Futuristé

Pořád se najdou lidé, kteří mluví o futurismu, i když bych si myslel, že je to dnes už věc minulosti, rozmetaná výbuchem vlastního hloupého muničního vlaku pokrokové theorie. Pokud by člověk věřil, že svět je kulatý jen proto, že jeho babička tvrdila, že je plochý, stačilo by dalšímu člověku jen říct, že svět je spirála, aby byl pokrokovější blbec, než ti dva. Ovšem svět má koneckonců jen jeden tvar a ne jiný (je mi v zásadě jedno který, ale jistě je jeden) a ten bude stejný, i když už my všichni budeme po smrti a byl byl by takový, i kdyby nikdy nežil ani jediný červ a nerostl ani jediný plevel. A docela mě baví, že právě agnostici, kteří pořád ještě citují Galileovu větu o Zemi „a přece se točí“, jsou právě ti, kdo mluví tak, jako by se pravda mohla lišit věk od věku—jako by celý svět měl jiný tvar, když vy nebo já zrovna přijdeme na jiné myšlenky. Pokrokáři tohoto druhu nemohou o zemi říct „a přece se točí“, leda v tom smyslu, že si s ní mohou kopat jako s míčem, nebo ji vlastními prsty zastavit jako Jozue zastavil měsíc. Mohou přírodu ovládat jako čarodějnice, ale nemohou se na ni odvolávat jako Galileo. Nemají žádný trvalý objektivní fakt, kterého by se mohli dovolávat. V theorii pokroku není Galileova astronomie o nic nesmrtelnější ne Galénova medicína. Ve futuristických spekulacích, esejích, přednáškách, knihách atd. se dají najít dvě nebo tři zajímavé myšlenky, vlastně futuristé mohou být zajímaví prakticky v čemkoliv, vyjma jejich obrazů. A v tom je potíž všech podobných hnutí, chybí jím konečné naplnění. Nebudu to říkat urážlivě, třeba tak, že dokáží napsat krásný projekt, ale nemají žádné peníze na jeho uskutečnění. To na mysli nemám. Řeknu to básnicky: je tu spousta krásných listů a květů, ale žádné ovoce. Je tu tolik listů učenosti, že by to naplnilo knihovnu, květů řečnictví tolik, že by to parlamentu stačilo na celé zasedání. Všechno se to týká obrazu, jen obraz žádný nevidět. Tak přední anglický futurista pan Nevinson vysvětlil, že obrazové umění má být na přírodních faktech stejně nezávislé jako umění hudební, nemá napodobovat, ale promlouvat. Pokud jde o hudbu, je to poznámka samozřejmě pravdivá a docela povědomá. Tři noty piána nám jistě mohou vehnat slzy do očí, když nám připomenou zesnulého kamaráda, třebaže první zvuk jistě není ten, který vydával, když hvízdal na svého psa, ani se druhý nepodobá tomu, když si sundával boty a třetí nepřipomíná jeho smrkání. Možná ty tři noty netvoří žádný zvuk, který kdy vydal, možná byl podobně jako řada výtečných lidí amuzikální—sám jsem také amuzikální. Jak říkám, mohl být amuzikální, ale hudba ho může vyjádřit a vystihnout. To je zajímavý fakt , ale jen jeden a kdyby se pan Nevinson zamyslel nad pár dalšími, došlo by mu, jak mělká jeho filosofie umění je.
Jenže pan Nevinson a futuristé v životě žádný fakt neviděli, proto pevně svírají tenhle a peláší za autem pokroku jako posluhovačka běžící s dítětem v náručí za autobusem. Uvažují takhle: tak jak přítelova oblíbená píseň vyvolá vzpomínku na něj samotného, i když neobsahuje nic z jeho bručení, chrchlání nebo kýchání, tak jeho portrét lépe připomene jeho podobu, pokud nebude obsahovat ani stopu po jeho očích, nosu, ústech, vlasech (pokud je měl), mužském pohlaví, antropoidním o či vzpřímeném postojj či jakékoliv jiné zvláštnosti, podle níž ho jeho přátelé měli ve zvyku rozlišovat od pouliční lampy či velryby, nebo od díla stvoření jako takového. Pan Nevinson tvrdí, že ty nejpalčivější a nejvášnivější emoce (asi ty které si spojujeme s přátelstvím, ba s láskou) lze přiblížit rovinami, matematickými proporcemi, libovolnými či abstraktními barvami, uspořádáním čar a vůbec všemi věcmi, které instinktivně spojujeme s koberci či rovnou s voskovaným plátnem. „Je možné,“ říká. Je. Není to vnitřní rozpor. Pokud ale řeknu: „Je možné uspořádat rajče, deset perleťových knoflíků, výtisk druhé a poslední číslo týdeníku Celní a daňová reforma, jednu dřevěnou nohu, tří levé boty a děravý pytlík tak, že to vašeho nejhoršího nepřítele přiměje, aby vám dal milion liber kvůli špatnému svědomí,“ pak pokud jste monista a blázen odpovíte, že to možné není. Pokud jste ale agnostik a křesťan, odpovíte, že jste to zkoušeli se svým nejhorším věřitelem a nefungovalo to. Stejně tak na něj nezapůsobí roviny, úhly a abstraktní barvy. Nezapůsobily by na vás, nepůsobí na mě, nehnou s nikým. A důvod je prostě v tom, že tihle filosofové, podobně jako mnoho moderních filosofů, nemají dost trpělivosti podívat se, co to vlastně berou za danou a hotovou věc. Už jste někdy viděli, jak se někomu nepodařil skok do výšky protože si nezval dostatečný rozběh? Tak je to s moderním myšlením. Je si natolik jisto tím, kam míří, že ani neví odkud jde. Ten docela prostý omyl je v tomhle. Jediné, co víme o věcech, kterým říkáme umění je, že pokud jsou dobré, pak hnou duší poněkud podobným způsobem. Jejich kořeny v civilisaci či divošství jsou natolik odlišné a tak temné, jejich vztahy k užitečnosti a praktickému životu tak ohromně kontrastní, pouhý čas či prostor, který obsazují je pokaždé tak nepřiměřený, psychologická vysvětlení samotné jejich existence jsou pokaždé tak nedůsledné, rozporné a anarchické, že prostě nevíme, zda v každém konkrétním bodě máme hájit jedno umění nebo jiné. Víme málo a tím to končí. Mnozí kupříkladu srovnávali klasickou poesii a klasickou architekturu a každý, kdo kdy pocítili panenskost a důstojnost jednoho či druhého ví, co takové srovnání znamená. Milton mluvil o „budování“verše a zdá se, že nikdo nedokáže mluvit o sonetu, aniž by nezačal o mramoru. Ovšem technicky vzato je ta analogie jen takový nápad. Naložte s ní na okamžik, tak jak pan Nevinson nakládá s analogií mezi hudbou a malbou a bude to čirý, pošetilý a nesmyslný futurismus. Kdo by popíral, že výška, nebo dojem výšky, patří k účinkům architektury? Kdo kdy nečetl, neřekl, nebo nepocítil, že nějaká zeď vypadá jako příliš velká, než aby byla dílem smrtelníků, že nějaká kupole jakoby okupovala nebesa, nebo že nějaká věž jako by na něj útočila z oblohy? Kdo ovšem kdy, na druhé straně, řekl, že jeho sonet byl otištěn výš na stránce, než sonet někoho jiného? Kdo kdy chválil či haněl báseň podle toho kolik má veršů na výšku? Kdo kdy řekl: „Můj sonet zabral pět svazků Timesů, ale přál bych vám to vidět nalepené celé dohromady“? Kdo kdy se chlubil „Napsal jsem nejdelší triolet na světě“?
Vzorec, kterým mi pan Nevinson ukáže mě dožene k slzám a k tomu, abych to nazval obrazem týž den, kdy mě přiměje přečíst dvě stě úvodníků v Times a to jen tím, že je nazve věží. Mají s věží mnoho společného: jsou dlouhé, jsou symetrické, všechny jsou postavené z těch samých starých cihel, někdy stojí zpříma jako věž Giottoa, mnohem častěji se hodně naklání jako věž v Pise, vůbec nejčastěji se úplně svalí, jako věž v Siloe. Takové abstraktní nápady může člověk dovádět až do nekonečna, ale zůstává tu prostá skutečnost a to skutečnost smyslů. Co nestrmí vzhůru, není věž. A futuristický obraz není obraz, protože nezobrazuje. Proč se některé umění obejde bez tvarů, jiné beze slov a ještě další bez pohybu, a ještě jiné bez masivnosti a proč je každá z těch vlastností pro to či ono umění nutná—tomu všemu porozumíme, když pochopíme co je to je umění. A nemohu říct, že by nám k tomuto pochopení futuristé nějak moc pomohli.

