Návrat cézarův

Ať už to je příklad prvního či druhého dětství, mívám někdy rozmarnou představu, že jednou skončím jak jsem začal a budu se snažit najít nějaký smysl v tom co se označuje za politický liberalismus. Po Fleet Street se o mně povídá, že na otázku, zda jsem liberál, jsem prý odvětil: „Já jsem jediný liberál“.. Možná to tak bylo, ale docela jsem na to zapomněl. Panuje shoda, že v současné době je skoro jisté, že jsem téměř jediný liberál. Doufám ale, že se mě nikdo nepokusí obvinit, že bych se chtěl znát liberálním vůdcem. Liberální stranu už dnes tvoří jen samí vůdci, kteří spíš zavádějí, než by vedli. A jediné co oni chtějí, oč se ještě modlí, je jedna jediná prostá osamělá lidská bytost ochotná se nechat svést z cesty. Když se nad tím ještě jednou zamyslím, docela pochybuji o tom, že bych se i jen nabídl zastávat tento skromný úřad, ať už bych byl či nebyl jakkoliv způsobilý obsadit všechny židle na veřejných schůzích a tvořit veškeré publikum, zatímco by mě mých pět vůdců postupně oslovovalo z tribuny a naléhavě doporučovalo některý z pěti navrhovaných, ale navzájem neslučitelných, postupů. Nic takového. Existenci ryze politického liberalismu jsem si začal znovu uvědomovat ne snad kvůli tomu, co z něj zbylo, jako spíše to, co se vytratilo, ne pro to, co liberálové říkají, ale spíš pro to, co neříkají. Tváří v tvář oblibě fašismu a kymácejícím se zjednodušováním totalitárního státu lze říci opravdu mnoho ve prospěch liberalismu, či řečeno jasnější řečí, ve prospěch svobody.

Mnoho věcí se vrací, a my děkujme Bohu, že žijeme v čase, kdy opět můžeme mluvit o církvi a státu, i když teď už to obvykle znamená mluvit o katolické církvi a totalitárním státu. Ale aspoň jsme zrušili ta nejneliberálnější ze všech neliberálních omezení liberalismu. Můžeme rozeznat a uznat náboženství v dějinách na pozadí evropských idejí, včetně idejí moderních a příběh církve a státu je v této souvislosti skutečně velmi podivný. Je tu samozřejmě jedna věc, která vnesla do příběhu církve a státu nejvíc zmatku a tou je státní církev. To je ale jen nelogická mezihra, v níž Bůh vzdálil svou autoritu od vladaře, místo aby ji vladař pro Boha zastával. Normální poměry mezi státem a církví, v běhu nejrozmanitějších historických etap, nebylo ani tak úřední a oficiální postavení církve , jako spíš to, co jsme viděli nedávno se opět objevit v Německu. Když církev a stát nebyli v konfliktu, byl mezi nimi konkordát. Dlužno podotknout, že církev obecně sjednávala konkordáty spíš se svými nepřáteli, než přáteli. Byl tu spor se Napoleonem a konkordát s Napoleonem, spor s Mussolinim a konkordát s Musolinim, spor s Hitlerem a konkordát s Hitlerem. A i když tohle slovo nebylo možná používáno, a nebylo by správné je použít, cosi z téhož paradoxu visí jako bouřkové mračno na d vztahy církve a státu v ještě ranějších dobách. Bylo to příznačné pro církev v jejích vztahy s římskými císaři, bylo to příznačné pro její vztahy s řeckými císaři, její vztahy s císaři německými. Nějaký konkordát mezi nimi býval vždy, plné srozumění a soulad, natožpak soulad srdcí nikdy.

Zabere to téměř celý život, aby člověk vysledoval oběžnou dráhu či křivku církve a a rytmus opakujících se věcí. Ale pro toho, kdo vyrůstal jako liberál a v mnohém stále liberálem zůstává je na současné situaci zajímavé hlavně toto. Církev zhruba řečeno se vždy držela zhruba stejně daleko od státu a jeho experimentů. Najdou se samozřejmě výjimky, to když císař pronásleduje církev, nebo církev exkomunikuje císaře. Od církve se dá jen těžko očekávat, že by byla byť i jen v tom nejchladnějším srozumění s Neronem nebo s moskevským bezbožeckým hnutím. Nejčastěji ji ale lze najít ve ve stejné vzdálenosti od státu jako dnes od státu totalitárního. Lev XIII. stál zhruba tak daleko od francouzského republikánského státu. Jen pár katolíků chtělo původně stát i jen o kousek dál dokonce i od francouzské revoluce. Už sama jména nám ovšem připomínají několik zcela zásadních věcí, o které tu jde. Stát se mění, stát,ničí, je to téměř vždy stát, kdo pronásleduje. Totalitární stát nyní máchnutím ruky ničí všechna naše stará pojetí svobody, dokonce ještě víc, než francouzská revoluce likvidovala všechny staré ideje loyality. Církev exkomunikuje, ale už to slovo samo naznačuje, že společenství zůstává otevřené pro svého napraveného člena. Stát vyhlazuje, stát ruší a ničí zcela a úplně, ať už je to americký stát se svým zákazem piva, fašistický stát se svým zákazem stran nebo stát hitlerovský, který zrušil a zakázal skoro vše vyjma sebe samého.
Představme si, čistě theoreticky, že bych se znovu stal jen obyčejným liberálem, v tom smyslu, jak se ten pojem chápal v době, kdy jsem byl činný v liberální politice. Představme si, že bych so pomyslel, že přišel čas lidem připomenout, že je skutečně intelektuálním přínosem slyšet všechny strany, že to pomáhá pořádku prostřednictvím svobody a zdravému podráždění vlády cestou diskuse. Představme si, že bych řekl (jak říkám), že každá vláda musí být pod kontrolou oposice, představme si, že bych řekl (což netvrdím), že volný mezinárodní obchod je prokazatelně lepší než celý tenhle ekonomický nacionalismus. Představme si, že bych mluvil o tom, že vláda většiny je lepší než vláda nahodilé menšiny, představme si, že bych nespěšnou demokracii označil za lepší, než úspěšnou diktaturu. Mohl bych mluvit o tomhle všem a ještě mnohém dalším a přitom zůstat docela běžným a pravověrným členem starodávné církve. Totéž bych však nemohl říct ve značné části moderního světa, aniž bych za to nebyl ztrestán moderním státem. Neumlčel by mě Řím se svou náboženskou autoritou. Ale fašismus se svou sekulární autoritou by mě umlčel. Se svou světskou autoritou by mě umlčel bolševismus. Se svou světskou autoritou by mě umlčel i hitlerismus. Když jsem začal žít a (běda) psát, všichni ostatní liberálové zdědili ohromnou legendu, že všechno pronásledování a útisk pochází a vzešlo od církve. Někteří z nich pořád ještě mumlají staré vzpomínky o španělské inkvisici (což byla záležitost započatá čistě státem), zatímco jim přímo do tváře hleděl fakt, že nynější pronásledování ve Španělsku je odíráním a týrání Španělů způsobené jen tím, že jsou to katoličtí kněží a učitelé. Tak či onak se ovšem předpokládalo, že to, co bylo označeno za pověru, je též matkou pronásledování a útisku. Vyzývám ostatní liberály, aby připustili, že skutečnost této ideji jednoznačně odporuje. Každý katolík se ve své církvi a víře těčí větší svobodě, než kterýkoliv liberál pod bolševickým či fašistickým režimem. Mohl bych být liberálem a být přitom v Německu členem strany Centrum nebo členem Patri Populare v Itálii, zastavil by mně stát, ne církev. Stát se totiž vrátil se vší starodávnou hrůzou starověku, s městskými bohy hřmícími z nebes a se stíny stovek tyranů pochodující na přehlídce v plné nádheře železné zbroje. A my začínáme chápat po jak širých polích a hřištích svobody nám tak dlouho víra, jež nás činí svobodnými, dovolovala volně se procházet a skotačit.

Sv. Thomas More

Téměř každý pochopí tvrzení, že Morova mysl byla jako diamant, který který tyran odhodil do příkopu, protože jej nemohl rozlámat. Je to jen metafora, někdy se ale stane, že je metafora tak mnohotvárná jako diamant. Jistou formy hrůzy v tyranovi vyvolala její jasná průzračnost, jež byla pravým opakem krystalů vyplněných pouze opalizujícími mračny snů či vizí minulosti. Král a jeho velký kancléř byli jak druzi tak současníci v mnoha ohledech, oba byli renesanční lidé, ale v některých věcech byl ten katoličtější z nich také ten méně středověký. V Tudorovi totiž možná bylo víc onoho plesnivého nedopalku medievalismu, který skuteční renesanční reformátoři považovali za dobovou zkaženost. V Morově mysli nebylo než jasnosti, Jindřichova mysl v sobě měla, i když to nebyl žádný hlupák a jistě ne žádný protestant, cosi ze zmateného konservatismu. Jako řada mnohem lepších Anglo-katolíků byl tak trochu starožitník. Thomas More, proto také v jeho náboženství nebylo nic jen lokálního, nebo v tomtéž smylu něco jen lokálního. Morova mysl se podobala diamantu i schopností podobné řezání skla, či schopnosti prořezat se věcmi, které vypadají stejně průhledně a jsou přitom jsou méně pevné a méně mnohostranné. Skutečně důsledné herese totiž vypadají opravdu průzračně a jasně, jako třeba kalvinismus nebo nyní komunismus. Někdy dokonce vypadají i velice pravdivě, v omezeném smyslu pravdy, která není Pravdou. Jsou současně slabší a křehčí než diamanty. Herese totiž často není jen pouhá lež. Jak sám More řekl: „Nikdy neexistoval heretik, který by mluvil jen lži.“ Herese je pravda, která skrývá všechny ostatní pravdy. Mysl podobná té Morově byla jako dům postavený z oken, ale ta hleděla na všechny strany a do všech směrů. Můžeme říct, byla vybroušena do mnoha faset jako diamant, jen žádná z nich nebyla maskou.

Tento velký příběh má proto tolik rysů, že potíž s tím, jak o něm pojednat v článku spočívá ve výběru a pak ještě více v proporcích. Možná se neúspěšně pokusit náležitě pojednat o tom nejvyšším, totiž o svatosti, která dnes ční i nad Blahoslavenstvími. Stejně dobře bych mohl celý článek zaplnit těmi nejdomáčtějšími vtipy, kterými se velký humorista bavil v každodenním životě. Největším z nich možná byla kniha nazvaná Utopia. Utopisté devatenáctého století ji napodobovali, ale vtip jim unikl. Z matoucí složitosti tolika různých aspektů a úhlů jsem si vybral jen dva body, ne proto, že by to byly nejdůležitější pravdy o Thomasi Morovi, i když velice důležité jsou, ale proto, že jsou to dvě z nejdůležitějších pravd o světě v současné chvíli. Jedna se jeví nejjasněji v jeho smrti a druhá v jeho životě, jedna se měli bychom možná říct, týká jeho veřejného života a druhá jeho soukromí. Jedna daleko překonává každý odpovídající obdiv a druhá se ve srovnání může jevit skoro jako málem kosmický antiklimax. Jedna ovšem trefuje přesně ten správný hřebíček na hlavičku v debatě o státu, ta druhá v debatě o rodině.

Thomas More zemřel smrtí zrádce proto, že vzdoroval absolutní monarchii, která přísně vzato chápala monarchu jako absolutno. More byl připraven, dokonce velmi ochoten, respektovat krále jako relativní, ale ne jako absolutní moc. Herese, která zdvihala svou hlavu právě v jeho čase se jmenovala božské právo králů. V tehdejší formě je dnes považovaná za starou pověru, ale již se objevila jako velmi nová pověra, v podobě božského práva diktátorů. Většině lidí ale stále neurčitě připadá jako cosi starého a téměř všichni si myslí, že je starší než ve skutečnosti. K největším současným obtížím patří vysvětlit, že tahle myšlenka nebyla pro vlastní středověku ani mnoha starším obdobím. Lidé vědí, že ústavních omezení krále přibývalo poslední století či dvě, nedochází jim, že mohly existovat i jiné druhy omezení či kontroly a ve změněných podmínkách je těžké je popsat, natož vysvětlit. Je ale zcela jisté, že středověcí lidí myslili, že král vládne sub deo et leg, což se správně překládá „podřízen Bohu a právu“, k čemuž ale patří cosi atmosferického, co by se povšechně dalo nazvat „poslušen morálky obsažené ve všech našich institucích.“ Králové bývali exkomunikováni, svrháváni, vražděni a vůbec se s nimi zacházelo všemi obhajitelnými a neobhajitelnými způsoby, nikdo si ale nemyslel, že s králem padá celá pospolitost, nebo že jen na něm spočívá poslední a nejzazší autorita. Stát nevlastnil lidi tak úplně, i když je mohl poslat na hranici, jak je někdy vlastnívá nyní, kdy je může poslat do základní školy. Tehdy existovala idea útočiště, jež byla v podstatě ideou svatyně. Zkrátka si můžeme představit, že existovala stovka podivných a nenápadných cest jimiž se dalo uniknout vzhůru. César měl svá omezení, u Boha byla svoboda.

Nejvyšší hlas církve prohlásil, že tento hrdina byl v pravém a tradičním smyslu světec a mučedník. A stojí za to si připomenout, že opravdu a z poněkud zvláštního důvodu stojí v jedné řadě s těmi prvními mučedníky, jejichž krev byla semenem církve za úplně prvních pronásledování křesťanů. Zemřel totiž, jako většina z nich proto, že odmítl přejít o občanské loyality k náboženské modloslužbě. Většina z prvních mučedníků nezemřela proto,že by by se odmítla klanět Merkurovi nebo Venuši, nebo pověstným postavám, o kterých se mohl domnívat, že neexistují, či třeba v případě Molocha nebo Priapa mohl doufat, že neexistují. Většina z nich zemřela proto, že se odmítla klanět někomu, kdo zcela jistě existoval, dokonce někomu, koho byli vcelku připraveni poslouchat, ale ne se mu klanět. Typické mučednictví se odvíjelo od pálení kadidla před sochou Diva Augusta, posvátného obrazu císařova. Nemusel to být nutně démon, kterého by bylo nutno zničit, byl to jen despota, který se nesměl stát božstvem. Právě v tom se jejich případ velmi blíží praktickému problému Thomase Mora a velmi blízko praktickému problému obyčejného současného zbožňování státu. A pro celé katolické myšlení je typické, že lidé umírali v mukách ne proto, že bych jejich nepřátelé „mluvili jen samé lži“, ale prostě jen proto, že neprojevovali nerozumnou zbožnou úctu tam, kde byli naprosto připraveni projevit rozumný respekt. Pokrok je pro nás vždy problémem poměrů, kdy se zlepšení dosahuje nalezením správných proporcí, ne jen pohyb jedním směrem. A naše pochyby o nejnovějším vývoji, o socialistech v minulé generaci nebo o fašistech v této generaci, nepocházejí ani v nejmenším z toho, že bychom pochybovali o tom, že by bylo žádoucí dosáhnout ekonomické spravedlnosti či národního pořádku. Právě tak si Thomas More nelámal hlavu dědičnou monarchií. Námitky měl proti božskému právu králů.

