokonce i vprostřed Cranmerovy zrady a zděšení, a přímo v okamžiku, kdy se lidé odtrhávali od Říma a křesťanstva, pořád ještě dokázali povznést hlas v jazyce tak vznešeném k skutečně autentickému křesťanskému zvolání: „Tvou drahou smrtí a pohřbením, Tvým slavným vzkříšením a nanebevstoupením a příchodem Ducha Svatého“. Ona staletí začala touto řečí lidí, kteří byli svými instinkty a způsoby myšlení katolíci. Protestantská civilisace se vyvíjí, vzdělanost se šíří a rozmnožuje v bohatství a moci měst a škol. Až nakonec uzraje a vydává poslední plod své kultury v podobě tlusté černé knihy poněkud polštářového typu s opravdovým fotografickým obrázkem, pohledem na jednu z pamětihodností, pěkně vloženými do její černé naducané vazby či rámu… Pěkný podrav z Ramsgate (přímořské letovisko na jihu Anglie pozn. překl.)….v každém případě, čtyři sta let pochodu od Říma.

III. Kapitulace před sexem

III. THE SURRENDER UPON SEX
Už jsem vysvětlil, že zde předkládám náčrtky šesti různých příležitostí, kdy bych se stal katolíkem, pokud bych nebyl jedním jediným druhem člověka, který se jím už stát nemůže. Vzrušení z konverse je stále připraveno pro atheistu i satanistu a kohokoliv jiného, kdo může konvertovat, vyjma konvertity. Ve své první črtě jsem zmínil, že jednou z krisí, které by mě pohnuly vydat na cestu, kterou jsem se již vydal, byla rozkolísaná a falešná liberálnost slavné lambethské zprávy o tom, čemu se bizarně říká kontrola porodnosti. Ve skutečnosti jde samozřejmě o systém předcházení zrození, jímž se má uniknout kontrole. Tento konkrétní případ byl ale jen vyvrcholením dlouhého procesu kompromisů a zbabělosti kolem problémů pohlaví a sexu. Byla to jen závěrečná kapitulace po dlouhotrvajícím ústupu.
Existuje jistý historický fakt o člověku, který mi nyní už připadá tak prostý a pevný, že mám dojem, že bych jej neztratil ze zřetele, i kdybych ztratil víru. Svou povahou se podobá spíše faktům chemickým či biologickým i když z druhé strany je jako řada jiných zjevných a nesporných faktů dostatečně tajemný. Jde o tohle: že jakmile náboženství ztratilo kontakt s Římem v okamžiku a vnitřně se proměnilo odshora dolů v samotné své podstatě a látce z níž bylo složeno. Změnilo podstatu, nemuselo nutně změnit svou formu, rysy a vnějšek. Mohlo dělat stejné věci jako dosud, ale samo nebylo stejné jako předtím. Dál mohlo říkat stejné věci, ale už ne neříkala tatáž věc. Zpočátku to jistěže také tak vypadalo. Jindřich VIII. byl katolík ve všem, až na to, že nebyl katolíkem. Dodržoval vše do posledního zrnka růžence a do poslední svíčky, přijímal vše do posledního odvození z poslední definice, přijímal vše mimo Říma. A v okamžiku onoho odmítnutí se jeho náboženství stalo jiným náboženstvím, náboženstvím jiného druhu, čímsi odlišným. V oné chvíli se začalo měnit a dosud ta proměna neskončila. Poněkud unaveně bereme na vědomí, že někteří moderní církevní představitelé označují takovou trvalou změnu za pokrok, stejně tak bychom o mrtvole, jíž hýbou červi, mohli říct, že je živější nebo o sněhulákovi, který se pomalu mění v louži, že se očišťuje od všech historických nánosů. O tu mi tua ale teď nejde. Jde mi o to, že mrtvý člověk může těsně po smrti vypadat, jako by spal, ale jeho rozklad již započal. Jde o o to, že teoreticky lze sněhuláka udělat podle lidské podoby a k jeho skutečnému obrazu. Michalangelo udělal sochu ze sněhu a velmi dobře to mohla být přesná replika některé z jeho mramorových soch, ale mramor to nebyl. Sněhulák se nejspíš začal rozpouštět v tu chvíli, kdy byl hotov. Ale i kdyby mráz vydržel, pořád je to materiál, který se může rozpustit, jakmile zima poleví. Mnohým se zdálo, že protestantismus ještě dlouho bude dokonalou jinovatkou, řečeno slovy oblíbeného sloganu. To však nic nemění na rozdílu mezi ledem a mramorem. Mramor netaje.
Titíž pokrokáři nám vždycky tvrdí, že doufají v Budoucnost. Pravda je přitom taková, že jediné v co nemůže příznivec pokroku skládat naději je Budoucnost. Nemůže důvěřovat ve svou vlastní Budoucnost, natož pak ve svůj vlastní Futurismus. Pokud nedá změnám nějaká omezení, mohou proměnit jak jeho pokrokové, tak jeho konservativní názory. Bylo tomu tak s církví založenou původně Jindřichem VIII. Ten byl téměř ve všem obecně proklínán jako papeženec, jako člověk poněkud papežštější než papež. Myslel si, že se může spolehnout na to, že jeho církev bude dál pravověrná, dál bude vysluhovat svátosti a trvat na jejich nezbytnosti pro spásu, dál bude považovat kněze za prostředníky mezi člověkem a Bohem, dál bude dbát na zachovování církevního obřadu a ta dál. Mělo to jen jednu malou slabinu. Nemohl se spolehnout, že jeho církev zůstane sama sebou. Nic než víra nemůže spoléhat na to, že zůstane samo sebou.
Nu, když už se této pravdy dotýkám v souvislosti se sexem a pohlavími, snad si mohu dovolit uvést jednu triviální novinářskou anekdotku. Pár let před válkou se mě několik mých novinářských kolegů, byli mezi nimi jak socialisté, tak toryové, ptalo, co si skutečně představuji pod pojmem demokracie a zejména zda si skutečně myslím, že by na Rousseauově ideji Obecné vůle něco bylo. Řekl jsem, že mám za to (a mám dojem, že si to myslím dosud), že něco takového může opravdu existovat, ale že to musí být něco mnohem pevnějšího a jednomyslnějšího než pouhá většina podle pravidel stranické politiky. Použil jsem staré rčení o člověku z ulice a řekl jsem, že když vyhlédnu z okna na nějakého neznámého člověka procházejícího kolem mého domu, mohu vsadit docela dost na to, co si myslí o jistých věcech, ale ne na to, co si myslí o předmětech běžných sporů. Liberálové mohou mít velkou většinu, ale on nemusí být liberál. Statistiky mohou dokazovat, že Anglie je převážně konservativní, ale nevsadil bych ani knoflík na to, že zrovna on je konservativec. Ale vsadil bych se (řekl jsem), že věří v oblékání šatů. Moji socialističtí tazatelé to nezpochybnili, i oni přijímají šaty jako tak jistou všeobecnou shodu o zdravém rozumu a civilisaci, že tuto tradici můžeme připsat naprostému cizinci, leda snad že by to byl nějaký blázen. Jak nedávno to bylo! Když bych dnes uviděl někoho neznámého kráčet po ulici nevsadil bych ani to, že věří v nošení šatů. Celá země je poseta nudistickými koloniemi, stánky s knihami jsou plné nudistických magazínů, noviny se hemží malými zdvořilými odstavečky velebícími onu zvláštní sortu anarchistických pitomců, o níž se tu bavíme, pro jejich udatnost a snědost.V jakémkoliv okamžiku může existovat Obecná vůle, ale pokud nemá víru, o niž by se mohla opřít, je to vůle neobyčejně slabá a kolísavá.
A stejně tak jako ve věci cudnosti, či pouhých vnějších projevů pohlavnosti, tak i ve všech hlubším problémech sexu byli moderní lidé úžasně slabí a nestálí. A myslím, že církev byla v některých věcech ohledně sexu velmi rozhodná a dogmatická, až si mnoho dobrých lidí upřímně myslelo, že je rozhodná a dogmatická příliš, právě proto, že od počátku dobře znala onu slabost, již jsme všichni nakonec objevili. Nu katolík je člověk, který sebral odvahu postavit se neuvěřitelné a nepředstavitelné myšlence, že je tu něco,co může být moudřejší než on sám. Nejpůsobivějším a nejvíce vynikajícím příkladem je asi katolický pohled na manželství, když ho srovnáme s moderní theorií rozvodu. Tedy, dlužno dodat, že ne s velmi moderní theorií rozvodu, jež je pouhou negací manželství, ale i jen s poněkud méně moderní a o něco uměřenější theorií rozvodu, který byla vcelku obecně přijata už když jsem byl ještě chlapec. V tom spočívá celý smysl či zkouška této otázky, protože vysvětluje, proč církev odmítá jak umírněnou, tak přehnanou theorii. Ilustruje právě to, co nač poukazuji, totiž fakt, že rozvod se již změnil v něco zcela jiného, než byl původně zamýšlen i těmi, kdo s ním přišli jako první. Už se musíme v myšlenkách vracet do zcela jiného myšlenkového světa, abychom pochopili, jak si vůbec někdo mohl myslet, jak si myslelo si to mnoho velmi počestných viktoriánů, že je rozvod slučitelný s viktoriánskými ctnostmi. Jenže oni toliko tolerovali tuto sociální instituci jako výjimku, a mnohá moderní sociální řešení by vůbec tolerovat nedokázali. Ani moji rodiče nebyli žádní pravověrní puritáni či příslušníci High Church, byli to universalisté blízcí či podobní unitářům. Kontrolu porodnosti by však hodnotili stejně jako infanticidu. Přesto ale ohledně rozvodu tito liberální protestanté zastávali jakousi střední pozici, která se dala shrnout asi následujícím způsobem. Pro všechny lidi žijící v manželství platila podle nich normální povinnost a nutnost zachovat svému manželství věrnost, to od nich bylo možné požadovat právě tak, jako běžnou poctivost a upřímnost či jakoukoliv další ctnost. Soudili však, že v jistým velmi mimořádných a krajních případech je rozvod přípustný. Nu, když dáme stranou naši mystickou a svátostnou nauku, nebyla to od podívání nerozumná pozice. Rozhodně to neměla být pozice anarchická. Ale katolická církev prohlásila, a byla v tom téměř osamělá, že takový postoj ve skutečnosti k anarchické pozici vede. Katolická církev měla pravdu.
