Návrat cézarův

Ať už to je příklad prvního či druhého dětství, mívám někdy rozmarnou představu, že jednou skončím jak jsem začal a budu se snažit najít nějaký smysl v tom co se označuje za politický liberalismus. Po Fleet Street se o mně povídá, že na otázku, zda jsem liberál, jsem prý odvětil: „Já jsem jediný liberál“.. Možná to tak bylo, ale docela jsem na to zapomněl. Panuje shoda, že v současné době je skoro jisté, že jsem téměř jediný liberál. Doufám ale, že se mě nikdo nepokusí obvinit, že bych se chtěl znát liberálním vůdcem. Liberální stranu už dnes tvoří jen samí vůdci, kteří spíš zavádějí, než by vedli. A jediné co oni chtějí, oč se ještě modlí, je jedna jediná prostá osamělá lidská bytost ochotná se nechat svést z cesty. Když se nad tím ještě jednou zamyslím, docela pochybuji o tom, že bych se i jen nabídl zastávat tento skromný úřad, ať už bych byl či nebyl jakkoliv způsobilý obsadit všechny židle na veřejných schůzích a tvořit veškeré publikum, zatímco by mě mých pět vůdců postupně oslovovalo z tribuny a naléhavě doporučovalo některý z pěti navrhovaných, ale navzájem neslučitelných, postupů. Nic takového. Existenci ryze politického liberalismu jsem si začal znovu uvědomovat ne snad kvůli tomu, co z něj zbylo, jako spíše to, co se vytratilo, ne pro to, co liberálové říkají, ale spíš pro to, co neříkají. Tváří v tvář oblibě fašismu a kymácejícím se zjednodušováním totalitárního státu lze říci opravdu mnoho ve prospěch liberalismu, či řečeno jasnější řečí, ve prospěch svobody.

Mnoho věcí se vrací, a my děkujme Bohu, že žijeme v čase, kdy opět můžeme mluvit o církvi a státu, i když teď už to obvykle znamená mluvit o katolické církvi a totalitárním státu. Ale aspoň jsme zrušili ta nejneliberálnější ze všech neliberálních omezení liberalismu. Můžeme rozeznat a uznat náboženství v dějinách na pozadí evropských idejí, včetně idejí moderních a příběh církve a státu je v této souvislosti skutečně velmi podivný. Je tu samozřejmě jedna věc, která vnesla do příběhu církve a státu nejvíc zmatku a tou je státní církev. To je ale jen nelogická mezihra, v níž Bůh vzdálil svou autoritu od vladaře, místo aby ji vladař pro Boha zastával. Normální poměry mezi státem a církví, v běhu nejrozmanitějších historických etap, nebylo ani tak úřední a oficiální postavení církve , jako spíš to, co jsme viděli nedávno se opět objevit v Německu. Když církev a stát nebyli v konfliktu, byl mezi nimi konkordát. Dlužno podotknout, že církev obecně sjednávala konkordáty spíš se svými nepřáteli, než přáteli. Byl tu spor se Napoleonem a konkordát s Napoleonem, spor s Mussolinim a konkordát s Musolinim, spor s Hitlerem a konkordát s Hitlerem. A i když tohle slovo nebylo možná používáno, a nebylo by správné je použít, cosi z téhož paradoxu visí jako bouřkové mračno na d vztahy církve a státu v ještě ranějších dobách. Bylo to příznačné pro církev v jejích vztahy s římskými císaři, bylo to příznačné pro její vztahy s řeckými císaři, její vztahy s císaři německými. Nějaký konkordát mezi nimi býval vždy, plné srozumění a soulad, natožpak soulad srdcí nikdy.

