Duchové

Magazíny jsou pořád plné článků o spiritismu. Ty, které ho odhalují a vyvracejí jsou určitě vypočítány k tomu, aby pro nové učení získávali konvertity, o rovnováhu se ale naštěstí starají články, které spiritismus hájí a vysvětlují a které snad každého přemýšlivého konvertitu přimějí, aby své obrácení kvapně odvolal. Osobně věřím, že z veškeré kritiky založené na materialismu nemůže pro spiritismus vzejít nic než prospěch. Myslím, že v lidských dějinách a zkušenosti je obsaženo jakési mystické minimum, jež je současně příliš skryté než aby se dalo vysvětlit i příliš očividné, než aby se dalo vysvětlit, že neexistuje. Můžeme připustit, že zázrak je vzácnější než vražda, oba případy ovšem skrývají poněkud podobné příčiny. Médium proto bude chtít tmavý pokoj a o vrazích se říká, že dávají trochu přednost temné noci. Médium čelí kritice, že se nepodrobí kontrole dostatečného počtu vědeckých a nestranných sudí a vrah sotva kdy shromáždí významnější počet svědků, kteří by podali svědectví o jeho díle. Mnohé nadpřirozené příběhy stojí na svědectví hrubých negramotných lidí, třeba rybářů či venkovanů a většina přelíčení u trestních soudů stojí na podrobných výpovědích vcelku nevzdělaných lidí. Mohli bychom podotknout, že výpověď ignoranta nikdy nezpochybňujeme, když jde o to, zda má soudce někoho poslat na šibenici. Pochybujeme jen tehdy, když jde o to, zda onoho ignoranta uzdravil světec. Morbidní a hysteričtí lidé si představují všechny možné neexistující duchy a démony. Morbidní lidé si také představují všechny možné druhy neexistující zločiny a spiknutí. Velká spousta spiritistických komunikací může být autosugescí a mnoho očividných vražd mohou být nakonec sebevraždy. Pravděpodobnost sebezničení je ovšem omezená a totéž platí o sebeklamu.
Nu, myslím, že stojí z to soustředit náš zdravý rozum ne na to, odkud ty zprávy přichází, ani na to proč přichází, ale na ně samotné. Soustřeďme se na to, o čem není žádné pochybnosti. Nezabývejme se tím, zda k nám duchové mohou mluvit, nebo jak mluví, ale jednoduše se podívejme na to, co říkají, nebo se to o nich aspoň říká. Jestliže nám duchové nebes, pozemští lumpové nebo zloduchové odněkud odjinud přinesli nové náboženství, podívejme se, čím je vyznačuje. Nuže tohle jsou věci, které od duchů očekáváme že napíší a on je nejspíš opravdu píší:
„Učinili jste ze smrti neproniknutelnou mlhu a přitom je to jen zlatý opar, jenž snadno potrhají paprsky víry a odhalí, že život nejen pokračuje a trvá, ale ani není velkou změnou přeťat vedví. Nedokážu se vyjádřit tak, jak bych chtěl…Je to spíš, jako když člověk opouští vězení a čeká ho svoboda a štěstí. Ne že by váš současný život postrádal radost, je jí plný, ale musíte bojovat s nedokonalostmi. Zde musíme zápolit jen s nedostatky vývoje. Zde není zla—jsou tu jen různé stupně ducha.“
Pan Basil King, který ducha vyslýchal a o svém experimentu vykládá v zajímavém článku v <em>Nash’s Magazine</em> pokračoval otázkou, zda je příčinou nedostatečného vývoje velmi praktická záležitost zvaná hřích. Na to duch odpovídá: „Přicházejí sem se zlem jako by z nich vyřezaným a s prázdnými místy v duši. Ta je třeba postupně naplnit dobrem.
