Sv. Thomas More

Téměř každý pochopí tvrzení, že Morova mysl byla jako diamant, který který tyran odhodil do příkopu, protože jej nemohl rozlámat. Je to jen metafora, někdy se ale stane, že je metafora tak mnohotvárná jako diamant. Jistou formy hrůzy v tyranovi vyvolala její jasná průzračnost, jež byla pravým opakem krystalů vyplněných pouze opalizujícími mračny snů či vizí minulosti. Král a jeho velký kancléř byli jak druzi tak současníci v mnoha ohledech, oba byli renesanční lidé, ale v některých věcech byl ten katoličtější z nich také ten méně středověký. V Tudorovi totiž možná bylo víc onoho plesnivého nedopalku medievalismu, který skuteční renesanční reformátoři považovali za dobovou zkaženost. V Morově mysli nebylo než jasnosti, Jindřichova mysl v sobě měla, i když to nebyl žádný hlupák a jistě ne žádný protestant, cosi ze zmateného konservatismu. Jako řada mnohem lepších Anglo-katolíků byl tak trochu starožitník. Thomas More, proto také v jeho náboženství nebylo nic jen lokálního, nebo v tomtéž smylu něco jen lokálního. Morova mysl se podobala diamantu i schopností podobné řezání skla, či schopnosti prořezat se věcmi, které vypadají stejně průhledně a jsou přitom jsou méně pevné a méně mnohostranné. Skutečně důsledné herese totiž vypadají opravdu průzračně a jasně, jako třeba kalvinismus nebo nyní komunismus. Někdy dokonce vypadají i velice pravdivě, v omezeném smyslu pravdy, která není Pravdou. Jsou současně slabší a křehčí než diamanty. Herese totiž často není jen pouhá lež. Jak sám More řekl: „Nikdy neexistoval heretik, který by mluvil jen lži.“ Herese je pravda, která skrývá všechny ostatní pravdy. Mysl podobná té Morově byla jako dům postavený z oken, ale ta hleděla na všechny strany a do všech směrů. Můžeme říct, byla vybroušena do mnoha faset jako diamant, jen žádná z nich nebyla maskou.

Tento velký příběh má proto tolik rysů, že potíž s tím, jak o něm pojednat v článku spočívá ve výběru a pak ještě více v proporcích. Možná se neúspěšně pokusit náležitě pojednat o tom nejvyšším, totiž o svatosti, která dnes ční i nad Blahoslavenstvími. Stejně dobře bych mohl celý článek zaplnit těmi nejdomáčtějšími vtipy, kterými se velký humorista bavil v každodenním životě. Největším z nich možná byla kniha nazvaná Utopia. Utopisté devatenáctého století ji napodobovali, ale vtip jim unikl. Z matoucí složitosti tolika různých aspektů a úhlů jsem si vybral jen dva body, ne proto, že by to byly nejdůležitější pravdy o Thomasi Morovi, i když velice důležité jsou, ale proto, že jsou to dvě z nejdůležitějších pravd o světě v současné chvíli. Jedna se jeví nejjasněji v jeho smrti a druhá v jeho životě, jedna se měli bychom možná říct, týká jeho veřejného života a druhá jeho soukromí. Jedna daleko překonává každý odpovídající obdiv a druhá se ve srovnání může jevit skoro jako málem kosmický antiklimax. Jedna ovšem trefuje přesně ten správný hřebíček na hlavičku v debatě o státu, ta druhá v debatě o rodině.

Thomas More zemřel smrtí zrádce proto, že vzdoroval absolutní monarchii, která přísně vzato chápala monarchu jako absolutno. More byl připraven, dokonce velmi ochoten, respektovat krále jako relativní, ale ne jako absolutní moc. Herese, která zdvihala svou hlavu právě v jeho čase se jmenovala božské právo králů. V tehdejší formě je dnes považovaná za starou pověru, ale již se objevila jako velmi nová pověra, v podobě božského práva diktátorů. Většině lidí ale stále neurčitě připadá jako cosi starého a téměř všichni si myslí, že je starší než ve skutečnosti. K největším současným obtížím patří vysvětlit, že tahle myšlenka nebyla pro vlastní středověku ani mnoha starším obdobím. Lidé vědí, že ústavních omezení krále přibývalo poslední století či dvě, nedochází jim, že mohly existovat i jiné druhy omezení či kontroly a ve změněných podmínkách je těžké je popsat, natož vysvětlit. Je ale zcela jisté, že středověcí lidí myslili, že král vládne sub deo et leg, což se správně překládá „podřízen Bohu a právu“, k čemuž ale patří cosi atmosferického, co by se povšechně dalo nazvat „poslušen morálky obsažené ve všech našich institucích.“ Králové bývali exkomunikováni, svrháváni, vražděni a vůbec se s nimi zacházelo všemi obhajitelnými a neobhajitelnými způsoby, nikdo si ale nemyslel, že s králem padá celá pospolitost, nebo že jen na něm spočívá poslední a nejzazší autorita. Stát nevlastnil lidi tak úplně, i když je mohl poslat na hranici, jak je někdy vlastnívá nyní, kdy je může poslat do základní školy. Tehdy existovala idea útočiště, jež byla v podstatě ideou svatyně. Zkrátka si můžeme představit, že existovala stovka podivných a nenápadných cest jimiž se dalo uniknout vzhůru. César měl svá omezení, u Boha byla svoboda.

