Myšlenka volná, ustrnulá

Myslím, že disponuji zprávou, která má, jak my na Fleet Street říkáme, jistou zpravodajskou hodnotu. Sotva se hodí k tomu, aby byla spěšně rozeslána po linkách telegrafu nebo rozhlášena z velkých plakátů, rozhodně se netýká jednotlivce, ale spíše obecněji jisté školy, je to historická událost, něco, co se přihodilo a čeho si skoro nikdo mezi všemi ostatními každodenními změnami nevšiml. Podstata zprávy je následující. Z člověka, kterého jsme druhdy znali jako sekularistu se stal náboženský maniak.

Ve skutečnosti samozřejmě není, v lékařském smyslu, šílený, není ani, abychom byli přesní, zbožný v náboženském smyslu, možná ani nijak jinak, aby to dávalo smysl. A přece jsou slova, která jsem použil, abych popsal různé fáze choroby u dosti volné skupiny, jsou jediná, která mohou vystihnout ostrost a význam události. Chci říct, že tón starého atheismu Fleet Street, který jsme míval tak rád, se zcela změnil. Začal se podobat téměř zcela přesně tónu adventistů sedmého dne, hlasatelů milieniálního úsvitu nebo kohokoliv prapodivně prosaických a dokonce upjatých fanatiků, kteří se prochází kolem a rozdávají hustě popsané letáky hemžící se kursívou v nichž lze nová nebesa a novou zemi stvořit z opomíjeného obláčku v knize Daniel nebo zvláštního malého rohu v Apokalypse. Snad nejrychlejší způsob jak mezi těmito dvěma literárními styly rozlišit je fakt, že první je k čtení, zatímco druhý ne. Staré atheistické argumenty, zděděné po Bradlaughovi a Footem byly vždy hrubé a tedy poněkud těžkopádné, dokonce i pro agnostika, který něco věděl o dějinách a filosofii. Přinejmenším byly ale právě tak jasné jako hrubé a všichni bychom se shodli na tom, že takové listy jako byl třeba Freethinker se snadno četly, i když někteří z nás by dodali, že na ně bylo snadné reagovat. Dnešní Freethinker se tak jednoduše nečte. Vím to, protože jsem ho právě dočetl. Jeho šéfredaktor mi laskavě poslal jeden výtisk obsahující výpad na mou osobu, soudě alespoň podle častého zmiňování mého jména. Když jsem byl takto osobně osloven, považuji za zdvořilé odpovědět. Pokud dnes není tak jednoduché odpovědět, pak proto, že není snadné porozumět. Zdá se, že článek je o knížce o viktoriánské literatuře, kterou jsem napsal pár let před válkou, ovšem do té se volnomyšlenkáři z Fleet Street, vždy pohotoví a zvědaví na čerstvé novinky, už pustili. Trpělivě jsem si tu kritiku několikrát přečetl a pořád mi vrtá hlavou co asi kritik mohl mít na mysli některými svými náznaky a stížnostmi. Vzpomínám si, že pan Arnold Lunn vyprávěl podobnou zkušenost ve své velmi dobré knize The Flight from Reason (Útěk od rozumu) o tomtéž listu. Přetiskl tam celou kritiku z Freethinker na svou adresu a protože očividně nemá ani hlav, ani patu nechává čtenáře, aby si zoufal. Bylo to něco v tom smyslu, že každý, kdo si myslí, že má rozumné historické doklady a důvody k tomu, aby věřil v Ježíšovo vzkříšení musí logicky věřit v pohádku o Aladinovi z Tisíce a jedné noci. Nemám potuchy proč. Než se ale pokusím vysvětlit poznámky mého kritika o mně a moje, chci v první řadě zdůraznit zvláštní povahu změny v sekularistickém tisku od tónu, který býval hrubý k tónu, který je prostě bláznivý.

Můžeme si posloužit jedním porovnáním, naštěstí nebude z náboženské sféry. Dokážu si představit nějakého toho starého dělnického radikála, správného chlapíka, jak po starém mužném způsobu mluví vzpurně proti králi nebo Sněmovně lordů a říká s pochmurnou bodrostí a trochou opakování: „K čemu je nám ňákej král? Pro by měl mít von na hlavě korunu samý zlato a já porád jen tenhle starej šňupák. Si to žije v tom Buckinghamským paláci….“ a tak dále. Nu, má tehle druh lidí rád. Hodně rád. Vím, co chce říct. A myslím, že by proto, v posledku, ledacos svědčilo. Nemá to styl De Monarchia a těžko to ocení subtilnosti pana Charlese Maurrase. Má to však za sebou jisté pravdy o rovnosti lidí a cosi, co je správné či pravdivé na republikánské prostotě. Představme si ovšem, že člověk, který začne tvrzením, že je stejně dobrý jako král se pak pohrouží v myšlenky a nakonec zešílí a bude tvrdit, že král je on. Představme si, že jeho stesky a stížnosti začnou být osobní a začnou se týkat jeho prapradědy a on bude obcházet a obtěžovat lidi s papíry a rodokmeny, aby dokázal svůj plantagenetovský původ. Víme, že to změní celou atmosféru, především ji to ale projasní. Co měl na mysli skuhral věděl každý, blázna nikdo poslouchat nebude. To je velmi podobné rozdílu mezi starým sekularistou a novým sekularistou či stoupencem mileniárního úsvitu.