Přání

Myslím, že většina z nás se už bavila starou a rýpavou představou, jakpak by se asi básníci či řečníci cítili, kdyby se jim splnila jejich přání. Takového básníka by nemálo překvapilo, kdyby mu najednou z lopatek na zádech vyrašila (poněkud nedostatečná) křídla holubice. A mám jakýsi dojem, že i děcko, které se s brekem dožaduje měsíce by bylo poněkud vyplašené, kdyby se najednou zřítil z nebe, jako obrovitá sněhová koule, drtil lesy i města, zastínil hvězdy a způsobil tmu na zemi, již dosud osvěcoval. Shelley byl vznešeně pohnut, když si přál být mráčkem hnaným divokým západním větrem, ale i Shelley by byl dosti znepokojen, kdyby se náhle ocitl ve vzduchu vzhůru nohama, jen co by napsal takový verš. Řekl bych, že by si i trochu oddechl, kdyby pak dopadl do trní a hloží života a ještě trochu krvácel. Když lidský slavík Keats ležel a poslouchal slavíka opeřeného projevil silnou touhou důkladně se napít červeného vína. Věřím, že v tom přesně analysoval své pocity. Když však pokračoval vysvětlením, že je silně nakloněn tomu přát si, aby byl mrtev, pak docela vážně pochybuji, že je pořád stejně přesný a vůbec si nejsem jist, že by se mu skutečně líbilo „zesnout s půlnocí“, i kdyby „bez bolesti“. Tvrdím, že podobné skeptické fantasie potkaly většinu z nás, skutečným milovníkům krásnou poesii nekazí, jen si ji přisolí dobrou náladou a lidskou blízkostí. Opravdu krásné věci jsou možná tím jediným, o čem můžeme žertovat v naprostém duchovním bezpečí. Člověk nemůže urazit báseň, leda tím, že by se bál parodie.
Myslím ovšem, že tahle obecně lidská záliba v nespoutaných přáních, která se zklamávají svým naplněním má ještě jinou a podivnější příčinu. Je to ide velmi běžná, samozřejmě, v lidové tradici: v příbězích o králi Midasovi, o černém pudingu, o přezůvkách štěstěny. Osobně mám dojem, že nehledě na zklamání by byl svět, kde se člověku splní každé přání, by bylo nepříjemné místo k životu. Takový svět by se příliš podobal snu a sen příliš noční můře. Ego by bylo příliš velké pro vesmír, byla by otrava být až tak moc důležitý. Myslím, že ta moje poetická potěšení plynou do značné míry z jisté pohrdlivé lhostejnosti ke skutečným věcem. Deméter seschla v obilných polích, já mám obilná pole rád, protože rostou mně navzdory. Alespoň tedy mohu položit ruku na srdce, že nikdy žádné obilné pole nevyrostlo s mou pomocí. Ajax vzdoroval blesku, ale já mám blesky rád, protože vzdorují mně. Mám potěšení a radost z hvězd a slunce, či stromů a moře, protože existují bez ohledu na mně a jsem přesvědčen o tom, že je to dojem, který je u kořenů každého druhu skutečné romance, která působí, že život není nočním bludem, ale jitřním dobrodružstvím. Koneckonců právě střety okolností působí, že jsou lidé nejvíce na živu. Když s protivníkem lámeme kopí je celá romantika v tom, že se kopí láme. Láme se, protože je skutečné, nemizí jako elfí kopí. A dokonce i tehdy, kdy je v pravé poezii prvek čehosi podivuhodného či nemožného, je současně přítomný i prvek odporu, skutečnosti a šoku. Nejskutečnější poetickou nemožností je neodolatelná síla střetající se nepohnutelným pilířem. Až na to přijde, nastane konec světa.
Je samozřejmě pravda, že divy, dokonce i divy proměnění ilustrují a doprovázejí ty nejvznešenější historie a tradice. Měli bychom si ale všimnout poněkud zvláštního rozdílu, který instinkt lidových legend v téměř každém případě dodržuje. Divy činěné dobrými lidmi, světci a přáteli lidí se představují téměř vždy v podobě obnovy věcí či lidí do jejich náležité podoby. Sv. Mikuláš, patron dětí najde vroucí kotel v němž byly dvě děti rozvařené do jakési irské omáčky. Děti přivede zázračně zpět k životu, protože mají být dětmi a ne irskou omáčkou. Ale neudělá z dětí anděly a z oficiálně šířených a propagovaných hagiografií si nic takového nepamatuji. Jestliže byla žena slepá, dobrý divotvůrce jí vrátí zrak, když bude muž kulhavý, vrátí mu nohu. Ovšem myslím, že nepřijde k chlapíkovi a neřekne mu: „Ty jsi tak dobrý, že bys vážně měl být ženou“, ani ženě neřekne: „Ty vypadáš tak udřeně, je načase, abys sis užila volna jako muž. Netvrdím, že není výjimek, ale takový je obecný tón příběhů o dobré magii. Ovšem lidové příběhy o zlé magii jsou na druhé straně plné obzvláště té myšlenky, že zlo mění a ničí osobnost. Černá čarodějnice promění dítě v kočku nebo ve psa, zlý černokněžník drží prince zajatého v podobě papouška, nebo princeznu v podobě laně. V zahradách zlých duchů stojí lidské bytosti ztuhlé v sochy nebo připoutané k zemi jako stromy. Ve vší takové instinktivní literatuře je upření identity samým podpisem Satanovým. V tomto smyslu platím, že Bůh je Bohem věcí, tak jak jsou –nebo alespoň tak, jaké měly být. A myslím, že něco z tohoto zdravého strachu ze ztráty vlastního já skrze nadpřirozeno je za rozšířenou dojmem a pocitem ze tří přání. Dojmem, který říká, Thackerayovými slovy:

Fairy roses, fairy rings
Turn out sometimes troublesome things. (Pohádkové růže, prsten víl/bývají někdy samá svízel )

