Don a cavalier

Pan Christopher Hollis napsal vynikající knihu o Johnu Drydenovi. Je to kniha poučná, kniha zábavná, ale není tak k pobavení jako některé recenze na ni. A mě zde v tuto chvíli zajímá zejména ve vztahu k dnešní obecné posici školy akademických kritiků, kteří velmi dlouho zastávali theorii, které říkají parlamentarismus a která je ve skutečnosti plutokracií. Má svůj význam pro distributivistické hnutí, protože oficiální obhajoba této politiky umožnila zbavení populace majetku. Nu, pokud jde o současnou posici této oficiální kritiky, je tu několik vcelku zvláštních věcí, které stojí za zmínku. První je tón, který se až divný ve své odlišnosti od tónu užívaného v časech mého mládí, kdy byli historikové prostí jako Macaulay, skoro bych mohl říct, kdy byli učenci tak neznalí a nevědomí jako Macaulay. Člověk totiž může být velký učenec a velký ignorant a Macaulay dosáhl kombinace obojího k obdivu nebe i země. Macaulay se dokázal rychle vypořádat, nebo si představoval, že se dokáže rychle vypořádat, s každým mladíkem, který si hrál na jakobitu, s takovým směšným otrapou neměl žádnou trpělivost, ale jeho netrpělivost byla upřímná, byl to jakýsi druh nevinnosti. Kritici, kteří dnes stojí na téže straně, o nevinnost přišli. Ví velmi dobře, že prohráli jednu bitvu o velká fakta za druhou a dávají s prazvláštní pozor, aby se věnovali jen velmi malým faktům. Každý, kdo by před třiceti lety tvrdil, že Karel I. ve skutečnosti nebyl tyran svržený z trůnu rozhořčenou demokracií by se vážně dočkal zacházení jako pan Dick se sklonem hořekovat nad hlavou krále Karla. Dnes si moderní kritik netroufá vypadat jako popravčí (i když kritik podobně jako kat může nosit masku a zůstat bezejmenný) a nemá odvahu, aby před lidmi třepal hlavou krále Karla a křičel „vizte hlavu zrádcovu“. Proto s mnohem větším zaujetím a starostlivostí věnuje dávné, hluboké a veskrze významné otázce: „Ze kterého okna Whitehallu Karel I, vykročil na popraviště, aby mu byla setnuta hlava?“ Což je, jak velmi správně poznamenal Disraeli, jedna ze dvou nebo tří cest vedoucích neomylně k tomu, že se z někoho stane suchý a nudný patron.
A nový profesor starých dějin je poněkud nudný patron, co je však ještě mnohem horší, je to nervosní nudný patron. Mluví nejen pomalu, ale navíc zadrhává. A jeho tón, jak jsem už podotkl dosáhl nanejvýš zvláštního přízvuku sžíravé krotkosti. .Četl jsem jednu kritiku páně Hollisovy knihy v jistém vysoce učeném a velmi autoritativním týdeníku a nezbylo mi než přemýšlet, zda kritik, který ji napsal četl onu konkrétní pasáž v knížce, kde pan Hollis proti sobě staví Drydenovy a Popeho metody a cituje v té souvislosti slavnou satiru na Addisona druhého ze zmíněných básníků. Nehledě na to, zda se podobala nebo nepodobala Addisonovi, kritika vystihla přesně.
„Willing to wound and yet afraid to strike,
Just hint a doubt and hesitate dislike;
Damn with faint praise, assent with civil leer,
And without sneering teach the rest to sneer.“ (Poranit hotov, udeřit se zdráhá/pochybu naznačí, znelíbit se váhá/Zatratí chabou chválou, pochválí zdvořile, pohledem v úkosu/a bez šklebu zbytek učí posměchu pozn. překl.)
