Kde je paradox?

Jeden autor v novinách High church mně, naplněn lyrický duchem, nedávno popsal jako „pomalého, povídavého papeženeckého profesora paradoxu“, což je věta, kterou jsem pevně rozhodnut rozšíti do básně ne kratší než devět veršů odvislých od písmene p, kteroužto aliterační zdatností doplním a na vlastní náklady nahradím neadekvátní absenci aluzí na polygamní papeže, pontifikální proradnost, pirátské preláty a proklaté polnohospodáře. A i když se editor velmi laskavě omluvil, že se nepodařilo, nesporně pro mou povídavost, zjistit, co jsem vlastně říkal v pasáži, kterou kritisoval, objevil se mezi tím jiný v témže listě a se stejným stylem jiný kriti a totéž tvrzení popsal tak, že překračuje „onu terminologickou nepřesnost, přípustnou v případě nejprohnilejšího paradoxu“ a řekl o mně, že se oddávám kanální propagandě. Skoro by mně zajímalo, copak to asi je, co působí, že už nejvzdálenější pohled na mně (mně, pouhé tečky na zaplněném obzoru) vyvolává u počestného gentlemana v Faith House na Tufton Street tak šokující křeče. Je to ještě tajuplnější proto, že -alespoň pokud jde o mně- jsou zcela nevyprovokované. Nikdy jsem neútočil konkrétně na anglo-katolickou theorii, ani na na anglikánskou církev, ani na anglikány jako takové. Vím, že anglo-katolickou theorii lze upřímně zastávat, protože jsem se jí sám mnoho let držel. Chovám největší respekt vůči těm, kdo mají tohle přesvědčení, jakož i největší sympatie vůči těm, kdo jsou v jakémkoliv stadiu pochybností. Mám stále řadu anglo-katolických přátelů, kteří mě neshledávají natolik upovídaným ani prohnilým a i když se samozřejmě naše názory liší, vždy jsem se raději vyhýbal pouhým sporům s nimi, zčásti proto že bylo tolik jiných věcí o nichž bylo potřebnější diskutovat a zčásti proto, že ze zkušenosti vím, že to často přináší víc škody, než užitku. Čítával jsem dotyčný list, protože to byly dobré noviny a ještě docela nedávno dobře naladěné noviny. Nerozumím jasně tomu, proč tak neškodný čtenář má tak mimořádný účinek na další čtenáře a autory. Účinek je ovšem tak mimořádný, že kritikové ustupují zpět k jakési poloviční obraně puritanismu, protestantismu a prušáctví, i když to jsou věci, které všichni staří anglo-katolící obyčejně odsuzovali a ktré jsem stejně silně odsuzoval sám, když jsem ještě býval anglo-katolík. Při jedné dřívější příležitosti se se mnou kupříkladu, podobně těžkopádně pustil do obzvlášť osobního sporu jen proto, že jsem se připojil k celému civilisovanému světu a želel vraždy Dolfusse. Kdyby šlo jen o záležitost osobních sporů nestálo by za to se k nim znovu vracet, protže jsem docela spokojen s tím, jak byla během debaty uznána fakta a všechno ostatní jsou jen řeči. Jsou ale mnohem důležitější spory, které se týkají celého křesťanstva a zejména této země, ohledně kterých těžko mohu nechat důležitý orgán veřejného míněná v tak mylném dojmu.

Pokud jde o pana C. E. Douglase, který vyčichal páchnoucí paradoxy musím zaznamenat jen tolik, že si stěžuje na „nehistorické užívání slova katolický“ a ujišťuje nás, že bychom se měli spokojit s tím, že klérus národní církve je přidělen k téměř všem našim institucím jako záruka, že „teoreticky je katolické náboženství oficiálním státním náboženstvím.“ K tomu mohu jen říct, že kdyby použil svou představivost ohledně našeho názoru, tak jak se já snažím se snažíme ohledně jejich, možná by mu mohlo dojít, že pro skutečného katolíka nebo i pro skutečného anglo-katolíka není až tak docela nerozumné, pokud shledá toto oficiální ujištění poněkud chabým. V jeho smyslu jsou jistě „katoličtí“ kněží přiřazeni ke všem možným institucím, máme „katolického“ biskupa, který káže vědu, jež zničila celý původní křesťanský projekt, máme „katolického“ děkana, který horuje pro antikoncepci jako mastičkář pro své skvělé medicíny, máme „katolického“ kanovníka, který je očividně ochoten „lámat chléb“ s kýmkoliv od mormonů po mohamedány a to už bych osobně dal jistě raději přednost mohamedánům. Nemohu však uvěřit, že by buď pan Douglas nebo editor listu skutečně takovou retrospektivní snídani považovali za náhradu Nejsvětější svátosti. I když páně Douglasův náhled na naše skrupule není zrovna příznivý ani rozvážný, v jedné věci si mě ovšem získal, třebaže já nemohu doufat, že bych si získal jeho. Ať si ale o mně myslí co chce, jen když si bude dál myslet to, co si dnes myslí o Prusku. Jelikož jsem jak Anglii tak Prusko započítal mezi protestantské země a proti jakémukoliv tvrzení, že patří obě země do jedné skupiny on protestuje a v tom sním vřele souhlasím. Některá negativa mají společná, ale i při nich platí, že Prus se raději nechá zastrašit a k něčemu dohnat silou, zatímco Angličan se jen nechá zaslepit. Jelikož je ale anglická národní kultura je tisíckrát veselejší a lidštější než pruská, je její choroba mírnější a nálada zdravější. Je to však rozpoložení oslabené, protože mu chybí bojovné křesťanské krédo a moc definovat a hájit. Ověřit by to mohlo nejlépe zavedení nějakých nových abnormálních zákonů, které již nyní ohrožují svět ve jménu vědy. Představme si, že se něco v podobě nucené sterilisace či povinné antikoncepce skutečně plížilo moderním státem a vedlo pochod lidského pokroku do potratů k zabíjení novorozeňat. Pokud by je schválili severoněmečtí barbaři, přijali by je s kvílením barbarské radosti, jako jedno z přikázání rasového náboženství a celé by to nejspíš už tou dobou skončilo malou lidskou obětí. Pokud by byly schváleny v Anglii, přijali by je jako zákona dbalí občané, tedy trochu jako dobře vycvičení slouhové a trochu jako vyplašené děti. Je tu, jak vidno velký rozdíl, ale ne tak velký jako ten, který spočívá ve skutečnosti, že Irové by něco takového nepřijali vůbec.