Kdokoliv má v hlavě vidoucí oči a bez ohledu na to jaké nosí v hlavě myšlenky, pozoruje, jak vypadá současný svět, musí vědět, že celá společenská podstata manželství se změnila právě tak, jako se změnila celá sociální podstata křesťanství po rozvodu Jindřicha VIII. Podobně jako v předchozím případě vnější věci zůstaly zachovány, některé na čas, některé dosud. Některé rozvedené osoby, které mohou uzavřít docela legálně uzavřít manželství na matrice, si poměrně hořce stěžují, že nemohou být sezdány knězem. Kostel považují za zcela jedinečně příhodné místo k tomu, aby současně porušily a složily jeden a týž slib. A biskup města Londýna, o němž se soudilo,že sympatisuje se svátostnější stranou, nedávno takovému požadavku vyhověl a to proto, že šlo o velmi zvláštní případ. Jako kdyby každá lidská bytost nebyla zcela zvláštním případem. Ono rozhodnutí bylo jedou z oněch příležitostí, kdy bych se musel rozhodnout a jít, pokud bych ještě do té doby otálel. Ale obecná společenská atmosféra je záležitostí mnohem zásadnějšího významu. Mnozí normální lidé uzavírají manželství už s myšlenkou, že se mohou rozvést. V okamžiku, kdy se taková myšlenka objeví, starý protestantský kompromis se vytrácí. Upřímný a nevinný viktorián by se nikdy neženil s pomyšlením, že se se svou chotí může rozvést. To už by si svou ženu mohl brát s tím, že by zvažoval, zda ji nezavraždí. Nepředpokládalo se, že by o takových věcech fantazíroval při líbánkách. Psychologický základ celé věci se změnil, mramor se změnil v led a led se rozpustil, podivuhodně rychle. Církev měla pravdu, když odmítla i jen výjimku. Svět výjimku připustil a výjimka se stala pravidlem.
Jak jsem již řekl, slabé a nerozhodné vyjádření o předcházení zrození bylo jen vyvrcholením tohoto dlouhého intelektuálního rozkladu. Není třeba, abych zde tento konkrétní problém znovu rozebíral, postačí říct, že platí tatáž pravda jako v případě rozvodu. Lidé navrhují jakousi snadnou cestu, jak se dostat z jistých lidských odpovědností a potíží a to včetně vyhýbání se odpovědnosti a potížím s naplňováním ekonomické spravedlnosti a dosahování lepších mezd pro chudé. Ale tito lidé prosazují tuto snadnou metodu v naději, že ji někteří lidé využijí jen v uměřeném rozsahu, třebaže je mnohem pravděpodobnější, že ji blíže neomezené množství lidí využije v blíže neomezeném rozsahu. Je zvláštní, že jim to nedohází, protože myslitelé a spisovatelé mezi nimi už rozhodně nejsou takovými optimisty ohledně lidské přirozenosti, jakým býval ještě Rousseau, ale jsou naopak, pokud jde o lidskou přirozenost, mnohem většími pesimisty, než jsme my. Když se například zamyslíme nad lidstvem podle toho, jak je popisuje například pan Aldoux Huxley, je těžké představit si jeho odpověď na takto položenou otázku: „Na jedné straně tu máme snadný způsob, jak se zbavit potíží tím, že se vyhneme narození dítěte: na druhé straně tu máme velmi obtížnou cestu z potíží skrze rekonstrukci celého sociálního systému a vynaložení dřiny a možná i zápasu za lepší systém. Kterou cestu si asi spíše vyberou lidé, které popisujete?“ Já však nemám na mysli přímé a otevřené protivníky, jako je třeba právě pan Huxley, ale všechny ty, na něž jsem se kdysi mohl obracet a doufat při obraně země křesťanských oltářů. O ty mám starost. Oni jistě msí vědět, že nepřítel, který nyní stojí na hraních nenabízí žádnou možnost kompromisní dohody, ale hrozí naprostou zkázou. A oni se nechali koupit a otevřeli jim cestu.

II. Když se svět obrátil zpět

Prvních čtyřicet let mého života snad žádný člověk na světě a rozhodně žádný člověk světa znalý neměl nejmenší pochybnosti o tom, jak říkal Matthew Arnold, „kudy a kam svět spěje“. Nemusel přitom nutně souhlasit s Matthew Arnoldem, který měl podle všeho pocit, že musí svět napodobit. Někteří lidé želeli věků, které pominuly, další byli připraveni zajít dál než ostatní, jiní jít rychleji než ostatní, další si téměř vášnivě přáli jít pomaleji. Všichni se ale shodovali, řečeno běžnou řečí, že to tak půjde, a že to jde pěkně zostra. Velmi zeširoka řečeno jednalo se o dychtění po svobodě a bratrství vycházející z francouzské a americké revoluce směřující k ideálu demokracie. Byly k tomu samozřejmě přimíseny prvky, které měly logicky navzájem málo společného. Byly tu tendence k materialismu, monismu či skepticismu, jež jsem odmítl dávno před tím, než jsem se stal katolíkem. Byl tu prvek rovné spravedlnosti a důstojnosti všech občanů, který jsem přijal dlouho potom, co jsem se stal katolíkem a kterého se držím stále. Jako všichni ostatní jsem ale předpokládal, že pohyb hnutí stále pokračuje a že se nejspíš ještě někam pohne. Katolík nebo člověk s rostoucími katolickými sympatiemi to mohl rozeznat a uznat třemi různými způsoby. 1) Mohl říct, že takový je světa běh a tím hůř pro svět. Mohl říct, že svět jistě dospěje dál a k mnohem horšímu. 2) Mohl pozoruhodně pravdivě říct, že žádné hnutí a pohyb výlučně světské povahy se nemůže opravdově dotknout skutečně duchovní otázky. Vezměme si jeden prostý příklad. Ani nejideálnější republikáni se jaksi nemohli zbavit lidského zvyku umírat a obecně i rozvažování nad tím, zda umíráním vše končí. Demokracie nemůže naplnit všechna očekávání a tužby a to ani kdyby se očistila natolik, že by dokázala naplnit všechny demokratické touhy. 3) S jistým historickým ospravedlněním by se mohl podívat kupředu do doby, kdy všechny časné rozmíšky mezi církví a republikou skončí skutečným a rozumným smířením pravd obou, podobným smíření Aristotelovy filosofie s náboženstvím sv. Augustina sv. Tomášem Akvinským. Cosi takového bylo učiněno v nedávných papežských prohlášeních, ale nám zde jde o to, že bez ohledu na to, zda církev skončí nebo neskončí tuto konkrétní při se světem, si všichni byli jisti, že spor s demokracií je sporem se světem. Zkrátka katolík může současný vývoj odmítnout, nebo říct, že jeho vyznání je na současném vývoji nezávislé,.nebo říct, že jeho vyznání v současném vývoji najde místo. Všichni ale věřili že současný vývoj bude i budoucím pokrokem.
Pak nastaly podivuhodné soudy, prazvláštní znamení Apokalypsy. Neprve velká válka, pak paradox italského fašismu a potom parodie německého fašismu. Nu v myslích všech přemýšlejících lidí (řekla by Racionalistická tisková asociace) to způsobilo a zanechalo velký obrat či zvrat myšlení, který neměl vůbec nic společného s tím, zda považovali kterékoliv z těchto hnutí za správné či špatné. Je zcela zásadní uvědomit si, že je o změnu mnohem zásadnější, než je soulad ši nesoulad se zmíněnými frakcemi. Někdo může spolu se mnou považovat Spojenci vedenou válku za spravedlivou, někdo si myslí, že Mussoliniho úder měl značné ospravedlnění, nebo dokonce, že Hitlerův převrat přinesl řadu spravedlivých věcí. Nebo si může myslet pravý opak a celou válečnickou epochu, od prvního rekruta Kitchenerovy armády po posledního darebáka potřísněného Dolfussovou krví, považovat za propad zpět ke krvi a barbarství. Na pozadí všech zápolících postav se ale proměnila krajina, která nyní připomíná zemětřesení. Teď už člověk ví, že se celý pochod lidstva může otočit a mašírovat zpět ve vlastních stopách, že vývoj může pokračovat, nebo mít dojem, že pokračuje přesně opačným směrem než se takřečený pokrok po staletí ubíral. Může nejen ztratit vše oč jeho otcové bojovali a čeho si nejvíce cenili, on to může vše rovnou zahodit. Může nejen obnovovat, ale může obnovit přímo a výlučně to, co byli jeho dědové nuceni opustit, nebo co se cítil neschopni hájit. Celý svět se znovu dal do pohybu, ale míří na druhou stranu.
