Irčan

Byl jsem se onehdy podívat na irskoé hry, které nedávno sehráli skuteční Irčani—venkované a chudáci—z podnětu Lady Gregory a pana W. B. Yeatse. Kromě kvality hereckých výkonů a za abstraktními hodnotami her (obojí pozoruhodné) se vyjevila ještě jedna podivná a ironická zajímavost, jež byla zdrojem tolika legrace, hříchu a zármutku—totiž zájem o Irčany v Anglii. Když už jsme zhřešili vytvoření Irčana jevištního, jen nám patří, když nám všem vyčiní Irčané z jeviště. Všichni jsme viděli nějaké ty velmi očividné Angličany v roli Paddyho. Byl to možná velmi náležitý trest sledovat očividného Paddyho v komické a opovrženíhodné roli anglického gentlemana. Když jsem teď už viděl obojí, mohou s rukou na srdci (i když mé anatomické znalosti ohledně jeho přesného umístění, jsou poněkud mlhavé) a prohlásit, že anglický gentleman v irském podání byl figura ještě ubožejší a odpudivější než irský sluha v anglickém provedení. Komickému Irčanovi v anglických hrách se dala, když nic jiného přiznat jakási zmatená kuráž. Komický Angličan v irských hrách byl nejen hlupák, ale jako hlupák nervosní, malicherný a křečovitý pedant, kterého si nelze zamilovat ani pro jeho sílu, ani pro jeho slabost. To ale jen ilustruje základní fakt, že oba národní pohledy jsou mylné, obě verse se jsou perverse. Jak skotačivý Irčan, tak upjatý Angličan jsou jen mýty plynoucími z neporozumění. Bliž pravdě by bylo, kdybychom mluvili o rozverném Angličanovi a upjatém Irčanovi. I to by ale bylo také špatně.

Pokud si lidé nejsou blízcí dušemi, je lépe, aby nebyli sousedy. Bible nám říká, abychom milovali své bližní a současně, abychom milovali své nepřátele: nejspíš proto, že to obyčejně bývají stejní lidé. A má to svůj skutečně lidský důvod. O vzdáleném člověku přemýšlíte prostě jako o člověku, tedy uvažujete o něm Představte si, že vám znenadání řeknu: „Udělejte mi tu laskavost, že se pohroužíte do úvah nad duší muže, který bydlí na High Street 351 v Islingtonu“. Možná, tak mě napadlo, bydlíte v Islingtonu na High Street 351 zrovna vy. V tom případě doplňte nějakou jinou a oddejte se intelektuálnímu sportu. Budete přitom nejspíš o člověku z Islingtonu, kterého jste v životě neviděli, ani o něm neslyšeli, smýšlet zhruba správně, protože budete na tom správném, lidském, konci. Člověk v Islingtonu je přinejmenším člověk. Jeho duše je dozajista duší. I on byl zmaten a rozšířen svým mládím, i jeho opojila a zmučila láska, i on jemně pochybuje o smrti. Můžete přemýšlet o duši bezejmenného muže, který je jen číslem popisným na islingtonské High Street. O duši souseda vedle na ulici nepřemýšlíte. To není člověk, to je prostředí. Je to štěkot psa, hluk mechanického piana, je to spor a zídku, je to kanalizace horší než u vás, nebo růže lepší než vaše. Tohle všechno je ale člověk z toho špatného konce a člověk jako mnoho jiných věcí, třeba devítiocasé kočky, má velmi mnoho špatných konců a jen jeden správný. Všechny tyhle přídavky jsou takříkajíc konce, oháňky. Pes je jakýsi zakroucený ocásek, náhražka za ten o který člověk tak nešťastně přišel tak brzy během evolučního vývoje. Myslím, že bych raději za sebou vlekl psa, než bych tahal mechanické piano, anebo vlekl záhon růží, ale to je jen věc vkusu a všechno to jsou jen přívěšky nebo záležitosti závislé na člověku. Vedle dvacatera svých ocasů má každý člověk i hlavu, střed své identity, duši. A hlava se u člověka hledá ještě hůř než u skyeského teriéra, protože člověk má devět set devadesát devět špatných konců namísto jediného. Není to jako chytat býka za správný roh, je to spíš jak lapat ježka za správnou bodlinu, či ptáka za správné pírko, nebo les za správný lístek. Kdybychom nikdy neviděli les, alespoň bychom ho poznali, věděli bychom, že je to něco obrovského, co vyrostlo ze země, věděli bychom o kořenech plahočících se v půdě i kmenech vzpínajících se v lesním šeru.