Nu, skutečný důvod proč jsem vyšel z kritiky těchto dvou činitelů High Church je to, že se jejich názory vzájemně ruší s ohledem na jednu věc nesmírného mezinárodního významu. Pan Douglas si ponechal svůj zdravý instinkt proti Prusko, coby nikoli nepravděpodobnému zdroji prušáctví, i když by asi nepřipustil můj názor, že původ tohoto omylu je v protestantismu. Druhý bude protestantismus před každou podobnou kritikou hájit, a ustoupí k starému dobrému sloganu a začne Hitlera označovat za katolíka. Je samozřejmě nespočet katolíků o kterých si myslím, že se v politice mýlí a nespočet katolíků si myslí, že se v politice mýlím já. Nejsem si ale jist, jestli je o mnoho pravdivější označovat Hitlera za katolíka než nazývat Bertranda Russela anglo-katolíkem. Je docela pravděpodobné, že byl v anglikánské církvi pokřtěn. Mnohem důležitějším bodem je ale historický a kulturní původ celého hnutí otevřeněji pohanského hitlerismu. Anglikánský kritik říká, že tento kmenový kult triumfu pochází z Bavorska. Stejně rozumně by se dalo tvrdit, že pochází z Anglie, protože dávno předtím, než kdo vůbec slyšel o Hitlerovi, jej propagoval Houston Stewart Chamberlain. Ve skutečnosti tohle hnutí začalo ještě před Velkou válkou (první světovou pozn. překl.), před francouzsko-pruskou válkou, jeho původ totiž leží mnohem dál v historii a ve skutečnosti, že protestantské okraje Německa jen částečně vybředly z barbarství a brzy upadly zpět do pohanství. Ve své současné podobě je to spíš konec, mohli bychom říct orvaný konec tupírovaného ocasu, prušáctví devatenáctého století Byl to oportunistický a nepořádný přívěšek mnohem ukázněnější Bismarckovy armády. Jeho velmi násilnickému oživení nemůže nikdo porozumět, dokud mu nedojde, že to to právě jen návrat a oživení. Předpokládat, že vzniklo s nedávnými titulky v novinách o Hitlerovi, znamená držet se historie psané novinami a to jsou samé zprávy a žádná historie a ty zprávy navíc často nejsou pravdivé. Ono hnutí ve skutečnosti Bavorsko zrušilo a neponechalo naživu žádný stát vyjma bismarckovského impéria a není ničím jiným než ne poslední fází bismarckovského plánu na proměnu Německa v jedno velké Prusko rozdrcením získáním početní převahy nad porýnskými katolíky a zcizením říšské koruny katolíkům podunajským. Bismarck zkrátka zkrátka založil novou protestantskou říši, která měla převýšit a svrhnout starou katolickou říši a Hitler je jeho dědicem a vykonavatelem.