To je dnes směr a cesta, kam svět spěje, pokud něco takového existuje. Ve skutečnosti ale nic takového není. Katolík by si toho možná měl všimnout hned, ale mnozí katolíci si to v záblesku uvědomili až na samém konci. Svět nikam nespěje. Nikdy nespěl. Svět nemíří nikam, alespoň v tom smyslu, jak si to mysleli stačí optimisté pokroku, ba dokonce ani v tom, jehož se obávali staří reakcionářští pesimisté. Nespěje k „nádhernému novému světu“, který s opovržením popsal pan Aldoux Huxley o nic víc, než k Nové Utopii, již s nadšením vylíčil pan H. G. Wells. Svět je takový, jaký ho viděli světci a proroci, nespěje jen k lepšímu nebo jen k horšímu. Svět dělá jediné, kymácí se a chvěje. Ponechaný sám sobě, nehne se nikam, pokud mu ale pomohou skuteční reformátoři pravého náboženství a správné filosofie může se v mnohém vylepšit, a někdy i na značně dlouhá období. To ale vlastně není pokrok, není to dokonce ani proces, je to jen podoba tohoto světa, jež pomíjí. Sám život není žebřík, ale houpačka.
Nuže tohle je jen tolik, co v podstatě církev říkala vždy a po nějaká čtyři století kvůli tomu byla v čím dál větším opovržení. Církev nikdy neřekla, že křivdy a zlo se nemají či nesmí napravovat, nebo že lidská společenství nelze či není žádoucí činit šťastnějšími nebo že nemá cenu či nestojí za to jim pomáhat ve světských a materiálních záležitostech. Neřekla ani, že není dobré, když se zmírní zvyky a způsoby, když se rozšíří pohodlí nebo omezí krutosti. Řekla však, že nesmíme spoléhat na to, že když přibude pohodlí a ubude krutosti, že je to naše jistota, jakoby to byl nějaký nevyhnutelné a nezvratné směřování společnosti k bezhříšnému lidstvu, zatímco je to jen lidská nálada, možná jedna z lepších, kterou může vystřídat nějaká horší. Lidstvo a lidství nesmíme nenávidět, ani jím pohrdat, ani mu nesmíme odepřít pomoc. Nesmíme v ně však důvěřovat a spoléhat na ně v tom smyslu, že bychom se spolehli na to, že se nějaké směřování lidské přirozenosti nemůže obrátit zpět k špatným věcem. „Nedoufejte ni v knížata, ni lidské syny“ , to je přesný smysl tohoto velmi praktického druhu politiky. Buďte si royalistou, pokud chcete (a dalo by se toho hodně říct, a právě nyní se toho i velmi mnoho říká, ve prospěch osobnější a odpovědnější vlády), zkuste monarchii, pokud se vám zdá lepší, nespoléhejte však na ni v tom smyslu, že byste očekávali, že monarcha bude všechno možné, jen ne člověk. Buďte demokratem, chcete-li (a já si vždy budu myslet, že to je od základu ten nejkřesťanštější politický ideál), projevte svůj smysl pro lidskou důstojnost v mužském volebním právu nebo jakékoliv jiné formě rovnosti. Neskládejte ale ve všeobecné mužské volební právo ani v žádné lidské dítě naději. Člověk, obraz Boží, zázrak světa a zářný vzor živočichů, má jednu malou vadu, totiž že se mu nedá a nemá důvěřovat. Pokud ho ztotožníte s nějakým ideálem, který se rozhodnete považovat za jeho nejniternější podstatu či jeho jediný cíl, přijde den, kdy se vám najednou bude jevit jako zrádce.
Dnes ho považuje za zrádce celý liberálně a osvícensky smýšlející svět, který si udělal názor na to, kam svět spěje, po cestě pokroku a vývoje k míru, svět Wellse, Webba, Amerických pacifistů a cambridgeských sociálních reformátorů. Většině z nich zbylo, jako zlosynovi ze starých melodramat, jen mumlat „však přijde čas. Mumlají však velmi odlišným tónem proti tomu, jímž docela nedávno vyvolávali, jako chlapík v komickém popěvku „Tak teď už to dlouho trvat nebude!“. Ti z nich, kteří chovají největší naděje, připouští, že nám to bude trvat nejspíš velmi dlouho, než obrátíme všechnu reakci, která už v Evropě nastala. A to tehdy, pokud se ji kdy podaří zvrátit. A tihle lidé se mohou obrátit jen k ryze mystické víře, že k takovému zvratu vůbec někdy dojde. Já mám ve skutečnosti větší naději v tom, co oni označují za větší beznaděj. Domnívám se totiž, že nakonec se zvrátí a převrátí skoro úplně všechno. Právě proto ale, že jim tohle nedocházelo a neuvědomovali si to, byli tak zděšeni, když se jim před očima převrátily jejich vlastní reformy či revoluce. Nám tu ale jde o to,že pokud existuje něco pevného, co nepodléhá převratům, není to nic, co by si oni představovali. Nepřebývá to v budoucnu, ani nutně ve vývoji pro současnost specifických idejí. Nejsme na počátku nějakého nekonečného a šířícího se svítání, máme jen běžná každodenní jitra, každé z nich následované jeho vlastní temnotou a řečeno slovy pana Belloca, víra: „je v této nocí jediným majákem, pokud se v ní maják rozzáří.“
V srdci křesťanstva, v hlavě církve, v centru civilisace zvané katolická, zde a ne ve vývoji, pohybu, ne v budoucnosti, se tříbí zdravý rozum, pravé tradice a racionální reformy, jež moderní člověk mylně hledal v celém směřování moderního věku. Odsud vzejdou připomínky, že se opomíjí milosrdenství, že se odvrhuje paměť a vzpomínky. Ne od lidí, kteří se shodou okolností stanou další skupinou vladařů této neklidné a pomatené zemi. To je fakt, který jsme si konečně uvědomili a proto jsem jím začal. Není první v řadě, ale má prvořadý význam mezi fakty, které jsem objevil poté, co jsem objevil pravdu. Kdybych byl stále ještě v temnotách, přivedl by mě v této temné hodině ke vstupním dveřím.

I. Náboženství zkamenělin

MY SIX CONVERSIONS
I. THE RELIGION OF FOSSILS
Nejméně šestkrát jsem se v několika posledních letech ocitl v situacích, kdy bych se jistě stal katolíkem, nebýt toho, že mě od tak ukvapeného kroku uchránila šťastná náhoda, že jsem jím už byl. Není to čistě osobní záležitost, ale má i jistý representativní význam, protože naši kritici neustále očekávají, že konvertity postihne nějaká reakce, která skončí zklamáním a možná nakonec i odchodem. Zpravidla nám nanejvýš přiznají, že jsme došli pokoje resignací na rozum, což obyčejně v praxi znamená, že zbytek našeho života strávíme v nekonečných debatách a dovolávání se logiky. Ve skutečnosti je to ve zcela zvláštním smyslu právě naopak. Nejsilnějších potvrzení se konvertita zpravidla dočká poté, co přijal dost na to, aby došel k přesvědčení. V následujících článcích chci probrat některé příklady těchto zvláštních konversí po konversi. Tím chci říct, že poté, co jsem byl přijat do církve, se staly věci, které by v každém případě znemožnily jakoukoliv intelektuální posici vně církve a zejména posici v níž jsem se původně nacházel já. Jednou z nich bylo parlamentní rozhodnutí o knize modliteb, či knihách modliteb. Další bylo lambethské (Lambeth Palace, ústředí anglikánské církve v Londýně pozn. překl.) rozhodnutí, či spíše nerozhodnost ohledně kontroly porodnosti. Nejprve ale použiju příklad posledního politického vývoje v Evropě. Začnu jím, protože je jak typický, tak tematický, chci říct, že nám dává asi nejčistší a nejjednodušší příklad toho, co mám na mysli a jde o záležitost jejíž podrobnosti jsou každému dobře a čerstvě známé, dokonce i těm, kdo žijí s pomocí denního tisku, oné velmi syntetické náhražky denního chleba. Abych ale mohl vysvětlil co si myslím, že se opravdu stalo a to snad jasněji než noviny, je nezbytné, abych nejprve řekl pár slov úvodem o protestantské reformaci a smyslu v němž její důsledky, spíš než ona sama dál matou a zavádí křesťanstvo.
