Sto let od katolické emancipace

A Century of Emancipation

Když chceme opravdu vědět, jak si svět vede a kam spěje není špatné ověřit to tím, že vezmeme nějaký častý pojem nebo oblíbenou frázi, obrátíme ji a nahradíme pravým opakem a pak se podíváme jestli to takhle nedává trochu větší smysl. Obvykle tomu tak je a svědčí to o tom, jakou hromadou obnošených konvencí se staly naše denní komentáře. Zrovna nedávno se urodil jeden výtečný exemplář ohledně vyhlídek protestantismu a katolicismu. Šéfredaktor Sunday Express dříve známý jako vnímavý literární kritik téma shrnul s tím, že nemá řádné předsudky proti katolicismu nebo anglo-katolicismu, že k nim chová veškerý respekt, ale že Anglie byla (evidentně včetně jeho samotného) pevně protestantská. To je velmi úhledné a příhodné vyjádření pravého opaku pravdy. Chovám vůči dotyčnému gentlemanovi ty nejpřátelštější city, a bez vší animosity vůči němu říkám, že to co je v něm dnes živé a činné je antikatolicismus a nic jiného. Zcela jistě to není protestantismus, ani z poloviny ne tolik, jako pelagianismus (starokřesťanská herese, popírala dědičný hřích a potřebu milosti, v důsledku tedy učila, že člověk může ke spáse dospět vlastním usilováním, bez nezbytnosti Boží pomoci. Pozn překl.). A pokud se má náboženství moderní Anglie říkat protestantismus, pak je tu ještě jedno přídavné jméno, které v této souvislosti nelze v žádném případě použít. Ať už je to cokoliv, jistě to není pevný protestantismus. Možná by se našly důvody pro to, abychom mluvili o protestantismu tekutém.

Nu to je tedy hlavní změna charakterisující sto let od katolickém emancipace (odstranění legislativních zákazů a překážek, které od dob anglické reformace a vzniku samostatné a established anglikánské církve, bránily a zakazovaly katolíkům zastávat veřejné úřady a zasedat v parlamentu. Klíčový zákon, který katolíkům vrátil možnost ucházet se o veřejné úřady a kandidovat do Dolní Sněmovny, britský parlament přijal v roce 1829 pozn. překl.). Politické okolnosti definitivního přistoupení toryů na emancipaci byly samozřejmě složité. Emancipace se jevila jako jakýsi kočkopes a příšera zplozená dvěma protiklady, totiž přeživším starým náboženstvím a principy francouzské revoluce. Jenže v takových věcech bývají jak složité harmonie, tak i rozpory. Spor Říma s francouzskou revolucí se v posledku poněkud podobal současné římské při s francouzskými royalisty. Byl to odpor vůči pohanskému extrému, ale než k němu věci dospěly nepostrádala revoluce řadu katolických sympatií. V prvních reformních hnutích byl činný nespočet liberálních kleriků, Pius IX. začal jako pravý opak reakcionáře a atmosféra byla taková, že sám gigantický propagátor emancipace Daniel O’Connel mohl vášnivý ultramontanismus (hnutí a postoj kladoucí důraz na universální a bezprostřední papežskou autoritu v celé církvi, včetně závaznosti učení magisteria představovaného papežem ve věcech na než se autorita učení církve vztahuje. Pozn překl. ) s nejširším politickým liberalismem, bez jakéhokoliv rozdělení v prostotě jeho mysli nebo obecné lidskosti jeho ideálů. Ti, kdo ho nenáviděli jako radikála a římského katolíka by v oněch dvou věcech, které nenáviděli, neviděli žádný rozdíl. Pravda o oné dřívější situaci, kterou je třeba postřehnout je v tom, že bigotní byla tehdy druhá strana, v jistém smyslu byla theologie také na druhé straně. Nemůžeme to zřetelně vidět u státníků, protože byli buď volnomyšlenkáři nebo oportunisté. Wellington se dočkal svého Waterloo, ale byl dobrý voják, proto ustoupil, když viděl, že boj je marný. Když se podíváme na masu lidí, najdeme skutečný náboženský odpor—protože měli skutečné náboženství. Dnes se s takovým odporem lze setkat jen v Americe, kde demokratům jako byl Daniel O’Connel stále hrozí politické vyloučení jen prot, že jsou katolíci. V jistých věcech je Amerika za svou dobou pozadu o sto let.

