Rytířův slabikář

Myslím, že velmi mnoho lidí nikdy ani neslyšelo o The Broadstone of Honour (Kamenná deska cti), příručce rytířství, kterou počátkem devatenáctého století napsal Kenelm Digby, leda by si snad pamatovali jednu opovržlivou poznámku z Macaulaových Esejů. Ta poznámka není příliš kritická k The Broadstone of Honour, je to ale zdrcující odsudek Macaulaových Esejů. Ilustruje nejen jeho rozhodnou povrchnost, ale také onen pozoruhodný prvek nevědomosti, který provázel jeho dobře známé renomé vševědoucnosti. Právě tak jako jeho slavný úšklebek nad Spencerem dokládá, že ho ve skutečnosti nečetl, tak i jeho méně pověstný úšklebek nad Kenelmem Digby dokládá, že nečetl ani jeho. Rozhodl se že zneváží a zesměšní jisté staré příhody o dvornosti, která je zasnoubením pokory a důstojnosti. Vysmíval se takovým příběhům, jako je ten o Černém princi posluhujícím svému bezmocnému zajatci a zdálo se mu, že se jim nemůže vysmát účinněji, než tím, že řekne, že jsou dobré tak pro Kenelma Digbyho, nebo řečeno jeho slovy: „pro ty kdo si, jako autor The Broadstone of Honour, myslí, že Bůh stvořil svět k užití gentlemanům.“ Člověk má, vůbec v jistých náladách, chuť odpovědět, že ono bude vždycky dost hulvátů, i mezi učenci, aby se to vyrovnalo.

Nu, jak už jméno napovídá, Kenelm Henry Digby, byl členem staré katolické rodiny usazené v Irsku a podobně jako u větví takových starých rodin usazených v Anglii, není ani u něj nijak zvlášť nepřirozené, že přikládal jistý význam tomu, že je gentlemanem. Pokud byla u starých anglických katolíků někdy až příliš patrné slabosti, pak to aspoň byla slabost odpustitelná a poněkud směšná. Když jste poctivý a naprosto vlastenecký squire (nižší, zejména venkovská šlechta, zemani pozn. překl.) a všichni vaši krajané vás mají za lháře, zrádce, traviče a uctívače ďábla, pak je to, že vám nemohou upřít, že jste gentleman, poněkud sentimentální útěchou A přitom jak slabá a chabá je lidská přirozenost vám lze i prominout, když si proto na svém gentlemanství zakládáte trochu příliš. Kenelmu Digbymu by bylo možné prominout, kdyby si o něm skutečně myslel příliš a povídal o gentlemanech nesmysly, jako by Bůh stvořil svět jen pro ně. Jenže prostá pravda je taková, že Digby nepovídal nesmysly o gentlemanech, ale Macaulay vykládal hlouposti o Digbym.

Co by asi Macaulay řekl, kdyby poté, co napsal svůj epigram o vesmíru stvořeném pro gentry, podnikl onen odvážný experiment a tak jako já náhodně otevřel zmíněnou knihu a přečetl si odstavec jako třeba tenhle:

„Urozený Ital Arnigio ukazuje, jak opravdově velkorysí a hrdinští dokáží být venkovští rolníci a lidé z nejnižších vrstev. „Slavné narození Vykupitele světa,“ píše, „bylo zjeveno pastýřům coby mužům čistým, spravedlivým a bdělým. Když se měl narodit náš vší úcty hodný Spasitel z Blahoslavené Panny Marie, měl zbožný Josef tak málo světských statků, že jejich jediným útočištěm se stala stáj u hostince. Svatý muž nám připomíná, že evangelista nám neříká, že v zájezdním útulku nebylo místa, ale že v něm nebylo místa pro ně. Ó, jak ušlechtilou školou je chudoba! Jaký to chrám nejvyšší a svrchované cti! Papež Urbam IV. se tak málo styděl za to, že byl ševcovským synkem, že nařídil, aby kazatelna kostela sv. Urbana v jeho rodném městě Troyes byla o velkých svátcích ozdobena goblény představujícími stánek jeho otce. Máme dokonce i příklad legislativy založené na principu romancí, který dává rytířstvu přednost před šlechto, protože ve třináctém století stát Pistoja dával mužům šlechtické tituly jako trest za jejich zločiny. “

Myslíte, že dokonce i Macaulay by se mohl stydět sám před sebou?