V nejhlubším smyslu slova je proto ve svém veřejném životě a ještě víc ve své veřejné smrti obráncem svobody. V jeho soukromém životě je tento typ pravdy, totiž pravdy, že pravým příbytkem svobody je domov, chápán ještě méně. Moderní romány, noviny a problémové hry vršily jednu velkou hromadu odpadků aby tenhle prostý fakt skryly, přesto je to fakt snadno dokazatelný. Veřejný život musí být poněkud víc řízený a regulovaný než život soukromý, stejně tak, jako se člověk v dopravním ruchu na Piccadilly nemůže procházet a potulovat jako doma ve své zahradě. Kde je doprava, tam jsou dopravní omezení, a to platí právě tak, a možná ještě víc, kde je dalo by se říci doprava nepovolená, tam kde většina dnešních vlád organizuje sterilisaci a zítra mohou organisovat infanticidu. Ti, kdo se drží moderní pověry, že stát nemůže udělat nic špatného, budou nuceni to přijmout jako správnou věc. Pokud jedinci chovají nějakou naději v ochranu svých svobod, pak musí chránit svůj rodinný život. Přinejhorším dojde k poněkud osobnějším adaptacím, než v koncentračním táboře, přinejlepším bude v rodině život poněkud méně rutinní než v továrně. V každé alespoň trochu zdravém domově jsou pravidla přinejmenším zčásti ovlivněna věcmi, ktereé nemohou ovlivňovat psané zákony, například věcí zvanou smysl pro humor.

More je proto velmi důležitý i jako humorista představující onu zvláštní fázi humanismu. V pozadí jeho veřejného života, který byl tak velkou tragedií, byl soukromý život, který byl nepřestávající komedií. More byl, jak pan Christopher Hollis napsal ve své výtečné studii, „nenapravitelný v tom, jak pořád někoho tahal za nohu.“ Každý samozřejmě ví, že komedie se potkala jako u Shakespeara potkala na onom posledním vysokém dřevěném jevišti, kde jeho drama skončilo. V onom děsivém okamžiku si uvědomil velký žert lidského těla a těšil se z něj. Se vší vážností rozvažoval, zda se jeho vous dopustil zrady, a když stoupal po žebříku řekl „Dávej pozor, ať se v pořádku dostanu nahoru, dolů to zvládnu sám.“

Thomas More ale po žebříku už nikdy neslezl. Se vším sestupováním a scházením už byl hotov a pohledům lidí zmizel téměř po vzoru svého Mistra, který byl vyvýšen, aby k sobě přitahoval všechny lidi. Zavřela se nad ním temnota a mračna se postavila před něj a až mnohem později jej moudrost, která dokáže číst takové tajnosti, spatřila stojícího vysoko nad našimi hlavami jako vracející se hvězdu a zaznamenala jeho místo na obloze.

Sex a majetek

Je nutno říci, nudným, zaprášeným, ztuhlým a klopotným jazykem, na nějž se omezila většina moderní debaty, že ohledně pohlaví existuje v tuto chvíli stejně oblíbený omyl jako kolem vlastnictví. Ve starší a svobodnější řeči, v níž mohli lidé jak mluvit, tak zpívat, bude pravdivější říct, že týž zlý duch napadl dvě velké síly, které tvoří poesii života, totiž lásku k ženě a lásku k zemi. Hned od začátku je třeba si povšimnout, že obě lásky byly úzce spojeny od té doby co je člověk člověkem, i když byl ještě pohanem. Ba co víc, byly stejně těsně spojeny i v časech úpadku pohanství. Ale ani zápach rozkládajícího se pohanství nebyl tak špatný jako puch rozkládajícího se křesťanství. Zkáza toho nejlepšího…

Během starověku kupříkladu existovaly, jak v počáteční, tak poslední fázi, způsoby modloslužby a obrazů o nichž křesťané byli stěží ochotni mluvit. „Ani takové věci mezi sebou nejmenujte.“ Lidé libovali v pouhé sexualitě sexuální mythologie, prostituci organisovali jako kněžstvo pro službu v jejich chrámech, z pornografie udělali svou jedinou poesii, chlubili se a předváděli symboly, které proměnily dokonce i architekturu v jeden ohromný a chladný projev exhibicionismu. O těchto falických kultech bylo napsáno mnoho učených knih a každý si v nich může najít podrobnosti. Mně zajímá následující věc:

Veškerý tento dávný hřích by v jednom ohledu nekonečně, nezměrně, nadřazen modernímu hříchu. Všichni, kdo o něm píší se shodují přinejmenším na jednom, totiž na tom, že to byl kult neplodnosti. Příliš často byl bohužel propleten s kultem neplodnosti půdy. Přinejmenším ale stál na straně přírody. Přinejmenším Až na poslední křesťany nebo spíš na první křesťany plně oddané znesvěcování a popírání křesťanství, zbylo vymyslet nový druh uctívání sexu, který ani není uctíváním života. Zbylo až na úplně poslední modernisty, aby hlásali erotické náboženství, které současně vyvyšuje vášeň a zakazuje plodnost. Nové pohanství si plně zaslouží Swinburnův odsudek pronesený při oplakávání starého pohanství: „nevychovávají bohatství znamení a neprostírají otcovskou hostinu“ Noví kněží otcovství zrušili a hostinu si nechávají pro sebe. Jsou horší než Swinburnovi pohané. Kněží Priapa a Kotys je předejdou do nebeského království.

Nu, není nepřirozené, že toto nepřirozené rozloučení sexu a plodnosti, které by i pohan považoval za zvrácenost, provází podobné rozloučení a zvrácenost v povaze lásky k půdě. V obou oborech jde o přesně ten samý omyl, který je možné docela přesně popsat. Důvod, proč naši současníci a krajané nechápou, co my myslíme majetkem a jměním je v tom, že oni o něm uvažují jen ve smyslu peněz, platu, ve smyslu něčeho, co lze okamžitě spotřebovat, užít a zahodit, něčeho co poskytne okamžité potěšení a zmizí. Nechápou, že my pod vlastnictvím něco, co takové potěšení obsahuje nahodile, ale počíná a končí něčím mnohem větším a tvořivějším. Člověk, který na místě pole založí sad, který sad vlastní a rozhoduje, kdo ho zdědí, si také pochutnává na jablkách, a doufejme, že ochutná i jablečný mošt. Dělá ovšem něco mnohem většího a v posledku mnohem uspokojivějšího, než že by jen pojídal jablko. Prosazuje svou vůli nad světem po způsobu, který mu dala a k němuž ho zmocnila Boží vůle, prohlašuje že má svou duši a nepatří k Odboru pro dohled nad sady a není ani šéfem trustu pro obchod jablky. Dělá ale také cosi, co bylo implicitně obsaženo v nejstarších náboženstvích světa, v oněch velkých panoramatech slavností a obřadů sledujících cyklus ročních období v Číně či Babylonii, klaní se plodnosti světa. Nu a představa, že zúžíme majetek jen na potěšení z peněz se přesně podobá představě omezit lásku na pouhý požitek ze sexu. V obou případech nahrazuje nahodilé, isolované, podřízené a dokonce tajené potěšení podíl na velkém kreativním procesu, dokonce podíl na věčném tvoření světa.

Obě zlověstné věci lze vidět bok po boku v systému bolševického Ruska, jelikož komunismus je jediným úplným a logickým funkčním modelem kapitalismu. Hříchy, které jsou všude jinde opakovanými omyly, jsou v něm systémem. Přiznává se, že celý systém byl od počátku zaměřen k tomu dělníky povzbuzoval či nutil utrácet jejich mzdy, aby si nic nenechávali do další výplaty, ponoukal je všeho si užívat, všechno spotřebovat a všechno zničit, krátce řečeno chvět se při pomyšlení pouze na jeden zločin, totiž kreativní zločin šetrnosti. Byla to krotká výstřednost, tichá a poddajná marnotratnost. Totiž ve chvíli, kdy otrok přestane celý svůj plat propíjet, ve chvíli, kdy začne schovávat nebo šetřit nějaké vlastnictví, začal shromažďovat něco, zač by si nakonec mohl koupit svobodu. Může se s ním začít trochu počítat ve státě, tedy může stát méně otrokem a více občanem. Vzato z morálního pohledu, nenajdeme nic tak nevýslovně krutého, jako je tahle bolševická velkorysost. Můžeme ale poukázat na to, že stejný duch a tón prostupuje způsob zacházení s druhou záležitostí. I sex má pro otroka být jen rozkoší, nikdy ne mocí. Má vědět co nejméně, nebo alespoň přemýšlet o rozkoši co nejméně jako o čemkoliv jiném, než o rozkoši, nemá vědět nic o tom odkud pochází a kam půjde zašpiněný objekt poté, co projde jeho rukama. Nemá se starat o jeho původ v Božím záměru nebo o jeho pokračování v lidském potomstvu. V každé oblasti je jen spotřebitelem, nikdy ne vlastníkem, i kdyby to měly být první elementy života a ohně, pokud jsou spotřebovatelné. Nemá mít ani potuchu o hořícím keři, který hoří a není stravován (narážka na způsob jímž se Bůh zjevil Mojžíšovi ve Starém Zákoně. Pozn. překl) Takový keř totiž roste jen na půdě, na reálné zemi, kde jej lidské bytosti mohou vidět a půda na němž roste je půda svatá. Proto je tu přesná paralela mezi dvěma moderními morálními či nemorálními ideami sociální reformy. Svět současně zapomněl, že založit farmu je něco mnohem většího než udělat zisk nebo i než něco vyprodukovat v tom smylu, že někomu chutná řepný cukr a že založit rodin je cosi mnohem většího než sex v omezeném smyslu současné literatury, kterou předvídal jeden bezútěšný a oslepující záblesk v jediném verši George Mereditha: „Náš hrnec medu vyjíme na hrobě.“

Úvahy nad shnilým jablkem

Naše doba je jistě Věkem Nesmyslu: moudřejšího druhu nesmyslu se dostává dětem a těch hloupějších lidem dospělým. Osmnáctému století se říkalo věk rozumu a není myslím pochyb, že dvacáté století je věkem nerozumu. Ale i to je slabé slovo. Věk nerozumu dostal přezdívku podle slavné racionalistické knihy. Jenže racionalistovi nezáleželo nějak zvlášť na tom, aby stavěl racionální proti iracionálnímu, ale obzvláště si dal záležet, aby stavěl přirozené proti nadpřirozenému. Existuje ale jistý stupeň nerozumu, který zajde i dál než k nepřirozenému. Není to jen neuvěřitelný příběh, ale i nedůsledná myšlenka. Jak už jsem před drahným časem komusi vysvětloval, jedna věc je věřit, že fazolový stonek vyrostl do nebe a docela jiná věřit, že sedmapadesát stonků dá dohromady pět.

Člověk například může nevěřit v zázraky, obvykle na základě nějakého principu deterministického myšlení, v některých případech i po přezkoumání důkazů. Když mu ale povíte o zázraku rozmnožení chlebů a ryb, říkáte mu něco, co je logické, pokud už to není přirozené. Netvrdíte mu, že ryb bylo méně, protože byly rozmnoženy. Rozmnožení je pořád ještě matematický pojem a dav sytící se zázračnými rybami je pořád ještě méně mysteriózní či monstrózní jev, než člověk, který bude tvrdit, že rozmnožení je to samé, co odčítání. Takového skeptika tenhle příběh nepřesvědčí, ale dává smysl. Může rozeznat logické důsledky a to i pokud nemůže poznat logickou příčinu. Ale žádný papež ani kněz po něm nikdy nechtěl, aby věřil, že tisíce lidí zemřely hladem v poušti, protože se nacpali chlebem a rybami. Žádné krédo ani dogma nikdy neprohlašovalo, že tam bylo příliš málo jídla, protože tam bylo příliš mnoho ryb. Jenže právě to je přesná praktická a prosaická definice současné situace v moderní ekonomické vědě. A člověk věku nerozumu musí sklonit svou hlavu a opakovat své krédo, motto své doby. Credo quia impossibile (věřím protože je to nesmysl, snad narážka na staré Credo quia absurdum est – věřím, protože je to absurdní, pozn. překl.)

Ještě jinak. Slovo nerozum se někdy užívá poněkud rozumněji pro ta neuspořádaná či zmatená prohlášení, která mají přinejmenším nelogickou formu. K nejpopulárnějším případům patří irské chvástání, často podezírané, že má cosi společného s papežskými úředními žvásty v tom, je to nadpřirozená obluda živící se důvěřivostí a pověrou (slovní hříčka s Irish Bull a Papal Bull – irských chvástáním a papežskou bulou. Pozn. překl). Ale ani tenhle starý zmatek nedosáhl rozměrů nového druhu rozporů. Pokud nějaký Ir řekne „Nejsem ptáci, abychom byli na dvou místech naráz“ , aspoň víme, co říká, i kdyby to nebylo to, co má na mysli. Představme si ale, že bude říkat, že jeden pták byl zázračně zmnožen do milionu ptáků a že kvůli tomu je teď a světě méně ptáků, než bylo před tím. To už bychom měli co do činění nikoli s irským chvástáním, ale s šíleným žvaněním a zabývali se nikoli s neuvěřitelným, ale s nesrozumitelným. Můžeme také použít podobenství. Irové bývají obviňován z nevyvážených emocí nebo morbidních citů. Nikdo ale netvrdí, že si vymysleli Velký hladomor, kdy spousty lidí pomřely hlady protože brambory byly alé a bylo jich málo. Představme si jen Ira, který by tvrdil, že hladověli, protože brambory byly obrovské a byl jich nespočet. Myslím, že bychom ještě hodně slyšeli o zarputilé absurdnosti onoho Ira. A přece je to přesný popis současných ekonomických podmínek tak, jak působí na Angličana. A do značné míry i na Američana. Dozvídáme se, že hlad je proto,že není nedostatku a úroda brambor je tak dobrá, že nejsou žádné brambory. Ir, se svým chvástáním i se svým ptákem je v porovnání s tím docela tvrdohlavým realistou. Staré příklady fantastických věcí proto nestačí na moderní fakta, bez ohledu na to, zda to byla tajemství, jež se měla vznášet kdesi nad rozumem nebo jen jakési zmatky klopýtající kdesi pod ním. Jejich zázraky byly normálnější, než naše vědecké průměry, a irské zmatky byly méně nelogické, než skutečná logika událostí.