Tento druh čistě politického vylučování ale nebude hlavním problémem budoucnosti. Bez ohledu na to, jaké budou vztahy Říma s novým světem, jeho autorita nebude přenesena do Daytonu v Tennesse. Politické důsledky politické emancipace jsou poměrně prosté a v jistém ohledu tvoří nejsnazší část úvah o budoucnosti. Všichni ví, že katolická emancipace nevedla, a nikdy nepovede, k přímým politickým pohromám, které někteří předpovídali. Vévoda z Norfolku nebyl nikdy přistižen při pokusu napodobit Guy Fawkese (narážka na Gunpowder plot a jeho protagonistu. Cílem katolických spiklenců mělo být odpálit sudy se střelným prachem ve sklepích britského parlamentu v den slavnostního zahájení zasedání parlamentu v roce 1605. pozn překl. ) a lord Russel z Killowen sotvakdy, pokud vůbec, vyzval španělskou Armadu, aby připlula k našim břehům. Odhlížeje od jistých, převážně amerických, horečnatých protestantských vzplanutí, není důvod předpokládat, že by svět byl tak nerozumný, že by litoval volby katolických starostů nebo vyslání katolických velvyslanců. Fráze o věrnosti cizí moci lze ještě pořád slyšet, ale to je protože fráze dokáží svou věc dlouho přežít. Lidé, kteří jsou při smyslech a vzhůru si jsou náležitě vědomi toho, že katolický internacionalismus, který lidem nařizuje respektoval vlády jejich států, je značně méně nebezpečný než finanční internacionalismus, který může po kohokoliv přimět, aby svou zemi zradil, nebo než revoluční internacionalismus, který může ho může donutit svou zemi zničit. Je samozřejmě možné, že se svět pod tlakem konversí ke katolictví vrátí k starším a hrubším formám pronásledování, to však není bezprostředně pravděpodobné. Když se ale obrátíme od politické k duchovní perspektivě, všimneme si změny, která je přesně vyjádřena obrácením výše zmíněné novinářské maximy. Pokud máme odhadovat, čím se Anglie má dle svého údělu stát, musíme si uvědomit čím se , pod všemi tituly a terminologiemi, stala.

Když chceme změřit odstup mezi datem emancipace a časem v němž žijeme, mezi katolickou emancipací a jejími důsledky po sto letech, bude pro nás tato citace z novin velmi důležitá. Pokud chceme popsat situaci v této zemi před sto lety, pak nemůžeme udělat nic lepšího než říct, že Anglie byla pevně protestantská, nebo že anglický protestantismus byl pevný. Moderní změně porozumíme ještě lépe, když se zeptáme, co tato solidarita znamenala. Měla velmi přesný smysl, který dnes vymizel tak úplně, že i ti, kdo s jej nejčastěji dovolávají si jej dokáží nejméně představit. Dnes žádná taková pevná na jistotě založená důvěra neexistuje. Znamenala toto: že ty společenské druhy a třídy, které měly skutečný a upřímný zájem na náboženství skutečně a upřímně věřily, že protestantské náboženství prokázalo svou nadřazenost nad katolickým náboženstvím. Nejsilnější tohle přesvědčení bylo ve střední třídě, zejména v zámožnější střední třídě, ovšem střední třída byla čím dál silnější a bohatší, jak bylo přirozené pro obzvláště obchodnické a kapitalistické společenství. Zahrnovalo velké množství zdravých profesionálů a podnikatelů, lidí tvrdohlavých, ba často lidí, jimž hlava seděla pevně a správně na krku. O tom druhém mluvím proto, že i když mají Angličané pověst, že nejsou logičtí, tehdy bývali podstatně logičtější než jsou dnes. Když seděli déle u svého vína, přeli se déle o své politice, nežili nad kvapnými koktejly a ukvapenými titulky v novinách. Jejich obchodní politika mohla být úzká, ale množství těch z nich, kdo dokázali vysvětlovat některé s ní spojené these, třeba o volném obchodě, bylo velmi široké. A právě tak jako jejich politiku tvořily určité a zřejmé theorie, ať už byly pravdivé nebo mylné, spočívalo jejich náboženství na jistých naukách, pravdivých či falešných. Kdyby se takového protestanta zeptali, proč je protestant, nebo co to znamená, že je protestant, ihned by ony nauky formuloval nebo vysvětlil, právě tak, jako by stoupenec volného obchodu vysvětlil, co je a co znamená volný obchod. Byli samozřejmě Angličané pro které byla celá záležitost neurčitější a lhostejnější, ti ale neudávali tón oné pevné podnikavé a obchodnické Anglii. Obyčejní lidé udělali z papeže strašáka, právě tak, jako dělali strašáka v podobě Guy Fawkese, ale s chudými se tehdy v nejlepším případě zacházelo jako s dětmi a nechali je, aby si, jako děti, udělali strašáka nebo zábavu z čehokoliv je napadlo. Většina vyšší aristokracie byla v průběhu osmnáctého, ba i sedmnáctého, století vcelku skeptická a pohanská, ovšem právě ono šetrné a neformální utajené, jež drží takovou třídu pohromadě, ji chránilo i před tím, aby se dopustila nějaké veřejné urážky anglického protestantského náboženství. Ono náboženství bylo náboženstvím, bylo protestantské a bylo národní, bylo to tedy náboženství normálního občana.