Nejvyšší hlas církve prohlásil, že tento hrdina byl v pravém a tradičním smyslu světec a mučedník. A stojí za to si připomenout, že opravdu a z poněkud zvláštního důvodu stojí v jedné řadě s těmi prvními mučedníky, jejichž krev byla semenem církve za úplně prvních pronásledování křesťanů. Zemřel totiž, jako většina z nich proto, že odmítl přejít o občanské loyality k náboženské modloslužbě. Většina z prvních mučedníků nezemřela proto,že by by se odmítla klanět Merkurovi nebo Venuši, nebo pověstným postavám, o kterých se mohl domnívat, že neexistují, či třeba v případě Molocha nebo Priapa mohl doufat, že neexistují. Většina z nich zemřela proto, že se odmítla klanět někomu, kdo zcela jistě existoval, dokonce někomu, koho byli vcelku připraveni poslouchat, ale ne se mu klanět. Typické mučednictví se odvíjelo od pálení kadidla před sochou Diva Augusta, posvátného obrazu císařova. Nemusel to být nutně démon, kterého by bylo nutno zničit, byl to jen despota, který se nesměl stát božstvem. Právě v tom se jejich případ velmi blíží praktickému problému Thomase Mora a velmi blízko praktickému problému obyčejného současného zbožňování státu. A pro celé katolické myšlení je typické, že lidé umírali v mukách ne proto, že bych jejich nepřátelé „mluvili jen samé lži“, ale prostě jen proto, že neprojevovali nerozumnou zbožnou úctu tam, kde byli naprosto připraveni projevit rozumný respekt. Pokrok je pro nás vždy problémem poměrů, kdy se zlepšení dosahuje nalezením správných proporcí, ne jen pohyb jedním směrem. A naše pochyby o nejnovějším vývoji, o socialistech v minulé generaci nebo o fašistech v této generaci, nepocházejí ani v nejmenším z toho, že bychom pochybovali o tom, že by bylo žádoucí dosáhnout ekonomické spravedlnosti či národního pořádku. Právě tak si Thomas More nelámal hlavu dědičnou monarchií. Námitky měl proti božskému právu králů.

V nejhlubším smyslu slova je proto ve svém veřejném životě a ještě víc ve své veřejné smrti obráncem svobody. V jeho soukromém životě je tento typ pravdy, totiž pravdy, že pravým příbytkem svobody je domov, chápán ještě méně. Moderní romány, noviny a problémové hry vršily jednu velkou hromadu odpadků aby tenhle prostý fakt skryly, přesto je to fakt snadno dokazatelný. Veřejný život musí být poněkud víc řízený a regulovaný než život soukromý, stejně tak, jako se člověk v dopravním ruchu na Piccadilly nemůže procházet a potulovat jako doma ve své zahradě. Kde je doprava, tam jsou dopravní omezení, a to platí právě tak, a možná ještě víc, kde je dalo by se říci doprava nepovolená, tam kde většina dnešních vlád organizuje sterilisaci a zítra mohou organisovat infanticidu. Ti, kdo se drží moderní pověry, že stát nemůže udělat nic špatného, budou nuceni to přijmout jako správnou věc. Pokud jedinci chovají nějakou naději v ochranu svých svobod, pak musí chránit svůj rodinný život. Přinejhorším dojde k poněkud osobnějším adaptacím, než v koncentračním táboře, přinejlepším bude v rodině život poněkud méně rutinní než v továrně. V každé alespoň trochu zdravém domově jsou pravidla přinejmenším zčásti ovlivněna věcmi, ktereé nemohou ovlivňovat psané zákony, například věcí zvanou smysl pro humor.

More je proto velmi důležitý i jako humorista představující onu zvláštní fázi humanismu. V pozadí jeho veřejného života, který byl tak velkou tragedií, byl soukromý život, který byl nepřestávající komedií. More byl, jak pan Christopher Hollis napsal ve své výtečné studii, „nenapravitelný v tom, jak pořád někoho tahal za nohu.“ Každý samozřejmě ví, že komedie se potkala jako u Shakespeara potkala na onom posledním vysokém dřevěném jevišti, kde jeho drama skončilo. V onom děsivém okamžiku si uvědomil velký žert lidského těla a těšil se z něj. Se vší vážností rozvažoval, zda se jeho vous dopustil zrady, a když stoupal po žebříku řekl „Dávej pozor, ať se v pořádku dostanu nahoru, dolů to zvládnu sám.“

Thomas More ale po žebříku už nikdy neslezl. Se vším sestupováním a scházením už byl hotov a pohledům lidí zmizel téměř po vzoru svého Mistra, který byl vyvýšen, aby k sobě přitahoval všechny lidi. Zavřela se nad ním temnota a mračna se postavila před něj a až mnohem později jej moudrost, která dokáže číst takové tajnosti, spatřila stojícího vysoko nad našimi hlavami jako vracející se hvězdu a zaznamenala jeho místo na obloze.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s