Zdá se totiž, že dnes žijeme ve světě čarodějnictví, v němž sady hynou, protože vzkvétají a množství jablek na na jabloních se mění v zapovězené ovoce a působí, že snaha he sníst je v každém slova smyslu neplodná. To je moderní ekonomický paradox, kterému se říká nadprodukce nebo nadbytek na trhu, a i když to na první pohled vypadá jako nejbláznivější fantasie, je docela dobré si uvědomit v jakém smyslu je to ten nejpevnější fakt. Mějme tedy jasně na paměti, že jako popis objektivní sociální situace průmyslové společnosti v tomto okamžiku je to paradox naprosto pravdivý. Ve skutečnosti ale není pravda, že by platil rozpor v pojmech. Pokud jej vezmeme ne jako popis, ale jako definici, pokud se na něj podívám jako na abstraktní argument, pak je rozpor jistě nepravdivý, jako nepravdivý rozpor. Pravda je taková, že do hry vstoupil třetí prvek, který není v téhle abstraktní formulaci zahrnut. Lze ho popsat a definovat mnoha způsoby, nejstručnější je možná obsažen v oné bajce o muži, který prodával břitvy a poté jistému rozhořčenému zákazníkovi s prostou důstojností vysvětloval, že nikdy netvrdil, že se jeho břitvami bude dát oholit. Když se ho ptali, zda jestli se břitvy nedělají k tomu, aby se jimi dalo holit odpověděl, že byly vyrobeny k prodeji. To je Stručná Historie Průmyslu a Obchodu v Devatenáctém a na Počátku Dvacátého století.

Bůh stvořil svět rozumu právě tak jistě, jako stvořil malá jablka (jak praví krásné přísloví) a Bůh malá jablka nestvořil větší než velká jablka. Není pravda, že člověk jehož jabloň se pod jablky prohýbá strádá nedostatkem jablek, i když si může dovolit jimi mrhat. Pokud se ale na jablka nikdy nepodívá jako na něco jídlu, ale vždy jen jak na zboží k prodeji, pak se opravdu dostane do potíží jiného druhu, které mohou skončit jistým rozporem. Pokud místo toho, aby vypěstoval tolik jablek, kolik potřebuje, bude pěstovat takové množství o kterém si myslí, že je celý svět chce v naději, že se mu podaří s celým světem obchodovat, pak buď uspěje nebo neuspěje v soutěži s chlapíkem odvedle, který také chce ovládnout obchod s jablky pro celý svět. Každý z nich vypěstuje tolik jablek, že budou mít na trhu asi takovou cenu jako oblázky na pláži. Každý z nich proto zjistí, že má v kapse velmi málo peněz, s nimiž si může tak jít koupit čerstvé hrušky do ovocnářského stánku. Kdyby nikdy nepočítal s tím, že si ovoce koupí v obhodě, ale zvedl ruku a utrhl si je ze svého vlastního stromu, nikdy by ho takový problém nepostihl. Vypadá to jednoduše, ale v samých kořenech všech jabloní a pěstování jablek je to právě takhle jednoduché.

Netvrdím samozřejmě, že současná praxe je takhle jednoduchá, protože žádný praktický problém není jednoduchý a už vůbec ne v současnosti, když všechno matou zkažení a vyhýbaví matlalové zvaní praktičtí politikové. Princip je ovšem prostý a jediný způsob jak, se vypořádat se složitou situací je začít správným prvním principem. Nakolik se vůbec můžeme bez prodávání a nakupování obejít, nebo je ovládat či jen upravovat jejich nevýhody, to je docela jiná věc. Ale ty nevýhody pocházejí z nakupování a prodeje, ne z produkce, ba ani z nadprodukce ne. Přináší jisté uspokojení uvědomit si, že nežijeme ve zlém snu, kde Ne je to samé co Ano, že dokonce ani moderní svět se ve skutečnosti nezbláznil, navzdory všem prohnaným pokusům o to, že dvě a dvě jsou ve skutečnosti čtyři a že člověk, který má čtyři jablka má opravdu víc, než ten kdo má tři. Někteří moderní metafysici a morální filosofové totiž mají zdá se skoly nás v tomto ohledu ponechávat v nejistotě. Chyba není ve fundamentální racionalitě věcí, ale je to konkrétní zádrhel nebo lež vycházející z velmi nedávného triku spočívajícího v tom, že se vše zvažuje jen v souvislosti s obchodem. Obchod byl sám o sobě je zcela v pořádku, ale byl postaven na místo pravdy. Obchod, který je z povahy věc druhotnou či závislou věcí, byl pojat jako věc prvořadá a nezávislá, jako něco absolutního. Moderní lidé, bláznící z pouhého rozmnožení, dokázali udělat množné číslo z toho, co je věčně je jednotné, ve smyslu jediné. Vzali to, co dávní filosofové nazývali dobrem a přeložili to jako zboží (hříčka s anglickými slovy good dobro a goods zboží pozn překl).

Jistí mystici v americkém podnikatelském světě pokud vím, protestovali proti recesi tím, že si na kabáty připnuli cedulky s nápisy „Je dobré obchodovat“ spolu s dalšími podobnými prohlášeními jako „Capone je mrtev“ nebo „Rakovina je příjemná“ nebo „Smrt byla zrušena“ nebo s nějakou jinou tvrdou realistická pravdu, pro kterou najdou místo někde na svých postavách. Mě ale tihle mágové zajímají tím, že i když se rozhodli přivolat ideální podmínky a pomocí kouzel a zaklínadel ovládnout elementy neměli, abychom tak řekli, elementární představu o tom, z jakých prvků se elementy skládají. Nešli až na kořen věci a představte si že jejich trampoty skutečně došly k jistému cíli. Nebo spíš se klaněli prostředkům namísto cíle. Když už v tom byli měli říkat místo „Je dobré podnikat“ ale „Dobré je žít“ nebo „Život je dobrý“. Mám za to, že bychom od těchto veskrze spořádaných lidí chtěli příliš, kdybychom očekávali, že řeknou „Bůh je dobrý“, je ovšem skutečně pravda, že jejich pojetí dobra postrádá filosofickou konečnost náležející k dobrotě Boží. Když se Bůh podíval na stvořené věci a viděl, že jsou velmi dobré, znamenalo to, že byly dobré samy o sobě, tak jak byly. Podle moderních myšlenek světa obchodu by se ale na ně Bůh podíval a viděl v nich jen zboží. Jinými slovy k stromu či kopci by byla přivázána cedulka, jak ke klobouku šíleného Kloboučníka, s nápisem „Tento styl 10/6“. Všechny květiny a ptáci by by byli ocedulkováni sníženými cenami, celé stvoření by bylo ve výprodeji, nebo by všichni tvorové hledali práci, všechny jitřní hvězdy by společně tvořily hvězdné nápisy a všichni Synové Boží by se dožadovali práce. Jinými slovy řečeno si tito lidé nedokáží představit nic dobrého, vyjma toho, že smění nějakou věc za něco jiného. Nedokáží si ani představit, že by si člověk mohl něčeho užívat jen pro věc samu a jen sám pro sebe. To že, by si člověk natrhal a snědl jablka z vlastní jabloně jim zní jen jako pohádka. A přece pád z onoho prvního stvoření, které bylo označeno za dobré vzešlo do značné míry právě z neúnavné neschopnosti oceňovat věci samy o sobě, z šílenství obchodníka, který nevidí v dobru nic dobrého, leda v tom, jak by se ho zbavil. Druhdy se přiznávalo, že s hříchem a smrtí vešlo do světa i cosi, čemu se říká změna. Není to o nic méně pravdivé a tragické, protože to, čemu jsme říkali změna se pak začalo označovat za směnu. Výsledkem výstřednosti směny pak v každém případě je to, že když je příliš mnoho jablek je současně příliš málo těch, kdo by jablka jedli. Netrvám na symbolu Ráje, ani na podobenství o jabloni, přesto je zvláštní, když si člověk všimne, že nás onen náhodný obraz pronásleduje na každém kroku tohoto podivného příběhu. Posledním výsledkem zacházení se stromem jako s obchodem místo skladu, posledním výsledkem zacházení s jablkem jako se zbožím místo s dobrem byla zoufalá kampaň veřejné dobročinnosti a chudí lidé prodávající jablka po ulicích.

Obchodníci existovali a musí existovat ve všech normálních civilisacích. V každé normální civilisaci byl ale výjimkou, rozhodně nikde nebyl pravidlem, a zcela jistě nikdy pravidla neurčoval a nevládl. Přední místo a význam, které získal v moderním světě je příčinou všech pohrom moderního světa. Všeobecným ustrojením lidstva bylo vyrábět a spotřebovávat v jednom procesu, převážně prováděném jedněmi a těmi samými lidmi na jednom a tomtéž místě. Věci byly někdy vypěstovány, vyrobeny a spotřebovány na jednom feudálním statku, někdy i na nějaké malé venkovské farmě. Někdy nevolníci, které ještě tehdy bylo sotva možné rozlišit od otroků, odváděli dávky, někdy spolu svobodní lidé spolupracovali způsobem, který by povrchní pozorovatel sotva odlišil od komunismu. Žádná z těchto historických metod, bez ohledu na jejich slabiny či omezení, neuvázla v oné konkrétní smyčce dusící naši dobu. Většina lidí totiž tehdy po většinu času myslela na vypěstování a potom na snědení potravy a vůbec ne o tom, jak vypěstovat potravu a pak ji za co nejvyšší cenu prodat někomu, kdo nemá nic k snědku. A alespoň já nevěřím, že z moderní smyčky není jiná cesta, než zvětšit podíl lidí žijících v souladu s dávnou prostotou. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě nebude tvrdit, že by obchod ani obchodníci neměli vůbec existovat. Je však třeba mít na paměti, jako věc pouhé logiky, že si lze představit existenci velkého jmění i kdyby nebylo obchodu a obchodníků. Je to důležité pro ten druh lidí, jejichž jedinou nadějí, je to, že podnikat a obchodovat je dobré nebo jejichž jediným tajeným děsem je to, že obchodovat je špatné. Z principu je možné mít velkou prosperitu i když jdou obchody velmi zle. Pokud byla vesnice tak šťastně umístěna, že bylo z nějakého důvodu snadné, aby si každá rodina chovala svá kuřata pěstovala svou zeleninu, dojila své vlastní mléko a (doplním) vařila své pivo, mohla být být životní úroveň i majetek skutečně velmi vysoký a to i kdyby dlouhá paměť nejstaršího obyvatele uchovávala vzpomínku jen na dvě či tři čistě obchodní transakce, kdy by si jen dokázal vzpomenout na dávnou událost, když si jeho soused koupil od projíždějících kočovníků nový klobouk či onu vzácnou chvíli, kdy si farmář Billings koupil deštník.

Jak už jsem řekl, nepředstavuji si, ani nesním o tom že by věci někdy byly zrovna takhle jednoduché. Ovšem předtím, než začneme věci vysvětlovat v celé jejich složitosti, musíme je pochopit v jejich prostotě. Složitost obchodní společnosti je už nesnesitelná, protože společnost je už jen obchodní a nic jiného. Mysl celé obce je pohlcena ne myšlenkou na to věci vlastnit, ale myšlenou, jak je poslat dál. Když již zmínění nadšenci hlásali, že obchodovat je dobré měli tím na mysli to, že lidé, kteří něco vlastní se se svým majetkem stále rozžehnávají. Tihle optimisté se nejspíš dovolávají básníka, s mírnou úpravou jeho slov, když hlasitě volají „Duše naše jsou láska a věčné loučení.“ V tomto smyslu je naše individualistická a obchodnická moderní společnost pravým opakem společnosti založené na soukromém vlastnictví. Chci tím říct, že skutečné přímé a osamocené potěšení ze soukromého vlastnictví, odlišné od vzrušení z jeho směňovaní či dosahování zisku z něho, je poněkud vzácnější, než v mnoha prostších společenstvích, která ve své prostotě vypadají téměř jako komuny. V případě tohoto druhu soukromé spotřeby, jež je také soukromou produkcí je velmi nepravděpodobné, že postupně dospěje k nadprodukci. Počet jablek, které jeden člověk dokáže sníst je omezený počet a jeho bohatá a zdravá nenávist k práci nejspíš stanoví i limit na množství jablek, které vypěstuje, ale nedokáže sníst. Neexistuje ale žádná mez počtu jablek, které by mohl prodat a on se brzy stane ctižádostivým, obratným a úspěšným obchodníkem a obrátí svět vzhůru nohama. Právě on totiž vyvolává onen ohromný pantomimický efekt jímž tato nesourodá úvaha začala. Právě on rozpoutává šílenější revoluci, než byla ta vyvolaná Adamovým jablkem a která vypustila smrt, nebo jablkem Newtonovým, jež byla apokalypsou gravitace. Spustil ji hlásáním naprostého rouhání a herese, že jablko bylo stvořeno pro trh, ne pro ústa. Tím, že spustil divoký závod v sypání nespočtu jablek do bezedného trhu otevřel propast ironie a rozporu, do níž dnes hledíme. Trik se zacházením s trhem jako se zkouškou a s ničím jiným než zkouškou způsobil, že dnes stojíme před stroze čnějícím nesmyslem načmáraným obřími písmeny přes celý svět. Ten nápis je ohromnější než všechny jeho vlastí absurdní reklamy a oznámení. Ten nápis zní, že čím ví vyrobíme, tím méně vlastníme.

Kdyby se Oscar Wilde dozvěděl, že byl použit jako příklad ve sporu o amerických obchodnících nebo k obraně střídmého a poctivého rodinného života na farmě, nejspíš by ihned omdlel. Jenže shodou okolností jeden jeho pravdivý epigram, z řady jeho mylných epigramů, shrnuje stručně a správě pravdu nikoliv (rád říkám) o umění, ale o všem, co chtěl od umění oddělit, o ethice, ba ekonomice. V jedné ze svých her řekl: „Cynik je člověk, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho.“ Je to mimořádná pravda a též odpověď na většinu dalších věcí, které řekl. Ještě prazvláštnější však je, že moderní lidé, kteří se tohoto omylu nejčastěji dopouštějí nejsou cynici. Naopak, jsou to ti, kdo se sami označují za optimisty, možná dokonce ti, kdo by o sobě řekli, že jsou idealisty, rozhodně to jsou ti, kdo se označují ua obyčejné chlapíky a za syny služby a vzestupu. Jsou to, příliš často ti samí lidé, kteří veškerý svůj dobrý vliv pokazili a celý svůj pozoruhodný dobrý příklad v práci a společenském styku oslabili právě tímhle omylem, že se totiž věci mají posuzovat podle své ceny a ne podle hodnoty. A protože cena je věc bláznivá a nevypočitatelná, zatímco hodnota je cosi věcem vlastního a nezničitelného, smetli nás do společnosti, která už není pevná, ale rozteklá, nedohledná jako moře a zrádná jako tekuté písky. Není tu teď místo na úvahy, zda lze znovu postavit něco pevnějšího na sociální filosofii hodnot. Jsem si ale jist, že na žádné jiné filosofii nelze postavit nic pevného, zcela jistě ne na zcela nefilosofické filosofii slepého nakupování a prodávání, filosofie nucení lidí kupovat věci, které nechtějí a vyrábět je přitom tak špatně, že je lidé mohou rozbít a pak si zase představovat, že je potřebují, filosofie udržování zbytečného smetí v oběhu rychlém jak písečná bouře v poušti, filosofie předstírání, že učíte lidi naději, protože jim nedopřejete ani jednu rozumnou chvilku, v níž ny si mohli zoufat.