Možná to bude vypadat jako hodně podivný přechod, ale tahle schopnost vidět, že tu stojí strom, bez ohledu na mně či vás či nám navzdory, že stojí na Bohu a své vlastní stromovitosti, má právě nyní velký význam v praktické politice. Jsme v prudkém střetu s velkou spoustou věcí, z nichž některé jsou skutečnými věcmi a všechny jsou skutečnými vírami. Ty věci musíme nahlížet objektivně, jako strom, a chápat, že existují bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo ne. Nesmíme se pokoušet je proměnit v cosi jiného jen hnutím vlastní mysli, jako bychom byli čarodějnice. Myslím si třeba, že od oranžistů je veskrze hloupé, že budou pronásledováni, pokud bude mít Irsko samosprávu. Myslím si však také, že ještě hloupější je myslet si, že si právě tohle oranžisté nemyslí. Je hloupější nevidět, že člověk může z pušky nebo z kanonu vystřelit jak kvůli předsudku, tak na základě ideálu. Nesouhlasím s oranžisty, ale nemohu říct, že bych nesouhlasil s nacionalisty, ani jedno ale nepopírám. Jsem příznivcem labouristické revolty, nesympatizuji s feministickou vzpourou, ani jednu ale nepopírám. A právě tyhle dvě poslední tendence se dokázaly hrubě a tvrdě střetnout s jinou realitou, s kněžími irské starobylé lidové víry. Té katastrofy se jim podařilo dosáhnout ne proto, že to vyznání nesdílely, ale proto, že nedokázaly uvěřit, že by v ně někdo vůbec mohl věřit.
Nu, můžete se rozhodnout, že svůj život prožijete v čarodějnickém snu, v němž budou všichni vaši nepřátelé proměněni v něco jiného. Můžete vytrvale tvrdit, že kněz je jen papoušek a sufražetka vždy jen zatoulaná laň, pokud to ale uděláte, pak mám dřív nebo později do hlavy vleze, co to znamená nepohnutelný pilíř.

Rostandova romance

Velký romantický dramatik a velký národní básník Francie, Rostand, zemřel téměř v den velkého národního triumfu. Dožil se toho, aby viděl, když použijeme jeho vlastní obrazivou heraldiku, jak zlatí galští a římští orli zahnali zpět černé orly Pruska a Rakouska. Náležel k příliš brzké generaci, než aby mohl zaujmout podobnou roli jako Pequy nebo Claudel v procesu, který vyhnal ptáky barbarské noci ze země slunečních orlů. Ovšem role, již sehrál ještě předtím docela stačí k tomu, aby si zasloužil použití příbuzné metafory, vzaté z jeho pohádkové ornitologické říše. Má zvláštní nárok užívat jako jeden ze svých titulů, ušlechtilé středověké jméno Chantecler. Docela dobře by mohl být v onom dřívějším soumraku supů a netopýrů označen za galského kohouta. Konec devatenáctého století byl v Evropě dobou pesimismu, a to zejména francouzského pesimismu, protože pesimismus byl stínem Pruska a prušáctví. Rostand byl skutečně kohout, který kokrhal před svítáním. Když přišlo bylo rudé jako krev, ale slunce vyšlo. Ovšem ona středověká kohoutí přezdívka obsahuje ještě adekvátnější kritiku. Slovo „jasný“ je vždy nápovědou pro Rostandovu zemi i pro Rostandovo dílo. Ve svých dekadentních dnech trpěl a do jisté míry i dosud stále trpí podivným omylem, že to co je jasné musí být i mělké. Ten omyl se zakládá především na falešných slovních obrazech a podobá se tajuplně nesmyslnému rčení, že tichá voda břehy mele. Opakuje se bez nejmenšího zřetele ke zjevné skutečnosti, že ta nejtišší a neklidnější voda se vůbec nehýbe. Leží v kalužích a to, že jsou pokryté kalem nic nemění na tom, že jsou mělké. Stejné tomu bylo i se severoněmeckými filosofiemi módními na sklonku devatenáctého století, kdy lidé věřili v hloubku kaluží jen pro jejich neprůhlednost. Když se Rostandovi dekadentní kritici pošklebovali jeho popularitě, ošklíbali se prostě jeho srozumitelnosti. Protestovali proti jeho schopnosti říkat, co si myslí tím nejpřímějším a nejvýmluvnějším způsobem. Hořce si stěžovali, protože nemyslel s německým přízvukem, což je skoro to samé jako vada řeči. Jednoznačnou nevýhodou v onom popleteném moderním světě, který si až dnes dnes postupně uvědomuje velikost Francie, byly i jeho důvtipem sršící dialogy. Nic nebylo víc a nesmyslněji podceňováno než důvtip, a to i tehdy, když se jeví jen jako bystrá hra se slovy. Bývá odbýván jako pouhé slovíčkaření, ovšem ve skutečnosti slovíčkaří, či spíše jen slova vrší, vážnější spisování. Žert je vždy myšlenkou, právě hluboce vážné a formální spisy mohou být vcelku doslova prosté myšlenek. Platí to o žertech, které jsou nejen docela hrou se slovíčky, ale hrou docela vulgární. Dobrá slovní hříčka, ba i ta špatná, je intelektuálnější než pouhé vršení mnohoslabičných slov. Člověk, údajně prehistorický člověk, který vymyslel větu „Kdy nejsou dveře dveře? Když jsou otevřené,“ (anglická slovní hříčka When is a door not a door; when it’s ajar kombinuje dva významy. Ajar znamená otevřené, rozražené, a jar by byla láhev – proti a door dveře. Pozn překl) vynaložil značné a úspěšné myšlenkové úsilí k volbě výsledné kombinace. Ovšem i pruský profesor by se mohl do podobného problému pustit. „Kdy už dveře nejsou dveře, tehdy kdy jejich dveřnatost spíše potenciální než jsoucí a když se jejich relativní dveřnatost poměřuje s evolucí dveří z oken a světlíků, jejichž přibližování nové funkci etc. etc.“ a pruský profesor může takhle pokračovat dál a dál a nikdy se nedobere konce, protože nikdy nedojde k jádru věci. Hříčka či hádanka v tomto smyslu nemohou být nikdy podvod či padělek. Skutečná moudrost může být lepší než skutečný důvtip, ale falešné moudrosti je podstatně víc než falešného důvtipu.