Jak dobře víme, lidé ze školy či typu biskupa Barnese nebo děkana Ingeho, se velmi rádi dovolávají objevů vědy, zpravidla ne právě nejnovějších objevů vědy devatenáctého století. S potěšením se zabývají tím, co by můj děda nazval svědectvím kamení, tedy geologickými doklady vývoje přírody. S fosiliemi a dalšími stopami zpravidla zacházejí tak, jako by to byly posvátné hieroglyfy, jimiž nějací kněží symbolicky zaznamenali tajemství vesmíru. A přece jen pochybné, ba víc než pochybné, že by některý z těchto představitelů široké církve byl uklidněn a polichocen, kdybych ho osobně nazval starou fosilií. A mě by se jistěže samozřejmě ani nesnilo o tom, že bych to si s takovým hravým druhem společenského oslovení zkoušel. Jsou totiž pravdy, či polopravdy, jež nelze hrubě vyslovit, aniž by z toho nevzešla nedorozumění i o jejich pravém smyslu.
Tito liberální theologové mají o fosilie zájem v jednom smyslu. Dál dokazují darwinovskou theorii z geologického záznamu pomocí každé fosilie, která by tam měla být k nalezení. Velmi jasně dokážou vysvětlovat proč geologické důkazy zjevně neexistují a podle všeho si myslí, že je to právě tak přesvědčivé, jako kdyby existovaly. Pochybuji ale o tom, že by hluboce a do detailu přemýšleli o tom, co fosilie je, protože jinak by nehrozilo nebezpečí, že se budou tak nevinných a neurážlivým přirovnáním pohoršovat. Fosilie je totiž velmi podivuhodná věc. Není to mrtvé zvíře, ani rozložený organismus, v podstatně to ani není starožitnost. Fosilie je zkrátka jen podobou, formou živočicha či organismu, z níž už zmizela všechna jeho živočišná či organická látka, která si ale zachovala tvar, protože byla zaplněna zcela jinou látkou jakýmsi procesem destilace či vyměšování, až bychom jako středověcí metafysikové mohli říct, že zmizela substance a zbyly jen případky. A to je možná vůbec nejpravdivější řečnický obrat, který můžeme najít pro pravdu o nových náboženstvích, která začala teprve někdy před třemi či čtyřmi staletími. Jsou to fosilie.
Je snadné poznat, v jakém smyslu nyní umírají. Jenže v mnohem hlubším smyslu už jsou dávno mrtvá. Mimořádné na nich je to, že skutečně zemřely téměř hned poté, co se zrodily. A to kvůli skutečnosti, která se sice ne vždy zdůrazňuje, mně ale připadá jako ten nejvýraznější fakt z celé té tajemné záležitosti, totiž neuvěřitelná neohrabanost reformátorů. Praví protestantští theologové byli tak velmi špatní theologové. Měli úžasnou příležitost: stará církev, spolu s mnoha skutečně nepopulárními věcmi i některými zcela zaslouženě nepopulárními, jim byla smetena z cesty. Člověk by předpokládal, že by mělo být docela snadné založit něco, co by mohlo aspoň vypadat o něco populárněji. Když se o to pokusili, udělali přitom každý omyl, který jen mohli. Rozpoutali válku proti všemu, co bylo ve staré víře nejnormálnější a nejvíc v souladu s lidskou přirozeností, například proti modlitbám za mrtvé a milostným obrazům Matky lidí. Zatvrdili se a pevně se chopili výstřelků, které pominuly jako každá móda, jak ostatně mohl každý vidět a předpokládat. Sám Luther vzplanul jakýmsi všeobecným hněvem, o kterém bylo zřejmé, že nemůže vytrvat. Kalvín byl logický, ale logiku použil pro vytvoření systému, o kterém bylo zjevné a zřejmé, že ho lidstvo nemůže shledat snesitelným. Možná nejúspěšnější byli ti, kteří vlastně neměli žádné ideje, jež by mohli nabídnout, jako třeba zakladatelé anglikánské církve. Ti aspoň nepopuzovali lidskou přirozenost, ale i oni projevili tutéž zaslepenost, když se ihned svázali s božským právem králů, které se mělo téměř bezprostředně zhroutit.
Proto není historických pochybností o tom, co se stalo s protestantismem, zemřel. Nezemřel proto, že by se protestanté mýlili, Muhamed kupříkladu byl člověk mnohem prohnanější a jeho herese nezemřela. Vyznání protestantů zemřelo, ale ne proto, že by se mýlili, ale protože byli zarputilí. Oni vlastně ani nepřemýšleli o tom, co dělají a to především proto, že je poháněla především netrpělivá nestoudnost a hrabivost nové šlechty a vzpurných knížat. V každém případě ale theoretická a theologická část jejich díla velmi rychle povadla a prázdno po ní prakticky stejně rychle zaplnily jiné věci. Co to bylo za věci je v některých případech, včetně případů velmi očividně neškodných, dostatečně zřejmé, ale nejjasnější je to v tom, čemu dnes čelíme, tedy německému náboženství rasy.
Není třeba ani připomínat, že v Lutherově době se o žádném takovém nesmyslu nemluvilo, ani dlouho po něm ne a abychom byli k Lutherovi spravedliví, přinejmenším on o tom nemluvil. Němci byli bouřliví a nepokojní a poněkud barbarští, s ním to bylo podobné. Je však jen spravedlivé říci, že Luther byl křesťan v tom smyslu, že věřil, že nelze vykonat nic než v síle Kristově. Dolehla ke mně výtečně typická příhoda z Německa, že nějací nacisté začali zpívat proslulý hymnus velkého reformátora Hrad přepevný jest Pán Bůh náš, který zní docela slibně militaristicky, ale nedokázali vyslovit hned následující verš, který zní „Sami nezmůžeme nic.“ Luther, svým vlastním způsobem věřil v pokoru, kdežto moderní Německo věří, prostě, výlučně a zcela, v pýchu. To je jen příklad toho, co míním prázdnem naplněným ne toliko jinou látkou, ale ve skutečnou látkou protikladnou.
Lutherem zmítávaly záchvaty iracionální zuřivosti, při jednom z nich z Bible vytrhl list sv. Jakuba, protože sv. Jakub vyzdvihoval důležitost dobrých skutků. Mrazí mě ale při pomyšlení, do jakého epileptického záchvatu by ale musel upadnout, kdyby mu kdokoliv řekl, že má vytrhnout listy sv. Pavla, kvůli tomu, že sv. Pavel nebyl árijec. Luther, pokud vůbec lze, poněkud přeháněl lidskou slabost, ale aspoň to byla slabost všeho lidstva a každého člověka. John Knox dosáhl onoho výstředního puritánského paradoxu spojující stejné soustředěné vzývání Krista nelidskou hrůzou a opovržením pro všechna znamení, formy a tradice obecně charakteristické pro křesťany. Způsobem, který nás tak mate spojil uctívání Kříže se zhnusením a opovržením vůči krucifixu. John Knox by ale přinejmenším vybuchl jako dynamit, kdyby po něm někdo chtěl, aby uctíval svastiku. Zdálo by se že všechny tyto nové nordické nesmysly nemají s protestantskou theologií co do činění, nebo spíš, že s ní jsou v naprostém rozporu. Nikdo není víc a upřímněji než my potěšen nad tím, když se dozvídáme, že někteří němečtí protestanté jsou nadále těmi nejdůslednějšími a nejudatnějšími křesťany a že významné množství luteránů má stále jakési vzdálené spojení s Lutherem. Pokud se ale na běh událostí díváme čistě jako na historický vývoj, jako na část vědy a filosofie dějin, pak je nyní už zřejmé, že dutá místa, jež kdysi kypěla pěnivým fanatismem prvních reformátorů je nyní naplněna pěnivým fanatismem zcela jiného druhu. Ti, kdo se bouří jako Luther se bouří proti Lutherovi.
Hlavní poučení, které z toho plyne je tak velké a prosté a zarážející, že je brzy bude nemožné skrýt před světem. Je to prostá skutečnost, že jakmile lidé začali církvi odporovat svými vlastními osobními názory a úsudky, vše co podnikali bylo neuvěřitelně špatně promyšlené a posouzené. Ti, kdo se odrhli od základu církve se na svém vlastním základě brzy zhroutili, ti kdo se pokusili obstát sami o sobě se vlastně nedokázali a nesvedli ani postavit. Islám zůstal, protože se zastavil a je stojatý, nebude nefér říct, že obstál tak, že si lehl. Ale protestantismus v ohromném spěchu západu nemohl zůstat stát, mohl se udržet jen tak, že přestal být sám sebou a oznámil svou připravenost stát se čímkoliv jiným.

Obrana šašků

Byly doby, kdy jsem spěchal do redakce Mercury celý uzardělý, abych projevil vděk za příznivou kritiku, která se tázala, zda je moje novinařina dostatečně autobiografická a velmi zahanbeně jsem se pokusil poděkovat za takovou kritiku – a kompliment. Můj ruměnec vyprchal, můj smysl pro slušnost mě opustil a já přicházím abych promluvil ne toliko autobiograficky, ale groteskně egoisticky. V duchu bezostyšného rozpornosti dokonce chci egoisticky vyvrátit obvinění z egoismu. Ba co víc, aby to bylo ještě méně logické, prohlašuji, že jsem egoista v zájmu druhých. Je to vnitřně rozporný pojem, ale když dne vyšší matematika, vyšší morálka i vyšší náboženství a všechno to ostatní pozůstává právě jen z vnitřně rozporných pojmů, pokračuji dál v příšerném klidu. A dělám to jen proto, že mě nenapadá jiný způsob, jak přitáhnout pozornost ke skutečnému problému literatury a to zejména populární literatury (pokud se smím ještě i tohoto rozporu dopustit) než použít právě tento argument, který nevyhnutelně zahrnuje i zmínku o mně samém—doufejme, že vedle jiných, zábavnějších případů.
