Úvahy nad shnilým jablkem

Naše doba je jistě Věkem Nesmyslu: moudřejšího druhu nesmyslu se dostává dětem a těch hloupějších lidem dospělým. Osmnáctému století se říkalo věk rozumu a není myslím pochyb, že dvacáté století je věkem nerozumu. Ale i to je slabé slovo. Věk nerozumu dostal přezdívku podle slavné racionalistické knihy. Jenže racionalistovi nezáleželo nějak zvlášť na tom, aby stavěl racionální proti iracionálnímu, ale obzvláště si dal záležet, aby stavěl přirozené proti nadpřirozenému. Existuje ale jistý stupeň nerozumu, který zajde i dál než k nepřirozenému. Není to jen neuvěřitelný příběh, ale i nedůsledná myšlenka. Jak už jsem před drahným časem komusi vysvětloval, jedna věc je věřit, že fazolový stonek vyrostl do nebe a docela jiná věřit, že sedmapadesát stonků dá dohromady pět.

Člověk například může nevěřit v zázraky, obvykle na základě nějakého principu deterministického myšlení, v některých případech i po přezkoumání důkazů. Když mu ale povíte o zázraku rozmnožení chlebů a ryb, říkáte mu něco, co je logické, pokud už to není přirozené. Netvrdíte mu, že ryb bylo méně, protože byly rozmnoženy. Rozmnožení je pořád ještě matematický pojem a dav sytící se zázračnými rybami je pořád ještě méně mysteriózní či monstrózní jev, než člověk, který bude tvrdit, že rozmnožení je to samé, co odčítání. Takového skeptika tenhle příběh nepřesvědčí, ale dává smysl. Může rozeznat logické důsledky a to i pokud nemůže poznat logickou příčinu. Ale žádný papež ani kněz po něm nikdy nechtěl, aby věřil, že tisíce lidí zemřely hladem v poušti, protože se nacpali chlebem a rybami. Žádné krédo ani dogma nikdy neprohlašovalo, že tam bylo příliš málo jídla, protože tam bylo příliš mnoho ryb. Jenže právě to je přesná praktická a prosaická definice současné situace v moderní ekonomické vědě. A člověk věku nerozumu musí sklonit svou hlavu a opakovat své krédo, motto své doby. Credo quia impossibile (věřím protože je to nesmysl, snad narážka na staré Credo quia absurdum est – věřím, protože je to absurdní, pozn. překl.)

Ještě jinak. Slovo nerozum se někdy užívá poněkud rozumněji pro ta neuspořádaná či zmatená prohlášení, která mají přinejmenším nelogickou formu. K nejpopulárnějším případům patří irské chvástání, často podezírané, že má cosi společného s papežskými úředními žvásty v tom, je to nadpřirozená obluda živící se důvěřivostí a pověrou (slovní hříčka s Irish Bull a Papal Bull – irských chvástáním a papežskou bulou. Pozn. překl). Ale ani tenhle starý zmatek nedosáhl rozměrů nového druhu rozporů. Pokud nějaký Ir řekne „Nejsem ptáci, abychom byli na dvou místech naráz“ , aspoň víme, co říká, i kdyby to nebylo to, co má na mysli. Představme si ale, že bude říkat, že jeden pták byl zázračně zmnožen do milionu ptáků a že kvůli tomu je teď a světě méně ptáků, než bylo před tím. To už bychom měli co do činění nikoli s irským chvástáním, ale s šíleným žvaněním a zabývali se nikoli s neuvěřitelným, ale s nesrozumitelným. Můžeme také použít podobenství. Irové bývají obviňován z nevyvážených emocí nebo morbidních citů. Nikdo ale netvrdí, že si vymysleli Velký hladomor, kdy spousty lidí pomřely hlady protože brambory byly alé a bylo jich málo. Představme si jen Ira, který by tvrdil, že hladověli, protože brambory byly obrovské a byl jich nespočet. Myslím, že bychom ještě hodně slyšeli o zarputilé absurdnosti onoho Ira. A přece je to přesný popis současných ekonomických podmínek tak, jak působí na Angličana. A do značné míry i na Američana. Dozvídáme se, že hlad je proto,že není nedostatku a úroda brambor je tak dobrá, že nejsou žádné brambory. Ir, se svým chvástáním i se svým ptákem je v porovnání s tím docela tvrdohlavým realistou. Staré příklady fantastických věcí proto nestačí na moderní fakta, bez ohledu na to, zda to byla tajemství, jež se měla vznášet kdesi nad rozumem nebo jen jakési zmatky klopýtající kdesi pod ním. Jejich zázraky byly normálnější, než naše vědecké průměry, a irské zmatky byly méně nelogické, než skutečná logika událostí.