To bezprostředně platí právě o Rostandovi, který měl velmi skutečný důvtip, ovšem důvtip velmi poetického a někdy i epického řádu. Je velmi charakteristické pro něj a velmi matoucí pro jeho kritiky, že byl velmi výřečný i tehdy, když výřečnost a důvtip odmítal. Ve scéně z <em>Cyrana z Bergeracu</em>, kde hrdina jménem svých přátel horlí proti strojenosti a afektovanosti hrdiny užívá docela přirozeně věty dotýkající se vyprchání pravdy ve vyumělkované terminologii. „Et que le fin du fin ne soit la fin des fins.“ Je to v tom i hříčka i hrot a je to věc, v níž by bylo velmi snadné být horlivý a bezcílný. Když filosof mluví o cílech, nikdy nemusí k žádnému dojít a to právě proto, že nemusí nikoho bavit, vlastně po něm ani nikdo nepožaduje, aby si cokoliv doopravdy myslel. Každá stránka, každý odstavec, ba každá řádka Rostandových her se podobnými hroty jen ježí a každý z nich představuje věc a slovo stejně vtipně jako významné. Pokud si nějaký kritik myslí, že je bylo snadné vyrábět po stovkám, je tu jedna velmi snadná zkouška, ať zkusí vymyslet jednu, Když se pokusí dát dohromady jeden žert v tomto smyslu, přistihne se nejspíš přitom, že vůbec poprvé přemýšlí. Ono, když na to přijde, úkol vymyslet jednu z hříček na úrovni těch lepších z <em>Punche</em> nebo <em>Hood’s Annual</em> by stačil k tomu, aby uvedl do rozpaků většinu skeptiků, kteří se v teutonských školách učili považovat cokoli kreativního za cosi chaotického a ohromného, protože neurčitého. Pro moderního „myslitele“ je snazší vymyslet si stovku problémů, než sestavit jednu hádanku. Když totiž bude vymýšlet hádanku, musí vymyslet i odpověď. Rostandova dramata byla plná odpovědí, třebaže při povrchním pohledu mohly vypadat jen jako zvučné repliky. V baladě o souboji hrdina říká, že mečem bodne na závěr poslání, ale vypadá to, jako by cosi takového přicházelo pořád na konci každého verše. Ovšem tahle odseknutí jsou ve skutečnosti mnohem víc, než povrchní výpady, protože zvučí dogmatem, potvrzením a jistotou a tedy triumfem. Tato bystrost a důvtip jsou bystrostí a důvtipem hrdinským a Rostand byl zcela přísně přesný, když v podtitulu Cyrana označil za hrdinskou komedii. Byla napsána v údobí příliš pesimistickém, než aby se vzmohlo i jen k hrdinské tragedii. Nabude na hodnotě v mužnějším čase, kdy bude vzduch pročištěn velkou křížovou výpravou. Rostandova poesie jistě přetrvá. Možná nepřetrvá mezi tou úplně největší poesií a to právě proto, že konal spíše službu polnice než lyry. On sám ovšem mohl velmi dobře sdílet vkus a styl svého hrdiny a dávat přednost čemusi, co je ještě ušlechtilejší než vavřín a zůstane jako pírko na jeho čapce.

O prasatech coby domácích miláčcích

Když jsem četl následující odstavec, který přesně ocituji, naplnil se mi sen z mých let čistého dětství plného nadšení:

Stížnost Oblastní zemědělské rady v Eppingu proti osaměle žijící ženě, která ve svém domě chovala prase vyvolala následující odpověď. „Obdržela jsem váš dopis a cítila se velmi poškozena a dotčena, jelikož ležím v prasečím pokoji. Nemohla jsem se postavit, ani chodit, až to půjde, pak je dám do jeho vlastního pokoje, který pro ně byl postaven. Pokud jde o jeho odstranění z domu, nic takového neudělám, jelikož nikomu nepřekáží a nikoho neobtěžuje. V prasečím pokoji musíme být teď už tři roky. Svého domácího miláčka se rozhodně zbavovat nebudu. Všichni musíme žít pospolu. Jen co mi dá Pán Bůh sílu, přestěhuji je.“
Rev. T. C. Spurgin poznamenal „Paní bude potřebovat docela dost sil, aby se svým miláčkem hnula, protože váží čtyřicet kamenů.“

Zdá se mi, že Rev. T. C. Spurgin by měl být, z hlediska rytířskosti, povinen staré paní pomoci prase přestěhovat, pokud je opravdu na její síly příliš těžké. Žádný gentleman by nikdy nepřipustil, aby už tak dost poničená dáma musela zvedat čtyřicet kamenů pořád ještě živého a vzdorného vepřového, zvíře by měl ze schodů vyprovodit sám. Připouštím, že je to nezvyklá situace. V normálním lidském životě gentleman nabízí rámě dámě, ne praseti a bylo to prase, kdo byl ne poškozen, ale rovnou rozřezán na kusy. Vypadá to ale, že situace je výjimečná ve všech ohledech. Jen naprosto v pořádku, když dáma tvrdí, že prase nikoho neobtěžuje a nikom nepřekáží: jelikož to vypadá, že se usadila v soukromých prasečích komnatách, mohla by otázka spíše znít, jestli ona nepřekáží praseti a neobtěžuje je. Nemyslím si ovšem vůbec, že by tahle výstřednost chudé ženy byla o píď fantastičtější než mnoho podivností, které si dopřávají bohatí lidé. A jak jsem už řekl, mám od klukovských let sen. Nikdy jsem nedokázal pochopit proč by nemohlo být prase domácí mazlíček. Vždyť, kdyby nic jiného, je prasata jsou nádherná zvířata. Ti, kdo si myslí něco jiného se nedívají na svět svýma vlastníma očima, ale přes brýle jiných lidí. Opravdové prasečí tvary a linie (a myslím na opravdu tučná prasata) patří k těm nejmilejším a nejrozkošnějším v přírodě. Prase má právě tak těžké, leč svižné ohromné křivky, jako vidíme u prudce tekoucí vody nebo u po obloze běžících mračen. Ve srovnání s ním je kupříkladu kůň kostnaté, hranaté a prudké zvíře. Vzpomínám si, že když jednou pan H. G. Wells vysvětloval relativitu věcí (což je téma, které uspalo dokonce i řecké filosofy, dokud je neprobudilo křesťanství), poukázal přitom na to, že kůň je sice obecně považovaný za krásného při pohledu z profilu, je nadmíru ošklivý při pohledu z vozíku, protože má dlouhý, štíhlý krk a tělo jako housle. Nu, ať se díváme, jak se díváme, skutečně tělnaté prase má blahobytné a překrásné křivky z každého úhlu. Můžete na prase dívat z výšky toho nejnepřirozeněji vysokého koňského povozu, můžete (pokud vás nehoní čas) zkusit prase do vozíku zapřáhnout a já mám i za to, že vozík má s prasaty co do činění právě tak jako se psy (vozík – dog-cart pozn. překl.) Můžete prase zkoumat z vršku ominibusu, z vrcholu londýnského Monumentu, balonu či vzducholodi a dokud bude vidět, bude stále krásné Má zkrátka tu plnější, dokonalejší a universálnější souměrnost, kterou nemyslící lidé (zírající na prasata a žurnalisty) považují za beztvarost. Sama tloušťka je totiž cenná vlastnost. U přihlížejících vyvolává obdiv, u držitele skromnost. Pokud se v něčem odlišuji od monastických institucí minulosti, tak v tom, že ty se někdy snažili dojít k pokoře pomocí vyhladovění. Štíhlí mniši byli možná svatí, ale jsem si jist, že to byli mniši-tlouštíci, kdo byl skromný. Falstaff říkal, že tloušťka se nemá nenávidět, ale že je jistě k smíchu a to je pro lidskou duši zdravější zkušenost.
Netvrdím, že to platí pro duši prasete, které věru vypadá, že mu je v veřejné mínění v této věci poněkud lhostejné. Neříkám ani, že pouhá tučnost je jedinou krásou prasete. Krása nejlepších prasat tkví v jisté ospalé dokonalosti obrysů, která je spojuje zejména se svižnou silou naší jihoanglické země, kde žijí. Tuhle dokonalou a přízemní vlastnost můžeme vidět ještě ve dvou věcech: jednou je tiché a hladké dmutí sussexských pahorkatin, současně ohromných i nevinných. Druhou jsou baculaté a silné větve buků rostoucích v jejich údolích. Tyto tři posvátné symboly: prase, buk a křídové pahorkatiny představují navěky to, co může Anglie jako Anglie říct: že moc není neslučitelná s laskavostí. Vstupují mi do očí slzy lítosti, když pomyslím, že na anglickém znaku se cize a fantasticky roztahují tři lvi, leopardi, nebo co to vlastně je. Máme tam mít tři prasta kráčející, střežící či na rudém pozadí stojící. Bolí mě srdce při pomyšlení, že u paty Nelsonova sloupu leží čtyři obyčejní lvi. Nad tak významným národním místem by měla držet stráž čtvero obrovských hampshirských vepřů. Možná se někdo z našich sochařů do takového projektu pustí a možná prase staré paní, které váží čtyřicet kamenů a je zdá se jakýmsi domácím problémem, by si mohlo začít vydělávat na živobytí jako umělecký model.