Spisovatelé jsou obecně viněni, že mírnou kritiku nesnáší, protože ji považují za hanebné osobní osočování a berou je jako vážné pomluvy. Bez strojenosti a afektu si troufám říct, že můj případ je jiný, ba dokonce opačný. Většina nepříznivé kritiky o mně mi přijde jako docela pravdivá. Žiji jen, mám dojem, v nezdolném ignoranci, pokud jde o náležitý smysl pro důležitost věcí tak oprávněně odsuzovaných. Jeden velmi laskavý recenzent napsal, že používám moc aliterací a citoval pana T. S. Eliota (viz omluva v Úvodu) v tom smyslu, že takový styl ho přivádí k šílenství natolik, že je mu pak to psaní lhostejné a nesnesitelné. Podobně mou angličtinu myslím kritisoval další americký pisatel, pan Cutbert Wright. Nu když se nad tím upřímně zamyslím, řekl bych, že opravdu používám až příliš mnoho aliterací. Jediná otázka, na níž bychom se asi s oněmi gentlemany neshodli je otázka stupně, tedy nakolik je skutečně důležité či nezbytné se aliteracím vyhýbat. Jsem totiž velmi přesvědčen, že jde o věc vyhýbání se aliteracím—ani v tom se jim očividně nevyhneme! (v angličtině avoiding alliteration, pozn. překl.). Když se jim anglický spisovatel nevyhýbá , je k nim celým trendem a směřováním anglické řeči trvale přitahován, pokud mluví rychle nebo píše hodně. Možná právě proto byla celá anglosaská poesie až k Piers Plowman (kterého mám velmi rád) samá aliterace. V každém případě je to tendence docela zřejmá z populární a nerozmyšlené mluvy, z frází, přísloví, říkaček, hesel a tisíců dalších věcí.
Time and tide (čas a příliv ), wind and water (vítr a voda), fire and flood (oheň a povodeň), waste not, want not (kdo šetří má za tři), bag and baggage (se vším všudy, sakumprásk), spick and span (čistý jako sklo), black and blue (celý modrý), deaf and dumb (hluchoněmý), the devil and the deep sea (z bláta do louže), when the wine is in the wit is out (když vína přibývá, rozum slábne), in for a penny, in for a pound (když už, tak už), a pig in a poke (kočka v pytli), a bee in a bonnet (celý nadšený), a bat in a belfry (šplouchá na maják, straší ve věži) , a tak dál a dál přehršlí fantastických proměn lidové představivosti. Jak propracované umění, jak neumdlévající důvtip musí tihle kultivovaní autoři nasadit, aby se vyhnuli přívalu shod okolností a probíhali mezi kapkami této záplavy. Musí to být obrovský nápor na soustředění, aby měli vždy po ruce synonyma. Dokážu si představit, že se pan T. S. Eliot zastaví právě včas, aby řekl s vybraným odkašláním „Kdo šetří, má za mnoho.“. Baví mě pomyšlení, že pan Cuthbert Wright má v nějaké spěšné chvíli amerického spěchu dost sebeovládání k tomu, aby zvolal „Čas a fluktulace na nikoho nečekají “. Dokážu si představit jeho jemný přízvuk, když mluví o kočce v sáčku nebo o harašení na kampanile. Je asi poněkud obtížné představit si druhého kritika, jak se omezuje jen na osamocený výrok „Pan Smith je čistý,“ zatímco se jeho mysl na chvíli zastaví v rozpacích nad tím, jak říct druhou část výroku, že pan Smith je čestný. Docela lehké ovšem je pomyslet na vyspělého moderního umělce této školy, který hledá nějakouz ostrou a výraznou změnu v starém barevném schematu modré a černé. Téměř bychom i mohli vymyslet nějaký test barev, podobný tomu, který kdosi navrhoval pro různé malířské školy v podobě červené trávy a zelené oblohy. Mohli bychom tvrdit, že dekadenti tlučou lidi do černožluta, a futuristé do černooranžova. Neoviktoriáni jim namlátí, až budou černofialoví, ale všichni spolem se hrozí z toho, že by jim s vulgární aliterací natloukli do černomodra. Tahle poznámka o nových a rozmanitých stylech ani není vůbec od věci. Některé z bizarnějších moderních metod podle mého názoru dost komplikují to, aby mohly mít nějaké ucelené kritické mínění ať už o svém nebo o mém stylu. Podívejme se například právě na případ pana T. S. Eliota samotného. Všiml jsem si nedávno, že se jeho básni dostalo velmi vysoké a nepochybně zcela oprávněné chvály, i když to (zdálo se) bylo zčásti i proto, že to byla báseň hluboké „desiluse a melancholie.“ Ale pasáž speciálně citovaná a chválená zněla, pokud si vzpomínám „vůně vývaru v uličkách“
Ten samotný citát stačí k tomu, aby ukázal na potíž, o níž mluvím. Dokonce i takto klasický a přísný styl je do jisté míry věcí chuti a vkusu. Není to věc pro tyto velmi polemické debaty. Kdybych řekl, že mě taková pasáž přivádí k šílenství, až je to k nevydržení, velmi bych její účinek na emoce přeháněl. Nemusí se mi líbit všechno, co je tím stylem napsané, nemusí se mi vůbec líbit představa, že bych kdy vešel do chodby v níž by se vznášely výpary vývaru (a máme to tu zase!), ale rozhodně si nemyslím, že by na stylu záleželo tolik, kolik si myslím stylističtí puristé. Ve svých reakcích musíme být uměření, jako v onom verši přímo nadepsaném „Uměřenost autorova“ v Babově baladě o pašovi Bailey Benovi—další velké básni napsané tónem melancholie a desiluse.

To say that Bailey oped his eyes
Would feebly paint his great surprise;
To say it almost made him die
Would be to paint it much too high.

(Říct, že Bailey oči vyvalil, /by sotva vystihlo jeho velké překvapení, /říct, že z toho mohl mít smrt/ by zas bylo moc velké přehánění. pozn překl.)
Mohu sice na chvíli otevřít oči v pohledu na některé takto mi doporučované literární vzory, ale brzy bych je zase zavřel v zdravém zaklimbání. A když vybranější kritik naznačuje, že můj styl psaní ho málem může zabít, řekl bych, že přeceňuje mou moc nad životem a smrtí.
Začal jsem ovšem tímhle osobním příkladem aliterace, protože problémy jako je tenhle nejsou tak jednoduché, jak se zdají a odpověď na něj se týká věcí mnohem důležitějších než jsou moje novinářské zvyky. Aliterace patří mezi věci, které je mnohem snadnější odsoudit v teorii, než v praxi. Známe samozřejmě řadu slavných příkladů v nichž přehnaná aliterace vypadá docela špatně. A přece právě tyhle případy by dal někdo do pořádku jen velmi obtížně. Byron (skvělý příklad toho druhu spisovatele, který moc nedbal na to aby se vyhnul čemukoliv) neváhal o svém hrdinovi na Quatre Bras napsat, že „v pole vpadl a v první řadě pad“. To je něco tak extrémního, že bychom mohli předpokládat, že je to popis konce života a dobrodružství Petera Pipera (anglická dětská říkačka, podobná třeba našim tři sta třiatřiceti křepelkám pozn. překl.). Chtěl bych ale vidět někoho, kdo by dokázal v tom verši změnit byť jen jediné slovo tak, aby zněl lépe, nebo i jen aby dával smysl. Tak tomu s aliteracemi bývá mnohem častěji, než by si lidé dokázali představit. Nechci se stavět do vynikající společnosti, ale tvrdím, že v tomto konkrétním bodě způsobu jednání s Byronem souhlasím. Byron ale není osamocený. Coleridge, muž jisté kulturní úrovně, dokázal bouřlivě burácet bez nadechnutí:

Svěží vítr vál, bílá pěna plynula
za bárkou brázda běžela

a mě se zdá, že nic jiného dělat nemohl. Myslím, že nikdo by si nikdo netroufl zahrávat si s pěnivým přívalem p a b, pokud by následující verš měl „jako brázda běžet. “
Za tím vším je problém, který lze ilustrovat i jinak. Příkladem je další velmi kontroverzí otázka her se slovy. Znám moc dobře soudy pravidelně citované jakoby ze zaprášených zákoníků. Dobře znám výrok připisovaný Dr. Johnsonovi: „Kdo se dopouští slovních komedií, může být rovněž kriminálním kapsářem.“ Jaká smůla, že lexikograf a strážce naší řeči na útěku z bláta slovních komedií zapadl tak bezostyšně do louže aliterací! Už jen jeho příklad v tomto konkrétním případě by stačil, aby dosvědčil první část mého argumentu, a to i tehdy, kdyby byl použit proti jeho druhé části. Johnson vyhrkl všechna ta k proto, že byl Angličan se smyslem pro ducha a vitalitu anglického jazyka a ne nějaký krotký puntičkář, který všechno musí dělat přesně podle předepsaných pravidel. Pokud by ale došlo na starý vtip s dovoláváním se autorit, bylo by velmi jednoduché citovat ještě vyšší autority ve prospěch slovních hříček. Je tu ale pro moji věc ještě něco důležitějšího. Nejenže by bylo snadné citovat hříčky básníků, bylo by snadné citovat velmi špatné hříčky velmi dobrých básníků. Ovšem, já bych rád položil obecnější a podstatnější otázku, než je celá tahle míchanice snobství, legalismu a Sbírky známých citátů, které pospolu dávají dohromady moderní autority, jichž je možné se dovolat. Chci ukázat, že existuje obecné a obhajitelné ustrojení mysli, či spíše dvojí ustrojení mysli, které je obojí obhajitelné. Jde o otázku stylu, ale máme dva odlišné styly, protože jsou tu dva odlišné motivy. Pokud se nyní vzájemně kritisují, nechci jen kriticky odseknout na kritiku, ale spíš pro oba vyhlásit svobodu.