Zdá se totiž, že dnes žijeme ve světě čarodějnictví, v němž sady hynou, protože vzkvétají a množství jablek na na jabloních se mění v zapovězené ovoce a působí, že snaha he sníst je v každém slova smyslu neplodná. To je moderní ekonomický paradox, kterému se říká nadprodukce nebo nadbytek na trhu, a i když to na první pohled vypadá jako nejbláznivější fantasie, je docela dobré si uvědomit v jakém smyslu je to ten nejpevnější fakt. Mějme tedy jasně na paměti, že jako popis objektivní sociální situace průmyslové společnosti v tomto okamžiku je to paradox naprosto pravdivý. Ve skutečnosti ale není pravda, že by platil rozpor v pojmech. Pokud jej vezmeme ne jako popis, ale jako definici, pokud se na něj podívám jako na abstraktní argument, pak je rozpor jistě nepravdivý, jako nepravdivý rozpor. Pravda je taková, že do hry vstoupil třetí prvek, který není v téhle abstraktní formulaci zahrnut. Lze ho popsat a definovat mnoha způsoby, nejstručnější je možná obsažen v oné bajce o muži, který prodával břitvy a poté jistému rozhořčenému zákazníkovi s prostou důstojností vysvětloval, že nikdy netvrdil, že se jeho břitvami bude dát oholit. Když se ho ptali, zda jestli se břitvy nedělají k tomu, aby se jimi dalo holit odpověděl, že byly vyrobeny k prodeji. To je Stručná Historie Průmyslu a Obchodu v Devatenáctém a na Počátku Dvacátého století.

Bůh stvořil svět rozumu právě tak jistě, jako stvořil malá jablka (jak praví krásné přísloví) a Bůh malá jablka nestvořil větší než velká jablka. Není pravda, že člověk jehož jabloň se pod jablky prohýbá strádá nedostatkem jablek, i když si může dovolit jimi mrhat. Pokud se ale na jablka nikdy nepodívá jako na něco jídlu, ale vždy jen jak na zboží k prodeji, pak se opravdu dostane do potíží jiného druhu, které mohou skončit jistým rozporem. Pokud místo toho, aby vypěstoval tolik jablek, kolik potřebuje, bude pěstovat takové množství o kterém si myslí, že je celý svět chce v naději, že se mu podaří s celým světem obchodovat, pak buď uspěje nebo neuspěje v soutěži s chlapíkem odvedle, který také chce ovládnout obchod s jablky pro celý svět. Každý z nich vypěstuje tolik jablek, že budou mít na trhu asi takovou cenu jako oblázky na pláži. Každý z nich proto zjistí, že má v kapse velmi málo peněz, s nimiž si může tak jít koupit čerstvé hrušky do ovocnářského stánku. Kdyby nikdy nepočítal s tím, že si ovoce koupí v obhodě, ale zvedl ruku a utrhl si je ze svého vlastního stromu, nikdy by ho takový problém nepostihl. Vypadá to jednoduše, ale v samých kořenech všech jabloní a pěstování jablek je to právě takhle jednoduché.