V každém případě si autor The Broadstone of Honour nemyslel, že svět byl stvořen jen pro gentlemany. Ve své prostotě si myslel, že byl stvořen pro člověka, a nemohl uniknout předsudku, který dává přednost mužům udatným, mužům poctivým a (jsem tak staromilský, že dodám) mužům, kteří chovají zvláštní ohledy k ženám. Kniha má své chyby, vlastní její době a druhu, v tom smyslu je dnes poněkud zastaralá, skoro tak zastaralá jako Macaulay. Musíme ji, nebo přinejmenším její části, číst tak, jak čteme písně Toma Moora nebo vlasteneckou báseň Thomase Davise nebo celou tu poněkud rétorickou, ale přesto docela živou tradici mluvení a psaní, která se odvozuje od Byronových melodramat a s pochopením byla satirosována v Micawberovi. Pokud ale připustíme rozmanitost ve vkusu ohledně literárního stylu a květnatě psaných pasáží, což je věc zcela závislá na našem a jeho vkusu, pak musíme říct, že jeho kniha je od počátku do konce nesena něčím, co lze označit jen za vytrvalou energii ctnosti. Každému jen prospěje, když se setká s mužem, který se tak málo ostýchá být nadšený pro pouhou dobrotu. Mnohá z jeho gest jsou tak ušlechtilá jako tak, která činí rozhodující posuny v Chansons de Geste. Mnohé z jeho ústupků jsou právě tak uhlazené jako kterýkoliv z těch, které sám chválí na kronikách z turnajů nebo ležení. Měl ale velmi daleko k pouhému roztomilému starožitníkovi toulajícímu se nocí po Melrose, či dokonce oslněnému donu Quixotovi s hlavou věčně pohrouženou ve foliantech o králi Artušovi a Amadiovi Galském. Nemohu odolat ještě jedné citaci, která ukáže, že Kenelm Digby nebyl v nejmenším nevědomý o tom, co se děje v jeho vlastní době—a dodávám, stále se děje v naší době.

Poté co promluvil o sv. Františkovi a mnoha rytířích, kteří sytili chudé, jedli s nimi a pak nosili jejich rakve, říká: „Ó a přísluší-li bohatým devatenáctého století mluvit o nelidskosti středověku? Almužny považují za podněcování k lenosti. Je hladový, je nahý? Ať pracuje. Je ale starý? Práce je tu pro každého. Ale je to dítě? Neučte je žebrat. Je to matka početné rodiny? Možná nemluví pravdu. Máme instituce nového systému. A vpravdě, běda těm, jejichž údělem je přijímat od nich pomoc. Aby děti rozkoše nebyly obtěžovány pohledem na chudobu, jsou chudí zavřeni ua vysoké zdi a odsouzeni k uvěznění pro zločin chudoby a ubohosti. Když jsou takto odloučeni od potěšení z přírody nějaké nechutná dozorčí rada se postará, aby dostali, co stačí k zajištění života. A pak musí snést pohled na zuřivé barbary, což jsou důstojníci, kteří mají přidělovat a vykonávat tuto děsivou lidskost.“

Takové je svědectví Digbygo, tak svědčí i Dickens, o kterém se nepředpokládá, že by žil v ilusi, že Bůh stvořil svět jen pro gentlemany. Stejné svědectví podávají Cobbet, Carlyle, Hood či Ruskin, zkrátka všichni kdo sledovali moderní industrializační hnutí s otevřenýma očima. Ale skutečnost, že právě Digby napsal zmíněný odstavec může být mou omluvou, že jsem napsal tuto poznámku o jeho zapomenutém jméně.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s