Nuže, kdybyste se v roce 1828 vzdělaného anglického protestanta zeptali, proč má protestantismus správný a proč je papeženectví špatné, měl by pramalé potíže s odpovědí. První, co by zdůraznil, by bylo samozřejmě to, co bylo od té doby na prvním místě zpochybněno či popřeno. Totiž doslovná inspirace a neomylnost hebrejských svatých Písem a někdy i jejich anglických překladů. Je to názor, který stále přetrvává v provinciálních koutech a říká se mu fundamentalismus.

Na počátku devatenáctého století byl praktický veškerý protestantismus fundamentalismem. Je však velký omyl domnívat se, že velký historický protestant neudělal pro lidi nic lepšího, než že je mlátil Biblí po hlavě. To, na čem si zakládal a co oceňoval, byl theologický plán spásy, který měl být v onom díle vyložen, podobně si stoupenec volného obchodu vážil Adama Smithe jako nástroje theorie. Existovaly dvě hlavní verse oné theologické theorie, jedna, všeobecně přijímaná ve Skotsku, a velmi převažující v Anglii, tvrdila, že Bůh vyvolil některé, aby přijali plody vykoupení a zavrhl jiné už tehdy, když je stvořil. Druhá tvrdila, že člověk může Boha přijmout jen tak, že přijme tento jeho theologický plán spásy a že jeho dobré skutky nemají na výsledek žádný vliv. To byla velká nauka o víře nezávislé na skutcích, která byla natolik všeobecně uznávána jako hlavní známka a zkouška protestantismu, že můžeme téměř říci, že to byl celý protestantismus, jistěže s výjimkou míst, kde nabyl nejzuřivější podoby kalvinismu. Nejde o to,že bych něco protestantismu vyčítal, nebo něco kritisoval, toto byla hlavní věc, kterou bylo možné říci v jeho prospěch. Byla to též věc populární, věc nejpřesvědčivější a nejvíce vyvolávající sympatie. Z této myšlenky okamžitého individualistického přijetí vykoupení a odpuštění čirým aktem víry povstal celý systém odvolání, na nichž tato forma křesťanství spočívala. Proto byla tak snadná, tak osobní, tak emocionální, to byl důvod, proč celé křesťanské břímě padlo k patě Kříže. Nebyly tu žádné stupně hříchu, ani podrobnosti pokání, protože o skutcích vůbec nebyla řeč. Proto nepotřebovali zpovědníka ani svátost pokání, nemohl totiž udělat nic pro umenšení hříchů ať už beznadějných, nebo již odpuštěných či ignorovaných. Byl to i důvod, proč byla zlá a hříšná modlitba za mrtvé, protože mrtví mohli být buď ihned oslaveni na základě samotné dogmatické víry nebo zatraceni, pokud ji neměli. Proto nemohl být v budoucím životě žádný pokrok, ani další osvícení, jinými slovy, proč nemohl být žádný očistec. A tohle znamenalo být protestantem, odmítat modlitby za zemřelé, odmítat vývoj po smrti, odmítat každé náboženství spoléhající na dobré skutky. To bylo velké protestantské náboženství západní Evropy o kterém bychom mluvili se stejným respektem jako bychom mluvili o mužnosti a rovnosti islámu, a to bylo před sto lety byl normální a národní. Řečeno slovy novinářské fráze bylo pevné a solidní.