Netvrdím samozřejmě, že současná praxe je takhle jednoduchá, protože žádný praktický problém není jednoduchý a už vůbec ne v současnosti, když všechno matou zkažení a vyhýbaví matlalové zvaní praktičtí politikové. Princip je ovšem prostý a jediný způsob jak, se vypořádat se složitou situací je začít správným prvním principem. Nakolik se vůbec můžeme bez prodávání a nakupování obejít, nebo je ovládat či jen upravovat jejich nevýhody, to je docela jiná věc. Ale ty nevýhody pocházejí z nakupování a prodeje, ne z produkce, ba ani z nadprodukce ne. Přináší jisté uspokojení uvědomit si, že nežijeme ve zlém snu, kde Ne je to samé co Ano, že dokonce ani moderní svět se ve skutečnosti nezbláznil, navzdory všem prohnaným pokusům o to, že dvě a dvě jsou ve skutečnosti čtyři a že člověk, který má čtyři jablka má opravdu víc, než ten kdo má tři. Někteří moderní metafysici a morální filosofové totiž mají zdá se skoly nás v tomto ohledu ponechávat v nejistotě. Chyba není ve fundamentální racionalitě věcí, ale je to konkrétní zádrhel nebo lež vycházející z velmi nedávného triku spočívajícího v tom, že se vše zvažuje jen v souvislosti s obchodem. Obchod byl sám o sobě je zcela v pořádku, ale byl postaven na místo pravdy. Obchod, který je z povahy věc druhotnou či závislou věcí, byl pojat jako věc prvořadá a nezávislá, jako něco absolutního. Moderní lidé, bláznící z pouhého rozmnožení, dokázali udělat množné číslo z toho, co je věčně je jednotné, ve smyslu jediné. Vzali to, co dávní filosofové nazývali dobrem a přeložili to jako zboží (hříčka s anglickými slovy good dobro a goods zboží pozn překl).

Jistí mystici v americkém podnikatelském světě pokud vím, protestovali proti recesi tím, že si na kabáty připnuli cedulky s nápisy „Je dobré obchodovat“ spolu s dalšími podobnými prohlášeními jako „Capone je mrtev“ nebo „Rakovina je příjemná“ nebo „Smrt byla zrušena“ nebo s nějakou jinou tvrdou realistická pravdu, pro kterou najdou místo někde na svých postavách. Mě ale tihle mágové zajímají tím, že i když se rozhodli přivolat ideální podmínky a pomocí kouzel a zaklínadel ovládnout elementy neměli, abychom tak řekli, elementární představu o tom, z jakých prvků se elementy skládají. Nešli až na kořen věci a představte si že jejich trampoty skutečně došly k jistému cíli. Nebo spíš se klaněli prostředkům namísto cíle. Když už v tom byli měli říkat místo „Je dobré podnikat“ ale „Dobré je žít“ nebo „Život je dobrý“. Mám za to, že bychom od těchto veskrze spořádaných lidí chtěli příliš, kdybychom očekávali, že řeknou „Bůh je dobrý“, je ovšem skutečně pravda, že jejich pojetí dobra postrádá filosofickou konečnost náležející k dobrotě Boží. Když se Bůh podíval na stvořené věci a viděl, že jsou velmi dobré, znamenalo to, že byly dobré samy o sobě, tak jak byly. Podle moderních myšlenek světa obchodu by se ale na ně Bůh podíval a viděl v nich jen zboží. Jinými slovy k stromu či kopci by byla přivázána cedulka, jak ke klobouku šíleného Kloboučníka, s nápisem „Tento styl 10/6“. Všechny květiny a ptáci by by byli ocedulkováni sníženými cenami, celé stvoření by bylo ve výprodeji, nebo by všichni tvorové hledali práci, všechny jitřní hvězdy by společně tvořily hvězdné nápisy a všichni Synové Boží by se dožadovali práce. Jinými slovy řečeno si tito lidé nedokáží představit nic dobrého, vyjma toho, že smění nějakou věc za něco jiného. Nedokáží si ani představit, že by si člověk mohl něčeho užívat jen pro věc samu a jen sám pro sebe. To že, by si člověk natrhal a snědl jablka z vlastní jabloně jim zní jen jako pohádka. A přece pád z onoho prvního stvoření, které bylo označeno za dobré vzešlo do značné míry právě z neúnavné neschopnosti oceňovat věci samy o sobě, z šílenství obchodníka, který nevidí v dobru nic dobrého, leda v tom, jak by se ho zbavil. Druhdy se přiznávalo, že s hříchem a smrtí vešlo do světa i cosi, čemu se říká změna. Není to o nic méně pravdivé a tragické, protože to, čemu jsme říkali změna se pak začalo označovat za směnu. Výsledkem výstřednosti směny pak v každém případě je to, že když je příliš mnoho jablek je současně příliš málo těch, kdo by jablka jedli. Netrvám na symbolu Ráje, ani na podobenství o jabloni, přesto je zvláštní, když si člověk všimne, že nás onen náhodný obraz pronásleduje na každém kroku tohoto podivného příběhu. Posledním výsledkem zacházení se stromem jako s obchodem místo skladu, posledním výsledkem zacházení s jablkem jako se zbožím místo s dobrem byla zoufalá kampaň veřejné dobročinnosti a chudí lidé prodávající jablka po ulicích.

