Maria a konverita

Mary and the Convert
Byl jsem vychován v té části protestantského světa, kterou lze nejlépe popsat tak, že Blahoslavenou Pannu Marii označovala jako Madonu. Někdy jí říkali Madona s neurčitou vzpomínkou na italské obrazy. Nebyl by to fanatický nebo nevzdělaný svět, všechny Madony nepovažoval za modly ani všechny Italy za přičmoudlé Taliány. Tohle označení si zvolili s anglickým smyslem pro kompromis, aby se vyhnuli úctě i neuctivosti. Když se nad tím zamyslíme, bylo to velmi zvláštní označení. Hraničil s tvrzením, že protestant nesmí Marii nazvat „Naší Paní“, ale může jí říkat „Má Paní“.To by, obecně vzato, mohlo naznačovat dokonce důvěrnější mystickou důvěrnost než je ta spojená s katolickou zbožností. Nemusím ovšem ani mluvit o tom, že to tak nebylo. Nedotkla se ho ona podivná viktoriánská vyhýbavost, předkládání nebezpečných nebo nevhodných slov do cizích jazyků. Nedotkl se toho ovšem ani jistý upřímný třebaže neurčitý respekt l roli, již Madony sehrály ve skutečných kulturních a uměleckých dějinách naší civilisace. Běžný rozumně uctivý Angličan jistě nikdy neměl v úmyslu v tomto ohledu nerespektovat tradici a to ani tehdy, pokud byl mnohem méně liberální, méně zcestovalý a sečtělý než byli moji rodiče. Na druhé straně si jistě naprosto nebyl vědom, že by říkal „Má Paní“ a kdybyste mu to řekli, souhlasil by, že je to dosti zvláštní. Nezapomínám a bylo by opravdu velmi nevděčné na to zapomínat, že jsem měl štěstí na poměrně rozumné a uměřené rodiče a přátele a že je tu celý protestantský svět, který by takovou uměřenost považoval za velmi ubohý druh protestantismu. Ona podivná mánie proti mariolatrii, ona šílená bdělost vyhlížející první matné známky mariánského kultu jako morové skvrny očividně předpokládá, že Maria vytrvale a potajmu ukrajuje z Kristových výsad a z pouhého zahlédnutí modrého šatu logicky dovozuje přítomnost ženy v šarlatu—nic takového jsem nikdy necítil, neznal ani nechápal, dokonce ani jako dítě a stejně na tom byli ti, kdo o moje dětství pečovali. O katolické církvi nevěděli nic, co by stálo za řeč, rozhodně nevěděli, že by se mohlo stát, že někdo s nimi spojený k ní někdy mohl patřit. Věděli však, že světu byly v podobě této posvátné postavy předloženy ušlechtilé a krásné myšlenky tak, jako v podobě řeckých bohů či hrdinů. I když ale dám stranou jakékoliv předstírání, že by tato protestantská atmosféra byla aktivně protikatolická, pořád si myslím, že můj případ byl poněkud zvláštní.
Ukvapeně jsem se tu rozhodl psát o tématu současné intimním i smělém, tématu, jež už svým vlastním majestátem znemožňuje jakýkoliv egoismus, současně však nedovoluje žádné jiné pojednání, než osobní. Téma „Maria a konvertita“ je téma nejosobnější, protože konverse je cosi osobnějšího a méně pospolného než společenství a patří k němu isolované pocity jako uvedení do pocitů společných. Je tomu tak i proto, že mariánský kult je ve zvláštním slova smyslu osobním a to ještě nad oním větším smyslem, který se musí vždy pojit s uctíváním osobního Boha. Bůh je Bůh, Stvořitel všeho viditelného i neviditelného. Matka Boží je poněkud zvláštním smyslu spojena s věcmi viditelnými, protože pochází z tého země a skrze ni byl Bůh v těle zjeven lidským smyslům. V Boží přítomnosti si musíme připomínat, co je neviditelné, byť i jen v intelektuálním smyslu, totiž abstrakce a absolutní zákony myšlení, láska k pravdě a úcta k správnému smyslu a poctivé logice ve věcech, které respektuje sám Bůh. Jak totiž zdůrazňuje sv. Tomáš Akvinský, sám Bůh nerozporuje zákon rozporu. Panna Maria ovšem, která nám obzvlášť upomíná na Boha Vtěleného, do jisté míry shrnuje a ztělesňuje všechny ty prvky srdce a vyšších instinktů, jež jsou legitimními zkratkami k Boží lásce. Pojednat tedy o těchto osobních citech, je dokonce i v tomto rychlém a hrubém náčrtku tedy zdaleka není lehké. Doufám, že nebudu špatně pochopen, když použiju toliko osobního příkladu, protože v této konkrétní části náboženství opravdu nemohou být neosobní příklady. Je to možná náhoda, nebo naprosto nezasloužená přízeň nebes, že jsem vždy pociťoval zvláštní touhu po zbytcích této konkrétní tradice, a to i ve světě, který ji považoval za legendu. Ona idea mě pronásledovala nejen tehdy, když jsem ještě vězel v obvyklém stadiu školáckého skepse, měla na mně vliv ještě dříve, ještě před tím, než jsem ze sebe setřásl obvyklé náboženství dětského pokoje, v němž Matka Boží neměla náležité či vhodné místo. Zrovna nedávno jsem našel, napsanou velmi špatným rukopisem mimořádně dlouhou a špatné napodobeninu Swinburna, která se nicméně zjevně obracela k tomu, co jsem měl nazvat obrázkem Madony. A zřetelně si vzpomínám, jak jsem recitoval verše Hymnu na Proserpinu pro radost z jejich rytmu a zvučnosti, ale záměrně je odvracel od původního Swinburnova záměru a považoval jsem je za slova adresovaná nové křesťanské královně života namísto pohanské královny smrti.