Podívejme se na pár hádanek ze stránky o mně . „Chesterton své talenty užívá tyransky ve službách té nejreakčnější církve“ — jejímž členem tehdy nebyl. A jakpak asi užíváte své talenty tyransky? To bych rád věděl. „Pro velké intelektuály nemá než nejhrubší urážky. “ Nuž, knížka tu je a každý se může podívat, co jsem skutečně řekl o Millovi, Meredithovi, Matthew Arnoldovi, Huxleovi a to i kdybychom předpokládali, že nikdo není intelektuál, pokud není agnostik. Tvrdit, že jsem pro ně neměl „nic“ než nejhrubší urážky je—cosi, co by se dalo popsat ještě hruběji. Swinburne je, podle všeho, „obviněn, že složil učenou, vnímavou a neslušnou parodii na mariánské litanie.“ K tomu kritik tajemně dodává, že je to „v protestantské zemi ironické tvrzení“. Není mi jasné, jaký smysl a význam zde má slovo „obviněn“. Pokud kritik Swinburna četl, pak ví, že první verše v Dolores jsou parodií na mariánské litanie. Sotva může být urážkou označit je za učené a vnímavé. Myslel jsem tím, že jsou umělecky vnímavé a citlivé v archaickém gothickém slohu, jímž se vyznačovali světští i zbožní prerafaelité. Dalo by se diskutovat o tom, zda je něco takového neslušné, ale kritik se zcela mýlí, pokud si představuje, že tyhle verše považovali za neslušné jen papeženci. Neslušnost Dolores odsoudil, mnohem příkřeji, než by se mi kdy snilo, že bych to udělal já, první volnomyšlenkář v anglickém veřejném životě, zesnulý John Morley.

A nakonec tu máme jeden krásný příklad toho, jak se volnomyšlenkář chopí špatného konce klacku, i když mu sám dokonce ten správný nabídnu. Napsal tuhle úžasnou větu „Jeho římské censuře neuniknou dokonce ani velcí autoři devatenáctého století, s opovržením jsou označováni za „chromé obry““. Označit nějakého autora za obra nijak zvlášť opovrženíhodné není, ovšem každý kdo by se podíval do knížky, by zjistil, že za „chromé obry“ jsem neoznačil „velké autory devatenáctého století“, ale konkrétně anglické autory viktoriánské doby, které jsem nechvalně srovnával s upřímnějšímu a odvážnějšími volnomyšlenkáři z Francie a dalších zemí kontinentu. Chválil jsem tak Renana jako logičtějšího skeptika než Tennysona, který byl skeptikem chabým, ochromovaným počestností a provinčním náboženstvím. Řekli byste, že to volnomyšlenkář vezme jako zjevný ústupek volnomyšlenkářům. Jenže nový volnomyšlenkář nečte knihu, on jí zuřivě listuje, aby našel texty, které by je překroutil ve prospěch předsudků, právě tak jako náboženský fanatik listuje Biblí.

Můžeme vzít další příklad. Napsal jsem článek, který vyšel v londýnském Mercury a jmenoval se Konec moderních lidí v němž jsem se pokusil popsat jistou vlastnost přítomnou v dílech jako byl Brave New World nebo v mnohém z kultu D. H. Lawrence, totiž nikoliv nutně špatnou vlastnost lidí napjatých do krajních mezí nebo těch, kteří téměř vyčerpali své možnosti: kteří napnuli cosi téměř na samu mez únosnosti. Byl to psychologický a literární rys jisté literární psychologie nedávných let, neměl nic přímo společného s náboženstvím a ještě méně s bezbožností a už vůbec nic s jakýmkoliv útokem na atheismus. Nu a tak se náš volnomyšlenkář čte celé to povídání o Lawrencovi a Aldouxu Huxleyovi, což je na něj samozřejmě všechno strašně moderní, problém je ovšem v tom, že nedokáže uvěřit, že bych snad mohl napsat článek, který by byl čímkoliv jiným než útokem na atheismus a zejména na jeho specifickou formu předpotopního atheismu. Nedokáže si představit ani pochopit, že bych chtěl a mohl napsat článek o moderních autorech a jejich psychologických, sociologických a ethických problémech. Proto přelétá můj článek očima, dokud se mu nerozjasní při spatření slova „rouhání“. Konečně našel něco čemu rozumí, něco v čem se pořádně vyzná. Rouhání přivolává zpět Bradlaugha a skvělé staré časy a pro odpustitelnou optickou ilusi se mu jevím v podobě lorda Randolpha Churchilla z osmdesátých let devatenáctého století navrhujícího vyloučení poslance za Northampton. Já koneckonců podnikám bezohledný výpad proti atheismu i když se mi (z jakéhosi temného důvodu, který znám nejlépe sám) zlíbilo skrýt ho uprostřed jakési článku napěchovaného všelijakými podivnými nesmysly o literatuře a muži jménem Lawrence.