Dnes, jako národní a normální věc, naprosto vymizelo. Nenajdete jednoho člověka mezi devadesáti, který by odmítal modlitby za mrtvé. Světová válka, která zahubila mnoho milionů mužů, zabila i tuhle pedanterii a perversi. Mezi devadesáti lidmi nenajdete ani kalvinistu, nebo člověka, který by se stavěl za víru proti skutkům. Žádný člověk z devadesáti si nemyslí, že skončí v pekle, pokud okamžitě nepřijme theologickou theorii vykoupení a možná by bylo lépe, kdyby si to myslel. Žádný člověk z devadesáti nevěří v neomylnost Bible, jak v ni věřili skuteční protestanté. Z onoho úžasného systému náboženského myšlení, hřmícího proti Římu v tolika kázáních, argumentujícího proti Římu v tolika pamfletech, opovržlivě vrhaného proti Římu v tolika setkáních v Exeter Hall a parlamentních rozpravách, nezůstalo vůbec nic. Z toho všeho, pokud jde o vliv na další směřování vzdělaných tříd a na budoucnost světa, nezůstalo vůbec nic.

Cosi však přetrvalo. Přetrvává antikatolicismus, třebaže už to není protestantismu o nic víc, než albigenství nebo donatismus. A to je faktor, který musíme pochopit a posoudit, pokud máme posuzovat současné výhledy. Protestantismus je dnes jen jméno, ovšem jméno, které lze použít pro cokoliv, vyjma katolicismu. Je to dnes nádoba či schrána, do níž lze nalít tisíc všelijakých věc, které z tisíce různých důvodů reagují proti Římu, může jich však být plná jen proto, že je dutá, protože je sama prázdná. Každý druh negace, nového náboženství, morální revolty, nebo intelektuálního rozčilení, které mohou člověka přimět, aby odmítl nároky katolické víry jsou zde shromážděny na jedné hromadě a pokryté příhodnou i když celkem obstarožní a zastaralou nálepkou. Když novináři mluví o pevném protestantismu, míní tím jen tolik, že existuje hodně těžká váhavosti či odpor ve věci návratu Angličanů k jejich starobylému náboženství a to může být do jisté míry i pravda. Ovšem na té hromadě leží věci páté přes deváté, onen odpor není národní v tom smyslu, že by měl jasný a obecně přijímaný důvod a pokud jde o to, že má jednu převažující barvu, pak je to barva zrovna opačná, než ta, která převažovala v protestantismu. Proti kalvinismu je ještě víc proti než proti katolicismu, na skutcích lpí ještě víc než katolíci, budoucí život by učinila mnohem méně konečným a mnohem víc jen vývojovým, než katolické učení o očistci a Bible by pro ni byla mnohem méně důležitá než pro katolíky. V jednom každém bodě, v kterém protestant napadal papeže, by dnes řekl, že moderní duch je jen přeháněním papeženeckých omylů. Nakolik existuje neurčitý moderní duch, společný všem těmto věcem, duch, který lze nazývat buď liberálností nebo ledabylostí, nebyl tento duch nikdy duchem protestantismu. Vzešel z revoluce a romantického hnutí, možná nepřímo od takových mužů renesance jako byli Rabelais a Montaigne a v posledku mnohem víc od lidí jako byl More a Erasmus, než od Kalvína či Knoxe. Když protestanští řečníci v současné krisi opakují poněkud monotónně „Nenecháme si vzít svobodu, kterou jsme nabyli před čtyřmi sty lety,“ ukazují tím, jak málo mají společného s náboženstvím, které hájí. Před čtyřmi sty lety nenabyli lidé žádné svobody, vytvoření skotského šabatu, kázání toliko o predestinaci, či dokonce podrobení se tudorovskému nebo cromwellovskému teroru žádnou zvláštní svobodu neznamenalo. Dalo by se ale tvrdit, že získali svobodu před sto lety, právě tak jako katolíci. Dá se tvrdit, že tato svoboda byla rozšířeným důsledkem americké a francouzské revoluce a demokratického idealismu, který přišel s devatenáctým stoletím a jak se zdá ve dvacátém mu poněkud hrozí úpadek. Především se ale dá tvrdit, že se nyní mají určitou svobodu ne proto, že jsou protestanté, protože to nejsou, protože jsou čímkoliv se jim zlíbí, nebo ničím, pokud se jim to zamlouvá víc, protože jsou theisty, theosofovy, materialisty, monisty nebo mystiky po svém. Jako cenu taková svoboda má, nebo jaké šance skýtá, že z ní vzejde cokoliv positivního nebo kreativního je jiná věc, ale k tomu, abychom mohli předvídat další fázi, musíme si uvědomit, že tato fáze je fází negativní svobody, když nechceme říct anarchie. Ať už je to cokoliv, není to protestantismus a ať už je to cokoliv, není to pevné.