Tohle vše lze snadno prokázat každému, kdo cokoliv ví o tom, co se přihodilo dřív, než sahají novinové zprávy z posledních pár měsíců. Stačí jen, abychom se zeptali, jaké bylo Bavorsko, když ještě Bavorskem, než začalo pociťovat pruský tlak. Když ještě Bavorsko mohlo být Bavorskem, povídalo se, Bavorům ke škodě, mnohé: že jsou to snílci, že jsou věčně opilí, že jsou tak romantičtí, až je to směšné, že jsou blázni do muziky a tak dál. Nikdo nikdy ale neřekl, že by byli upjatí, strnulí, nelítostní, nelidští nebo zbláznění do pouhé úřední centralisace a vojenské kázně. Tenhle konkrétní druh studené brutality vzešel z pruské prestiže a z ničeho jiného ani vzejít nemohl. A tohle prušáctví vzešlo z protestantismu. Samozřejmě ne v v tom smyslu, že by nakazilo všechny protestanty, a neznamená to ani, že nejsou miliony dobrých protestantů, kteří by tímto omylem nebyli dotčeni, nebo nevězeli v jiných. Byl to však historický plod protestantismu a to není jen historický fakt, ale lze to jasně vysledovat i jako filosofickou pravdu. Reformační původ rasové pýchy hitlerismu lze ověřit na dvacet způsobů Je to proto, že rozděluje křesťanstvo a všechna taková rozdělení jen prohlubuje, je to proto, že je podobně jako kalvinismus fatalistická a nadřazenost podle ní závisí ne a volbě, ale jen na tom, zda je někdo vyvolen, je to proto, že je césaropapistická a podobně jako nároky Jindřicha VIII. nadřazuje stát nad církev, je to proto, že je amorální a vymýšlí novoty dotýkající se morálky jako třeba eugeniku či sterilisaci, je to proto, že je subjektivní v tom, že prvotní fakt uzpůsobuje osobním nápadům a představám, když požaduje německého Boha, nebo když tvrdí, že katolické zjevení nevyhovuje německé nátuře, stejně dobře by mohla mluvit o tom, že sluneční soustava nevyhovuje chestertonovskému vkusu. Nebudu se proto omlouvat za to, že jsem řekl, že tuto historickou katastrofu způsobila herese a nechápu, jak může anglo-katolík svůj vlastní nárok na pravověrnost opřít o to, že by tohle popíral.

Předpokládal jsem přirozeně, že lidé nebudou s těmito názory souhlasit. Mezi poznámkami, které jsem vyslovil tak špatně, že je sotva kdo slyšel, byla asi i má úvodní poznámka, že bych ke svým krajanům raději promlouval o věcech, na nichž bychom se shodli, o Dickensovi, o velké komické kultuře anglické tradice, ale že každý člověk napadený ohledně své příslušnosti k církvi musí rozhodně nesouhlasit s těmi, kdo nesouhlasí s ní. Řekl jsem při té příležitosti: „Když říkám tyhle věci, nemohu velkou většinu z vás žádat, abyste se mnou souhlasili, kdybych dělal cokoliv jiného, nemohl bych nikoho z vás žádat, abyste mě respektovali.“ Připadá mi ale, v přátelském ohlédnutí, že je celá ta situace poněkud zábavná. Žijeme ve věku, kdy kdokoliv může učit kdekoliv a za za použití jakýchkoliv vědeckých nástrojů, že takové maličkosti jako Bůh vyskočily z kmenových rozmíšek o incestu a otcovraždě a náboženství tak otrávilo první prameny pokroku, žijeme v době, kdy komunista může tvrdit, že lidstvo se pokazilo, když se mezi prehistorickými lidmi poprvé objevilo soukromé vlastnictví, žijeme ve věku, kdy cokoliv skutečného lze – v libovolně vzdáleném původu té věci – lze označit za ohromují omyl, ilusi a blud zastiňující temnotou celé dějiny člověka. Když se ale já rozhodnu myslet si, že se jeden ostrov v jednom koutě jednoho kontinentu vydal ve svém myšlení na konci jednoho století, před sotva čtyřmi staletími, špatným směrem; když této relativně nové a lokální výstřednosti připisuji odpovědnost za pád a zoufalství jedné podnikavé kultury, rozlehle se proti tomu křik jako proti nesnesitelnému rouhání doprovázený ujišťováním, že právě ti takle vyděšení mají jediný mezi všemi národ schopnost tolerovat všechny názory.

Doznávám, že jsem letmo ucítil paradox (ovšem rozhodně ne nijak prohnilý) v tom, když mi těchto pár fanatiků jedním dechem řeklo, že jsou oddáni svobodě myšlení a že jsem se znectil tím, že jsem řekl co si myslím tak prostě a jednoduše. Bylo jich však jen pár a já nesmím tuto episodu uzavřít bez toho, abych vydal svědectví o ohromné spoustě zpráv, které jsem obdržel od protestantů, ba i od pohanů, kteří docela férově uznávali nebo docela férově diskutovali to, co jsem opravdu řekl. A především dobře vím, že bych svou věc mohl dokázat mnohem snáz a lépe, než se jeví z těchto uspěchaných psaní, kdybych prostě jen otiskl psaní mnohem cennější, která jsem obdržel od velmi chudých lidí, kteří se stali oběťmi tiché agrese a zotročování a kteří mi děkovali s až příliš velkou anglickou velkorysostí, že jsem odhalil křivdy, jež musí snášet a až příliš velkou a v pravdě anglickou dobrou náladou.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s