Zhruba bychom to mohli říct asi takto. Nejde je o otázku člověka, který žertuje, skoro bychom se mohli ptát, co se stane člověku, který na žert narazí. Má ho zabít, vždy se mu obloukem vyhnout, má se zřeknout tak špatné společnosti, jak by jistě učinili naši velejemní a vybraní stylisté? Předpokládám, že se náš člověk nevydal na lov hříček nebo podobných oblud, ale představuji si, že prochází ulicí a jde si za svými spořádanými záležitostmi. Pokud se mu ale vydá naproti groteskní zvíře, pokud mu zjevně stojí v cestě, je myslím jen přirozené, že to si kvůli němu nebude zacházet. Je to přinejmenším přirozené pro jeden druh člověka, který se věnuje jisté činnosti a právě tohoto člověka a jeho práci chci hájit. To je docela jiný problém než propracované formální konstrukce umění pro umění, i když mnozí géniové, kupříkladu Hood, se věnovali dokonce i tomu. O tom ale nemluvím. Když jsem byl žákem školy sv. Pavla, dostalo se zástupci ředitele chvalořeči u příležitosti odchodu na místo, které získal v Peterhouse. Vážný a s slavnostní ředitel školy udělal při té příležitosti první a poslední vtip svého života, když hlubokým hlasem pronesl: „Okrádáme Pavla, abychom zaplatili Petrovi.“ (anglický idiom ve smyslu „vytloukat klín klínem“, který se obvykle používá obráceně: obrat Petra, abychom zaplatili Pavlovi pozn. překl.). Můj starý spolužák, který je dnes žurnalistou, ale cynikem byl už tehdy, prohlásil, že starší učitel musel celou kariéru svého mladšího kolegy od počátku řídit, aby se stal učitelem právě na té škole a pak na té konkrétní koleji a to vše jen proto, aby si užil onoho jediného okamžiku naprostého triumfu v onom jediném žertíku. Hříčky zde nehájím kvůli jejich triumfálním konstrukci. Nehájím člověka, který má smysl života, ba i jen smysl, v tom, že udělá slovní hříčku. Hájím člověka, který je připraven žertovat, pokud to slouží jeho cílům. Hodně zde záleží atmosféře a chuti, což můžeme označit, pokud chceme, za ducha demagoga, či šaška nebo lidového minstrela případně kazatale. Jen v pojmech stylu tomu ale nemůžeme porozumět o nic víc než umění pro umění.
Takové věci, tedy shody či kombinace jako aliterace nebo hříčky, opakování či souvislosti, jež mají v próze podobný účinek jako básnický rým, existují. Jediná otázka zní, jak se s nimi vypořádat, když se velmi očividně tak často nabízí. Obecně řečeno, máme myslím na výběr ze tří způsobů. Za prvé je člověk může vědomě odmítat, jako když stylista z vážné školy pana Wrighta promluví o větru a H2O2 nebo instinktivně napíše „ať to stojí penny nebo bankovku v nominální hodnotě dvaceti šilinků.“ Netvrdím, že bych tyto příklady citoval z nějakého textu, ale velmi bychom se mýlili, kdybychom se domnívali, že taková zhýčkaná choulostivost není skutečným literárním problémem. Vzpomínám si, jak jeden kritik dokonce i u takového mistra přímé a výmluvné angličtiny jako je pan A. E. Housman, poukázal na případ, kde básník zjevně napsal, že „kaštan kvetl přenádherně“ čistě a výlučně proto, aby se vyhnul slovům „kaštan kvetl krásně“ (v originále doslovně kaštan rozžal pochodně místo kaštan zapálil své svíce – The chestnut cast her flambeaux vs The chestnut cast her candles. pozn. překl.), což by bylo dvacetkrát lepší ve všech možných ohledech. Za druhé je člověk může vědomě přijmout, jak to velmi často dělávám já, převážně proto, že to nestojí za tu práci se jim vyhýbat. Před chvílí jsme napsal „zříci se špatné společnosti“ jen proto, že se mi nechtělo hledat ve slovníku nějakou nepřirozenou alternativu ke slovu špatný. A do třetice je člověk může přijímat nevědomky a to je mnohem nebezpečnější a mnohem obvyklejší než si většina lidí uvědomuje. Nikdo ještě nepodnikl náležitý výzkum o dopadech obyčejné fonetiky na matení logiky a pletení filosofů. Na nebezpečí tohoto druhu je nejhorší, že je hluboké a jemné. Zdobit argument hříčkami a slovními triky může být povrchní hloupost. Je to ale lepší hloupost než ta, jež není povrchní.
Jsem si téměř jist, že mnoho moderních lidí trpí tím, co by se dalo nazvat nemocí potlačeného žertíku. Chci tím říct, že u lidí, kteří se hrozí toho, že by klesli tak hluboko, aby se dopustili vtipu, který se jim nabízí ve slovních souvislostech , se projevuje podvědomý pohyb mysli, který vychází vstříc zvuku slov. Tak třeba u těch, kdo odmítají kréda a konfese (latinské slovo pro cokoliv, čemu někdo věří) si všimnete, že velmi zřídka nebo vůbec pro ně použijí mírnější označení, vždy to musí znít skoro jako agrese, kolonie nebo krach. Nemohou se ani na chvíli oddechnout od zlořečení nauce, leda by se rozhořčili nad dogmatem. Nikdy neklesnou tak hluboko, aby o něm udělali nějaký positivní žertík, čehož by se mohli dopustit třeba takoví papeženečtí šašci jako Erasmus nebo Crashaw. Neřekli by o dominikánech: „Psi Páně musí být vždy přesní v pravověří.“Ve skutečnosti je ale pořád pronásleduje neurčitá slovní spojitost mezi pravdou víry a v vzteklým psem. Právě nahodilost zvuku slov působí, že je používají s takovou neutuchající vytrvalostí a monotónností a dávají jim přednost před všemi ostatními slovy, ba i nadávkami. Když si znovu přečtu konec Stevensonovy črty o trapistech z Putování s oslicí, mohl bych přísahat, že na něj podvědomě působila představa, že trapisté se trápí v pasti. Volá k nebesům, jako někdo, kdo právě vyvázl, že je vděčný za svobodu doufat, toulat se a milovat. Logicky by z toho plynulo, že se ho někdo pokoušel zajmout a uvěznit, což je představa, která by mnichy velice překvapila. Zdá se, že mu uniklo, že i oni všichni se mohli svobodně toulat, milovat a dělat, co se jim zachtělo, včetně vstupu do kláštera, a že oni vstoupili do kláštera právě tak, jak on se vydal do hor. Představme si, že by nějaký měšťanosta z Balhamu přemýšlel o tulákovi v Cevennes a řekl: „Díky nebesům že já mohou řádně večeřet, sedět v křesle a spát v posteli.“ Stevenson by odvětil, že sám to vše mohl mít, ale dal přednost něčemu jinému. Nikdy ho ale nenapadlo vidět podobnou paralelu mezi cestou do hor a cestou do kláštera. Hrůza starých slov a tradičních asociací jej dusila jako zlý sen v dětském pokoji. A věřím, že v nitru se hroutil nad hrozným žertíkem s La Trappe.