Zabere to téměř celý život, aby člověk vysledoval oběžnou dráhu či křivku církve a a rytmus opakujících se věcí. Ale pro toho, kdo vyrůstal jako liberál a v mnohém stále liberálem zůstává je na současné situaci zajímavé hlavně toto. Církev zhruba řečeno se vždy držela zhruba stejně daleko od státu a jeho experimentů. Najdou se samozřejmě výjimky, to když císař pronásleduje církev, nebo církev exkomunikuje císaře. Od církve se dá jen těžko očekávat, že by byla byť i jen v tom nejchladnějším srozumění s Neronem nebo s moskevským bezbožeckým hnutím. Nejčastěji ji ale lze najít ve ve stejné vzdálenosti od státu jako dnes od státu totalitárního. Lev XIII. stál zhruba tak daleko od francouzského republikánského státu. Jen pár katolíků chtělo původně stát i jen o kousek dál dokonce i od francouzské revoluce. Už sama jména nám ovšem připomínají několik zcela zásadních věcí, o které tu jde. Stát se mění, stát,ničí, je to téměř vždy stát, kdo pronásleduje. Totalitární stát nyní máchnutím ruky ničí všechna naše stará pojetí svobody, dokonce ještě víc, než francouzská revoluce likvidovala všechny staré ideje loyality. Církev exkomunikuje, ale už to slovo samo naznačuje, že společenství zůstává otevřené pro svého napraveného člena. Stát vyhlazuje, stát ruší a ničí zcela a úplně, ať už je to americký stát se svým zákazem piva, fašistický stát se svým zákazem stran nebo stát hitlerovský, který zrušil a zakázal skoro vše vyjma sebe samého.
Představme si, čistě theoreticky, že bych se znovu stal jen obyčejným liberálem, v tom smyslu, jak se ten pojem chápal v době, kdy jsem byl činný v liberální politice. Představme si, že bych so pomyslel, že přišel čas lidem připomenout, že je skutečně intelektuálním přínosem slyšet všechny strany, že to pomáhá pořádku prostřednictvím svobody a zdravému podráždění vlády cestou diskuse. Představme si, že bych řekl (jak říkám), že každá vláda musí být pod kontrolou oposice, představme si, že bych řekl (což netvrdím), že volný mezinárodní obchod je prokazatelně lepší než celý tenhle ekonomický nacionalismus. Představme si, že bych mluvil o tom, že vláda většiny je lepší než vláda nahodilé menšiny, představme si, že bych nespěšnou demokracii označil za lepší, než úspěšnou diktaturu. Mohl bych mluvit o tomhle všem a ještě mnohém dalším a přitom zůstat docela běžným a pravověrným členem starodávné církve. Totéž bych však nemohl říct ve značné části moderního světa, aniž bych za to nebyl ztrestán moderním státem. Neumlčel by mě Řím se svou náboženskou autoritou. Ale fašismus se svou sekulární autoritou by mě umlčel. Se svou světskou autoritou by mě umlčel bolševismus. Se svou světskou autoritou by mě umlčel i hitlerismus. Když jsem začal žít a (běda) psát, všichni ostatní liberálové zdědili ohromnou legendu, že všechno pronásledování a útisk pochází a vzešlo od církve. Někteří z nich pořád ještě mumlají staré vzpomínky o španělské inkvisici (což byla záležitost započatá čistě státem), zatímco jim přímo do tváře hleděl fakt, že nynější pronásledování ve Španělsku je odíráním a týrání Španělů způsobené jen tím, že jsou to katoličtí kněží a učitelé. Tak či onak se ovšem předpokládalo, že to, co bylo označeno za pověru, je též matkou pronásledování a útisku. Vyzývám ostatní liberály, aby připustili, že skutečnost této ideji jednoznačně odporuje. Každý katolík se ve své církvi a víře těčí větší svobodě, než kterýkoliv liberál pod bolševickým či fašistickým režimem. Mohl bych být liberálem a být přitom v Německu členem strany Centrum nebo členem Patri Populare v Itálii, zastavil by mně stát, ne církev. Stát se totiž vrátil se vší starodávnou hrůzou starověku, s městskými bohy hřmícími z nebes a se stíny stovek tyranů pochodující na přehlídce v plné nádheře železné zbroje. A my začínáme chápat po jak širých polích a hřištích svobody nám tak dlouho víra, jež nás činí svobodnými, dovolovala volně se procházet a skotačit.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s