Rytířův slabikář

Myslím, že velmi mnoho lidí nikdy ani neslyšelo o The Broadstone of Honour (Kamenná deska cti), příručce rytířství, kterou počátkem devatenáctého století napsal Kenelm Digby, leda by si snad pamatovali jednu opovržlivou poznámku z Macaulaových Esejů. Ta poznámka není příliš kritická k The Broadstone of Honour, je to ale zdrcující odsudek Macaulaových Esejů. Ilustruje nejen jeho rozhodnou povrchnost, ale také onen pozoruhodný prvek nevědomosti, který provázel jeho dobře známé renomé vševědoucnosti. Právě tak jako jeho slavný úšklebek nad Spencerem dokládá, že ho ve skutečnosti nečetl, tak i jeho méně pověstný úšklebek nad Kenelmem Digby dokládá, že nečetl ani jeho. Rozhodl se že zneváží a zesměšní jisté staré příhody o dvornosti, která je zasnoubením pokory a důstojnosti. Vysmíval se takovým příběhům, jako je ten o Černém princi posluhujícím svému bezmocnému zajatci a zdálo se mu, že se jim nemůže vysmát účinněji, než tím, že řekne, že jsou dobré tak pro Kenelma Digbyho, nebo řečeno jeho slovy: „pro ty kdo si, jako autor The Broadstone of Honour, myslí, že Bůh stvořil svět k užití gentlemanům.“ Člověk má, vůbec v jistých náladách, chuť odpovědět, že ono bude vždycky dost hulvátů, i mezi učenci, aby se to vyrovnalo.

Nu, jak už jméno napovídá, Kenelm Henry Digby, byl členem staré katolické rodiny usazené v Irsku a podobně jako u větví takových starých rodin usazených v Anglii, není ani u něj nijak zvlášť nepřirozené, že přikládal jistý význam tomu, že je gentlemanem. Pokud byla u starých anglických katolíků někdy až příliš patrné slabosti, pak to aspoň byla slabost odpustitelná a poněkud směšná. Když jste poctivý a naprosto vlastenecký squire (nižší, zejména venkovská šlechta, zemani pozn. překl.) a všichni vaši krajané vás mají za lháře, zrádce, traviče a uctívače ďábla, pak je to, že vám nemohou upřít, že jste gentleman, poněkud sentimentální útěchou A přitom jak slabá a chabá je lidská přirozenost vám lze i prominout, když si proto na svém gentlemanství zakládáte trochu příliš. Kenelmu Digbymu by bylo možné prominout, kdyby si o něm skutečně myslel příliš a povídal o gentlemanech nesmysly, jako by Bůh stvořil svět jen pro ně. Jenže prostá pravda je taková, že Digby nepovídal nesmysly o gentlemanech, ale Macaulay vykládal hlouposti o Digbym.

Co by asi Macaulay řekl, kdyby poté, co napsal svůj epigram o vesmíru stvořeném pro gentry, podnikl onen odvážný experiment a tak jako já náhodně otevřel zmíněnou knihu a přečetl si odstavec jako třeba tenhle:

„Urozený Ital Arnigio ukazuje, jak opravdově velkorysí a hrdinští dokáží být venkovští rolníci a lidé z nejnižších vrstev. „Slavné narození Vykupitele světa,“ píše, „bylo zjeveno pastýřům coby mužům čistým, spravedlivým a bdělým. Když se měl narodit náš vší úcty hodný Spasitel z Blahoslavené Panny Marie, měl zbožný Josef tak málo světských statků, že jejich jediným útočištěm se stala stáj u hostince. Svatý muž nám připomíná, že evangelista nám neříká, že v zájezdním útulku nebylo místa, ale že v něm nebylo místa pro ně. Ó, jak ušlechtilou školou je chudoba! Jaký to chrám nejvyšší a svrchované cti! Papež Urbam IV. se tak málo styděl za to, že byl ševcovským synkem, že nařídil, aby kazatelna kostela sv. Urbana v jeho rodném městě Troyes byla o velkých svátcích ozdobena goblény představujícími stánek jeho otce. Máme dokonce i příklad legislativy založené na principu romancí, který dává rytířstvu přednost před šlechto, protože ve třináctém století stát Pistoja dával mužům šlechtické tituly jako trest za jejich zločiny. “

Myslíte, že dokonce i Macaulay by se mohl stydět sám před sebou?

V každém případě si autor The Broadstone of Honour nemyslel, že svět byl stvořen jen pro gentlemany. Ve své prostotě si myslel, že byl stvořen pro člověka, a nemohl uniknout předsudku, který dává přednost mužům udatným, mužům poctivým a (jsem tak staromilský, že dodám) mužům, kteří chovají zvláštní ohledy k ženám. Kniha má své chyby, vlastní její době a druhu, v tom smyslu je dnes poněkud zastaralá, skoro tak zastaralá jako Macaulay. Musíme ji, nebo přinejmenším její části, číst tak, jak čteme písně Toma Moora nebo vlasteneckou báseň Thomase Davise nebo celou tu poněkud rétorickou, ale přesto docela živou tradici mluvení a psaní, která se odvozuje od Byronových melodramat a s pochopením byla satirosována v Micawberovi. Pokud ale připustíme rozmanitost ve vkusu ohledně literárního stylu a květnatě psaných pasáží, což je věc zcela závislá na našem a jeho vkusu, pak musíme říct, že jeho kniha je od počátku do konce nesena něčím, co lze označit jen za vytrvalou energii ctnosti. Každému jen prospěje, když se setká s mužem, který se tak málo ostýchá být nadšený pro pouhou dobrotu. Mnohá z jeho gest jsou tak ušlechtilá jako tak, která činí rozhodující posuny v Chansons de Geste. Mnohé z jeho ústupků jsou právě tak uhlazené jako kterýkoliv z těch, které sám chválí na kronikách z turnajů nebo ležení. Měl ale velmi daleko k pouhému roztomilému starožitníkovi toulajícímu se nocí po Melrose, či dokonce oslněnému donu Quixotovi s hlavou věčně pohrouženou ve foliantech o králi Artušovi a Amadiovi Galském. Nemohu odolat ještě jedné citaci, která ukáže, že Kenelm Digby nebyl v nejmenším nevědomý o tom, co se děje v jeho vlastní době—a dodávám, stále se děje v naší době.

Poté co promluvil o sv. Františkovi a mnoha rytířích, kteří sytili chudé, jedli s nimi a pak nosili jejich rakve, říká: „Ó a přísluší-li bohatým devatenáctého století mluvit o nelidskosti středověku? Almužny považují za podněcování k lenosti. Je hladový, je nahý? Ať pracuje. Je ale starý? Práce je tu pro každého. Ale je to dítě? Neučte je žebrat. Je to matka početné rodiny? Možná nemluví pravdu. Máme instituce nového systému. A vpravdě, běda těm, jejichž údělem je přijímat od nich pomoc. Aby děti rozkoše nebyly obtěžovány pohledem na chudobu, jsou chudí zavřeni ua vysoké zdi a odsouzeni k uvěznění pro zločin chudoby a ubohosti. Když jsou takto odloučeni od potěšení z přírody nějaké nechutná dozorčí rada se postará, aby dostali, co stačí k zajištění života. A pak musí snést pohled na zuřivé barbary, což jsou důstojníci, kteří mají přidělovat a vykonávat tuto děsivou lidskost.“

Takové je svědectví Digbygo, tak svědčí i Dickens, o kterém se nepředpokládá, že by žil v ilusi, že Bůh stvořil svět jen pro gentlemany. Stejné svědectví podávají Cobbet, Carlyle, Hood či Ruskin, zkrátka všichni kdo sledovali moderní industrializační hnutí s otevřenýma očima. Ale skutečnost, že právě Digby napsal zmíněný odstavec může být mou omluvou, že jsem napsal tuto poznámku o jeho zapomenutém jméně.

Jak šokovat modernisty

Jak jen dokážeme klopýtat slepě vpřed oslněni září důvtipu a skvostem brilance, které se na nás denně snáší jako věčný ohňostroj z denního tisku? Autoři, kteří nám v těchto listech tak často s neselhávající svěžestí opakují, že věci, které byly druhdy drahocennými vzácnostmi, jsou dnes zmnohonásobeny a přesně všude napodobovány, by sami jistě neváhali tuhle ohromující pravdu aplikovat na intelektuální svět. Jistě by poukázali na to, že dokonalé a vypointované epigramy, které jsme dřív slýchali jen od výjimečných jedinců, jako byl Voltaie či Talleyrand, dnes vymýšlí stovky autorů v každém sloupci každých novin a sotva najdeme jednu nudnou větu mezi vtipně uštěpačnými poznámkami a nesmrtelnými žertíky, které lze dnes jako všechno ostatní vyrábět ve velkém masovou výrobou.

Ať už je to jak chce, není pochyb o tom, že naše žurnalistika a svět, který popisuje dospěl k mimořádné citlivosti na bystrost a slovní brilanci, jaká dosud nebyla známa a je vůči těmhle řinčením a logickému šermu argumenty jako rapíry tak živě vnímavý a pozorný, že křičí „zásah“ „citelný zásah“ za situací, kdy je víc než pravděpodobné, že by naši mdlejší předkové zůstali hluší či lhostejní. Četl jsem onehdy v jednom deníku odstavec o pozoruhodném výbušném střetu mezi nejpokročilejšími intelekty anglikánské církve, který dosvědčuje, s jakou pohotovostí jsou takové takové triumfy oceňovány. Pod dvěma titulky „Mladé církev nudí“ a „Co děvče řeklo kněžím“ byl v příhodně sensančním duchu odstavec či spíš několik odstavců, které zněly asi takhle:

„Mladé církev nudí– a proto nechodí do kostela. To byl názor, který včera předneslo osmnáctileté děvče z tribuny Girton College v Cambridge. Starší delegáti konference moderních duchovních se po těch slovech zprudka narovnali na svých židlích.

Mluvila k nim atraktivní dcera námořního kaplana z Portsmouthu. Její nejvýmluvnější slova zněla. „Myslím, že veřejné bohoslužby nejsou pro mladé lidi vůbec ničím přitažlivé. Náboženství by mělo Boha vyjadřovat prostřednictvím pravdy a krásy, nebo nám to alespoň tak říkají, ovšem v této době specialisace se lidé obrací k uspokojení těchto potřeb k vědě, umění a filosofii.“ “

Docela by mě zajímalo, jak zněly nejméně výmluvné pasáže její řeči.

Celá legrace samozřejmě začíná s šokujícím a závratným účinkem, který měla ona úvodní hromem dunící myšlenka„Mladé církev nudí“ na všechny ty neskrývaně postarší delegáti, kteří byli dost staří na to, aby se o nich dalo říct, že jsou to moderní duchovní. Dr. Major se zavytím vyskočil ze židle, děkan Inge se odrážel od stropu jako míč. Dr. Rashdall vydal jeden pronikavý výkřik a omdlel. Ani jeden z těchto ctihodných učenců s veškerou jejich dlouhou zkušeností z modernistického hnutí, ještě neslyšel, aby jediná lidská bytost lidskými ústy vyslovila ono rouhání otřásající hvězdami, že totiž mladé církev nudí. Žádný z nich neslyšel nikdy ani jen pověst o tom, že by mládež při kázání zívala, ani hlásek se nikomu z nich neodvážil i jen zašeptat, že malí kluci občas při bohoslužbách lapají mouchy nebo ryjí nožíky do lavic, nikdo z nich v životě neslyšel, že by dítě v kostele kňouralo, nikdo z nich nenaslouchal hanebné pomluvě, že mládenci a dívky v kostele někdy pokukují po sobě místo aby upírali zrak na kazatelnu (v kostelech moderních kněží by se totiž nikdo nesnížil k tomu, aby se díval na oltář), nikdo z nich dosud neměl ponětí o tom, že by se kdy vyskytly nějaké třenice mezi vrtochy a náladami mládeže a rutinou náboženství. Nikdy dřív, než atraktivní dcera námořního kaplana z Portsmouth učinila tento úžasný objev moderní psychologie, ani nepomysleli na to, že by se mohlo stát, že dlouhé bohoslužby mohou malého kluka i nudit.

Přece se však zdá, že i o tomto velkém objevu by bylo možné říct více. Někteří ze starých moderních duchovních bývali učiteli. Zdá se vcelku možné, že někteří z nich mohli zjistit, že šestá kniha Aeneidy může malého kluka nudit. Jenže v takových případech se vždy nepředpokládalo, že chlapec má pravdu a básník se mýlí. Nepovažovalo se za hotovou věc, že chlapcův nezájem a otrávenost samy o sobě dokazují, že Vergilius byl špatný básník a tím méně by vůbec někdo přišel s nápadem, že starého Vergilia musí nahradit nějaká zjednodušená a modernisovaná verse. Nikdo nenavrhoval, aby strohé pasáže ve Vergiliovi o římské říši nahradily pasáže z Kiplinga o britském impériu, protože by takové vzdělávání bylo modernější, kompaktnější a lépe odpovídalo skutečně národní církvi. Nikdo nenavrhoval, aby se opravdu aktuální, prostořeký popis Derby vzatý z večerníku považoval za úplnou náhradu pro onen hromový verš v němž se sama země třese pod údery kopyt a duněním kočárů. A mohu-li si naznačit nesouhlas s prorokyní z Girtonovy koleje v Cambridge, pak myslím, že stejný argument platí právě i pro náhrady, které sama navrhuje. Říká, že se lidé obrací k vědě, umění a filosofii. Bude přísahat při smrti Nelsonově, nebo nějaké jiné přísaze, která váže dceru námořního kaplana z Portsmouth, že žádný student vědecké školy se nikdy neulejvá, ani nechodí za školu? Marně by o čemkoliv takovém přísahala v případě umělecké školy, protože sám jsem shodou okolností do umělecké školy chodil a mohu ji ujistit, že studentů, které studium umění nudilo bylo zrovna tolik, kolik si lze představit studentů bohosloví, které nudí theologie. A pokud jde o mladé filosofy, těch jsem znal pěkných pár a to v době, kdy téměř všichni z nich měli mnohem raději filosofování, než to, aby se učili filosofii. A mohu ještě naznačit, že jsou tu i jiní mladí agitátoři a to takového druhu, který podle všeho podivně podněcuje moderní duchovní a moderní noviny. Jsou to ti, kteří mají jakousi spontánní a horlivou zálibu v tom, že raději něco říkají, než by přemýšleli, co povídají. Je skutečně zapotřebí, abychom se namáhavě probírali vším tímhle únavným opakováním o zjevných potížích s tím, jak přimět mladé lidi k práci, když si přirozeně chtějí hrát a to ještě dřív, než se začneme vůbec zabývat dospělým problémem vztahu nauky a myšlení? Je naprosto přirozené, že se malý kluk v kostele nudí. Proč ale máme povinně to, co je přirozené, považovat za něco skutečně nadřazené nadpřirozenému, jako něco, co je ne je nadpřirozené, ale přesně řečeno nad-nadpřirozené?