Opravdu nevíme, jak fascinující proměny by se s prasetem mohly přihodit, kdyby se z něj stal domácí miláček. Pes byl domestikován – tedy zničen. Nikdo v Londýně si teď vůbec nedokáže představit, jak by mohl pes vypadat. Na ulici poznáte jezevčíka, poznáte bernardýna. Kdybyste ale na ulici potkali psa, psa s velkým P, utíkali byste s řevem pryč. Stovky, možná tisíce let nikdo nepohlédl na onoho hrozného, srstnatého tvora zvaného pes. Proč bychom tedy měli propadat beznaději pokud jde o tak pořádné a uspokojující zvíře jako je prase? I u prasete by se daly odlišit druh, bylo by možné vypěstovat jemné odlišnosti. Ohromné prase zvící velikosti poníka by se mohlo procházet ulicemi jako bernardýn, aniž by přitahovalo pozornost. Elegantní a nepřirozeně ztenčené prase by se všem mohlo podobat chrtovi. Mohla by existovat malá, dovádivá a bojovná prasátka podobná irským nebo skotským teriérům, mohla by existovat malá směšná prasátka podobná kokršpanělům. Umělé šlechtění může obnovit hrozné původní prase se vším všudy včetně klů, hrůzu lesa, cosi většího tajemnějšího a krvelačnějšího než ohař. Lidé bavící se úpravu srti by prasečí štětiny mohli zdobit stejně jako u pudlů. Ti, které fascinuje keltské tajemství západní vysočiny by se mohli pokusit, zda se jim podaří vyšlechtit štětiny tak, aby jako závoj či opona padaly přes oči, jako u skyeského teriéra, onoho citlivého a neviditelného keltského ducha. Při promyšleném a propracovaném výcviku by bylo možné vychovat ovčácká prasata místo ovčáckých psů a pokojová prasátka do klína místo psíků. Proč se díváte tak nedůvěřivě?Proč se pořád ještě cítíte poněkud nadřazeni nad onu starou paní, která se nechce rozloučit se svým prasetem? Proč nepřivinete vepře ihned ke svému srdci? Rozum nasvědčuje jeho zjevnou krásu. Evoluce naznačuje jeho možná vylepšení. Jde snad o nějaký instinkt, nějakou tradici? Nu, aplikujte to na ženy, děti, zvířata a pak se můžeme přít znovu.

Naše latinské vztahy

OUR LATIN RELATIONS

Je zvláštní, jak často může člověk slyšet uprostřed velmi starého a autentického anglického města poznámku, že vypadá jak cizí město. Naposledy jsem to slyšel včera, když jsem stál na hradbách ušlechtilého vrchu Rye, který shlíží na pláně kolem jako Mount St. Michael zapomenutá ve vnitrozemí. Většina lidí ví, že v Rye je středověký památník, který který lze téměř označit za středověké proroctví, proroctví o moderních věcech hroznějších, než cokoliv středověkého. Je to starobylá věž, která nejenže byla na mapách označena jménem Ypres, ale vždy se jí říkalo Wipers. A nic nemůže věc označit jako trvaleji národní, než to, když stoletími navzájem odloučení Angličané udělají u jednoho a téhož slova jednu a tutéž chybu a vysloví je stejně špatným způsobem.
V téhle maličkosti je obsažen paradox, který musíme pochopit, a to zvlášť nyní, pokud máme mít opravdu vlasteneckou zahraniční politiku. Je velmi smutné, že naše vyučování dějin bylo spíše odnaučování dějin, protože to bylo odnaučování tradice. Naše dějepisy nám tvrdily, že jsme Teutoni, naše legendy říkaly, že jsme Římané a jako obyčejně měly pravdu legendy. Nejenže je pravda, že Anglie není nikdy opravdově angličtější, než když je římská, ono platí i to, že nikdy není zdaleka tak anglická, jako když je francouzská. Abych se jen vrátil k nahodilému příkladu, kterým jsem začal. Nemůžete najít národnější, typičtější a tradičnější součást skutečné anglické historie, než samotné označení Cinq Ports. Je o to angličtější, že slovo cinq je francouzské a port latinské. Teutonský profesor plný nějakých hloupostí o „lidové řeči“ by mohl trvat na tom, aby se jim říkalo „Pět přístavů“ nebo (co já vím) „Pět děr“. Jeho verse ovšem bude méně populární a jen upjatější. Latinský prvek či živel byl vždy ten populárnější, což by nemuselo znít tak podivně, když si uvědomíme, že samo slovo „populární“ je latinského původu.
Naše spojenectví s Francouzi a Italy tedy není něco, co bychom měli podporovat jen kvůli posledním pěti letům. Je to něco, co je zapotřebí upevňovat kvůli poslednímu tisíciletí. Je to fakt, který skrývala historická nahodilost či nehoda, že jsme kvůli kvůli konkrétním rivalitám v konkrétních věcech bývali často protivníky Francie. Vždy jsme jí ale byli blíž, když jsme byli jejími soupeři, než Němcům, když jsme byli jejich spojenci. Rytíři jako Černý princ a Bertrand du Guesclin si byli mnohem podobnější, než si kdy byli navzájem podobní námořníci typu Nelsona s vojáky typu Blüchera. Města jako Rye jsou plná upomínek na boje s Francouzi, zejména ve středověku, na nájezdy tam a zpět přes úzké moře, při nichž byly kořistěny a získávány zpět zvony kostelů pobřežních měst a o opatovi z Battle známe smělé příběhy, které by stálo zveršovat do balad. Ovšem už sama skutečnost, že docházelo k těmto nájezdům svědčí o tom, že tu stála dvě pobřeží a vlastně dvojí námořníci, proti sobě. Jenže celá pruská válka stála na tom, že to byla vnitrozemská záležitost, kdežto celá anglická válka byla ostrovní záležitost. Aliance s Pruskem nebyla nikdy ani přirozená ani populární, byla zcela aristokratická a umělá. Ve srovnání s tím byla středověká válka zrovna tak přátelská jako středověký turnaj. A nebyla to specialita Francie, totéž platilo o všem, co označujeme za latinské- všem, co pozůstalo z římské říše. Latinci, i kdyby byli považováni za politické nepřátele, byli v lidové tradici pokládáni takřka za přátele. Když měli angličtí námořníci zrovna volnou chvilku pozpěvovali „Sbohem a na shledanou, krásné dámy španělské “ a to i tehdy, když se v čase práce věnovali ožehávání vousů ztepilých španělských gentlemanů. Děti s chůvami zpívaly v imaginativním triumfu „Dcera krále španělského přišla mě navštívit“, třebaže jejich alžbětinští rodiče zapalovali výstražné ohně a povolávali milice, jen aby zabránili tomu, aby je navštívil syn španělského krále, vznešený Don Jan Rakouský. Tisíc dětských říkaček a nesmyslných vět dosvědčuje ohromnou populární tradici, že jižní Evropa je svět, k němuž jsme náleželi. Náleželi jsme do systému, kde Řím byl sluncem a staré římské provincie planetami. Nikdy jsme neměli jít za meteorem z kosmické prázdnoty, za teutonskou kometou. Naše místo bylo v řádu a stráži hvězd, i když ty se navzájem mohou lišit ve své záři a slávě. Naše místo bylo vedle oné rudé hvězdy galské, které mohla docela dobře nést jméno Martovo, či vedle oné jitřní a večerní hvězdy, jíž sami Latinové nazývali Lucifer Vedle Itálie, světla světa, které poslední haslo a první se rozžíhalo při každém šírání dějin.