Obchodníci existovali a musí existovat ve všech normálních civilisacích. V každé normální civilisaci byl ale výjimkou, rozhodně nikde nebyl pravidlem, a zcela jistě nikdy pravidla neurčoval a nevládl. Přední místo a význam, které získal v moderním světě je příčinou všech pohrom moderního světa. Všeobecným ustrojením lidstva bylo vyrábět a spotřebovávat v jednom procesu, převážně prováděném jedněmi a těmi samými lidmi na jednom a tomtéž místě. Věci byly někdy vypěstovány, vyrobeny a spotřebovány na jednom feudálním statku, někdy i na nějaké malé venkovské farmě. Někdy nevolníci, které ještě tehdy bylo sotva možné rozlišit od otroků, odváděli dávky, někdy spolu svobodní lidé spolupracovali způsobem, který by povrchní pozorovatel sotva odlišil od komunismu. Žádná z těchto historických metod, bez ohledu na jejich slabiny či omezení, neuvázla v oné konkrétní smyčce dusící naši dobu. Většina lidí totiž tehdy po většinu času myslela na vypěstování a potom na snědení potravy a vůbec ne o tom, jak vypěstovat potravu a pak ji za co nejvyšší cenu prodat někomu, kdo nemá nic k snědku. A alespoň já nevěřím, že z moderní smyčky není jiná cesta, než zvětšit podíl lidí žijících v souladu s dávnou prostotou. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě nebude tvrdit, že by obchod ani obchodníci neměli vůbec existovat. Je však třeba mít na paměti, jako věc pouhé logiky, že si lze představit existenci velkého jmění i kdyby nebylo obchodu a obchodníků. Je to důležité pro ten druh lidí, jejichž jedinou nadějí, je to, že podnikat a obchodovat je dobré nebo jejichž jediným tajeným děsem je to, že obchodovat je špatné. Z principu je možné mít velkou prosperitu i když jdou obchody velmi zle. Pokud byla vesnice tak šťastně umístěna, že bylo z nějakého důvodu snadné, aby si každá rodina chovala svá kuřata pěstovala svou zeleninu, dojila své vlastní mléko a (doplním) vařila své pivo, mohla být být životní úroveň i majetek skutečně velmi vysoký a to i kdyby dlouhá paměť nejstaršího obyvatele uchovávala vzpomínku jen na dvě či tři čistě obchodní transakce, kdy by si jen dokázal vzpomenout na dávnou událost, když si jeho soused koupil od projíždějících kočovníků nový klobouk či onu vzácnou chvíli, kdy si farmář Billings koupil deštník.