Proč a v jaké souvislosti jsem to vlastně tehdy použil posvátné slovo rouhání? Šlo o tohleto: chtěl jsem čtenáři dát hrubý pracovní příklad v první řadě toho, co jsem měl na mysli, když jsem tvrdil, že literární proces či argumentace mohou být odsouzeny k brzkému vyčerpání, mohou být takové, že je jim souzeno skončit. A dal jsem příklad čistě literárního a uměleckého účinku rouhání. Dal jsem si záležet, abych zevrubně uvedl, že mluvím výlučně o literárním a uměleckém účinku. Řekl jsem že zvláštní šok či vzrušené z porušení ticha kolem svatosti nelze opakovat do nekonečna, když už není svatosti. Neřekl jsem ani slovo o tom, zda bude, na obecně sociálních základech, lepší, když už nebude posvátnosti či svatosti. Tou otázkou jsem se nezabýval, mě zajímala jiná otázka, problém krátké trvanlivosti literárních efektů, čehož je shodou okolností blasfemie dobrým pracovním příkladem. Volnomyšlenkáře ovšem jeho monomaniakální slavnostní vážnost vede k tomu, že vyklopýtá s velmi těžkým klackem, aby se postavil rouhači, který se rouhavě dotkl posvátnosti rouhání. Namáhavě vymýšlí směšná přirovnání, podle nichž říkat, že „rouhání nedává smysl, pokud neexistuje nic posvátnému čemu by se bylo možné rouhat“ není o nic rozumnější, než tvrdit, že „kanalizace nedává žádný smysl, pokud neexistují žádní nepřátelé kanalizace, které by bylo možné napadnout“. Vůbec netuším, kam se poděla schopnost atheistů přemýšlet a rozvažovat. Tohle přirovnání je zjevná hloupost, protože o kanalizaci se předpokládá, že je užitečná ať už se setkává s odporem nebo ne, a já jsem neřekl nic jiného, než to, že rouhání nebylo ani šokující ani vzrušující, pokud nebylo něco, proti čemu by se stavělo. Otázkou, zda bude sekularismus dobrý, až bude nastolen a nebude mít protivníky, jsem se v tom konkrétním článku vůbec nezabýval. Jen jsem řekl, že takto ustavený sekularistický stát se nebude moci věčně těšit uměleckému vzrušení z rouhání a to byl také atheista, po zuřivém pobíhání kolem horké kaše, také musel připustit. „Pan Chesterton měl říct, vzdorování Bohu, kritizování Boha nebo zesměšňování Boha může existovat jen potud, pokud lidé v Boha věří. To je totiž pravda.“ Právě tohle ostatně pan Chesterton řekl a to je taky všechno co pan Chesterton řekl. A pana Chestertona velmi těší, když se dozvídá, že je to právě to, co měl říct. Jenže pan Chesterton toho řekl ještě i mnohem víc, mluvil o současných literárních a psychologických záležitostech, které ho shodou okolností a teď ho poněkud zaujala skutečnost, že Freetinker nezajímají ani v nejmenším. Atheistu nezajímá nic, než útoky na atheismus, proto důrazně prohlašuje, že napadám atheismus, třebaže si dávám tu práci, abych pečlivě vysvětlil, že dělám něco jiného. Proto mi vyčítá, že tvrdím něco o čem sám říká, že je pravda, nebo že nedokazuji něco, co jsem se vůbec dokázat nesnažil.
Nejpodivnější na tom ale je ještě něco jiného. Neútočil jsem tehdy an atheismus a vlastně jsem hájil racionalismus. Dělal jsem práci toho nešťastného volnomyšlenkářského listu za něj a hájil rozum,k který měl bránit on. Bránil jsem rozum proti modernějšímu mysticismu D. H. Lawrence, který říkal, že se proti rozumu musíme vzbouřit a plně se spolehnout na instinkty a emoce. Poukázal jsem na to,že tohle může být na samém počátku podnětné podobně jako rouhání v literatuře, ale nemůže to dlouho vydržet. Pokus skutečně vést život bez stálého zřetele k rozumu se nutně musí zhroutit. To bylo to, co jsem měl na mysli, když jsem psal o všech těchto moderních nápadech, totiž, že se zhroutí či rozsypou. Ve zbytku článku pak opakovaně syčivě zdůrazňuje, že jsem římský katolík, je totiž tak dalece vzdálen dvacátému století,že si podle všeho opravdu myslí, že římské katolictví je dnes mezi křesťany považováno za intelektuální nevýhodu. Mě by ale zajímalo, proč zbude právě na římského katolíka, aby dělal práci za racionalistu a útočil na skutečně nedávný vzmach nerotumu ve světě a proč ho nakonec racionalista napadá za to, že na nerozum útočí.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s