O vážnosti

Seriózní vážnost nemám rád. Myslím, že je bezbožná. Nebo, chcete-li, patří ke stylu všech falešných náboženství. Když někdo bere všechno vážně, udělá si ze všeho modlu: dřevu či kameni se klaní tak dlouho, dokud mu údy nezakoření jako kořeny stromu a hlava nepadne tak, jako povalaný kámen u cesty. Mnohokrát se diskutovalo o tom, zda se zvířata mohou smát. Tvrdí se to třeba o hyeně, ale to spíš ve smyslu, v němž se o poslanci říká, že se „ironicky hlasitě zaradoval“. Hyena se přinejlepším ironicky směje. Široce vzato, jsou všechna zvířata až na člověka vážná. Dalším dokladem je podle mě i to, že vážné jsou i všechny lidské bytosti, které se zvířaty soustředěně zabývají jsou vážné a to ve smyslu překračujím vážnost lidských bytostí zabývajících se čímkoliv jiným. Koně jsou vážní, mají dlouhé, vážné tváře. Ale lidi od koní jsou také vážní, žokejové, trenéři nebo čeledíni, a i oni mají dlouhé, vážné tváře. Psi jsou vážní: mají v sobě právě takovou kombinaci uměřené svědomitosti a obludné domýšlivosti, z níž pozůstává většina moderních náboženství. Ale bez ohledu na to, jak vážní jsou psi, sotva budou vážnější než jejich obdivovatelé či zloději. Vůbec zloději psů musí být obzvláště vážní a seriózní, protože se musí vrátit a říct, že psa našli. Kdyby na nich byla vidět nejmenší stopa ironie, nemluvě o lehkovážnosti, mělo by to pro jejich plány fatální důsledky. Nebudu pokračovat přirovnáními z celé přírodní říše, ale platí pro všechny, kdo svými city či inteligencí lpí na nižších živočiších. Kočky jsou vážné jako sfinga, která musela být, soudě podle vzhledu a postoje, také jistým druhem kočky.. Ale bohaté staré dámy, které milují kočky, jsou stejně vážné, ať už jde o kočky nebo o ně. A tak staří Egypťané uctívali kočky a taky krokodýly, brouky a vůbec všelijaké tvory, ale ti všichni byli vážní a působili, že i ti, kdo se jim klaněli byli vážní. Egyptské umění bylo záměrně drsné, jasné a konvenční, ale dovedlo velmi živě představit lidi v jízdě, při lovu, v boji, při slavnostech a v modlitbě. Přesto si myslím, že byste museli projít mnoha chodbami plnými tohoto barevného a téměř krutého umění, než byste uviděli člověka, který by se smál. Jejich bohové je ke smíchu nepobízeli. Od domácích paních vím, že brouci se smějí jen vzávně. Nesmějí se ani kočky—vyjma cheshirské kočky (tu ale zase nenajdeme v Egyptě) a i ta se svede jen šklíbit. A krokodýlové se taky nesmějí. Ti pláčí.

Tohle srovnání nezi egyptskými posvátnými zvířaty a současnými zvířecími miláčky není tak přitažené za vlasy, jak by se někomu mohlo zdát. Existuje zdravá a nezdravá láska ke zvířatům a k definci rozdílu mezi nimi má nejblíže tvrzení, že ta nezdravá je vážná. S náležitou opatrností jsem docela připraven milovat nosorožce, je nepochybně skvělým otcem pro mladá nosorožčata. Nebudu ale slibovat, že se nosorožcům nebudu smát, nebudu se zvířeti s malým rohem klanět. Nebudu se klanět Zlatému teleti, natožpak Vypasenému teleti. To, naopak, sním. V jedení zvířat je cosi vtipného, ba dokonce i na tom, když zvíře sežere vás. Doufejme, že nám to v pravou chvíli dojde, pokud takový okamžik nastane. Žádnému zvířeti se ale nebudu ve zbožné úctě klanět. Tím chci říct, že nebudu žádné zvíře brát zcela vážně: a vím proč.