Myšlenka volná, ustrnulá

Myslím, že disponuji zprávou, která má, jak my na Fleet Street říkáme, jistou zpravodajskou hodnotu. Sotva se hodí k tomu, aby byla spěšně rozeslána po linkách telegrafu nebo rozhlášena z velkých plakátů, rozhodně se netýká jednotlivce, ale spíše obecněji jisté školy, je to historická událost, něco, co se přihodilo a čeho si skoro nikdo mezi všemi ostatními každodenními změnami nevšiml. Podstata zprávy je následující. Z člověka, kterého jsme druhdy znali jako sekularistu se stal náboženský maniak.

Ve skutečnosti samozřejmě není, v lékařském smyslu, šílený, není ani, abychom byli přesní, zbožný v náboženském smyslu, možná ani nijak jinak, aby to dávalo smysl. A přece jsou slova, která jsem použil, abych popsal různé fáze choroby u dosti volné skupiny, jsou jediná, která mohou vystihnout ostrost a význam události. Chci říct, že tón starého atheismu Fleet Street, který jsme míval tak rád, se zcela změnil. Začal se podobat téměř zcela přesně tónu adventistů sedmého dne, hlasatelů milieniálního úsvitu nebo kohokoliv prapodivně prosaických a dokonce upjatých fanatiků, kteří se prochází kolem a rozdávají hustě popsané letáky hemžící se kursívou v nichž lze nová nebesa a novou zemi stvořit z opomíjeného obláčku v knize Daniel nebo zvláštního malého rohu v Apokalypse. Snad nejrychlejší způsob jak mezi těmito dvěma literárními styly rozlišit je fakt, že první je k čtení, zatímco druhý ne. Staré atheistické argumenty, zděděné po Bradlaughovi a Footem byly vždy hrubé a tedy poněkud těžkopádné, dokonce i pro agnostika, který něco věděl o dějinách a filosofii. Přinejmenším byly ale právě tak jasné jako hrubé a všichni bychom se shodli na tom, že takové listy jako byl třeba Freethinker se snadno četly, i když někteří z nás by dodali, že na ně bylo snadné reagovat. Dnešní Freethinker se tak jednoduše nečte. Vím to, protože jsem ho právě dočetl. Jeho šéfredaktor mi laskavě poslal jeden výtisk obsahující výpad na mou osobu, soudě alespoň podle častého zmiňování mého jména. Když jsem byl takto osobně osloven, považuji za zdvořilé odpovědět. Pokud dnes není tak jednoduché odpovědět, pak proto, že není snadné porozumět. Zdá se, že článek je o knížce o viktoriánské literatuře, kterou jsem napsal pár let před válkou, ovšem do té se volnomyšlenkáři z Fleet Street, vždy pohotoví a zvědaví na čerstvé novinky, už pustili. Trpělivě jsem si tu kritiku několikrát přečetl a pořád mi vrtá hlavou co asi kritik mohl mít na mysli některými svými náznaky a stížnostmi. Vzpomínám si, že pan Arnold Lunn vyprávěl podobnou zkušenost ve své velmi dobré knize The Flight from Reason (Útěk od rozumu) o tomtéž listu. Přetiskl tam celou kritiku z Freethinker na svou adresu a protože očividně nemá ani hlav, ani patu nechává čtenáře, aby si zoufal. Bylo to něco v tom smyslu, že každý, kdo si myslí, že má rozumné historické doklady a důvody k tomu, aby věřil v Ježíšovo vzkříšení musí logicky věřit v pohádku o Aladinovi z Tisíce a jedné noci. Nemám potuchy proč. Než se ale pokusím vysvětlit poznámky mého kritika o mně a moje, chci v první řadě zdůraznit zvláštní povahu změny v sekularistickém tisku od tónu, který býval hrubý k tónu, který je prostě bláznivý.

Můžeme si posloužit jedním porovnáním, naštěstí nebude z náboženské sféry. Dokážu si představit nějakého toho starého dělnického radikála, správného chlapíka, jak po starém mužném způsobu mluví vzpurně proti králi nebo Sněmovně lordů a říká s pochmurnou bodrostí a trochou opakování: „K čemu je nám ňákej král? Pro by měl mít von na hlavě korunu samý zlato a já porád jen tenhle starej šňupák. Si to žije v tom Buckinghamským paláci….“ a tak dále. Nu, má tehle druh lidí rád. Hodně rád. Vím, co chce říct. A myslím, že by proto, v posledku, ledacos svědčilo. Nemá to styl De Monarchia a těžko to ocení subtilnosti pana Charlese Maurrase. Má to však za sebou jisté pravdy o rovnosti lidí a cosi, co je správné či pravdivé na republikánské prostotě. Představme si ovšem, že člověk, který začne tvrzením, že je stejně dobrý jako král se pak pohrouží v myšlenky a nakonec zešílí a bude tvrdit, že král je on. Představme si, že jeho stesky a stížnosti začnou být osobní a začnou se týkat jeho prapradědy a on bude obcházet a obtěžovat lidi s papíry a rodokmeny, aby dokázal svůj plantagenetovský původ. Víme, že to změní celou atmosféru, především ji to ale projasní. Co měl na mysli skuhral věděl každý, blázna nikdo poslouchat nebude. To je velmi podobné rozdílu mezi starým sekularistou a novým sekularistou či stoupencem mileniárního úsvitu.

Podívejme se na pár hádanek ze stránky o mně . „Chesterton své talenty užívá tyransky ve službách té nejreakčnější církve“ — jejímž členem tehdy nebyl. A jakpak asi užíváte své talenty tyransky? To bych rád věděl. „Pro velké intelektuály nemá než nejhrubší urážky. “ Nuž, knížka tu je a každý se může podívat, co jsem skutečně řekl o Millovi, Meredithovi, Matthew Arnoldovi, Huxleovi a to i kdybychom předpokládali, že nikdo není intelektuál, pokud není agnostik. Tvrdit, že jsem pro ně neměl „nic“ než nejhrubší urážky je—cosi, co by se dalo popsat ještě hruběji. Swinburne je, podle všeho, „obviněn, že složil učenou, vnímavou a neslušnou parodii na mariánské litanie.“ K tomu kritik tajemně dodává, že je to „v protestantské zemi ironické tvrzení“. Není mi jasné, jaký smysl a význam zde má slovo „obviněn“. Pokud kritik Swinburna četl, pak ví, že první verše v Dolores jsou parodií na mariánské litanie. Sotva může být urážkou označit je za učené a vnímavé. Myslel jsem tím, že jsou umělecky vnímavé a citlivé v archaickém gothickém slohu, jímž se vyznačovali světští i zbožní prerafaelité. Dalo by se diskutovat o tom, zda je něco takového neslušné, ale kritik se zcela mýlí, pokud si představuje, že tyhle verše považovali za neslušné jen papeženci. Neslušnost Dolores odsoudil, mnohem příkřeji, než by se mi kdy snilo, že bych to udělal já, první volnomyšlenkář v anglickém veřejném životě, zesnulý John Morley.

A nakonec tu máme jeden krásný příklad toho, jak se volnomyšlenkář chopí špatného konce klacku, i když mu sám dokonce ten správný nabídnu. Napsal tuhle úžasnou větu „Jeho římské censuře neuniknou dokonce ani velcí autoři devatenáctého století, s opovržením jsou označováni za „chromé obry““. Označit nějakého autora za obra nijak zvlášť opovrženíhodné není, ovšem každý kdo by se podíval do knížky, by zjistil, že za „chromé obry“ jsem neoznačil „velké autory devatenáctého století“, ale konkrétně anglické autory viktoriánské doby, které jsem nechvalně srovnával s upřímnějšímu a odvážnějšími volnomyšlenkáři z Francie a dalších zemí kontinentu. Chválil jsem tak Renana jako logičtějšího skeptika než Tennysona, který byl skeptikem chabým, ochromovaným počestností a provinčním náboženstvím. Řekli byste, že to volnomyšlenkář vezme jako zjevný ústupek volnomyšlenkářům. Jenže nový volnomyšlenkář nečte knihu, on jí zuřivě listuje, aby našel texty, které by je překroutil ve prospěch předsudků, právě tak jako náboženský fanatik listuje Biblí.

Můžeme vzít další příklad. Napsal jsem článek, který vyšel v londýnském Mercury a jmenoval se Konec moderních lidí v němž jsem se pokusil popsat jistou vlastnost přítomnou v dílech jako byl Brave New World nebo v mnohém z kultu D. H. Lawrence, totiž nikoliv nutně špatnou vlastnost lidí napjatých do krajních mezí nebo těch, kteří téměř vyčerpali své možnosti: kteří napnuli cosi téměř na samu mez únosnosti. Byl to psychologický a literární rys jisté literární psychologie nedávných let, neměl nic přímo společného s náboženstvím a ještě méně s bezbožností a už vůbec nic s jakýmkoliv útokem na atheismus. Nu a tak se náš volnomyšlenkář čte celé to povídání o Lawrencovi a Aldouxu Huxleyovi, což je na něj samozřejmě všechno strašně moderní, problém je ovšem v tom, že nedokáže uvěřit, že bych snad mohl napsat článek, který by byl čímkoliv jiným než útokem na atheismus a zejména na jeho specifickou formu předpotopního atheismu. Nedokáže si představit ani pochopit, že bych chtěl a mohl napsat článek o moderních autorech a jejich psychologických, sociologických a ethických problémech. Proto přelétá můj článek očima, dokud se mu nerozjasní při spatření slova „rouhání“. Konečně našel něco čemu rozumí, něco v čem se pořádně vyzná. Rouhání přivolává zpět Bradlaugha a skvělé staré časy a pro odpustitelnou optickou ilusi se mu jevím v podobě lorda Randolpha Churchilla z osmdesátých let devatenáctého století navrhujícího vyloučení poslance za Northampton. Já koneckonců podnikám bezohledný výpad proti atheismu i když se mi (z jakéhosi temného důvodu, který znám nejlépe sám) zlíbilo skrýt ho uprostřed jakési článku napěchovaného všelijakými podivnými nesmysly o literatuře a muži jménem Lawrence.

Proč a v jaké souvislosti jsem to vlastně tehdy použil posvátné slovo rouhání? Šlo o tohleto: chtěl jsem čtenáři dát hrubý pracovní příklad v první řadě toho, co jsem měl na mysli, když jsem tvrdil, že literární proces či argumentace mohou být odsouzeny k brzkému vyčerpání, mohou být takové, že je jim souzeno skončit. A dal jsem příklad čistě literárního a uměleckého účinku rouhání. Dal jsem si záležet, abych zevrubně uvedl, že mluvím výlučně o literárním a uměleckém účinku. Řekl jsem že zvláštní šok či vzrušené z porušení ticha kolem svatosti nelze opakovat do nekonečna, když už není svatosti. Neřekl jsem ani slovo o tom, zda bude, na obecně sociálních základech, lepší, když už nebude posvátnosti či svatosti. Tou otázkou jsem se nezabýval, mě zajímala jiná otázka, problém krátké trvanlivosti literárních efektů, čehož je shodou okolností blasfemie dobrým pracovním příkladem. Volnomyšlenkáře ovšem jeho monomaniakální slavnostní vážnost vede k tomu, že vyklopýtá s velmi těžkým klackem, aby se postavil rouhači, který se rouhavě dotkl posvátnosti rouhání. Namáhavě vymýšlí směšná přirovnání, podle nichž říkat, že „rouhání nedává smysl, pokud neexistuje nic posvátnému čemu by se bylo možné rouhat“ není o nic rozumnější, než tvrdit, že „kanalizace nedává žádný smysl, pokud neexistují žádní nepřátelé kanalizace, které by bylo možné napadnout“. Vůbec netuším, kam se poděla schopnost atheistů přemýšlet a rozvažovat. Tohle přirovnání je zjevná hloupost, protože o kanalizaci se předpokládá, že je užitečná ať už se setkává s odporem nebo ne, a já jsem neřekl nic jiného, než to, že rouhání nebylo ani šokující ani vzrušující, pokud nebylo něco, proti čemu by se stavělo. Otázkou, zda bude sekularismus dobrý, až bude nastolen a nebude mít protivníky, jsem se v tom konkrétním článku vůbec nezabýval. Jen jsem řekl, že takto ustavený sekularistický stát se nebude moci věčně těšit uměleckému vzrušení z rouhání a to byl také atheista, po zuřivém pobíhání kolem horké kaše, také musel připustit. „Pan Chesterton měl říct, vzdorování Bohu, kritizování Boha nebo zesměšňování Boha může existovat jen potud, pokud lidé v Boha věří. To je totiž pravda.“ Právě tohle ostatně pan Chesterton řekl a to je taky všechno co pan Chesterton řekl. A pana Chestertona velmi těší, když se dozvídá, že je to právě to, co měl říct. Jenže pan Chesterton toho řekl ještě i mnohem víc, mluvil o současných literárních a psychologických záležitostech, které ho shodou okolností a teď ho poněkud zaujala skutečnost, že Freetinker nezajímají ani v nejmenším. Atheistu nezajímá nic, než útoky na atheismus, proto důrazně prohlašuje, že napadám atheismus, třebaže si dávám tu práci, abych pečlivě vysvětlil, že dělám něco jiného. Proto mi vyčítá, že tvrdím něco o čem sám říká, že je pravda, nebo že nedokazuji něco, co jsem se vůbec dokázat nesnažil.
Nejpodivnější na tom ale je ještě něco jiného. Neútočil jsem tehdy an atheismus a vlastně jsem hájil racionalismus. Dělal jsem práci toho nešťastného volnomyšlenkářského listu za něj a hájil rozum,k který měl bránit on. Bránil jsem rozum proti modernějšímu mysticismu D. H. Lawrence, který říkal, že se proti rozumu musíme vzbouřit a plně se spolehnout na instinkty a emoce. Poukázal jsem na to,že tohle může být na samém počátku podnětné podobně jako rouhání v literatuře, ale nemůže to dlouho vydržet. Pokus skutečně vést život bez stálého zřetele k rozumu se nutně musí zhroutit. To bylo to, co jsem měl na mysli, když jsem psal o všech těchto moderních nápadech, totiž, že se zhroutí či rozsypou. Ve zbytku článku pak opakovaně syčivě zdůrazňuje, že jsem římský katolík, je totiž tak dalece vzdálen dvacátému století,že si podle všeho opravdu myslí, že římské katolictví je dnes mezi křesťany považováno za intelektuální nevýhodu. Mě by ale zajímalo, proč zbude právě na římského katolíka, aby dělal práci za racionalistu a útočil na skutečně nedávný vzmach nerotumu ve světě a proč ho nakonec racionalista napadá za to, že na nerozum útočí.