Víc než tento nezaměnitelný tón znamená změna methody již jsem přirovnal k přechodu od posměchu nad panem Dickem a hlavou krále Karla k tahanicím o to, který okenní parapet měl tu čest, že po něm prošly nohy krále Karla. V oné recensi byl výtečný příklad methody uhýbání bitvě o hlavním problému a volby potyčky o malichernosti. Pan Hollis učinil obecnou poznámku, a to poznámku velmi cennou a pravdivou, že je spíše nevýhodou a slabinou revolucí, že po nich často musí následovat nové a tvrdé represe nařízené samotnými revolucionáři. Uvádí příklad, že vláda Viléma Oranžského censorovala jistý spor, který byl za posledních Stuartovců mnohem svobodnější. Kritik nato naznačuje, že celá kniha i její autor jsou historicky nespolehliví a to s vzhledem k jisté slovní interpretaci vlády Viléma Oranžského, protože censura byla později odstraněna, tuším roku 1695. Věcí obecného zájmu je, že vznikla nová censura, a kritik dokazuje neexistenci censury tím, že censura existovala nějakých osm let. Nuže, obecná filosofie pana Hollise může a nemusí být správná, ale jeho obecná poznámka byla naprosto filosofickým a docela rozumným komentářem o tomto, jakož i mnoha dalších příkladech téže pravdy. Kritikova oprava, pokud je správná, není filosoficky ani racionálně zajímavá vůbec pro nikoho, nemá nic společného s tématem, které bylo ve skutečnosti otevřeno, říká jen tolik, že někdo něco udělal, ale nedělal to pořád. To je to, co mám na mysli, když tvrdím, že jedna strana se stará o podružnosti, zatímco druhá o pravdu. Postřeh pana Hollise ma jistý intelektuální význam pro nás, kteří žijeme mezi skutečnými revolucemi, bolševickými nebo hitlerovskými. Není to nutně úplné odsouzení a zavržení revolucí. Je to jen poznámka o přírodopisu revolucionářů. Jeho dějiny jsou ovšem dějinami velmi přirozenými, zatímco dějiny akademiků a pedantů jsou už naprosto nepřirozené.
Říká se, že nad velkými bojišti se vznáší velké ticho, Určitě panuje velmi ohlušující ticho ohledně nedávných velkých porážek oranžistické theorie dějin. Pan Hollis začíná svou knihou poznámkou a barvité shodě okolností, že Dryden sedával při rybaření na břehu řeky, na kterou se Marie Stuartovna dívala z věže hradu Fotheringay. Útok na onen hrad a jeho zabrání, se všemi jeho tajemstvími, byl boj, který onehdy nadělal spoustu úžasného hluku následovaného ještě úžasnějším tichem. O jeho senzačním zakončení se neříká skoro nic, prostě proto, že hlavní část staré akceptované obžaloby proti katolické královně se zcela rozsypala. Když si vezmeme jak děsivě důležité bylo, že Casket Letters (soubor dopisů v truhličce, které měly královnu usvědčovat z podílu na vraždě jejího manžela. Pozn. překl.) byly všechny jistě pravé, je velmi legrační zjišťovat, jak bezvýznamné je, pokud by většina z nich byla pravděpodobně padělaná. Válka byla tak zuřivá a nelítostná, dokud měli dojem, že vítězí a je tak tichá, neformální a gentlemanská, když vědí, že prohrávají. Ona intelektuální mezihra je přinejmenším skončena, Anglie se vraví ke své minulosti a těžko by mohla pochodovat pod lepší bitevní vlajkou než pod tím, co sám Macaulay velmi velkoryse nazval „čnící erb Drydenův.“
Narazil jsem také na další kritiku knížky od Drydenovi, která zachází ještě mnohem dál, než k onomu druhu zlého nepřátelství kritiků, jež jsem kritisoval. To koneckonců bylo jen doznání, že whigovská a puritánská historická škola vede ústupové boje a že ty spočívají povětšinou v dosti marném postřelování. Místo hřmotných Macaulayových kanonád dnes prakticky „slyšíme jen z dálky a nahodile rány z děl, které nepřítel mrzutě odpaluje.“ Ovšem zmíněná kritika obsahovala ještě něco universálnějšího a významnějšího. Představovala úžasný, matoucí a v jistých ohledech dokonce vzrušující zmatek, který si říká moderní mysl. Vzrušující říkám proto, že když se klamání, matení a mystifikace dostoupí až k takovému šílenství jako v tomto případě, pak mají už skoro povahu detektivky, je to jako by moderní člověk utrpěl ránu do hlavy a my všichni byli detektivy snažícími se zjistit, kdo to doopravdy provedl. Jak se doopravdy stalo, že kultivovaný, někdy dokonce klasický kritik z této konkrétní doby utrpěl těžkou ránu jakýmsi tupým předmětem, že myslí a píše tímhle stylem?
Kritik, o kterém mluvím, řekl tato, nebo velmi podobá, slova. „Nemáme důvod pochybovat o upřímnosti Drydenových důvodů ke konversi k římskému katolicismu. Koneckonců ovšem, u muže tak velkého jako byl Dryden, záleží na tom vůbec mnoho?“ To je moderní mysl. Tohle je prapůvodní prales, šumící borovice a jedlovce. Toto je džungle. Tohle je nejhustější ze všech houštin a nejtrnitější spleť šípkových keřů a třebaže jsem se v ní narodil a vyrostl jako Kmotr Králík, zjistil jsem, že z ní těžko hledám cestu ven a vůbec mi není jaksi si najít cestu skrze houštinu.