„But I turn to her still; having seen she shall surely abide in the end; Goddess and maiden and queen, be near me now and befriend.“ (Však k přece jsem se obrátil, když pevně jsem se ujistil, že do konce až vytrvá. Ty bohyně, panno, královno, při mně nyní stůj a přítelkyní buď mi. Pozn překl.)
A nevědomky jsem si od té doby velmi neurčitě a pomalu vyjasňoval myšlenku obrany všeho toho, co založil Konstantin právě tak , jako Swnburnův pohan hájil vše, co on svrhl.
Stále ještě si můžeme povšimnout, že neobrácený svět, ať puritánský či pohanský, ale možná zejména ten puritánský má velmi podivnou představu o kolektivní jednotě katolických věcí či myšlenek. Jeho představitelé, a to i tehdy, když nejsou v žádném divokém smylu nepřátelští, předkládají ty nejpodivnější seznamy věcí, které podle nich dohromady tvoří katolický život, podivnou směs předmětů jako jsou svíce, růžence, kadidlo (vždycky na ně velmi silně působí mimořádný význam a důležitost kadidla), mešní roucha, klenutá okna a pak všechny možné podstatné i nepodstatné věci naházené na sebe bez ladu a skladu posty, ostatky či papež. I ve svém zmatení jsou však svědky potřeby, jež není tak nesmyslná jako jejich pokusy ji naplnit. Je to potřeba nějak shrnout „všechno možné dohromady“, která popisuje a vystihuje katolicismus a nic než katolicismu. Je samozřejmě zapotřebí ho popsat zevnitř, definováním a rozvinutím jeho prvních theologických principů, ale to není ta potřeba, o níž mluvím. Mám na mysli to, že člověk potřebuje obraz, jeden, barevný a s jasným obrysem, obraz, který lze okamžitě vybavit v mysli tehdy, když je třeba rozlišit něco katolického, od něčeho, co se prohlašuje za křesťanské, či co i v jednom smyslu křesťanské je. Sotva si dnes dokážu vzpomenout na dobu, kdy by obraz Panny Marie nestál zcela jasně a zřetelně v mé mysli, kdykoliv jsem zmínil nebo pomyslel na všechny tyhle věci. Byl jsem od nich dosti vzdálen a posléze jsem o nich pochyboval a pak se o ně se světem přel a sám se sebou se přel proti nim, protože taková je situace před konversí. Ať už byla ona postava vzdálená, nebo temná a tajemná, nebo byla i výzvou pro mne samého—nikdy jsem nepochyboval, že ona postava byla postavou víry a že ztělesňovala, tak jak to jen může lidská bytost zůstávají stále jen člověkem, vše, co tato víra může říci lidstvu. Jakmile jsem se rozpomněl na katolickou církev, rozpomněl jsem se na ni, když jsem se snažil zapomenout na katolickou církev snažil jsem se zapomenout na ni. A když jsem konečně spatřil to, co bylo ušlechtilejší než můj osud, byl nejsvobodnějším a nejtěžším ze všech mých svobodných činů ten před jejím zlaceným a velmi křiklavým obrázkem v přístavu Brindisi, kde jsem slíbil, co udělám, pokud se vrátím do své země.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s