Latinská aliance se zakládá na našich dějinách, i když ne na našich historicích. Francouzi a Angličané, kteří spolu bojovali kolem oněch jižních přístavů, si byli také ochotni vzájemně pomoci a často si pomáhali. Nejenže často společně vyráželi na křížové výpravy proti Turkům, ale byli také kdykoliv připraveni vyrazit na křížové tažení proti Prusům. Chaucer byl nadmíru anglický, proto také zčásti francouzský a své ideální rytíře posílá do boje s pohany v Prusku. Froissart byl velmi francouzský, proto měl i velký respekt k Angličanům, a říkal, že Francouzi a Angličané jsou vždy zdvořilí a dvorní, zatímco Němci nikdy. Pravda je taková, že všechny staré anglické tradice, učené i legendární, rytířské i vulgární se shodly v jednom. Odkazovaly k římské kultuře, dokud jsme se nedočkali nových a velmi hrubých suchopárných vědátorů v devatenáctém století. Většinou to byli ješitové a puntičkáři a zhusta snobi, šlo totiž o dvorskou módu šířenou dvorskými básníky a dvorními kaplany. Podobala se ohromnému, ohavnému a pozlacenému německému pomníku, naštěstí se už zhroutila. Myslím ovšem, že není žádoucí, aby pouhé zdiskreditované trosky a veteš, které tu po ní zbyly nám měly bránit ve stavbě čehokoliv jiného.
Dokonce i pro hrůzném osvícení válkou se najdou lidé, kteří se nemohou zbavit dojmu, že je Prus pokrokový. Myslí si, že se je nyní na cestě pokroku proto, že nabírá nové věci. Ovšem chytat se nových věcí není žádný pokrok, právě tak bychom mohli trhat trávu z kořenů a tvrdit, že jí tím pomáháme růst. Severští barbaři vždycky brali nové věci, zejména ty, které patřily někomu jinému. Pořád to bylo jen zabírání nových věcí, ať už to dělali kapsáři nebo myslitelé. A ty nové věci provázala ještě jedna věc, nikdy se nedožily stáří. Barbaři následovali Ariovo učení právě tak, jak šli za Attilovými prapory. Na Attilu však dnes nikdo nevzpomene, protože všichni pamatují na Alfréda, a třebaže někteří moderní lidé neradi slyší o atanášovském krédu, k námitkám proti ariánskému krédu nemají příležitost. Nadšení polovičních divochů nic nevydrží.

Bezpráví právníků

Soudce Parry patří k lidem, kteří nadělali hory dobra už jen tím, že jsou naživu, zatímco tolik soudců jedná jako, kdyby už byli po smrti, když nechci říct…., ale soudce Parry by zneužití theologických obrazů nemusel správně pochopit. Zdá se, že je poněkud antiklerikální, což se jeví jako plýtvání talentem v zemi, kde klerikalismu. V jeho poslední knize <em>Law and Woman</em> (Zákon a žena) jsem našel mnoho věcí, s nimiž nesouhlasím, ale nic co, nebylo sympatické. Nejenže vše říká s odzbrojujícím vtipem a upřímností, ale dokonce i tehdy, když se mýlí neztrácí ze zřetele významný faktor , že vztahy mezi pohlavími nezávisí na výjimečném aktu práva, ale na normálních aktech víry a zvyku. Jako jediný mezi podobnými právníky chápe, že chudý žije ze smíchu jako z pohádky a že jej lze vědečtěji zkoumat z Jacobosvých fikcí, než z Webbových fakt. V některých věcech mohu tento názor dovést dál než on, třeba tam, kde on z jistých příběhů o prodejích manželek vyčte jen jejich pouhé zotročení. Není pochyb, že uvádí správné detaily, ale o veršovánce, jíž svůj závěr dokládá se dá téměř říct, ž jej vyvrací. Cituje veselou baladu o chlapíkovi, který se pokusil prodat manželku a pověsil jí přitom na krk provaz. Když se mu prodej nepovedl, pokusil se na tom provaze raději oběsit, než aby s ní dál žil. To je očividně prostě pohádka o šedé kobyle a neznamená, že muž vládl nad svou ženou, ale že ona vládla nad ním. Neshodnu se s autorem ohledně rozvodu, ale o tom, ani o žádném takovém problému pohlaví se tu teď přít nemíním. Je to zčásti proto, že bych musel začít o povaze slibu a to by bylo skoro jako poučovat soudce o povaze přísahy a z toho by skoro mohlo koukat pohrdání soudem. Ovšem doufám, že mám poněkud mužnější důvody k tomu, abych se přel o čemsi jiném.

Myslím, že tahle příjemná knížka může doopravdy zavádět názorem na pokrok, který příliš zjednodušuje dějiny. Je to názor, že „myšlení člověka rozšiřuje se s každým oběhem slunce“- což je proces natolik monotónní, že se nemůže rozšířit ani sám sebe. Parry svůj příběh o podrobení ženy začíná biblickým příběhem Adama a Evy. Pak hned cituje ne Bibli, ale Johna Miltona a říká, že je téměř přesně ta forma „jíž byl středověký muž zvyklý středověké ženě vysvětlovat, co je vlastně doopravdy zač.“ Nu ať už byl Milton cokoliv, středověký nebyl určitě. Podle jeho vlastního mínění a i podle reálné i když relativní pravdy, byl velmi moderní a realistický. A svůj poněkud pohrdlivý názor na ženu by považoval za součást své emancipace od středověku. Pravděpodobně týž postoj ho vedl k podpoře rozvodu a působí rozdíl v postavení ženy v jeho epice a v epice Dantově. Na každé straně oné gotické brány středověku z níž vyšel (jak by on řekl) na světlo dne, stály dvě symbolické sochy žen, přinejmenším stejně významných v celém pláni. Jedna představovala slabou ženu, skrze niž vešel Satan do světa, druhá ženu silnou, skrze niž do světa vešel Bůh. Milton a jeho puritáni záměrně rozbili a otloukli obraz dobré ženy a pečlivě uchovali špatnou ženu, aby byla stálou výstrahou a odsudkem ženství. Nesporně však své protiženské obrazoborectví považovali za velmi pokrokové a tahle skutečnost ukazuje jak neobyčejně pokřivená, ba zpátečnická cesta zvaná pokrok ve skutečnosti byla. Není ani obtížné objevit, dokonce i podle vlastního spisovatelova podání, odkud jeho protiženské obrazoborectví bralo sílu, což zcela jistě nebyla jen kniha Genesis. Soudce Parry tvrdí, a možná by se o tom dalo diskutovat, že hrubí Sasové měli více právního ohledu k ženám, než Římané. Pokud bychom čistě theoreticky předpokládali, že pohanští Římané připisovali ženě nízký status, pak to zcela zřejmě nemohli převzít ani z hebrejských Písem, ani od středověké církve. Pokud by se zeptal, kde k tomu tedy Římané přišli, zjistil by asi taky, kde to vzal Milton. Pravda je taková, že renesance obsahovala prvek intelektuální brutality a oživení pohanského světa. Už samo uctívání moci a rozumu představovalo samo o sobě preferenci pro pohlaví, které v nich bylo považováno za silnější. Nová učenost povzbuzovala jak nové tyranie, tak nové svobody a Cervantes se vysmíval neskutečnému dobrodruhovi, která si představoval, jak zbavuje zajatce okovů, v té samé době, kdy skutečný dobrodruh Hawkins poprvé odváděl černochy v železech.