Vždycky můžeme samozřejmě začít použitím primitivního nástroje rozumu a pokusit se pustit dovnitř trochu světla jen tím, že pustíme dovnitř trochu logiky. Nakolik mohu porozumět argumentaci, pokud se o argumentaci jedná, jde o tohle. Kdyby se John Dryden narodil jako slabomyslný, nebo kdyby to byl tupec a chlapík veskrze nedůležitý pro intelektuální a společenský život své doby—pak by bylo strašlivě a sensačně důležité vědět, zda plnost katolické filosofie intelektuálně přijal po hlubokém posuzování se vší upřímností nebo ne. Jelikož ale nebyl tupec nýbrž básník a jelikož nebyl slaboduchý nýbrž veleduch, jelikož nebyl nemyslící osoba nýbrž velký myslitel, pak tedy musí být lhostejné zda může takový intelekt přijmout takovou intelektuální filosofii. Dryden byl tak velký myslitel, že nesejde na tom, co si myslel. Téměř jistě hledal pravdu, ale byl natolik zdatným hledačem, že nikoho nemůže ani v nejmenším zajímat, zda ji našel. Jen v případě malého člověka se můžeme s velkým zájem zabývat tím, jakou že velkou pravdu si myslím, že našel. Jak je možné, ptám se vás, že se lidem myšlení zaplete do takových změtí? Jak může být někdo upřímný ve svém katolicismu a přece si myslet, že je povýšený nad své katolictví? Jak může být jeho velikost odloučena od něčeho tak velkého jako je víra v universální řád života, smrti a věčnosti, pokud skutečně byl veliký a pokud skutečně věřil? Dávalo by to jakýsi smysl, kdyby Dryden upřímný nebyl, prakticky se však připouští, že upřímný byl. Dávalo by to nějaký smysl, kdyby byl Dryden malý, ve skutečnosti se to však zakládá na názoru, že byl velký.
Zatímco svět vedl řeči o odstraňování viktoriánských tabu, ja jsem byl od počátku rozhodnut odstranit to konkrétní viktoriánské tabu, které bylo skutečně nesmyslné a dusivé: tabu tématu skutečného náboženství a jeho skutečného a nevyhnutelném místě v praktickém životě. Většina z toho, co moderní lidé označují za viktoriánská tabu je ve skutečnosti asi tak viktoriánské jako Desatero nebo Konfuciovy maximy. Tohle ale skutečně viktoriánské bylo v tom, že vyrostlo nedávno, ve vulgárním, komerčním a zbabělém sociálním systému. Nejde o myšlenku, zda je dobré nebo špatné být muslimem, jde o představu, dokonce ani muslimovi nemůže ve skutečnosti vůbec záležet na tom, že je muslim. Co je naprosto nesnesitelné, je myšlenka, že v zájmu míru a zachování dekora musí každý předstírat, že morální inspirace pochází jen ze sekulárních věcí, jako je distriburismus a nemůže v žádném případě vzejít z věcí duchovních, třeba katolicismu. Tahle utkvělá myšlenka leží jako zkamenělina pod všemi těmi spletitými obaly a pentlemi rozporných konvencí v mysli onoho recensenta, jehož jsem citoval.
Nemá to nic společného s tím, co by on označil za nábožnost, nebo vnucování náboženství jemu a všem ostatním. Žádný katolík si nemyslí, že je dobý katolík, nebo by se tak hned stal špatným katolíkem. Alespoň já nejsem ani v pokušení mít v této záležitosti nějaké iluse. Obávám se, že když musím vstávat brzy ráno na mši velmi často při tom se zaúpěním řeknu Tantum religio potuit suadere malorum, což mohl bych vysvětlit muslimovi, není zrovna citát ze mše. Náš kritik ovšem neřekne ve velkém lukreciovském stylu: „Jen náboženství může lidi přimět k takovým zlům.“ On řekne: „Samotné náboženství nemůže nikoho přesvědčit o ničem a přimět k ničemu. “ představuje hloupou mezihru v intelektuálních dějinách, v níž lidé neuznávali náboženství ani jako přítele ani jako nepřítele a která předpokládala, že velký člověk musí být velký, ne jen náboženství navzdory, ale dokonce bez jakéhokoliv vztahu a odkazu k němu. Tato intelektuální mezihra intelektuální nikdy příliš nebyla a tak či tak skončila.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s