Já sám dávám mnohem větší přednost frivolitě, které lne k povrchu jako pěna před frivolitou, která se hromadí pod ním jako sliz. Hodit po nepříteli hloupým žertíkem nebo tak něčím mu nikdy nezpůsobí vážnou nespravedlnost, práskání ohňostroje zjevně není smrtonosná palba. Může to být hraní pro diváky, ale i publikum ví, že je to jen hra. Spojovat ale pokaždé nepřítele s ošklivě znějícími slovy a nikdy s logickými synonymy, jež zní o něco lépe, znamená ve velmi reálném smyslu trávit naši vlastní mysl. A právě to je případ člověka, který se podvědomě nechává vést zvukem slov, aniž by si uvědomoval, že už sama asonance je svého druhu žertík. Socialistu musí označit za bolševika, protože když slyší o bolšánech, matně mu to připomene bláboly (anglicky bolshie a boshy, kde bosh je mj. cosi jako žvást pozn. překl.). O liberálech mluví jako o radikálech, protože mu v tom zní, že by se chtěli rvát (anglicky rads a cads, kde cads jsou hulváti pozn. přek.). Takovým zvukem zní mnoho anglických jmen pro cizince, od dob, kdy jsme začali poprvé mluvit o Rapparees (irští partyzáni a později lupiči na sklonku sedmnáctého století pozn. překl.) až po časy, kdy jsme, mnohem tišeji, začali mluvit o Yankees. Pokud někdo dokáže o Yankees říct to, co by sotva řekl o Američanech nebo dokonce o lidech ze Severní Ameriky, pak dopouští, aby mu tento stín žertu, či zvuk slova pokazil smysl pro spravedlnost a realitu. Skrytě se mu pletou slova pro škubání a chvástání (anglicky yank a swank pozn. překl.). Pokud by o žabičkářích mluvil pohrdlivěji než o Francouzech, pak je slovně ovlivněn slovem žába právě tak, jako onoho druhého pronásleduje slovo pes. Myslím, že nezáleží na tom, nakolik si s těmito hříčkami, veršíky, spodobami nebo ozvěnami zvuků hrajeme, pokud zůstáváme zjevně na povrchu a jen nás baví hrát si se zvuky. Tento druh stylu začíná být nebezpečný pro rozum ve chvíli, kdy se začne skrývat – a citlivější stylisté se ho pokusí skrýt. A pak se stane, že třídní vědomí je ještě horší než kdy jindy, když se promění v třídní podvědomí. Pak se stane, že nestrannost, k níž se hlásí a již vyznávají někteří akademici čpí jejich pohřbenými předsudky. Ve srovnání s tím si myslím, že na vědomém šaškovství a klaunství je cosi sportovního a zábavného. Protože užívání egoistických příkladů je zahanbující, poukážu na příklad mnohem váženější osoby, jež je v tomto ohledu stejného založení či povahy jako já, pana Bernarda Shawa. Svého času bylo velkou módou přít se ohledně Shawa a Shakespeara, což mimochodem je akorát aliterační trik. Přesto by bylo nebezpečné naznačovat Shawovi, že okopíroval Shakespeara a jsou tu i potíže s tím, kdybychom chtěli Shakespearovi říct, že kopíroval Shawa. V každém případě jednou z mála věcí, kde existuje jakási skutečná podoba mezi Shawem a Shakespearem je to, že oba podle všeho velmi často dělají vtipy, které za to ani nestojí. Když Polonius říká, že hrál Julia Caesara, kterého Brutus zabil na Kapitolu a Hamletovi Shakespeare napsal repliku: „Takový kapitální kus? Tomu říkám brutalita,“ nemyslím, že by si při tom on nebo kdokoliv jiný myslel, že ony dva žertíky byly nejdokonalejšími a nejvybroušenějšími příklady bystrosti. Považoval ale za nezbytně důležité pro příběh, aby v tomto místě měl Hamlet nějakou prostořekou poznámku. V Shawových hrách je mnoho štiplavostí a impertinencí tohoto druhu, jež nejsou o nic lepší a neslouží žádnému jinému účelu. Jde tu však o to, že takové špičky používají velmi vážné osoby a pan Bernard Shaw velmi vážná osoba je. Chce něco říct. Má co říct. Pokud by se někdy dokonalí kritikové stylu ocitli ve stejně ojedinělé situaci, pak by povaze těchto pokušení k uštěpačnosti porozuměli.
Tvrdit, že pan Shaw je štiplavý, protože je vážný není jen plané vymýšlení rozporů. Muž jako pan Shaw cíleně usiluje o to, aby lidé poslouchali, co jim chce říct, a proto musí být zábavný. Člověk, který se jen tak baví, zábavný být nemusí. Pokud je dokonalým a do vysokého lesku vybroušeným stylistou, pak obvkle zábavný není. Ohledně vzájemného morálního vztahu těchto dvou typů a přístupů panují značná nedorozumění a to zejména ve spojitosti se starou moralitou cudnosti a skromnosti. Většina lidí, kteří tyhle hlasité prostořekosti slyší, řekne, že pan Bernard Shaw je egoista. Pan Bernard Shaw osobně by velmi důrazně a hrubě přisvědčil, že je egoista. Já bych velmi hrubě a důrazně oponoval, že egoista není . Nebylo by to poprvé, že bychom se poněkud kysele neshodli. Svou nezbytnou veřejnou povinnost otravovat pana Shawa bych možná nemohl vykonat efektivněji, než když bych řekl (jak právě říkám), že v této věci je skutečným dědicem nevědomé tradice křesťanské pokory. Mnich kazatel své promluvy převádí do lidové řeči, misionář plní svá kázání příběhy, ba i žertíky a to proto, že myslí na své poslání a ne na sebe. Nezáleží na tom, že věty pana Shawa začínají tak často zájmenem já. V první osobě jednotného čísla začíní Apoštolské vyznání víry, ale pak přechází k poněkud podstatnějším podstatným jménům a jménům vůbec.
Otec Ronald Knox popsal ve své satiře na modernismus zdvořilou neurčitost oxfordských způsobů, kde „zbožná horlivost mírnila slovo „Věřím“ na „Jeden má pocit“. A třebaže jsem této zdvořilosti hodně dlužný a za mnoho vděčný, jak v debatách, tak v kritikách, musím se tam, kde to považuji za správné, zachovat spravedlivě i k dogmatičtějšímu druhu. A s plným přesvědčením říkám že právě autor, který píše „Jeden má pocit“ je skutečný egoista, zatímco autor užívající slova „Věřím“
egoista není. Všichni víme, co se rozumí pod skutečně krásnou esejí a jak je obyčeně psána ve světle či v jemném tónu „Jeden má pocit“. Jsem si zcela vědom, že všechny mé články jsou články, a žádný z nic není esej. Esej je často psána skutečně elegantním a výtečně vyváženým stylem, o němž pochybuji, že bych ho dokázal napodobit, i když pokusit bych se mohl. V každém případě se obyčejně zabývá nějakou neprovokující zkušenosti jistým volným způsobem. Začíná třeba takhle:

Jezírko v mé zahradě v proměnách rána ukazuje představu pohybujícího se vzduchu, již lze sotva označit za vlnu. Jeho jasnost zastiňuje tak málo, že vypadá spíš jako pohybující se prázdnota. Zde konečně není nic, co by poskvrnilo jasnou negaci vody, nejsou tu žádné předměstské zlaté rybky, které vypadají jako mrkev a honí se za svým ocasem ve frustrujícím kruhu, jen aby daly nějakému zachmuřenému zahradníkovi důvod, aby se rozkřikl „ryby jedny zatracený“. Jemná křivka větru vanoucího nad vodou přímo unáší mysl a ten pohyb je o něco méně hmatatelný než cokoliv, co nazýváme tekutinou. Ani dým z mého viržinka není pod nebem méně nehmotný. A není to věru nevhodné: potřebuje přece takové útočiště patriarchální mírnosti, aby ostře zdůraznil příchuť jemného tabáku, možná jediný ze všech atributů rusovlasé Raleighovy milenky, kterému po zásluze patří označení panenský. (patrně narážka na /rusovlasou/Alžbětu I. zvanou též panenská královna. pozn. překl.)

Asi bych se to jednou naučil, i když ne prostřednictvím placeného korespondenčního kursu, jenže po pravdě řečeno, mám příliš mnoho práce. Doznávám, že věci, jež mě zaměstnávají považuji za důležitější, ale jsem připraven popřít, že bych věcí, již považuji za důležitou byl já sám. A abych byl spravedlivý nejen k sobě, ale i k panu Shawovi, panu Bellocovi, panu Menckenovi a mnoha dalším z naší branže, musím se ozvat a namítnout, že ona druhá literární metoda, metoda „Člověk by měl pocit“ je ve skutečnosti mnohem arogantnější než naše. V jedné hře pana Shawa kdosi říká, že když mluví o umělci, mluví o člověku, který svádí souboj, duel. Je nicméně možné, že se pan Shaw věnuje duelům až příliš na to, aby byl tak docela umělcem. Já ale v každém případě podle téhož vzoru tvrdím, že mluvit o esejistovi znamená mluvit o egoistovi. Omlouvám se, pokud je to aliterace, téměř rým a něco blízkého slovní hříčce. Podobně jako velká spousta takových věcí je to současně i fakt.
To, oč jde, lze ukázat i na mém smyšleném příkladu a na stovce mnohem lepších ukázek z děl skutečných esejistů. Pokud udělám odbočku, abych čtenáři řekl, že kouřím viržinka, dělám to nejspíš jen proto, že předpokládám, že se čtenář zajímá o mně. Viržinka nezajímají nikoho. Kdybych se ale, s autorem Americké herese, na čtenáře rozkřikl, že, věřím ve věc Virginie v americké občanské válce, kdybych stejně jako on začal hřímat,že celá Amerika je dnes už anarchie a troska, protože ona velká bitva za správnou věc neuspěla—pak nejsem egoista. Jsem jen dogmatik, což zdá se působí větší nelibost. To, že věřím v Boha může být při vší skromnosti předmětem jakéhosi lidského zájmu, protože každý, kdo věří v Boha, může ovlivnit jiné věřící. Ale to, že nevěřím ve zlaté rybky jako ozdobu zahradního jezírka, nemůže nikoho na světě zajímat ani v nejmenším, leda že bych předpokládal, že některé lidi ve spojitosti se mnou zaujme cokoliv. A právě to předpokládá skutečně elegantní esejista. Netvrdím, že se mýlí a nepopírám, že v odlišném smyslu zastupuje lidství a k tomu účelu používá jistou uměleckou fikci. Říkám jenom, že pokud dojde na při ohledně ješitnosti, pak on je z těch dvou mnohem ješitnější. Jeden druh lidí se hlučně zabývá velkými věcmi, druhý tiše věcmi drobnými. V člověku, který se vždy zabývá věcmi menšími než sám, je ale víc dojmu nadřazenosti ne v tom, kdo vždy pojednává o věcech větších než je on sám. Ten druhý musí být přinejmenším velmi malý, když nemá dojem, že jsou větší.