Je to pravda symbolisovaná poznámkou o debatě nad Prayer Book, že totiž dav volnomyšlenkářů, nonkonformistů a lidí všemožných názorů diktovali anglikánské církvi, jak má spravovat své záležitosti. Jsem velmi hrdý na to, že katolíci se toho zdrželi a vyhnuli se tak velmi očividnému projevu mizerného vkusu a chování. Samotná tahle skutečnost ale obsahuje jemné odstíny, kterých si sotvakdo povšimne. Nedostatečně si uvědomujeme, že dokonce i lidé shromáždění v City Temple nebo dav naslouchající děkanovi či kanovníkovi v katedrále sv. Pavla bývají ohledem náboženství právě tak smíšení a pochybující jako členové Dolní Sněmovny. Mnozí nonkonformisté nejsou konformní s nonkonformismem a církevník je často jen člověk, který nikdy nechodí do kaple. Podobné rozdíly existují i u jednotlivých lidí a sekt. Pokud chceme pochopit moderním problém, musíme jednoduše vzít docela typického Angličana a všimnout si, jak málo je ve skutečnosti čímkoliv. Byl, řekněme vychován jako kongregacionalista a to mu nezůstalo, je z normálního a spíše negativního zvyku anglikán, kvůli nezodpovězeným pochybnostem a neurčité populární vědě se stal agnostikem, často přemýšlel, zda by stálo za to stát se theosofem, navštívil jednu či dvě seance a mohl by se nechat přesvědčit, aby se stal spiritistou. Tohle je člověk, s nímž se musíme zabývat a ne nějaký zatvrzelý protestant označovaný za methodistu nebo dokonce nějaký tuhý atheista označovaný za materialistu. Tohle je člověk, kterého se musíme vypravit konvertovat poté, co stovka let relativní politické svobody nechala starou protestantskou Anglii daleko vzadu zatímco nová katolická Anglie zůstává stále daleko před námi.

Je samozřejmě jenom fér říct, že události popřely a vyvrátily téměř tolik proroctví těch, kdo podporovali a připravovali katolickou emancipaci, tak těch, kdo se stavěli proti ní. Mnozí liberálové sotva skrývali myšlenku, že emancipací katolicismus způsobí jeho eliminaci. Mnozí měli za to, že tolerují umírající pověru, někteří si mysleli, že ji zabíjí. Zabita přitom byla ta druhá pověra. Jenže pořád přicházejí nové pověry, nebo mírněji řečeno, nová náboženství. A obecný odhad dalších šancí myslím ukáže, že je ovlivní zejména přítomnost těchto nových náboženství bok po boku s onou velmi starou záležitostí zvanou agnosticismus. Tyto spekulace jou skutečně zajímavé v otázce, co z těch dvou věcí se v budoucnu ukáže jako skutečně silný a zdatný protivník víry.