Najít les ovšem znamená najít okraj lesa. Když se k němu blížíme zvenčí,vidíme jen nahodilý drsný obrys proti obloze. Znamená to přijít dost blízko na to, aby člověk mohl být povrchní. Vzdálený člověk tedy může představovat lidství, slávu zrození a důstojnost smrti. Je ale těžké, aby pan Brown odvedle (s kterým se dohadujete ohledně popínavek) tyhle věci jakkoliv uspokojivě symbolicky představoval. Nemáte žádný zvláštní dojem ze slávy jeho narození, spíš se může stát, že bude dopáleně naznačovat, jak moc neslavné bylo. Za rudých a stříbrných soumraků nemáte ve zvyku prodlévat nad klidem a důstojenstvím jeho smrti. Když už na ni pomyslíte, spíš si ji představíte jako náhlé úmrtí. Totéž platí o historické odloučenosti a blízkosti. Čeká mě tatáž smrt jako Čínany, leda snad až na jedno či dvě čínská mučení. Ohlížím se zpět za stejným dětstvím jako starověký Féničan, ovšem až na onu zvláštní skupinku biřmovanců mezi dětmi z nedělní školy, kteří prošli ohněm Molochovým (narážka na lidské resp. dětské oběti přinášené zmíněnému božstvu pozn. překl.). Vypadá to ale tak, že tyhle vzdálené či dávné hrůzy jsou jen jaksi k životu přivázané, nejsou jeho součástí. Babylonské matky (ať už jakkoliv respektovaly etiketu) nejspíš své děti milovaly a Číňané nesporně chovali v mimořádné úctě své mrtvé. Je něco docela jiného, když žijí lidé tak blízko vedel sebe, že se mohou mýlit v chápání všech všedních činů a gest. Je to úplně něco jiného, když baptistický pekař v Islingtonu přemýšlí o irském dětství prožitém mezi papeženeckými pátery a nemožnými pohádkovými bytostmi. Je něco docela jiného, když tulák z Tipperary přemýšlí o irském umírání, které se často odehrává v umírajících vsích, v odlehlých koloniích, v anglických věznicích či na anglických šibenicích. Zde dětství i smrt ztrácí všechny své smiřující vlastnosti, samy detaily o nich nesjednocují, ale rozdělují. Proto Anglie a Irsko vidí fakta o sobě navzájem, aniž by dokázali odhadnout jejich smysl. Můžeme kupříkladu vidět fakt, že irské domácí paní je nedbalá a bezstarostná. Mylně se ale domníváme, že je to tím, že je roztržitá, kdežto ve skutečnsti je to proto, že je soustředěná: na náboženství, na spiknutí, nebo na čaj. Můžete říkat, že je málo výkonná, ale rozhodně nemůžete říct, že by byla slabá. Právě tak vidí Irové fakt, že Angličan je nespolečenský, ale už nevidí důvod, který je v tom, že je romantik.

V tom vidím skutečnou hodnotu oněch národních scének, jako byly ty Lady Gregory a pana Symge, které jsem viděl minulý týden. Je to ten případ, kdy pouhý nahodilý realismu, cosi napsaného přío na místě „kus ze života“ může také pro jednou nějak přispět k něčemu dobrému. Všechny signály, všechny vlajky, všechno čí se Irsko navenek prohlašuje je nejspíš omyl. Když na nás Irčan promluví, nejspíš ho špatně pochopíme. Pokud ale Irčana zaslechneme jak mluví sám k sobě, pak nám možná začne docházet, že je to člověk.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s