A nyní nás dva další kroky přivádí k vrcholu celé záležitosti. Za prvé, náš dogmatik je vždy do jisté míry demagogem. Za druhé je náš demagog vždy trochu šaškem. Mám velmi daleko k tomu, abych popíral, že se stává demagogem a klaunem až příliš. Ale nedělá to proto, že by dával přednost povrchním věcem, ale spíš proto, že má starost o věci podstatné. Pokud smím to, co mám na mysli ilustrovat jedním z těch žalostných verbalismů, nad nimiž tu všichni hořekujeme, pak řeknu, že pokušení vlichotit se lidem pochybného vkusu v parteru u něj vyvolává právě starost o podstatné věci. Zajímá se o prvořadé věci a jednou z prvořadých věcí jsou lidé. Může vtipkovat a hrát pro galerie, ale fráze o galerii bohů je pro něj víc než jen žertem.
I já jsem okázalý davový řečník a před chvíli jsem přeháněl, když jem musel hájit sebe, hájit pana Shawa a, což bylo vůbec nejzábavnější, hájit pana Shawa proti panu Shawovi. Ve skutečnosti si samozřejmě nemyslím, že by esejista byl egoistou v nějakém sobeckém smyslu. Myslím, že nikdo na světě nenačerpá víc dobrého než já z dobré eseje takových autorů jako jsou pan Max Beerbohm nebo or pan E. V. Lucas nebo pan Robert Lynd. Jen se, vší vážností žádám, aby chápali nezbytnost našeho druhu sebeuplatnění právě tak jako uznávají existenci toho svého. Žádám je, aby uvěřili, že když se snažíme naše řeči a kázání udělal více či méně zábavné, děláme to z toho velmi prostého a dokonce skromného důvodu, že nechápeme, proč by mělo publikum vůbec poslouchat, pokud se více či méně nebaví. Náš způsob řečnění je určen tím, o čem se někteří fantastové domnívají, že je skutečným úkolem řeči, totiž že někdo k někomu jinému o něčem promlouvá. K řeči, jež je skutečnou promluvou a ne hovorem k sobě, se nutně pojí všechny její neřesti a vulgarita.
Dospěl jsem k závěru, že tato poslední věc je příliš prostá, než aby mohla být pochopena. Některé z nejprostších věcí lidských ději jsou dnes téměř neviditelné pro mysli, jež uvykly specializaci a podrobnému rozdělování. Tak například ide závazného slibu, jež je jedním z našich prvních a základních sociálních faktů, není předmětem polemik či pochybností, ale je prostě vyždibována mimo realitu lidmi, kteří ani netuší, že vůbec existovala. Stejně je tomu s gestem oběti, bez nějž je člověk sotva lidskou bytostí i s gestem řečníka či pěvce, obracejícího se přímo k lidu. Případ zmatku a nepochopení v téhle souvislosti jsem našel, když jsem se na na to snažil poukázat v článku pro Mercury nazvaném :Skutečná polemika proti klikám. Kritik v American Bookman vyšel okamžitě z předpokladu, že je to jen stará a obvyklá polemika proti klikám. Vzal si do hlavy, že si jen stěžuju na bratříčkování a malé domů a podotkl, že Aristofanes a Euripides měli své kliky a stoupence jako všichni ostatní. Mám za to, že američtí kritikové, kteří ani zdaleka nejsou toliko obyčejně hrubí, jsou zkrátka příliš tradiční. Postupují prazvláštním konservativním způsobem a věci nálepkují v musejním stylu, ba věru jsem v témže čísle našel velmi viktoriánský článek nazvaný Věda a náboženství v němž byly tyto dvě síly zkoumány prostřednictvím postav Charlese Darwina a dr. Moodyho. O vědě a náboženství bylo napsáno mnohé, ale osobně se bych ce necítil ohromen spěchem vpřed nového světa, který se nezabývá žádnou vědou starší než je ta Darwinova, nebo lepším náboženstvím, než je to Moodyho a Sankeye. I proti literárním klanům a bratříčkování bylo napsáno mnohé, ale proti tomu, ba ani o tom jsem nepsal nic. Co jsem se snažil, poněkud neohrabaně obávám se, napsat bylo varování, že s klikami se dnes pojí nové nebezpečí, protože už to nejsou jen kliky. Klika na sebe dnes vzala podobu tlumočníka, hypoteticky tlumočníka čehosi nesrozumitelného. Její existence umělce povzbuzuje k nesrozumitelnosti, třebaže jeho úkolem a funkcí je především to, aby mu bylo rozumět. Umělec je člověk, jemuž lze rozumět více a ne méně než ostatním lidem, je to masa ostatních lidí, jejichž city zůstávají relativně nepochopitelné, dokonce i pro ně samotné.
Aristofanes měl nesporně svou frakci a vtom smyslu i svou kliku. Vážně ale pochybuji o tom, že komukoliv v jeho publiku by někdo musel vysvětlovat, že když mrtvý člověk řekl „Kéž bych ožil, pokud to udělám,“ byl to žertík a parodie na frázi. „Ať umřu, pokud to udělám.“ Jinými slovy Aristofanovy vtípky, podobně jako vtípky Bernarda Shawa, byly dobré vtipy, ale byly to zřejmé žerty. Nikdo by normálně neuvažoval o novém a utajeném smyslu pro humor, jemuž by rozuměla jen škola vybraných estétů a kritiků. Klaunovství Bernarda Shawa je v tomto smyslu podobné klaunovství Aristofanovu. Kdyby však bylo obtížné ujasnit si okolnosti a podmínky Aristofanových časů je prvek zřejmosti stejně očividný v nejlepších vtipech Moliérových či Dickensových. Obrana klaunů spočívá zcela na tom, že žerty mají být zřejmé. Dokonce bychom mohli říct, že pokud nejsou zřejmé, nejsou to skutečné vtipy. Pro věc zvanou ironie samozřejmě platí zvláštní podmínky, kdy vtip spočívá v tom, že někomu žert uniká. Ale i v tomhle případě tou osobou není publikum a pokud je, ironie selhala. V každém případě je tu ale vtip, který kritikům nedochází, vtip který je je současně poněkud tragický. Pod povrchem celé této spiklenecké kultury najdeme fantastické představy o nových a dokonce nesourodých psychologiích bourajících bratrství sdíleného lidského smýšlení, neschopné vzájemné komunikace, nebo aspoň navzájem nekomunikující. Tak jak si pan Wells představoval, že se člověk vyvine ve dvojici zvířat, jsme nyní skutečně žádáni, abychom si představili, že se lidské smýšlení rozbije ne do klik a frakcí,ale do různorodých druhů. Klauni mohou dělat špatné vtipy a já sám, coby klaun velmi malý na to, aby ho bylo možné zmiňovat jedním dechem s panem Shawem, natožpak Aristofanem, dělám pravidelně a jako součást své práce množství špatných vtipů. Dělám to z důvodů, jež jsou spojeny s povinnostmi demagogie a zde nehájím ji, ale něco poněkud důležitějšího. Klauni možná dělají mizerné vtipy, ale je něco docela jiného, pokud by měli lidé žertovat tak, aby druzí neměli ani potuchu, že jde o vtip. Jeden člověk si může myslet, že to byl dobrý vtip a druhý, že to byl špatný žert, to je normální a tak tomu bylo vždycky. Třeba ve výše zmíněném případě se já a můj kritik můžeme obejmout ve shodě, že to byl špatný vtip. Pokud ale budou odchylky a tajnosti pěstovány s takovou cílevědomostí, že žert jedné školy bude pro jinou školu jen a pouze hádankou, pak stojíme na počátku schismatu, jež je mnohem hrozivější, než jakékoliv jiné v minulosti. Snášíme a připouštíme aby záliba a vkus rozeštvávali lidi víc, než je kdy rozdělovalo náboženství, revoluce nebo války. Jiné časy měly jiné a ušlechtilejší příklady tohoto přímého vztahu mezi tvůrcem a lidstvem. Řečník dokázal v davu vyvolat pocit, že jsou armádou hrdinů. Prorok či kazatel dokázali v davu isolovat každou jednu duši a dát jí pocit nesmrtelnosti. Pronést dnes to, čemu se říká populární řeč znamená věru udělat něco, co se až příliš podobá takzvanému proslovu po večeři, v němž naše spojení s normálním životem pozůstává jen z tenkého vlákna uštěpačnosti. Ale aspoň takové spojení zůstává a přežívá i něco onoho skutečně archetypálního vztahu implikovaného v samotné existenci umění. Není tak úplně naše chyba, že se v komunitě věr a sociálních tradic otevřela propast, již dokáže překlenout jen klaunovo povykování.