Ony okovy nyní mohu propojit s řetězcem mého argumentu, zde tuhle záležitost používám jen k tomu, abych poukázal na nebezpečí skládání důvěry v každou ethickou módu, která se právě objeví. V jedné věci se vší vážností i úctou nemohu se soudcem Parrym souhlasit a ta se netýká zákonů o ženě, ales píše zákona a práva samotného. Když chválí rozsudek v případu Jackson, nehledě na jeho technickou iregularitu, mluví o výborném příkladu našeho soudci tvořeného práva a říká: „Je to však jeden z rozumných a zdravých znaků našeho soudního systému. Docházíme k bodu zlomu, kde velký soudce rozeznává, že precedenty zapsané v knihách jsou již zastaralé a že je právo v daném případě definovat podle stávajícího standardu lidské spravedlnosti.“ Je jasné jak den, že taková doktrína činí z malého počtu velmi mohovitých starých gentlemanů v parukách absolutní despoty nad celou společností. Konstatování spravedlnosti v daném případě se očekávalo od čínského císaře. Indický sultán měl usuzovat dle existujícího standardu lidské spravedlnosti. Jestliže není sudí omezen zákonem, čím je pak omezován, když totéž co on tvrdil každý despota na světě?

Nu lze jistě argumentovat pro osobní vládu řídící se vlastním úsudkem a právě tak, jak existují dobří sultáni, existují i dobří soudci. Neměl bych strach stanout před soudce Parrym (kdybych mohl předpokládat, že si dokážu představit sebe sama jako nevinného) i kdyby byl obklopen janičáři a seděl na tajuplném divanu, nebo vynášel ortely pod dubem v divokém prehistorickém pralese. Nevadilo by mi, kdyby měl moc nechat mě stáhnout z kůže nebo uvařit v oleji, protože si jsme jist, že by „rozeznal, že precedenty jsou zastaralé“ a neudělal to. Rozhodně však neplatí, že bych svou důvěru rozšiřoval na každého soudce, který mluví o vyhaslosti precedentů a lidské spravedlnosti. Právě naopak, pokud mám důvod mu věřit, pak proto, se že často staví na stranu poražených a smolařů. Nevěřil bych člověku, který se vždy staví po bok názorů, které jsou právě úspěšné a vítězné. Chápe kupříkladu věc probúrské strany, ovšem v čase jásotu by tucet velkých soudců ohnulo a natáhlo jakýkoliv zákon, jen aby se postavili proti ní. V módě byl feminismus a možná přinesl nějaké projevy spravedlnosti, jenže v módě byl i imperialismus a ten mohl napáchat nespočet aktů nespravedlnosti. Představme si, že existuje nějaký starý zákon, který umožňuje, aby jistí vězni byli přinuceni k výpovědi mučením, ale soudce jej nevezme v potaz a soudce Parry buse spokojen. Jsou ale tři velmi zásadní důvody, proč by spokojen být neměl. Zaprvé to povzbuzuje líné zákonodárce, aby nechávali v platnosti špatné zákony, které je jejich povinností zrušit. Za druhé, když je ponechají v platnosti může se stát, že přijde nějaká panika či reakce vůči konkrétním lidem a zákon bude upraven tak, aby byli mučeni právě oni. A třetí a nejdůležitější důvod je v tom, že týž soudce, který řekne, že vězeň nesmí být k výpovědi donucen mučením může jednoho krásného rána říci, že vězně je pro účely vědeckého výzkumu možno za živa pitvat. K tomu, aby řekl to či ono může mít jeden a týž důvod, totiž ten, že taková řeč může být v jeho kruzích oblíbená. A jeho kruh je velmi malý a velmi bohatý, jedná se tu zcela přísně o módu a ne o veřejné mínění, ani v hodně širokém smyslu ne. Standarty tohoto světa jsou často velmi zvláštní a někdy poněkud tajuplné. Soudce Parry dokonce připomíná „paradox“ lorda Readinga v tom smyslu, že lidé jako on vykonávají spravedlnost a ne právo. Zákon a právo jsou věci úzké a národní a britského ministra mnohou vést k tomu, že nebude hledat vhodné místo, kde říkat pravdu jinde a dál, než v britském parlamentu. Jenže spravedlnost, který je mezinárodní a hledí na svět od Číny po Peru bez obtíže zbadá kanceláře jednoho konkrétního pařížského listu, který má právo trvat na vysvětlení.
Rozhodující je však toto. Soudce Parry uvádí příklad rozsudku v němž Mansfield odmítl jisté vzdálené precedenty a podivné přežitky a prohlásil, že v Anglii nesmí být otroci. Je mi líto, že musím zmiňovat takový detail, faktem však je, že týž soudce tvořený zákon nyní týmž způsobem prohlašuje, že v Anglii otroci být mohou. Sudí lidem zakázal odejít ze zaměstnání, třebaže bylo připuštěno, že smlouva vypršela. Praktické soudy ruší a překonávají vyhaslé a vzdálené precedenty jistého muže, o němž se praví, že v dalekým mlhách středověku sjednával svobodně smlouvy s bohatším spolutvorem. Neberou zřetel na podivné přežitky v našem jazyce, kde se ruka držící nářadí označuje za „jeho“. Naše živější moderní řeč označuje samotného člověka za ruku, jednu z mnoha rukou svého briareanovského pána. „Zde nastává bod zlomu“ a to co je zlomeno, je svoboda.

Nebudu se přít o tom,zda budou mlčící miliony schvalovat tento rozsudek, nebo jiné rozsudky, liberální nebo otrokářské, feministické nebo protifeministické, které soudce Parry cituje. Tu otázku nechávám jeho velmi férovému posouzení. Kdyby totiž ony mlčící miliony promluvily, myslím, že by nás v mnoha věcech překvapily, především však v tom, jak málo jim záleží na nás všech, soudcích, právnících, literátech a tak vůbec. Jsem si však velmi jist, že soudce Parry by byl mezi těmi mála, těmi několika mála, kdo vprostřed vší nestoudnosti našich nedůsledností neztratil nikdy ze zřetele onu vzácnou, ba hroznou věc, totiž respekt k chudým.

