Zpátky v mlze

Klenba oblohy nad Dublinem zářil hrůzným jasem planoucího skla a už ona zející díra či trhlina v šedém irském nebi byla sama o sobě znamením a to s jakousi příchutí zázraku. A i když to byla pro dublinské klima výjimka, kupodivu representovala dublinskou mentalitu. Počasí to nebylo o nic méně irské jen proto, že bylo v Irsku téměř neznámé. Odpovídalo irské výtečnosti ve styku, setrvalému prolínání jasnozřivosti a lehkovážnosti. A bylo to o to irštější, že zde, jako vždy, byla síla léta, jemný vzruch hromu. Vypadalo to, jako by samo světlo bylo bleskem a zářilo mezi dvěma bouřemi.
A já, který miluji obě země, i když tu svou nejvíce a s největší úzkostí, si nemohu než říct: „Takovéhle je vždy skutečné dublinské denní světlo. A jakmile se vrátím domů, ocitnu se v londýnské mlze.“
Ten rozdíl nelze popsat, ale tohle se popisu blížilo nejvíce. V Dublinu je více nenávisti, a přece je tu tvrdší smysl pro povinnost spravedlnosti. V Dublinu je dokonce i více pomluv a přece je tu jakýmsi zvláštním způsobem víc pravdy. To, co máme v Londýně není ani tak faleš, jako spíš falšování, a ani ne tak falšování jako spíše prostě mlha. Po týdnu v Irsku vypadá politika podle anglických novin jako obrovský opar obývaný jen přeludy. Nelze uvažovat o nenávisti k lidem či o jejich pomlouvání, protože nezůstávají ani dva týdny po sobě stejní, a vlastně ani nikdy nejsou skutečnými lidmi. Uvedu dva příklady, dva muže, kteří shodou okolností stojí v této chvíli v čele dvou parlamentních systémů dvou zemí. Nebudu se zabývat případem Jima Thomase, protože to by bylo pod úrovní vážnosti tohoto tématu. Jim Thomas je k smíchu, a je mi líto, že je to vtip na náš úkor. Není člověkem ze stejného historického světa jako de Valera, a to ani z pohledu těch, kdo de Valeru nenávidí, a kterých je možná víc v Irsku, než v Anglii. Vezmu ale relativně důstojnou postavu páně Thomasova ctihodného vůdce a pokusím se ve vší úctě ukázat, že je to duch, přízrak. Je to zjevení. Ve skutečnosti tu není. Přinejmenším ona známá postava tu doopravdy není. Londýňané žijí v novinové mlze, z níž se tu a tam vynoří postava, které zaujme jisté přízračné postoje a pak zmizí zpět v mlze a je zapomenuta. Není to mnoho let, co jsme viděli, jak z mlh začíná vystupovat, jak bledá tvář démona, obličej zrádcův. Motal se a byl potrhaný, jako by ho orval vlastenecký dav. V ruce měl zlomenou golfovou hůl a vypadalo to, že mu ji někdo přerazil o hlavu, když byl pro svou zradu vyloučen z klubu módních golfistů. Byl objeven při zbabělém pokusu uniknout do Stockholmu a uzavřít zrádný mír, zabránila mu v tom jen udatnost britským námořníků. Byl největším surovcem ILP, nosil rudou vázanku, kterou mu dozajista tajně poslali z Moskvy. Nu, tahle osoba, poté co se předvedla v několika pózách vyjadřujících morální ubohost a politickou podlost, zmizela v mlze a už ji nikdo nikdy neviděl. Byl to nechvalně známý James Ramsay MacDonald, klaté paměti. Jenže tu došlo k malému výpadku paměti. Dav čekající v mlze měl ovšem jiná rozptýlení. Byla tu dokonce právě nedávno krásná a zušlechťující vize: důstojná a pohledná přítomnost, oděná téměř výlučně do britských vlajek, s několika tartanovými záplatami a věnčená dávnou občanskou korunou ob cives servatos: spasitel státu. Tato bytost byla totiž oním ušlechtilým státníkem, který se stal hlavou národní vlády, obětoval partaj patriotismu a triumfálně obrátil na útěk toho zrádce Hendersona. To byl ten hrdina James Ramsay MacDonal, nesmrtelné paměti, dokud bude pamatován. Byl onehdy jakýsi člověk jménem Henderson, který byl vlastenec, když ten druhý člověk jménem MacDonald byl nazýván zrádcem, ale žádný z nich nemůže utkvět v paměti. A možná je to jen dobře, že žádný z nich nezůstane v paměti, protože ani jeden z nich nikdy skutečně neexistoval. Źádný zrádce jménem MacDonald, který by svou zemi zaprodal jejím nepřátelům nikdy neexistoval, právě tak jako neexistoval žádný vlastenec zvaný MacDonald, který dal své zemi přednost před svou stranou. Žádný z těchto stínů stínové londýnské pantomimy nemá nic společného s váženým, poněkud marnivým, velmi vážným a sebeúcty plným „usilovným Skotem“, který stoupal politickou profesí poněkud méně skandálně něž mnozí jiní. To je to, co míním londýnskou mlhou a co míním slunečním svitem Dublinu.
V Dublinu jsou lidé, kteří by de Valeru zabili, a jsou tu lidé, kteří by pro něj umřeli. Není tu ale nikdo, kdo by neznal hlavní fakta svědčící pro něj či proti němu. Že není v normálním smyslu rodilý Irčan, že přišel z Ameriky, to připouští právě tak jeho přátelé jako jeho nepřátelé. V Irsku to tak musí být, protože rodina znamená vše, a člověk se ani nemůže představit jako Brown, aby nevyvolal ty nejdalekosáhlejší generalisace o Brownech. To že pomáhal guerillovému boji, který by někteří nazývali vražděním anglických vojáků je samozřejmě věc pýchy a ne důvod k omluvám, ale přinejmenším to není žádná mystifikace. To, že byl protiklerikální v tom smyslu, že biskupové a kněží se většinou stavěli proti jeho nesmiřitelnému rozhořčení, to vědí všichni, včetně kleriků či klerikálů, kteří se později postavili za něj. V Dublinu nenajdete nikoho, kdo by neznal de Valerův příběh a v Londýně nenajdete skoro nikoho, kdo by znal MacDonaldův příběh. To je to, čemu říkám londýnská mlha.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s