Uctívání zvířat všude provází lidské oběti. To je, symbolicky i doslova, skutečná pravda plynoucí z historické zkušenosti. Představme si, že tisíc černých otroků bylo obětováno černému brouku, představme si milion pannen svržených do Nilu jako potrava krokodýlům, představme si, že by kočky mohly žrát lidi místo myší—pořád by to ještě nebylo víc než oběti na lidskosti, které působí, že kůň je důležitější než čeledín, nebo domácí psíček než domov. Jediný správný pohled na zvířata je pohled komický. Protože je vidíme komicky, díváme se na ně s přirozenou náklonností. A protože je to laskavá náklonnost nikdy v ní není úcta.
Neznám jiné místo, kde by tento pravý kontrast byl vyjádřen upřímněji, jasněji a (pokud vím) nevědoměji než ve vynikající knížečce veršů nazvané <em>Bread and Circuses</em> (Chléb a hry) od Helen Parry Eden, dcery soudce Parryho, která zdědila jak humor tak lidskost, jimž navzdory její otec uspěl jako moderní sudí. Na té knize lze pochválit velkou spoustu jiných věcí, ale vyberu z nich zdravou a rozumnou lásku ke zvířatům. Je tu třeba básnička o kočce z venkova, která se přestěhovala do bytu v Battersea (snad každý někdy během svého života bydlel či bude bydlet v bytě v Battersea s výjimkou, možná, „vatikánského vězně“ ) a jsou to něžné verše s groteskním nádechem, což je podle mne zcela odpovídající tón pro báseň o domácích zvířatech:

And now you’re here. Well, it may be
The sun <em>does</em> rise in Battersea
Although to-day be dark;
Life is not shorn of loves and hates
While there are sparrows on the slates
And keepers in the Park.
And you yourself will come to learn
The ways of London; and in turn
Assume your Cockney cares
Like other folk that live in flats,
Chasing your purely abstract rats
Upon the concrete stairs.
(A tak jsi tady. Možná opravdu/ slunce <em>vychází</em> nad Battersea/i když dnes je tma/životu neschází lásky ani zášti/pokud jsou na střeše vrabci/a vparku strážci/A sám se ještě naučíš/jak po londýnsku žít a pak/ se začneš jak správný cockney starat/A jak všichni, kdo žijí v bytech/budeš své smyšlené myši/ po pevných shodech hnát)
Je to stejné jako Hood v té nejlepší formě, ale navíc těmi verši proniká hluboké a pravé pochopení základní ideje, že vešekrá láska ke kočce musí být založeno na <em>absurditě</em> kočky, jen tak se lze vyhnout morbidnímu modlářství. Možná to byly ony staré dámy, které braly své kočky příliš vážně, kdo se jevil jako čarodějnice. Kočka v téhle knížce se jmenuje „Čtverotlapka“ a je asi tak skotačivá jako chrlič. Jenže jméno kočky musí být něco familiérního, ba výsměšného: nějaký ten Tom, Tabby nebo Topsy: něco, co naznačuje, že se jí člověk nebojí. Jinak se bude kočka jmenovat Pašt. Když ale táž básnířka náhodou narazí na příklad šílené vážnosti ohledně zvířat, již projevují někteří moderní „humanitáři“ obrací se proti milovníkovi zvířat stejně přirozeně a instinktivně, jako se obrací ke zvířeti. V jakémsi společenském listě kdosi zmínil nějakou bohatou ženu, která se „oděna“ tak či onak objevila na jisté události a připojil dojemnou poznámku o tom, kterak „právě v Londýně přišla o milovaného psíka“. Skutečný milovník zvířat ihned postřehne falešný tón s přímo swiftovským bezcitným posměchem.

Dear are my friends, and yet my heart still light is,
Undimmed the eyes that see our set depart,
Snatched from the Season by appendicitis
Or something quite as smart.

But when my Chin-Chin drew his latest breath
On Marie’s outspread apron, slow and wheezily,
I simply sniffed, I could not take his death
So Pekineasily. . . .

. . . Grief courts these ovations,
And many press my sable-suèded hand,
Noting the blackest of Lucile’s creations
Inquire, and understand.
(Drazí jsou mi přátelé, však s lehkým srdcem/se zrakem jasným, se s nimi loučím/ když je skolí apendix/ nebo něco stejně šik. Když ale můj Čin-Čin vydechl zcela naposled/ na Mariině rozprostřené zástěře, zvolna a sípavě/jen jsem vzlykla a jeho smrt nemohla snét/tak Pekinicky…. /S žalem se sváří tyhle ovace/a mnozí tisknou moje ruce v sobolí kůži/seznej nejtemnější z Luciliných děl/ bádej a pochop.)

Právě tahle rovnováha instinktů je podstatou vší satiry: ať už je jakoliv fantastická, musí být vždy potenciálně racionální a v základu uměřená, protože musí být přpravena trefovat opačné extrémy napravo i nalevo. A dv extrémy, které existují na okrajích naší uštvané a tajnůstkářské společnosti je kruté zacházení se zvířaty a uctívání zvířat. Obojí pochází z toho, když se zvířata berou příliš vážně—krutý člověk musí zvíře nenávidět, pomatenec je musí nábožně uctívat a možná z něj mít strach. Ani jeden netuší, jak je milovat.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s