Obchodní podmínky

Trade Terms
Je chmurně významné, že tiskový orgán impéria již začalo svou imperiální politiku nazývat veselým jménem „Imperiální fúze“. Onen druh slučování, který všechny svobodné národy trestaly jako spiknutí je dnes tak oblíbený a módní, že použití tohoto ekonomického pojmu místo politického titulu je považováno vcelku za kompliment. Budoucí dvořané nebudou říkat „Vaše Veličenstvo“, ale „Vaše Monopolnosti“, zejména když budou oslovovat Moritze IV. z historického rodu Mond, v té době císaře Světového Státu. Věru však chováme pochybnosti o tom, zda vůbec zbude ještě něco z této důstojnosti v takové despocii. Člověk, který raději než o imperiální ochraně nebo imperiálním volném obchodě mluví o „imperiální fúzi“, se už nachází v onom podivném moderním rozpoložení, pro které je tento ekonomický pojem vyšší než pojmy morální či sociální. Celý systém velkého národa bude přebudován podle obyčejů velkopodnikání. Státní vyslanec v Paříži už nebude titulován „Jeho Excelence, britský velvyslanec“, budou mu říkat „náš pan Meduňka“ a bude cestovat se vzorky, hrdý na to, že se o něm mluví jako o obchodním cestujícím. Monopolistovy noviny nám budou neúnavně opakovat, že svět už musí konečně vyrůst z onoho nabubřelého a patetického jazyka protokolů, ultimát a všech formálních stanovisek smluv, jež byly často odsuzovány jako tajná diplomacie. Velcí státníci velkých států, dědici Richelieu a Canninga, budou nepochybně korespondovat v jasnější a svižnější angličtině znějící zhruba: „Váš dop. Přij. a obs.: zazn.“, pokud vůbec bude nutné nějaké zařizování svěřovat papíru. Koneckonců bude ještě praktičtější mezinárodní vztahy uspořádávat chraplavým a důvěrným hlasem střídavě pronášet „Co vy na to?“ a „Řekněte kdy“. To je velká přednost nové diplomacie proti staré tajné diplomacii. Ta stará byla tak utajená, že všechna svá tajemství zapisovala do propracovaných dokumentů a rozesílala jej nějakým padesáti lidem ve vládních úřadech. Novou diplomacii není nikdy nutno zapisovat, ba ve skutečnosti je lepší ji nezapisovat.

Jsme samozřejmě připraveni na to, že se bude mluvit o to, že tato ošklivé a nedůstojné způsoby a vychování jsou velmi praktické a že staré okázalé a vznosné způsoby byly velmi nepraktické. Koneckonců stará theorie důstojnosti dokázala jen malichernosti a nahodilé záležitosti, třeba vytvořit římskou říší, vytvořit francouzskou monarchii a francouzskou revoluci, založit americkou republiku a osobní dobrodružností zřídit ono impérium, jemuž naši podnikavci a čachráři umí pomoci leda tak neosobní reklamou. To jsou jen drobnosti ve srovnání s tím, když se někdo postará, aby se všude prodávalo jedno a to samé mizerné zázvorové pivo až nezbude žádné dobré nebo zajistí, aby na nějakém tom tisíci čtverečních mil nemohl nikdo koupit než jeden druh klobouku nebo jeden typ domu. A i když jsou tyhle argumenty nesporně pádné a přesvědčivé a nesou jisté známky praktičnosti a realismu chceme je doplnit o dodatek či připomínku, náznak čehosi, co i tak bystří myslitelé podle všeho přehlíží. Mluvit o tom je dnes považováno za velmi hrozné a je věru velmi hrozné to zkoušet nebo zakoušet. Je to však cosi, co lze vyzkoušet a zakusit a i kdyby bylo lépe se tomu vyhnout, je dobré o tom promluvit.

Autoritu vládnoucí nad lidmi je třeba respektovat, ba milovat. Lidé ji nakonec musí milovat, z toho prostého důvodu, že když to jinak nejde, tak pro ni nakonec musí umřít. Žádné společenství ani společnost nemůže přežít ani si zachovat svou identitu, pokud jejich členové nemají dostatečně na mysli ideál identity, který by se jim vyjevil v jistých chvílích nebezpečí jako vize čehosi, co je třeba zachránit a zachovat. Právě na tomto ideálu, obsaženém v realitě bude každý stát záviset, když dojde na boj na život a na smrt. Dřív než nějaká zdravá a veselá lidská bytost někoho zabije nebo je sama zabita a opustí sluneční svit a zdravou lásku ke světu kvůli takovým abstrakcím musí lidé k Anglii cítit něco víc, než že je podnikavá, něco víc k Francii než to, že Francouzi jsou praktičtí a opatrní na peníze, něco víc k Americe než to, že je zrovna monstrozně bohatá. Tak se tedy ukáže, že praktická theorie selhává v nejpraktičtější chvíli. Je užitečná tehdy, když otázka stojí, zda bude stát dál bohatý, nebo bude dál imperiální nebo dál monopolistický. Je k ničemu, když otázka stojí, zda bude stát dál existovat. Materialistický stát toliko slepený penězi jako blátem se rozsype pod úderem každého národa, který své vůdce či svou věc miluje, nebo je k nim loyální a to z prostého důvodu, že ti kdo nejvíce dbají na peníze, si ještě víc váží života. Italský fašismus, zuřivý polský nacionalismus, hluboký irský katolicismus se nám může a nemusí líbit, ale není pochyb o tom, že jejich ideály lze idealisovat. Jsou to pojmy a představy které mohou skutečné lidi přivést ke skutečnému vytržení oběti. Obrazy jimiž se ukazují světu, zejména pak světu svých uctívačů: zlatý či stříbrný orel, náprsní krunýř sv. Patrika, římský pozdrav, to vše jsou věci, které skutečně pozvedají srdce a mysli je tak vytvořily, aby srdce pozvedaly. Je v nic zkrátka poesie, a poesie je nejpraktičtější věc na světě.

Ovšem snáz se pro ni umírá, teď když je chudá.

Nu a pokud noví imperialisté trvají na tom, že o všem budou mluvit v pojmech z účtárny a obchodní kanceláře, pokud trvají na tom, že Imperiální preferenci budou označovat jako fůzi, jak to dělá lord Beaverbrook, pokud budou vytrvale přirovnávat všeobecné volby k burzovní flotaci společnosti, jak to dělá pan Amery, pak se jim opravdu podaří lidi důvěrně obeznámit s jejich vládou a svým způsobem ji zdomácnět. Nebudou však schopni ji milovat o nic víc, než nepodařenou investici. Přijde čas, kdy její existence bude záviset na její schopnosti imaginace, a půjde o důstojnost nebo smrt. A ona důstojnost nepřijde toliko z imperiální isolace, která podle všeho známe jen toto: „Jak bychom mohli myslet v kontinentech a nemuseli přitom brát v potaz každý kontinet.“

Sto let od katolické emancipace

A Century of Emancipation

Když chceme opravdu vědět, jak si svět vede a kam spěje není špatné ověřit to tím, že vezmeme nějaký častý pojem nebo oblíbenou frázi, obrátíme ji a nahradíme pravým opakem a pak se podíváme jestli to takhle nedává trochu větší smysl. Obvykle tomu tak je a svědčí to o tom, jakou hromadou obnošených konvencí se staly naše denní komentáře. Zrovna nedávno se urodil jeden výtečný exemplář ohledně vyhlídek protestantismu a katolicismu. Šéfredaktor Sunday Express dříve známý jako vnímavý literární kritik téma shrnul s tím, že nemá řádné předsudky proti katolicismu nebo anglo-katolicismu, že k nim chová veškerý respekt, ale že Anglie byla (evidentně včetně jeho samotného) pevně protestantská. To je velmi úhledné a příhodné vyjádření pravého opaku pravdy. Chovám vůči dotyčnému gentlemanovi ty nejpřátelštější city, a bez vší animosity vůči němu říkám, že to co je v něm dnes živé a činné je antikatolicismus a nic jiného. Zcela jistě to není protestantismus, ani z poloviny ne tolik, jako pelagianismus (starokřesťanská herese, popírala dědičný hřích a potřebu milosti, v důsledku tedy učila, že člověk může ke spáse dospět vlastním usilováním, bez nezbytnosti Boží pomoci. Pozn překl.). A pokud se má náboženství moderní Anglie říkat protestantismus, pak je tu ještě jedno přídavné jméno, které v této souvislosti nelze v žádném případě použít. Ať už je to cokoliv, jistě to není pevný protestantismus. Možná by se našly důvody pro to, abychom mluvili o protestantismu tekutém.

Nu to je tedy hlavní změna charakterisující sto let od katolickém emancipace (odstranění legislativních zákazů a překážek, které od dob anglické reformace a vzniku samostatné a established anglikánské církve, bránily a zakazovaly katolíkům zastávat veřejné úřady a zasedat v parlamentu. Klíčový zákon, který katolíkům vrátil možnost ucházet se o veřejné úřady a kandidovat do Dolní Sněmovny, britský parlament přijal v roce 1829 pozn. překl.). Politické okolnosti definitivního přistoupení toryů na emancipaci byly samozřejmě složité. Emancipace se jevila jako jakýsi kočkopes a příšera zplozená dvěma protiklady, totiž přeživším starým náboženstvím a principy francouzské revoluce. Jenže v takových věcech bývají jak složité harmonie, tak i rozpory. Spor Říma s francouzskou revolucí se v posledku poněkud podobal současné římské při s francouzskými royalisty. Byl to odpor vůči pohanskému extrému, ale než k němu věci dospěly nepostrádala revoluce řadu katolických sympatií. V prvních reformních hnutích byl činný nespočet liberálních kleriků, Pius IX. začal jako pravý opak reakcionáře a atmosféra byla taková, že sám gigantický propagátor emancipace Daniel O’Connel mohl vášnivý ultramontanismus (hnutí a postoj kladoucí důraz na universální a bezprostřední papežskou autoritu v celé církvi, včetně závaznosti učení magisteria představovaného papežem ve věcech na než se autorita učení církve vztahuje. Pozn překl. ) s nejširším politickým liberalismem, bez jakéhokoliv rozdělení v prostotě jeho mysli nebo obecné lidskosti jeho ideálů. Ti, kdo ho nenáviděli jako radikála a římského katolíka by v oněch dvou věcech, které nenáviděli, neviděli žádný rozdíl. Pravda o oné dřívější situaci, kterou je třeba postřehnout je v tom, že bigotní byla tehdy druhá strana, v jistém smyslu byla theologie také na druhé straně. Nemůžeme to zřetelně vidět u státníků, protože byli buď volnomyšlenkáři nebo oportunisté. Wellington se dočkal svého Waterloo, ale byl dobrý voják, proto ustoupil, když viděl, že boj je marný. Když se podíváme na masu lidí, najdeme skutečný náboženský odpor—protože měli skutečné náboženství. Dnes se s takovým odporem lze setkat jen v Americe, kde demokratům jako byl Daniel O’Connel stále hrozí politické vyloučení jen prot, že jsou katolíci. V jistých věcech je Amerika za svou dobou pozadu o sto let.

Tento druh čistě politického vylučování ale nebude hlavním problémem budoucnosti. Bez ohledu na to, jaké budou vztahy Říma s novým světem, jeho autorita nebude přenesena do Daytonu v Tennesse. Politické důsledky politické emancipace jsou poměrně prosté a v jistém ohledu tvoří nejsnazší část úvah o budoucnosti. Všichni ví, že katolická emancipace nevedla, a nikdy nepovede, k přímým politickým pohromám, které někteří předpovídali. Vévoda z Norfolku nebyl nikdy přistižen při pokusu napodobit Guy Fawkese (narážka na Gunpowder plot a jeho protagonistu. Cílem katolických spiklenců mělo být odpálit sudy se střelným prachem ve sklepích britského parlamentu v den slavnostního zahájení zasedání parlamentu v roce 1605. pozn překl. ) a lord Russel z Killowen sotvakdy, pokud vůbec, vyzval španělskou Armadu, aby připlula k našim břehům. Odhlížeje od jistých, převážně amerických, horečnatých protestantských vzplanutí, není důvod předpokládat, že by svět byl tak nerozumný, že by litoval volby katolických starostů nebo vyslání katolických velvyslanců. Fráze o věrnosti cizí moci lze ještě pořád slyšet, ale to je protože fráze dokáží svou věc dlouho přežít. Lidé, kteří jsou při smyslech a vzhůru si jsou náležitě vědomi toho, že katolický internacionalismus, který lidem nařizuje respektoval vlády jejich států, je značně méně nebezpečný než finanční internacionalismus, který může po kohokoliv přimět, aby svou zemi zradil, nebo než revoluční internacionalismus, který může ho může donutit svou zemi zničit. Je samozřejmě možné, že se svět pod tlakem konversí ke katolictví vrátí k starším a hrubším formám pronásledování, to však není bezprostředně pravděpodobné. Když se ale obrátíme od politické k duchovní perspektivě, všimneme si změny, která je přesně vyjádřena obrácením výše zmíněné novinářské maximy. Pokud máme odhadovat, čím se Anglie má dle svého údělu stát, musíme si uvědomit čím se , pod všemi tituly a terminologiemi, stala.

Když chceme změřit odstup mezi datem emancipace a časem v němž žijeme, mezi katolickou emancipací a jejími důsledky po sto letech, bude pro nás tato citace z novin velmi důležitá. Pokud chceme popsat situaci v této zemi před sto lety, pak nemůžeme udělat nic lepšího než říct, že Anglie byla pevně protestantská, nebo že anglický protestantismus byl pevný. Moderní změně porozumíme ještě lépe, když se zeptáme, co tato solidarita znamenala. Měla velmi přesný smysl, který dnes vymizel tak úplně, že i ti, kdo s jej nejčastěji dovolávají si jej dokáží nejméně představit. Dnes žádná taková pevná na jistotě založená důvěra neexistuje. Znamenala toto: že ty společenské druhy a třídy, které měly skutečný a upřímný zájem na náboženství skutečně a upřímně věřily, že protestantské náboženství prokázalo svou nadřazenost nad katolickým náboženstvím. Nejsilnější tohle přesvědčení bylo ve střední třídě, zejména v zámožnější střední třídě, ovšem střední třída byla čím dál silnější a bohatší, jak bylo přirozené pro obzvláště obchodnické a kapitalistické společenství. Zahrnovalo velké množství zdravých profesionálů a podnikatelů, lidí tvrdohlavých, ba často lidí, jimž hlava seděla pevně a správně na krku. O tom druhém mluvím proto, že i když mají Angličané pověst, že nejsou logičtí, tehdy bývali podstatně logičtější než jsou dnes. Když seděli déle u svého vína, přeli se déle o své politice, nežili nad kvapnými koktejly a ukvapenými titulky v novinách. Jejich obchodní politika mohla být úzká, ale množství těch z nich, kdo dokázali vysvětlovat některé s ní spojené these, třeba o volném obchodě, bylo velmi široké. A právě tak jako jejich politiku tvořily určité a zřejmé theorie, ať už byly pravdivé nebo mylné, spočívalo jejich náboženství na jistých naukách, pravdivých či falešných. Kdyby se takového protestanta zeptali, proč je protestant, nebo co to znamená, že je protestant, ihned by ony nauky formuloval nebo vysvětlil, právě tak, jako by stoupenec volného obchodu vysvětlil, co je a co znamená volný obchod. Byli samozřejmě Angličané pro které byla celá záležitost neurčitější a lhostejnější, ti ale neudávali tón oné pevné podnikavé a obchodnické Anglii. Obyčejní lidé udělali z papeže strašáka, právě tak, jako dělali strašáka v podobě Guy Fawkese, ale s chudými se tehdy v nejlepším případě zacházelo jako s dětmi a nechali je, aby si, jako děti, udělali strašáka nebo zábavu z čehokoliv je napadlo. Většina vyšší aristokracie byla v průběhu osmnáctého, ba i sedmnáctého, století vcelku skeptická a pohanská, ovšem právě ono šetrné a neformální utajené, jež drží takovou třídu pohromadě, ji chránilo i před tím, aby se dopustila nějaké veřejné urážky anglického protestantského náboženství. Ono náboženství bylo náboženstvím, bylo protestantské a bylo národní, bylo to tedy náboženství normálního občana.