Křesťanská věda

Četl jsem nedávno, krátce po sobě, dvě knihy, které jsou vůči sobě v podivném vztahu a ilustrují dva způsoby přístupu k jedné a téže pravdě. První byla <em>Science and Health</em> (Věda a zdraví) paní Eddy a druhou velmi zajímavá sbírka lékařských a duchovenských názorů nazvaná <em>Medicine and Church</em> sebraných panem Geoffrey Rhodesem a vydaných Reganem Paulem. Pokud jde o první knížku, bibli křesťanské vědy, jsou mé dojmy poněkud divné a zmatené. Nejživěji si vybavuji jednu děsivou pasáž v tom smyslu, že vytrvalé pročítání této knihy během vrcholící nemoci přineslo vždy nakonec uzdravení. Představa pročítání jakékoliv knihy „během vrcholící nemoci“ je poněkud děsivá. Jsem však nakloněn souhlasit, že každý kdo se dokáže probírat <em>Vědou a zdravím</em> během vrcholící nemoci musí být z neochvějný, že jej nemůže sklátit jakákoliv choroba. Byla by mýlka oponovat křesťanské vědě ohledně nemožnosti či aspoň nepravděpodobnosti jejích uzdravování. Normální lidé mají vždy sklon útočit na abnormality na špatném základě, jejich argumenty bývají právě tak špatné, jako je jejich odpor správný. Tak kupříkladu jediným rozumným argumentem proti volebnímu právu žen je tem, že se díky své společenské a domácí moci stejně silná jako muž. Ovšem hlupáci budou volební právo žen napadat proto, že jsou slabší než muži. Nebo třeba jediným rozumným argumentem proti socialismu je, že každý člověk má mít soukromé vlastnictví. Jenže zoufalí antisocialisté se prozradí tím, že se pokusí tvrdit, že majetek smí mít jen pár lidí a to ještě jen v podobě obludných amerických trustů. Stejně tak je tu velké nebezpečí, že se moderní svět pustí do bitvy s paní Eddy na špatném terénu a dá jí tak (či spíš jejím jasnozřivějším náčelníkům) příležitost pochlubit se několika populárními úspěchy. Duchovní uzdravení existuje. O tom nepochyboval nikdo až na jednu ubohou generaci materialistů s cylindry na hlavách. Pokud to bude vypadat, že my stojíme na straně materialistů a paní Eddy na straně uzdravování, pak má šanci na úspěch. Člověk, kterého opustila bolest zubů bude vděčně pamatovat na léčitele a poněkud lhostejně smýšlet o vědci vysvětlujícím rozdíl mezi funkční a organickou bolestí zubů. Chápu a beru to, co paní Eddy dělá s lidskými těly. Vadí mi a protestuji proti tomu, co dělá s jejich dušemi.
Paní Eddy shrnuje podstatu svého učení v jedné charakteristické větě: „Abychom však mohli vejít do království je nutno vrhnouti kotvu Naděje za závoj hmoty do Šekiny, v níž nás Ježíš předešel.“ Nu osobně bych raději kotvu naděje zasel do brázd prvotní země, nebo ji po okraj naplnil vínem lidské vášně nebo kotvu naděje pobízel do cvalu ostruhami morální energie, nebo bych ji prostě lístek po lístku otrhal, nebo její jméno vyslovil hlásku po hlásce. Ovšem bez ohledu na to, kterou poněkud spletitou metaforu použijeme, je základní rozdíl mezi vyznáním paní Eddy a mým v tom, že ona svou kotvu vrhá do vzduchu, kdežto já spouštím kotvu tam, kam ji šmátrající lidské plémě obyčejně spouští, totiž do země. A už sama tahle skutečnost, že si naději představujeme v tak realistické a zakořeněné podobě je dobrým příkladem jak lidový náboženský smysl mířili vždy opačným směrem než křesťanská věda. Mířil od ducha k tělu a ne od těla k duchu. Naděje se považovala ne za cosi lehkého a smyšleného, ale za věc z kutého kovu vsazenou do kamene. Krátce řečeno, první a poslední omyl křesťanské vědy je, že se prohlašuje za náboženství čistě duchovní. Nu čistá duchovnost stojí proti samé podstatě náboženství. Všechna náboženství, prostá i vznešená, pravá i falešná měla vždy jednoho nepřítele, čistě duchovního. Na víře založené uzdravování existovalo od počátku světa, nikdy to ale nebylo uzdravování bez materiálního aktu či svátosti. Mohl to být starodávný kněz léčící svěcenou vodou nebo moderní lékař léčící obarvenou vodičkou. Ani v jednom případě se neobejdete bez vody. Může to být svrchní náboženství s chlebem a vínem nebo spodní náboženství s mločím okem a žabím prstem: v obou případech jsou podstatné správné matérie. Divoši mohou nad svými umírajícími vzývat své démony, ale dělají přitom ještě cosi jiného. Abychom k nim byli spravedliví, kolem svých umírajících tančí, nebo křičí, nebo jinak používají svá těla. Kvakeři (a mám na mysli ty opravdu obdivuhodné, staré kvakery) byli mnohem obřadnější, než jakýkoliv ritualista. Jediný rozdíl mezi ritualistickým farářem a kvakerem je v tom, že kvaker nosí své prazvláštní roucho pořád. Lidé zvláštní a vyvolení se obejdou bez lékaře, ne však bez oleje. Zas tak vyvolení a zvláštní nejsou.

Kniha sestavená panem Geoffrym Rhodesem je právě to, co bylo zapotřebí k ujasnění těchto faktů
těla a ducha. Když jsem býval chlapec, měli lidé ve zvyku mluvit o něčem, co označovali za konflikt náboženstvím vědou. Vracet se teď k tomu sporu a popisovat jej by bylo velmi únavné. Zhruba a stručně řečeno šlo asi o tohle: jisté tradice příliš staré, než aby se daly vysledovat ke svému počátku se dostaly do neurčitého střetu s theoriemi příliš novými, než aby je bylo možné ověřit. Mnohé z věcí, které existují tři tisíce let zapomněly na důvod své existence, jiné staré sotva pár let na ten svůj ještě nepřišly. Takový jsou dodnes víceméně veškeré vztahy mezi vědou a náboženstvím. Pravdy náboženství jsou nedokazatelné, fakty vědy jsou nedoložené.

Zrovna teď to vpadá, že mezi náboženstvím a vědou dojde k usmíření a kniha pana Rhodese je jeho dobrým ztělesněním. Už se nebudu přít o božském poslání paní Eddy. Myslím, že byla nadpřirozeně seslána na zem, aby všechny faráře a všechny lékaře smířila ve zdravé nenávisti vůči ní samé. Jak zjistíte v <em>Medicine and Church</em>, smíření mezi vědou a náboženstvím <em>existuje</em>. V této zajímavé knížce se všichni se duchovní tak blíží medicíně a všichni lékaři duchovním jak to jen lze a všichni mají jeden chvályhodný cíl, držet léčitele stranou. Kaplan sedí u lůžka z jedné strany a lékař z druhé, zatím co léčitel obchází kolem zmatený a rozhořčený. Oba postupují správně, protože jsou spolu ve skutečnosti navzájem spojeni. Tím spojením je jednota ducha a těla, jíž se léčitel rouhá. Kněz se může věnovat svému duchu a tělu jen trochu a lékař svému tělu a duchu jen málo, ale ona jednota je pro oba podstatná. U zbožných to může být samá modlitba a oleje jen troška, u vědců to může být spousta oleje (ricinového) a jen nepatrně modliteb. Ale žádné náboženství se nezříká svátostí a žádný doktor neodmítá pozornost, vnímavost a soucit. A činí dobře, když se spojí proti velké a hrozné heresi, že může existovat něco jako čistě duchovní náboženství.