Jak už jsem řekl, nepředstavuji si, ani nesním o tom že by věci někdy byly zrovna takhle jednoduché. Ovšem předtím, než začneme věci vysvětlovat v celé jejich složitosti, musíme je pochopit v jejich prostotě. Složitost obchodní společnosti je už nesnesitelná, protože společnost je už jen obchodní a nic jiného. Mysl celé obce je pohlcena ne myšlenkou na to věci vlastnit, ale myšlenou, jak je poslat dál. Když již zmínění nadšenci hlásali, že obchodovat je dobré měli tím na mysli to, že lidé, kteří něco vlastní se se svým majetkem stále rozžehnávají. Tihle optimisté se nejspíš dovolávají básníka, s mírnou úpravou jeho slov, když hlasitě volají „Duše naše jsou láska a věčné loučení.“ V tomto smyslu je naše individualistická a obchodnická moderní společnost pravým opakem společnosti založené na soukromém vlastnictví. Chci tím říct, že skutečné přímé a osamocené potěšení ze soukromého vlastnictví, odlišné od vzrušení z jeho směňovaní či dosahování zisku z něho, je poněkud vzácnější, než v mnoha prostších společenstvích, která ve své prostotě vypadají téměř jako komuny. V případě tohoto druhu soukromé spotřeby, jež je také soukromou produkcí je velmi nepravděpodobné, že postupně dospěje k nadprodukci. Počet jablek, které jeden člověk dokáže sníst je omezený počet a jeho bohatá a zdravá nenávist k práci nejspíš stanoví i limit na množství jablek, které vypěstuje, ale nedokáže sníst. Neexistuje ale žádná mez počtu jablek, které by mohl prodat a on se brzy stane ctižádostivým, obratným a úspěšným obchodníkem a obrátí svět vzhůru nohama. Právě on totiž vyvolává onen ohromný pantomimický efekt jímž tato nesourodá úvaha začala. Právě on rozpoutává šílenější revoluci, než byla ta vyvolaná Adamovým jablkem a která vypustila smrt, nebo jablkem Newtonovým, jež byla apokalypsou gravitace. Spustil ji hlásáním naprostého rouhání a herese, že jablko bylo stvořeno pro trh, ne pro ústa. Tím, že spustil divoký závod v sypání nespočtu jablek do bezedného trhu otevřel propast ironie a rozporu, do níž dnes hledíme. Trik se zacházením s trhem jako se zkouškou a s ničím jiným než zkouškou způsobil, že dnes stojíme před stroze čnějícím nesmyslem načmáraným obřími písmeny přes celý svět. Ten nápis je ohromnější než všechny jeho vlastí absurdní reklamy a oznámení. Ten nápis zní, že čím ví vyrobíme, tím méně vlastníme.

Kdyby se Oscar Wilde dozvěděl, že byl použit jako příklad ve sporu o amerických obchodnících nebo k obraně střídmého a poctivého rodinného života na farmě, nejspíš by ihned omdlel. Jenže shodou okolností jeden jeho pravdivý epigram, z řady jeho mylných epigramů, shrnuje stručně a správě pravdu nikoliv (rád říkám) o umění, ale o všem, co chtěl od umění oddělit, o ethice, ba ekonomice. V jedné ze svých her řekl: „Cynik je člověk, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho.“ Je to mimořádná pravda a též odpověď na většinu dalších věcí, které řekl. Ještě prazvláštnější však je, že moderní lidé, kteří se tohoto omylu nejčastěji dopouštějí nejsou cynici. Naopak, jsou to ti, kdo se sami označují za optimisty, možná dokonce ti, kdo by o sobě řekli, že jsou idealisty, rozhodně to jsou ti, kdo se označují ua obyčejné chlapíky a za syny služby a vzestupu. Jsou to, příliš často ti samí lidé, kteří veškerý svůj dobrý vliv pokazili a celý svůj pozoruhodný dobrý příklad v práci a společenském styku oslabili právě tímhle omylem, že se totiž věci mají posuzovat podle své ceny a ne podle hodnoty. A protože cena je věc bláznivá a nevypočitatelná, zatímco hodnota je cosi věcem vlastního a nezničitelného, smetli nás do společnosti, která už není pevná, ale rozteklá, nedohledná jako moře a zrádná jako tekuté písky. Není tu teď místo na úvahy, zda lze znovu postavit něco pevnějšího na sociální filosofii hodnot. Jsem si ale jist, že na žádné jiné filosofii nelze postavit nic pevného, zcela jistě ne na zcela nefilosofické filosofii slepého nakupování a prodávání, filosofie nucení lidí kupovat věci, které nechtějí a vyrábět je přitom tak špatně, že je lidé mohou rozbít a pak si zase představovat, že je potřebují, filosofie udržování zbytečného smetí v oběhu rychlém jak písečná bouře v poušti, filosofie předstírání, že učíte lidi naději, protože jim nedopřejete ani jednu rozumnou chvilku, v níž ny si mohli zoufat.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s