Nuže, kdybyste se v roce 1828 vzdělaného anglického protestanta zeptali, proč má protestantismus správný a proč je papeženectví špatné, měl by pramalé potíže s odpovědí. První, co by zdůraznil, by bylo samozřejmě to, co bylo od té doby na prvním místě zpochybněno či popřeno. Totiž doslovná inspirace a neomylnost hebrejských svatých Písem a někdy i jejich anglických překladů. Je to názor, který stále přetrvává v provinciálních koutech a říká se mu fundamentalismus.

Na počátku devatenáctého století byl praktický veškerý protestantismus fundamentalismem. Je však velký omyl domnívat se, že velký historický protestant neudělal pro lidi nic lepšího, než že je mlátil Biblí po hlavě. To, na čem si zakládal a co oceňoval, byl theologický plán spásy, který měl být v onom díle vyložen, podobně si stoupenec volného obchodu vážil Adama Smithe jako nástroje theorie. Existovaly dvě hlavní verse oné theologické theorie, jedna, všeobecně přijímaná ve Skotsku, a velmi převažující v Anglii, tvrdila, že Bůh vyvolil některé, aby přijali plody vykoupení a zavrhl jiné už tehdy, když je stvořil. Druhá tvrdila, že člověk může Boha přijmout jen tak, že přijme tento jeho theologický plán spásy a že jeho dobré skutky nemají na výsledek žádný vliv. To byla velká nauka o víře nezávislé na skutcích, která byla natolik všeobecně uznávána jako hlavní známka a zkouška protestantismu, že můžeme téměř říci, že to byl celý protestantismus, jistěže s výjimkou míst, kde nabyl nejzuřivější podoby kalvinismu. Nejde o to,že bych něco protestantismu vyčítal, nebo něco kritisoval, toto byla hlavní věc, kterou bylo možné říci v jeho prospěch. Byla to též věc populární, věc nejpřesvědčivější a nejvíce vyvolávající sympatie. Z této myšlenky okamžitého individualistického přijetí vykoupení a odpuštění čirým aktem víry povstal celý systém odvolání, na nichž tato forma křesťanství spočívala. Proto byla tak snadná, tak osobní, tak emocionální, to byl důvod, proč celé křesťanské břímě padlo k patě Kříže. Nebyly tu žádné stupně hříchu, ani podrobnosti pokání, protože o skutcích vůbec nebyla řeč. Proto nepotřebovali zpovědníka ani svátost pokání, nemohl totiž udělat nic pro umenšení hříchů ať už beznadějných, nebo již odpuštěných či ignorovaných. Byl to i důvod, proč byla zlá a hříšná modlitba za mrtvé, protože mrtví mohli být buď ihned oslaveni na základě samotné dogmatické víry nebo zatraceni, pokud ji neměli. Proto nemohl být v budoucím životě žádný pokrok, ani další osvícení, jinými slovy, proč nemohl být žádný očistec. A tohle znamenalo být protestantem, odmítat modlitby za zemřelé, odmítat vývoj po smrti, odmítat každé náboženství spoléhající na dobré skutky. To bylo velké protestantské náboženství západní Evropy o kterém bychom mluvili se stejným respektem jako bychom mluvili o mužnosti a rovnosti islámu, a to bylo před sto lety byl normální a národní. Řečeno slovy novinářské fráze bylo pevné a solidní.

Dnes, jako národní a normální věc, naprosto vymizelo. Nenajdete jednoho člověka mezi devadesáti, který by odmítal modlitby za mrtvé. Světová válka, která zahubila mnoho milionů mužů, zabila i tuhle pedanterii a perversi. Mezi devadesáti lidmi nenajdete ani kalvinistu, nebo člověka, který by se stavěl za víru proti skutkům. Žádný člověk z devadesáti si nemyslí, že skončí v pekle, pokud okamžitě nepřijme theologickou theorii vykoupení a možná by bylo lépe, kdyby si to myslel. Žádný člověk z devadesáti nevěří v neomylnost Bible, jak v ni věřili skuteční protestanté. Z onoho úžasného systému náboženského myšlení, hřmícího proti Římu v tolika kázáních, argumentujícího proti Římu v tolika pamfletech, opovržlivě vrhaného proti Římu v tolika setkáních v Exeter Hall a parlamentních rozpravách, nezůstalo vůbec nic. Z toho všeho, pokud jde o vliv na další směřování vzdělaných tříd a na budoucnost světa, nezůstalo vůbec nic.

Cosi však přetrvalo. Přetrvává antikatolicismus, třebaže už to není protestantismu o nic víc, než albigenství nebo donatismus. A to je faktor, který musíme pochopit a posoudit, pokud máme posuzovat současné výhledy. Protestantismus je dnes jen jméno, ovšem jméno, které lze použít pro cokoliv, vyjma katolicismu. Je to dnes nádoba či schrána, do níž lze nalít tisíc všelijakých věc, které z tisíce různých důvodů reagují proti Římu, může jich však být plná jen proto, že je dutá, protože je sama prázdná. Každý druh negace, nového náboženství, morální revolty, nebo intelektuálního rozčilení, které mohou člověka přimět, aby odmítl nároky katolické víry jsou zde shromážděny na jedné hromadě a pokryté příhodnou i když celkem obstarožní a zastaralou nálepkou. Když novináři mluví o pevném protestantismu, míní tím jen tolik, že existuje hodně těžká váhavosti či odpor ve věci návratu Angličanů k jejich starobylému náboženství a to může být do jisté míry i pravda. Ovšem na té hromadě leží věci páté přes deváté, onen odpor není národní v tom smyslu, že by měl jasný a obecně přijímaný důvod a pokud jde o to, že má jednu převažující barvu, pak je to barva zrovna opačná, než ta, která převažovala v protestantismu. Proti kalvinismu je ještě víc proti než proti katolicismu, na skutcích lpí ještě víc než katolíci, budoucí život by učinila mnohem méně konečným a mnohem víc jen vývojovým, než katolické učení o očistci a Bible by pro ni byla mnohem méně důležitá než pro katolíky. V jednom každém bodě, v kterém protestant napadal papeže, by dnes řekl, že moderní duch je jen přeháněním papeženeckých omylů. Nakolik existuje neurčitý moderní duch, společný všem těmto věcem, duch, který lze nazývat buď liberálností nebo ledabylostí, nebyl tento duch nikdy duchem protestantismu. Vzešel z revoluce a romantického hnutí, možná nepřímo od takových mužů renesance jako byli Rabelais a Montaigne a v posledku mnohem víc od lidí jako byl More a Erasmus, než od Kalvína či Knoxe. Když protestanští řečníci v současné krisi opakují poněkud monotónně „Nenecháme si vzít svobodu, kterou jsme nabyli před čtyřmi sty lety,“ ukazují tím, jak málo mají společného s náboženstvím, které hájí. Před čtyřmi sty lety nenabyli lidé žádné svobody, vytvoření skotského šabatu, kázání toliko o predestinaci, či dokonce podrobení se tudorovskému nebo cromwellovskému teroru žádnou zvláštní svobodu neznamenalo. Dalo by se ale tvrdit, že získali svobodu před sto lety, právě tak jako katolíci. Dá se tvrdit, že tato svoboda byla rozšířeným důsledkem americké a francouzské revoluce a demokratického idealismu, který přišel s devatenáctým stoletím a jak se zdá ve dvacátém mu poněkud hrozí úpadek. Především se ale dá tvrdit, že se nyní mají určitou svobodu ne proto, že jsou protestanté, protože to nejsou, protože jsou čímkoliv se jim zlíbí, nebo ničím, pokud se jim to zamlouvá víc, protože jsou theisty, theosofovy, materialisty, monisty nebo mystiky po svém. Jako cenu taková svoboda má, nebo jaké šance skýtá, že z ní vzejde cokoliv positivního nebo kreativního je jiná věc, ale k tomu, abychom mohli předvídat další fázi, musíme si uvědomit, že tato fáze je fází negativní svobody, když nechceme říct anarchie. Ať už je to cokoliv, není to protestantismus a ať už je to cokoliv, není to pevné.

Je to pravda symbolisovaná poznámkou o debatě nad Prayer Book, že totiž dav volnomyšlenkářů, nonkonformistů a lidí všemožných názorů diktovali anglikánské církvi, jak má spravovat své záležitosti. Jsem velmi hrdý na to, že katolíci se toho zdrželi a vyhnuli se tak velmi očividnému projevu mizerného vkusu a chování. Samotná tahle skutečnost ale obsahuje jemné odstíny, kterých si sotvakdo povšimne. Nedostatečně si uvědomujeme, že dokonce i lidé shromáždění v City Temple nebo dav naslouchající děkanovi či kanovníkovi v katedrále sv. Pavla bývají ohledem náboženství právě tak smíšení a pochybující jako členové Dolní Sněmovny. Mnozí nonkonformisté nejsou konformní s nonkonformismem a církevník je často jen člověk, který nikdy nechodí do kaple. Podobné rozdíly existují i u jednotlivých lidí a sekt. Pokud chceme pochopit moderním problém, musíme jednoduše vzít docela typického Angličana a všimnout si, jak málo je ve skutečnosti čímkoliv. Byl, řekněme vychován jako kongregacionalista a to mu nezůstalo, je z normálního a spíše negativního zvyku anglikán, kvůli nezodpovězeným pochybnostem a neurčité populární vědě se stal agnostikem, často přemýšlel, zda by stálo za to stát se theosofem, navštívil jednu či dvě seance a mohl by se nechat přesvědčit, aby se stal spiritistou. Tohle je člověk, s nímž se musíme zabývat a ne nějaký zatvrzelý protestant označovaný za methodistu nebo dokonce nějaký tuhý atheista označovaný za materialistu. Tohle je člověk, kterého se musíme vypravit konvertovat poté, co stovka let relativní politické svobody nechala starou protestantskou Anglii daleko vzadu zatímco nová katolická Anglie zůstává stále daleko před námi.

Je samozřejmě jenom fér říct, že události popřely a vyvrátily téměř tolik proroctví těch, kdo podporovali a připravovali katolickou emancipaci, tak těch, kdo se stavěli proti ní. Mnozí liberálové sotva skrývali myšlenku, že emancipací katolicismus způsobí jeho eliminaci. Mnozí měli za to, že tolerují umírající pověru, někteří si mysleli, že ji zabíjí. Zabita přitom byla ta druhá pověra. Jenže pořád přicházejí nové pověry, nebo mírněji řečeno, nová náboženství. A obecný odhad dalších šancí myslím ukáže, že je ovlivní zejména přítomnost těchto nových náboženství bok po boku s onou velmi starou záležitostí zvanou agnosticismus. Tyto spekulace jou skutečně zajímavé v otázce, co z těch dvou věcí se v budoucnu ukáže jako skutečně silný a zdatný protivník víry.

Víme, co ve skutečnosti znamená tvrzení, že církev je jen konservativní a moderní svět, že je pokrokový. Znamená to, že církev má vždy trvalou kontinuitu, zatímco hereze jsou ve stálém rozporu. Už jsme si toho všimli v případě protestantismu a lidí, kteří jsou dnes v protestantismem v naprostém rozporu, i kdyby jen kvůli tomu, aby odporoval katolicismu. Jedním z důsledků tohoto kontrastu mezi kontinuitu a ohromující rozmanitostí je ovšem to, že církev je zpravidla nahlížena ve světle poslední herese. Předpokládá se, že církev pozůstává především z toho, co ona herese odsuzuje a s čím nesouhlasí. Z protestantské tradice toho zbývá pořád ještě tolik, že hlavní známky katolicity jsou ty, které se očím kritiků z poslední kritické školy jevily jako skvrny. O romanismu se předpokládá, že spočívá v papeženectví, očistci, zpovědnici a k tomu se přisypou ty nejdivnější věci jako kadidlo, růžence a svaté obrázky. To jsou ovšem často věci nejdůležitější pro protestanty a ne pro katolíky a ne nejdůležitější pro jiné protivníky katolicismu. Mohamedán nebude spojovat Řím s očistcem, protože sám v očistec věří, buddhista jej nebude spojovat s obrazy, protože sám obrazy má, starý pohan by nebyl zděšen z kadidla, protože je sám používal. Stejně tak nebudou nová náboženství útočit na staré náboženství ze starých důvodů. Stoupenec křesťanské vědy nebude předpokládat, že všechny příběhy o zázračných uzdraveních musí být podvody. Spiritista se nebude domnívat, že každé nadpřirozené poselství přijaté skrze lidi musí být nemožný nesmysl. Od nových mystiků, kteří napodobili tolik starých divů, přijdou zcela nové seznamy obvinění či výzev. S tím jak se nová náboženství začnou stávat vůdci oposice začne vyvstávat nový druh sporů, s těmi uzdravují na základě víry například o tajemství hmoty, s badateli parapsychologických jevů o vlivech zla. To vše nás povede dál a dál od speciálně protestantských problémů a za dalších sto let může církev svým nepřátelům připadat docela jinak, než před sto lety. Bude vypadat jinak, protože bude stejná.

