Vyšší nihilismus

Pan Middleton Murry napsal velkorysou, podnětnou a poněkud zvláštní knihu. Jmenuje se Nutnost komunismu a své první dojmy z ní mohu nejlépe vyjádřit tak, když řeknu, že mám mnohem větší sympatie ke komunismu, než k nutnosti. Nemohu se zbavit pocitu , že pan Murry se chytil do jakési sítě nutnosti, že jeho vitální a činorodá mysl ve skutečnosti zakopává o jeho podivné náboženství osudu. Když čtenář prochází jinak volným polem svobody a volnomyslnosti zakopává o ně jako o ostnatý drát. Abychom si vzali jen jeden příklad. Žádný katolík by nemohl chtít spravedlivější, ba velkorysejší posouzení středověku a jeho vztahu k reformaci, než je to, které pan Murry podává v kapitole nazvané Vzorce dějin. Přesto však kapitola končí tak prudkým zvráceným obratem věty, až se mi chtělo nad tou nespojitostí hlasitě vykřiknout. „V Anglii byla církev vyvlastněna lidmi, kteří jako jednotlivci nebyli ethicky ani v nejmenším nadřazeni vyvlastňovaným, ale kteří měli ono neosobní ospravedlnění, že byli nástroji ekonomického osudu.“ Nuže, při vší úctě, nemám ponětí, co mají poslední slova té věty znamenat. Co je to „neosobní ospravedlnění“? Jak může být ospravedlněno cokoliv jiného než osoba a jak ta může být ospravedlněna jinak, než jinou osobou, která ji posoudí a shledá spravedlivou? Co jsou to „nástroje ekonomické spravedlnosti“, nebo jakékoliv jiné spravedlnosti? Nástroje znamenají nářadí, které si nějaká osoba vybere pro nějaký účel. Kdo je Osud, a v jakém smyslu může mít svůj účel a záměr? Vždycky se mi zdálo, že všechny tyhle záležitosti nejsou dokonce ani metafysika, ještě méně metabiologie, ale prostě jen metafora. Zachází se s ní o to hůř, protože ideje, které představují jsou přednášeny docela dogmaticky jako dogmata. Pan Middleton Murry nám hned na začátku říká, že člověk musí být naprostý materialista, že být pouhým behaviouristou je jen váhavost. Člověku jako jsem já ale nepředkládá důvody, proč bych měl být jedním či druhým, a já nemám ani ten nejmenší úmysl se jedním či druhým stát. Murry tvrdí, že jakékoliv revise minulosti jsou „zakázané“. Na to mohu pouze říci „Kým?“ Byl by to jen pouhý lehkomyslný zákaz všeho umění a jednání, kdybychom nesměli používat materiálu z minulosti. Ve skutečnosti je však pro kohokoliv nemožné užívání minulosti se vyhnout. A proč by mi mělo být zakazováno říkat, že katolická církev je věcí budoucnosti a současnosti právě tak jako věcí minulosti, jakkoliv víc než panu Murrymu tvrzení, že Karel Marx naplnil cíl a smysl hebrejských proroků či že se Ježíš z Nazareta stal svrchovaným typem nezaujatosti? V této logice ale není nutno ani chodit zpět až k Ježíšovi či židovským prorokům. Karel Marx je právě tak součástí minulosti jak král Jan Sobieski, ruská revoluce patří k minulosti zrovna tak, jako římská říše. Vášnivých tvrzení tohoto druhu je kniha plná, aniž by je podpořil jakýkoliv argument. Nicméně knihou se vine jeden argument a to argument velmi zvláštní a zajímavý.
Autor začíná, podobně jako s řadou jiných nevysvětlených věcí, s nebezpečným slovem „nezaujatý“. Nebezpečné je proto, že stačí jen maličký dotek a a je z něj „bez zájmu“ ve smyslu buddhisty či pesimisty. Všichni víme, že má svůj rozumný smysl, znamenající upřímnou nesobeckost, sebeobětování pro víru a tak dále. Jenže pan Murry nemá na mysli jen to, abychom se pro naše ideály vzdali našich potěšení. Na některých místech to vypadá, jako by měl na mysli, že bychom měli vzdát našich ideálů, nebo některých z našich ideálů pro jakýsi superideál, který toho občas dokáže o sobě říct jen velmi málo, vedle toho, že je Osud. V jeho klasické řeči skutečně zní divoký asijský křik, altruismus hraničící s nihilismem, oběť, která je téměř sebevraždou. Máme se vzdát svobody, má se vzdát všeho. Není pochyb o tom, že tento vášnivý paradox je upřímný, přece však v sobě skrývá jiný paradox, který je lepší hlídat a podezírat. Morálně je to vše velmi hrdinské, ale intelektuálně je v tom až příliš opatrnosti, je to víc obezřelé než moudré. Ze svých posic má připravené dvě ústupové linie. Logický čtenář si totiž všimne , a začne kvůli tomu zuřivě protestovat, že polemikův vlk se pohodlně nažere a jeho koza zůstane poklidně celá. Všude tam, kde lze ukázat atraktivitu komunismu, ukáže ji. Všude tam kde je komunismus docela zjevně odpudivý, řekne, že to prokazuje nesobeckou smělost komunistů, když se k něčemu tak odpornému hlásí. Tam kde lidský, je to pochopení pro celé lidstvo, když je nelidský, je to výzva k nalidskému pochopení. Když je dobrý, je dobrý, když je špatný, pak jsou velice dobří v tom, jak to dokáží spolknout. Tuto formu Nezbytnosti lze najít ve starém přísloví. „Když padne panna já vyhraju, když orel ty prohraješ.“
To, co pan Middleton Murry chce, je samozřejmě skutečné náboženství a v jeho knize se chvílemi zdá, že je čím dál zoufalejší, nad omezeními svého nereálného náboženství, nebo z nich téměř šílí.  Špatně umístil jeho autoritu, jeho asketismu je také na patřičném místě. Idea Osudu ho omezuje víc, než nás idea Božství. A chce, aby člověk obětoval civilisaci tak, jak mnich obětuje luxus. Zdá se, že ho to téměř uspokojuje jako obří gesto odmítnutí, v knize je vskutku jen velmi málo o tom, jaké budou praktické přednosti komunismu, až bude nastolen. Pokud budeme číst mezi řádky dospějeme téměř k tomu že smysl je jen následující: že on i my ostatní jsme dospěli k bodu zlomu a že tohle je zjevný bod, kde se věci mají lámat. Kniha má ještě mnoho jiných aspektů, s mnoha z nich vřele souhlasím, skončím však konstatováním, že má základní námitka proti jeho komunismu je v tom, že souhlasí s tím, že se stane dědicem kapitalismu. Jeho nešťastná posedlost nutností zužuje politické možnosti a spokojí se s tvrzením, že industrialismus proměnil svět v jediného člověka, člověka s rozbolavělými údy. O tom není sporu, a právě tak bychom byli rozlámaní a rozbolavělí, kdybychom byli připoutáni vzájemně jeden druhém ke krku a k patám tak nepřirozeně, že bychom mohli dát dohromady potácivou a obludnou postavu obra z pantonimy. Já ovšem nechci obra, já ho chci rozsekat. Jsem revolučnější než pan Middleton Murry. Nevěřím, že nějaký nepřirozený netvor je méně rozbolavělý jen proto,že si říká komunita. Jsem skeptičtější než pan Middleton Murry. Popírám a odmítám pantomimický mýtus o Jednom člověku a rozbil bych ho znovu na jednotlivé lidi.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s