Víme, co ve skutečnosti znamená tvrzení, že církev je jen konservativní a moderní svět, že je pokrokový. Znamená to, že církev má vždy trvalou kontinuitu, zatímco hereze jsou ve stálém rozporu. Už jsme si toho všimli v případě protestantismu a lidí, kteří jsou dnes v protestantismem v naprostém rozporu, i kdyby jen kvůli tomu, aby odporoval katolicismu. Jedním z důsledků tohoto kontrastu mezi kontinuitu a ohromující rozmanitostí je ovšem to, že církev je zpravidla nahlížena ve světle poslední herese. Předpokládá se, že církev pozůstává především z toho, co ona herese odsuzuje a s čím nesouhlasí. Z protestantské tradice toho zbývá pořád ještě tolik, že hlavní známky katolicity jsou ty, které se očím kritiků z poslední kritické školy jevily jako skvrny. O romanismu se předpokládá, že spočívá v papeženectví, očistci, zpovědnici a k tomu se přisypou ty nejdivnější věci jako kadidlo, růžence a svaté obrázky. To jsou ovšem často věci nejdůležitější pro protestanty a ne pro katolíky a ne nejdůležitější pro jiné protivníky katolicismu. Mohamedán nebude spojovat Řím s očistcem, protože sám v očistec věří, buddhista jej nebude spojovat s obrazy, protože sám obrazy má, starý pohan by nebyl zděšen z kadidla, protože je sám používal. Stejně tak nebudou nová náboženství útočit na staré náboženství ze starých důvodů. Stoupenec křesťanské vědy nebude předpokládat, že všechny příběhy o zázračných uzdraveních musí být podvody. Spiritista se nebude domnívat, že každé nadpřirozené poselství přijaté skrze lidi musí být nemožný nesmysl. Od nových mystiků, kteří napodobili tolik starých divů, přijdou zcela nové seznamy obvinění či výzev. S tím jak se nová náboženství začnou stávat vůdci oposice začne vyvstávat nový druh sporů, s těmi uzdravují na základě víry například o tajemství hmoty, s badateli parapsychologických jevů o vlivech zla. To vše nás povede dál a dál od speciálně protestantských problémů a za dalších sto let může církev svým nepřátelům připadat docela jinak, než před sto lety. Bude vypadat jinak, protože bude stejná.

Pokud se žádné nové náboženství nebude dost významné na to, aby se stalo hlavním tématem, bude bezprostřední změna mnohem prostší. Dvě století nejspíš dokonají plný přechod od protestantství k pohanství. Církev tak bude opět čelit svému prvnímu a nejzdatnějšímu a nejvíce svou hrozivostí imponujícímu nepříteli, čemusi přitažlivějšímu, protože lidštějšímu, než jakákoliv z heresí. Tato posice, kterou lze označit jen za pohanství se nesnadno definuje a je často špatně vykládána. V jednom ohledu ji lze označit za praktický materialismus bez sevřenosti theoretického materialismu. Pohan hledá své potěšení v přirozených silách tohoto světa, netrvá ale tak přísně na suchých negacích o světě onom, obvykle připouštěl jakousi neurčitou hraniční končinu neznámého, což mu poskytovalo možnosti inspirace či úžasu, jež jsou zapovězené levným moderním atheistům s vesmírem v podobě hodinového stroje. Uctívači Neznámého Boha mohou alespoň postavit oltář, i když na něj nemohou napsat žádné jméno. Zdá se mi však, že lidé, kteří druhdy bývali křesťany nebo jejichž otcové byli křesťané, zanedlouho zjistí nebo spíš znovuobjeví hlubokou vadu, která pohanství zničila a naplnila staletí děsem jeho poslední fáze. Když jsou totiž přírodní síly proměněny v božstva zrazují lidstvo čímsi, co je v samé přirozenosti uctívání přírody. Už se setkáváme s lidmi, kteří jsou ze samého uctívání zdraví nezdraví, z uctívání lásky plní nenávisti, které i modloslužebná úcta ke sportu vede k paradoxní vážnosti a přepjatosti a v některých případech je zvrácenost prosté náklonnosti ke zvířatům vede k podivné morbidnosti a nákaze děsem. Pokud všechny tyhle věci nejsou podřízeny soustředěnějšímu a vyváženému pojetí vesmíru stanou se místní božstva příliš výraznými, mohli bychom říci, příliš viditelnými a své uctívače stihnou šílenstvím. Pantheista je vždy příliš blízko k polytheistovi a ten k modloslužebníkovi a modloslužebník je člověk, který přináší lidské oběti. V pohanství není obsaženo nic, co by regulovalo jeho vlastní extrémy a svět proto nejspíš zjistí znovu, jak už jednou zjistil, že potřebuje universální morální filosofii, podpořenou autoritou schopnou definovat. Spor mezi pohanstvím a katolictvím bude opět vznášet otázky a poukazovat na problémy, které jsou i dnes mnoha lidem velmi málo známé a blízké a které by velmi mátly lidi, kteří před sto lety vedli diskuse o katolické emancipaci.