Pokud se žádné nové náboženství nebude dost významné na to, aby se stalo hlavním tématem, bude bezprostřední změna mnohem prostší. Dvě století nejspíš dokonají plný přechod od protestantství k pohanství. Církev tak bude opět čelit svému prvnímu a nejzdatnějšímu a nejvíce svou hrozivostí imponujícímu nepříteli, čemusi přitažlivějšímu, protože lidštějšímu, než jakákoliv z heresí. Tato posice, kterou lze označit jen za pohanství se nesnadno definuje a je často špatně vykládána. V jednom ohledu ji lze označit za praktický materialismus bez sevřenosti theoretického materialismu. Pohan hledá své potěšení v přirozených silách tohoto světa, netrvá ale tak přísně na suchých negacích o světě onom, obvykle připouštěl jakousi neurčitou hraniční končinu neznámého, což mu poskytovalo možnosti inspirace či úžasu, jež jsou zapovězené levným moderním atheistům s vesmírem v podobě hodinového stroje. Uctívači Neznámého Boha mohou alespoň postavit oltář, i když na něj nemohou napsat žádné jméno. Zdá se mi však, že lidé, kteří druhdy bývali křesťany nebo jejichž otcové byli křesťané, zanedlouho zjistí nebo spíš znovuobjeví hlubokou vadu, která pohanství zničila a naplnila staletí děsem jeho poslední fáze. Když jsou totiž přírodní síly proměněny v božstva zrazují lidstvo čímsi, co je v samé přirozenosti uctívání přírody. Už se setkáváme s lidmi, kteří jsou ze samého uctívání zdraví nezdraví, z uctívání lásky plní nenávisti, které i modloslužebná úcta ke sportu vede k paradoxní vážnosti a přepjatosti a v některých případech je zvrácenost prosté náklonnosti ke zvířatům vede k podivné morbidnosti a nákaze děsem. Pokud všechny tyhle věci nejsou podřízeny soustředěnějšímu a vyváženému pojetí vesmíru stanou se místní božstva příliš výraznými, mohli bychom říci, příliš viditelnými a své uctívače stihnou šílenstvím. Pantheista je vždy příliš blízko k polytheistovi a ten k modloslužebníkovi a modloslužebník je člověk, který přináší lidské oběti. V pohanství není obsaženo nic, co by regulovalo jeho vlastní extrémy a svět proto nejspíš zjistí znovu, jak už jednou zjistil, že potřebuje universální morální filosofii, podpořenou autoritou schopnou definovat. Spor mezi pohanstvím a katolictvím bude opět vznášet otázky a poukazovat na problémy, které jsou i dnes mnoha lidem velmi málo známé a blízké a které by velmi mátly lidi, kteří před sto lety vedli diskuse o katolické emancipaci.

Nastolení těchto nových problémů v každém případě opět a výrazněji odhalí jednu z výhod starého náboženství. Celé aspekty katolické nauky a tradice, které byly skryty vinou historických náhod a specifických sporů poslední doby, budou odhaleny světu, když ten začne církvi klást nové otázky. To je téma, které nebylo dostatečně zdůrazněno ve vztazích mezi protestantismem a katolicismem. Protestant nebyl často jen člověk, který protestoval, byl to člověk protestující proti konkrétní věci. Někdy si myslel, že tou věcí je Řím, ve skutečnosti to ale byl jeden z tisíce aspektů Říma. Když se světlo reflektorů opře do jiného aspektu, nebude ani tak poražen, jako se spíš prostě ocitne mimo. Baptista nesouhlasil se křtěním malých dětí, presbyterián nechtěl biskupy, stoupenec prohibice odmítal pivo a tak dále. Ovšem presbyterián jako takový neměl moc co říct k podvědomé mysli. Baptista jako takový neměl moc co říct o behaviouristovi jako takovém. Jenže katolík by těmhle lidem mohl říct docela dost. Katolický komentář k životu šel totiž mnohem dál, zahrnul mnohem více společenských podmínek, situací a stavů a s velkou pečlivostí s nespočtem jemných odstínů metafysiky či kasuistiky a měl proto vztah k téměř libovolnému druhu úvah a spekulací, které mohou vyvstat. Třeba v případě psychoanalysy a bádání o podvědomí bude církev nejspíš dřív nebo později hájit jisté základní věci ohledně vůle a svědomí proti divoké změti neosobnosti. Katolíci pamětliví katolicismu budou mít důvod a právo tak jednat. Ovšem kalvinista, který na svůj kalvinismus zpola zapomněl žádný zvláštní důvod něco dělat mít nebude.

Je tu kupříkladu vliv, jehož síla den ode dne roste, a v novinách se o něm nijak nezmiňují, ba pro lidi s myšlením formovaným novinami je přímo nepostřehnutelný či nesrozumitelný. Je to návrat k tomistické filosofii, která je v porovnání s Kantovými, Hegelovými a pragmatickými paradoxy filosofií zdravého rozumu. Římské náboženství bude, v přesném slova smyslu, jediným racionalistickým náboženstvím. Ostatní náboženství nebudou racionalistická, ale relativistická a budou hlásat, že sám rozum je relativní a nespolehlivý, budou učit, že Bytí je jen Uskutečňování, nebo že veškerý čas je jen časem přechodu, v matematice budou říkat, že dvě a dvě dává v nehybných hvězdách dohromady pět, a v metafysice a morálce, že existuje dobro, které je mimo dobro a zlo a za ním. Místo materialisty, který říkal, že duše neexistuje budeme mít nového mystika, který bude říkat, že neexistuje tělo. Mezi tímhle vším bude návrat scholasika prostě jen návratem rozumného člověka. Najdou se možná zpozdilí a zpoždění modernisté, přežívající z devatenáctého století, kteří budou jen opakovat otřepanou novinářskou frázi, že staré školomety zajímalo jen to, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Bude ale těžké, aby se jim povedlo i tenhle vrtoch převést jako něco fantasmagorického ve světě, kde lidé popírají, že člověka bude bolet, když mu do nohy píchnete jehlu. Pokud andělé existují, pak můžeme předpokládat, že mají nějaký intelektuální vztah k místu a prostoru, a pokud andělé neexistují, pak tu ještě pořád jsou lidé a předpokládejme, že lidé rozumně myslící. Tvrdit ale, že neexistuje bolest, nebo hmota, nebo zlo nebo rozdíl mezi člověkem a zvířetem nebo nakonec mezi čímkoliv a čímkoliv jiným: to je zoufalé úsilí všechnu zkušenost a smysl pro realitu a to bude lidi čím dál víc unavovat, když to přestane být poslední módou. Znovu začnou hledat něco, co by tomu chaosu dalo tvar a formu a co by udrželo lidskou mysl v jejích proporcích. Miliony lidí už přinejmenším přemítají o tom, zda se toto řešení nenalézá v katolickém řádu a filosofii. Církev pak především, v rovné soutěži a přes pravý opak přízně, znovu nabyla jedinečného postavení ve světě, poté co sto let neměla víc než běžné právo mluvit, publikovat a hlasovat v lidových shromážděních a tak jako její Mistr potvrdil své božství tím, že se stal člověkem mezi lidmi, tak i ona se na jistou dobu stala jednou sektou mezi mnoha, aby se pak objevila na konci jako cosi odlišného či svrchovaného.

Maria a konverita

Mary and the Convert
Byl jsem vychován v té části protestantského světa, kterou lze nejlépe popsat tak, že Blahoslavenou Pannu Marii označovala jako Madonu. Někdy jí říkali Madona s neurčitou vzpomínkou na italské obrazy. Nebyl by to fanatický nebo nevzdělaný svět, všechny Madony nepovažoval za modly ani všechny Italy za přičmoudlé Taliány. Tohle označení si zvolili s anglickým smyslem pro kompromis, aby se vyhnuli úctě i neuctivosti. Když se nad tím zamyslíme, bylo to velmi zvláštní označení. Hraničil s tvrzením, že protestant nesmí Marii nazvat „Naší Paní“, ale může jí říkat „Má Paní“.To by, obecně vzato, mohlo naznačovat dokonce důvěrnější mystickou důvěrnost než je ta spojená s katolickou zbožností. Nemusím ovšem ani mluvit o tom, že to tak nebylo. Nedotkla se ho ona podivná viktoriánská vyhýbavost, předkládání nebezpečných nebo nevhodných slov do cizích jazyků. Nedotkl se toho ovšem ani jistý upřímný třebaže neurčitý respekt l roli, již Madony sehrály ve skutečných kulturních a uměleckých dějinách naší civilisace. Běžný rozumně uctivý Angličan jistě nikdy neměl v úmyslu v tomto ohledu nerespektovat tradici a to ani tehdy, pokud byl mnohem méně liberální, méně zcestovalý a sečtělý než byli moji rodiče. Na druhé straně si jistě naprosto nebyl vědom, že by říkal „Má Paní“ a kdybyste mu to řekli, souhlasil by, že je to dosti zvláštní. Nezapomínám a bylo by opravdu velmi nevděčné na to zapomínat, že jsem měl štěstí na poměrně rozumné a uměřené rodiče a přátele a že je tu celý protestantský svět, který by takovou uměřenost považoval za velmi ubohý druh protestantismu. Ona podivná mánie proti mariolatrii, ona šílená bdělost vyhlížející první matné známky mariánského kultu jako morové skvrny očividně předpokládá, že Maria vytrvale a potajmu ukrajuje z Kristových výsad a z pouhého zahlédnutí modrého šatu logicky dovozuje přítomnost ženy v šarlatu—nic takového jsem nikdy necítil, neznal ani nechápal, dokonce ani jako dítě a stejně na tom byli ti, kdo o moje dětství pečovali. O katolické církvi nevěděli nic, co by stálo za řeč, rozhodně nevěděli, že by se mohlo stát, že někdo s nimi spojený k ní někdy mohl patřit. Věděli však, že světu byly v podobě této posvátné postavy předloženy ušlechtilé a krásné myšlenky tak, jako v podobě řeckých bohů či hrdinů. I když ale dám stranou jakékoliv předstírání, že by tato protestantská atmosféra byla aktivně protikatolická, pořád si myslím, že můj případ byl poněkud zvláštní.
Ukvapeně jsem se tu rozhodl psát o tématu současné intimním i smělém, tématu, jež už svým vlastním majestátem znemožňuje jakýkoliv egoismus, současně však nedovoluje žádné jiné pojednání, než osobní. Téma „Maria a konvertita“ je téma nejosobnější, protože konverse je cosi osobnějšího a méně pospolného než společenství a patří k němu isolované pocity jako uvedení do pocitů společných. Je tomu tak i proto, že mariánský kult je ve zvláštním slova smyslu osobním a to ještě nad oním větším smyslem, který se musí vždy pojit s uctíváním osobního Boha. Bůh je Bůh, Stvořitel všeho viditelného i neviditelného. Matka Boží je poněkud zvláštním smyslu spojena s věcmi viditelnými, protože pochází z tého země a skrze ni byl Bůh v těle zjeven lidským smyslům. V Boží přítomnosti si musíme připomínat, co je neviditelné, byť i jen v intelektuálním smyslu, totiž abstrakce a absolutní zákony myšlení, láska k pravdě a úcta k správnému smyslu a poctivé logice ve věcech, které respektuje sám Bůh. Jak totiž zdůrazňuje sv. Tomáš Akvinský, sám Bůh nerozporuje zákon rozporu. Panna Maria ovšem, která nám obzvlášť upomíná na Boha Vtěleného, do jisté míry shrnuje a ztělesňuje všechny ty prvky srdce a vyšších instinktů, jež jsou legitimními zkratkami k Boží lásce. Pojednat tedy o těchto osobních citech, je dokonce i v tomto rychlém a hrubém náčrtku tedy zdaleka není lehké. Doufám, že nebudu špatně pochopen, když použiju toliko osobního příkladu, protože v této konkrétní části náboženství opravdu nemohou být neosobní příklady. Je to možná náhoda, nebo naprosto nezasloužená přízeň nebes, že jsem vždy pociťoval zvláštní touhu po zbytcích této konkrétní tradice, a to i ve světě, který ji považoval za legendu. Ona idea mě pronásledovala nejen tehdy, když jsem ještě vězel v obvyklém stadiu školáckého skepse, měla na mně vliv ještě dříve, ještě před tím, než jsem ze sebe setřásl obvyklé náboženství dětského pokoje, v němž Matka Boží neměla náležité či vhodné místo. Zrovna nedávno jsem našel, napsanou velmi špatným rukopisem mimořádně dlouhou a špatné napodobeninu Swinburna, která se nicméně zjevně obracela k tomu, co jsem měl nazvat obrázkem Madony. A zřetelně si vzpomínám, jak jsem recitoval verše Hymnu na Proserpinu pro radost z jejich rytmu a zvučnosti, ale záměrně je odvracel od původního Swinburnova záměru a považoval jsem je za slova adresovaná nové křesťanské královně života namísto pohanské královny smrti.

„But I turn to her still; having seen she shall surely abide in the end; Goddess and maiden and queen, be near me now and befriend.“ (Však k přece jsem se obrátil, když pevně jsem se ujistil, že do konce až vytrvá. Ty bohyně, panno, královno, při mně nyní stůj a přítelkyní buď mi. Pozn překl.)
A nevědomky jsem si od té doby velmi neurčitě a pomalu vyjasňoval myšlenku obrany všeho toho, co založil Konstantin právě tak , jako Swnburnův pohan hájil vše, co on svrhl.
Stále ještě si můžeme povšimnout, že neobrácený svět, ať puritánský či pohanský, ale možná zejména ten puritánský má velmi podivnou představu o kolektivní jednotě katolických věcí či myšlenek. Jeho představitelé, a to i tehdy, když nejsou v žádném divokém smylu nepřátelští, předkládají ty nejpodivnější seznamy věcí, které podle nich dohromady tvoří katolický život, podivnou směs předmětů jako jsou svíce, růžence, kadidlo (vždycky na ně velmi silně působí mimořádný význam a důležitost kadidla), mešní roucha, klenutá okna a pak všechny možné podstatné i nepodstatné věci naházené na sebe bez ladu a skladu posty, ostatky či papež. I ve svém zmatení jsou však svědky potřeby, jež není tak nesmyslná jako jejich pokusy ji naplnit. Je to potřeba nějak shrnout „všechno možné dohromady“, která popisuje a vystihuje katolicismus a nic než katolicismu. Je samozřejmě zapotřebí ho popsat zevnitř, definováním a rozvinutím jeho prvních theologických principů, ale to není ta potřeba, o níž mluvím. Mám na mysli to, že člověk potřebuje obraz, jeden, barevný a s jasným obrysem, obraz, který lze okamžitě vybavit v mysli tehdy, když je třeba rozlišit něco katolického, od něčeho, co se prohlašuje za křesťanské, či co i v jednom smyslu křesťanské je. Sotva si dnes dokážu vzpomenout na dobu, kdy by obraz Panny Marie nestál zcela jasně a zřetelně v mé mysli, kdykoliv jsem zmínil nebo pomyslel na všechny tyhle věci. Byl jsem od nich dosti vzdálen a posléze jsem o nich pochyboval a pak se o ně se světem přel a sám se sebou se přel proti nim, protože taková je situace před konversí. Ať už byla ona postava vzdálená, nebo temná a tajemná, nebo byla i výzvou pro mne samého—nikdy jsem nepochyboval, že ona postava byla postavou víry a že ztělesňovala, tak jak to jen může lidská bytost zůstávají stále jen člověkem, vše, co tato víra může říci lidstvu. Jakmile jsem se rozpomněl na katolickou církev, rozpomněl jsem se na ni, když jsem se snažil zapomenout na katolickou církev snažil jsem se zapomenout na ni. A když jsem konečně spatřil to, co bylo ušlechtilejší než můj osud, byl nejsvobodnějším a nejtěžším ze všech mých svobodných činů ten před jejím zlaceným a velmi křiklavým obrázkem v přístavu Brindisi, kde jsem slíbil, co udělám, pokud se vrátím do své země.