Nuže, vynechám teď tu záležitost, jestli je smrt oparem, mlhou, hlavními dveřmi, požárním východem nebo jakoukoliv jinou fysickou metaforou a spokojím se s tím, že tu je a metafory ji neodstraní. Bavím se ale tím, že pro ducha tu je i není. V jedné jeho větě neexistuje a o šest vět dál má tu nejpřekvapivější důležitost. Duch si je jist, že naše existence <em>není</em> přervána vedví velkou změnou, okamžikem smrti. O kousek dál duch stejně jasně a jednoznačně říká, že všechno naše lidské zlo je z nás v ihned a zcela vyřezáno a to v okamžiku smrti. Jestliže člověk náhle a nadpřirozeně ztratí nějaké tři čtvrtiny svého obvyklého charakteru, nemělo by to být označeno za „velkou změnu“? Proč dojde k tak velkému nepokoji, k takové křeči právě v okamžiku smrti, pokud smrt neexistuje a nemáme se jí zabývat? Spiritista si tu protiřečí nejen v tom, že činí smrt zcela rozhodně velkou změnou, ale i tím, že dělá ze smrti větší změnu, než jakou by měl na mysli Dante nebo sv. František. Křesťan, který si myslí, že si duše nese své hříchy do očistce, vidí život mnohem „kontinuálněji“než spiritista, který tvrdí, že smrt a jen smrt promění člověka jako magický výbuch. Článek nese skromný titul „Zrušení smrti“ a duch tvrdí, že je to možné, leda když se zapomene a tvrdí opak. Jen vzácně si protiřečí víc než dvakrát v jednom odstavci. Jenže když jasně říká, že smrt ruší hřích a stejně jasně sám ruší smrt, pak se nabízí docela zajímavá spekulace o tom, co bude dál a zejména, co se stane s hříchem, což je věc, která zajímá mnohé z nás.
Pan Basil King se ducha, který mu řekl, že zvířata jsou lidská, zeptal zda je špatné utratit život zvířete. Můžeme si povšimnout, že otázky, které pan King klade jsou vždy mnohem závažnější a naléhavější než odpovědi, které dostává. Ohledně zabíjení zvířat zněla odpověď takto: „Život nemůžete nikdy zabít. Nic nemůže ustat, to je nemožné. “Toť vše a pro člověka, který přemýšlí jestli má či nemá zabít kocoura to nevypadá jako moc užitečná odpověď. Logicky vzato, pokud to vůbec něco znamená, pak asi tolik, že s kočkou můžete udělat, co se vám zamane, protože jejích devět životů tvoří nekonečnou řadu. Zkrátka ji můžete utratit, protože ji nemůžete zabít. Je ovšem zřejmé, že člověk pro takový důvod zabije svou kočku, může stejně dobře ze stejného důvodu zabít svého věřitele. I věřitelé jsou nesmrtelní (závažná to myšlenka), i věřitelé prochází zlatým oparem, jímž snadno pronikají paprsky víry a všechno zlo z nich vyseká (doufejme, že včetně jejich chamtivosti) sekyra smrti a ničeho zvláštního si nevšimnou. Když zkrátka pan Basil King položí rozumnou otázku o skutečném morálním problému, totiž o vztahu mezi člověkem a zvířetem , nedostane se mu žádné odpovědi, leda hrstky neuspořádaných slov, jež mohou znamenat anarchii a mohou znamenat cokoliv. Od začátku do konde duch neodpoví na žádnou skutečnou otázku o problémech, o nichž skutečná světová náboženství měla povinnost vydávat zákony a učit. Jediný praktický výsledek je úvaha, že když někdo v tomto životě hřeší, není to pro něj nevýhoda právě tak, jako v jiném případě není nic nepoctivého na tom, když zabije svého věřitele či svou kočku. Pokud ty řeči vůbec něco znamenají, pak právě tohle a pokud jsou to duchové a ne opilecké řeči a bludy, pak duchové míní právě tohle – a já už se s nimi nechci ani potkat.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s