Církev a agorafobie

Zbudování velké katedrály ve velkém městě, zejména ve velkém přístavu, tedy ve městě, které je též širokou branou do světa, připomíná jisté pravdy, jež jsou kupodivu zapomenuty nebo někdy, což je ještě víc šokující, napadány nebo převraceny. Než začneme počítat miliony omylů a neporozumění, které oddělují lidi od katolické církve je tu jeden ohromný a základní omyl, který souvisí s touto otázkou měřítka a místa ve světě. Člověk, který se obává vejít do kostela má obyčejně dojem, že to co cítí je jakási klaustrofobie. Ve skutečnosti ale zakouší jakousi agorafobii. Jisté hloupé drobné historické okolnosti, téměř výlučně specifické pro způsob jímž katolicismus v Anglii přežil vnukly mnoha Angličanům prazvláštní představu, že je to pokradmá, v koutku se odbývající záležitost. Tihle poctiví protestanti pak chodí, podobně jako imaginární jeptišky v nemožných romantických příbězích, v neustálém strachu, že budou „zazděni“. Pro ně není typicky katolickým jednáním jít do něčeho velkého , třeba kostela, ale do čehosi malého, třeba do zpovědnice. A v jejich přízraky pronásledované fantasii je zpovědnice jakousi pastí na lapání lidí a už svou samotnou podobu se ukazuje jako cosi mezi klecí a rakví. Týž dojem posiluje používání slova „cely“, které mezi protestanty znamená ne mnišské, ale vězeňské cely. Totéž naznačuje i slovo „krypta“, kolem níž musí bý jistě cosi kryptického. Tyto a mnohé další přívěšky tradice uchovaly v této zemi zvyk mluvit tak, jako by by nebezpečí být katolíkem spočívalo v tom, že člověk bude zahrabán do hluboké tmavé díry. A přece i tradice byla ne jen legendou, ale téměř jen předstíráním. Dokonce i člověk, který takové věci říkal ve svém nitru věděl, nebo alespoň kdesi v pozadí své mysli tušil, že je jeho strach je ve skutečnosti strachem z čehosi většího, než je on sám a jeho kmenové tradice, že by skutečně opustil, jak bylo z obou stran a pohledů opakovaně řečeno, národní církev ve prospěch církve mezinárodní. Jak jsem řekl nebyla to klaustrofobie, hrůza z krypty či cely, ale agorafobie, hrůza z fóra, tržiště, otevřených prostor a kolosálních veřejných budov. Pro skutečně odtažitý a individualistický typ sektáře byl i strach z církve z části strachem ze světa. Je to vidět na hrůze již, ve starších časech měli někteří angličtí toryové, z kosmopolitní kultury jesuitů, kteří jim upřímně připadali jako jistý druh universálních anarchistů. Lze Je to poznat z přehnaného odporu k velmi rozmanitým pokusům, selháním a úspěchům baroka. O téměř každém nekatolickém typu naší doby můžeme oprávněně říct, že aby se stal katolickým musí myslet šířeji. Musí si víc než dosud zvykat na dlouhé avenue a rozlehlá prostranství. Tohle je skutečně to, co mají na mysli puritáni, když tvrdí, že církev je pohanská, totiž to, že otevírá velmi dlouhou třídu, která nám zachovaná jako jediné spojení s pohanským starověkem. To je do značné míry to, co znamenají tvrzení, že církev zahrnuje všechny možné druhy pochybných a nepočestných lidí, všechny ty pomíchané zástupy tuláků, podomních obchodníků a žebráků, kteří si vydobývají živobytí na otevřených tržištích. Quicquid agunt hominesQuicquid agunt homines (lat. vše co lidstvo podniká pozn. překl.), což dokonce i Mathew Arnold moudře viděl jako pravé moto praktického života římskokatolické církve.
Nu, mnohé bylo řečeno samozřejmě protestanty, ale ne málo dokonce i katolíky o nebezpečích vystavování před světem pompy a triumfu, který by bylo snadno možné označit za světské. Když renesanční papežové zaplnili Řím trofejemi, které by mohly doprovázet triumfy caesarů a dopustili pomluvu, že otec křesťanů uchvátil titul Krále králů a na svůj vlastní skutečný titul služebníka služebníků zapomněl, nadělalo to jisté škody a dalo to vzejít jistým nedorozuměním. Když ale vezmeme lidskou přirozenost jako celek je methoda ospravedlněná, protože je to jistý forma hlásání výše zmíněné pravdy, že víra náleží výšinám a otevřeným prostranstvím a okruhu celého světa a není právě tou jednou věcí, za niž ji nepřátelé ze zoufalství označují, totiž spiknutím. Nemůže být lepšího způsobu než poukázat na pravý opak takového naznačování, než je trvající užívání takových veřejných budov, jež jsou velké svým rozvržením a pohostinné svým gestem. Umění a architektura zvláště, zde mohou vyjádřit skutečnosti, které jsou současně příliš velké a příliš neuchopitelné, než aby se daly vyjádřit slovy. Katedrála sv. Marka v Benátkách je v jistých ohledech velmi zvláštní budova a v některých severních očích vůbec jako katedrála nevypadá. Vypadá však jako cosi obarvované východem a západem slunce, dotýkající se samotného konce země, otevřené jako přístav a plné lidové poesie jako pohádkový palác. Vyjadřuje tedy první podstatnou skutečnost, že katolicismus není nic úzkého, že toho o možnostech a kreativním potenciálu světa ví víc, než svět sám a že přetrvá všechny světské a časné projevy téže kultury. Křesťanství se vydalo na sever a založilo bohatší přístavy v chladnějších mořích. Na nějaký čas bylo změněno a zchlazeno studenějšími heresemi, ale jeho šíření a vzmach stojí stále na tomtéž principu, který je vyjádřený ve velikosti a vzmachu velkých budov, v šíři velkých bran hlásajících bratrství lidí nebo ve zdvižení velkých kopulí ukazujících k cestě jejich osudu. Dnes se další taková stavba zdvihá v tom, co pan Belloc v jedné ze svých fantasií nazval Přístavem na Severu a její rozměry a tvar budou opravdu k ničemu, když nám nepřipomenou dvě podstatné pravdy, první, že dokonce i uvnitř světa se hranice víry rozšiřují a druhou a ještě mnohem důležitější, že víra sama zvětšuje svět, který by bez ní byl čímsi malým.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s