Nastolení těchto nových problémů v každém případě opět a výrazněji odhalí jednu z výhod starého náboženství. Celé aspekty katolické nauky a tradice, které byly skryty vinou historických náhod a specifických sporů poslední doby, budou odhaleny světu, když ten začne církvi klást nové otázky. To je téma, které nebylo dostatečně zdůrazněno ve vztazích mezi protestantismem a katolicismem. Protestant nebyl často jen člověk, který protestoval, byl to člověk protestující proti konkrétní věci. Někdy si myslel, že tou věcí je Řím, ve skutečnosti to ale byl jeden z tisíce aspektů Říma. Když se světlo reflektorů opře do jiného aspektu, nebude ani tak poražen, jako se spíš prostě ocitne mimo. Baptista nesouhlasil se křtěním malých dětí, presbyterián nechtěl biskupy, stoupenec prohibice odmítal pivo a tak dále. Ovšem presbyterián jako takový neměl moc co říct k podvědomé mysli. Baptista jako takový neměl moc co říct o behaviouristovi jako takovém. Jenže katolík by těmhle lidem mohl říct docela dost. Katolický komentář k životu šel totiž mnohem dál, zahrnul mnohem více společenských podmínek, situací a stavů a s velkou pečlivostí s nespočtem jemných odstínů metafysiky či kasuistiky a měl proto vztah k téměř libovolnému druhu úvah a spekulací, které mohou vyvstat. Třeba v případě psychoanalysy a bádání o podvědomí bude církev nejspíš dřív nebo později hájit jisté základní věci ohledně vůle a svědomí proti divoké změti neosobnosti. Katolíci pamětliví katolicismu budou mít důvod a právo tak jednat. Ovšem kalvinista, který na svůj kalvinismus zpola zapomněl žádný zvláštní důvod něco dělat mít nebude.

Je tu kupříkladu vliv, jehož síla den ode dne roste, a v novinách se o něm nijak nezmiňují, ba pro lidi s myšlením formovaným novinami je přímo nepostřehnutelný či nesrozumitelný. Je to návrat k tomistické filosofii, která je v porovnání s Kantovými, Hegelovými a pragmatickými paradoxy filosofií zdravého rozumu. Římské náboženství bude, v přesném slova smyslu, jediným racionalistickým náboženstvím. Ostatní náboženství nebudou racionalistická, ale relativistická a budou hlásat, že sám rozum je relativní a nespolehlivý, budou učit, že Bytí je jen Uskutečňování, nebo že veškerý čas je jen časem přechodu, v matematice budou říkat, že dvě a dvě dává v nehybných hvězdách dohromady pět, a v metafysice a morálce, že existuje dobro, které je mimo dobro a zlo a za ním. Místo materialisty, který říkal, že duše neexistuje budeme mít nového mystika, který bude říkat, že neexistuje tělo. Mezi tímhle vším bude návrat scholasika prostě jen návratem rozumného člověka. Najdou se možná zpozdilí a zpoždění modernisté, přežívající z devatenáctého století, kteří budou jen opakovat otřepanou novinářskou frázi, že staré školomety zajímalo jen to, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Bude ale těžké, aby se jim povedlo i tenhle vrtoch převést jako něco fantasmagorického ve světě, kde lidé popírají, že člověka bude bolet, když mu do nohy píchnete jehlu. Pokud andělé existují, pak můžeme předpokládat, že mají nějaký intelektuální vztah k místu a prostoru, a pokud andělé neexistují, pak tu ještě pořád jsou lidé a předpokládejme, že lidé rozumně myslící. Tvrdit ale, že neexistuje bolest, nebo hmota, nebo zlo nebo rozdíl mezi člověkem a zvířetem nebo nakonec mezi čímkoliv a čímkoliv jiným: to je zoufalé úsilí všechnu zkušenost a smysl pro realitu a to bude lidi čím dál víc unavovat, když to přestane být poslední módou. Znovu začnou hledat něco, co by tomu chaosu dalo tvar a formu a co by udrželo lidskou mysl v jejích proporcích. Miliony lidí už přinejmenším přemítají o tom, zda se toto řešení nenalézá v katolickém řádu a filosofii. Církev pak především, v rovné soutěži a přes pravý opak přízně, znovu nabyla jedinečného postavení ve světě, poté co sto let neměla víc než běžné právo mluvit, publikovat a hlasovat v lidových shromážděních a tak jako její Mistr potvrdil své božství tím, že se stal člověkem mezi lidmi, tak i ona se na jistou dobu stala jednou sektou mezi mnoha, aby se pak objevila na konci jako cosi odlišného či svrchovaného.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s