Křesťanská věda

Četl jsem nedávno, krátce po sobě, dvě knihy, které jsou vůči sobě v podivném vztahu a ilustrují dva způsoby přístupu k jedné a téže pravdě. První byla <em>Science and Health</em> (Věda a zdraví) paní Eddy a druhou velmi zajímavá sbírka lékařských a duchovenských názorů nazvaná <em>Medicine and Church</em> sebraných panem Geoffrey Rhodesem a vydaných Reganem Paulem. Pokud jde o první knížku, bibli křesťanské vědy, jsou mé dojmy poněkud divné a zmatené. Nejživěji si vybavuji jednu děsivou pasáž v tom smyslu, že vytrvalé pročítání této knihy během vrcholící nemoci přineslo vždy nakonec uzdravení. Představa pročítání jakékoliv knihy „během vrcholící nemoci“ je poněkud děsivá. Jsem však nakloněn souhlasit, že každý kdo se dokáže probírat <em>Vědou a zdravím</em> během vrcholící nemoci musí být z neochvějný, že jej nemůže sklátit jakákoliv choroba. Byla by mýlka oponovat křesťanské vědě ohledně nemožnosti či aspoň nepravděpodobnosti jejích uzdravování. Normální lidé mají vždy sklon útočit na abnormality na špatném základě, jejich argumenty bývají právě tak špatné, jako je jejich odpor správný. Tak kupříkladu jediným rozumným argumentem proti volebnímu právu žen je tem, že se díky své společenské a domácí moci stejně silná jako muž. Ovšem hlupáci budou volební právo žen napadat proto, že jsou slabší než muži. Nebo třeba jediným rozumným argumentem proti socialismu je, že každý člověk má mít soukromé vlastnictví. Jenže zoufalí antisocialisté se prozradí tím, že se pokusí tvrdit, že majetek smí mít jen pár lidí a to ještě jen v podobě obludných amerických trustů. Stejně tak je tu velké nebezpečí, že se moderní svět pustí do bitvy s paní Eddy na špatném terénu a dá jí tak (či spíš jejím jasnozřivějším náčelníkům) příležitost pochlubit se několika populárními úspěchy. Duchovní uzdravení existuje. O tom nepochyboval nikdo až na jednu ubohou generaci materialistů s cylindry na hlavách. Pokud to bude vypadat, že my stojíme na straně materialistů a paní Eddy na straně uzdravování, pak má šanci na úspěch. Člověk, kterého opustila bolest zubů bude vděčně pamatovat na léčitele a poněkud lhostejně smýšlet o vědci vysvětlujícím rozdíl mezi funkční a organickou bolestí zubů. Chápu a beru to, co paní Eddy dělá s lidskými těly. Vadí mi a protestuji proti tomu, co dělá s jejich dušemi.
Paní Eddy shrnuje podstatu svého učení v jedné charakteristické větě: „Abychom však mohli vejít do království je nutno vrhnouti kotvu Naděje za závoj hmoty do Šekiny, v níž nás Ježíš předešel.“ Nu osobně bych raději kotvu naděje zasel do brázd prvotní země, nebo ji po okraj naplnil vínem lidské vášně nebo kotvu naděje pobízel do cvalu ostruhami morální energie, nebo bych ji prostě lístek po lístku otrhal, nebo její jméno vyslovil hlásku po hlásce. Ovšem bez ohledu na to, kterou poněkud spletitou metaforu použijeme, je základní rozdíl mezi vyznáním paní Eddy a mým v tom, že ona svou kotvu vrhá do vzduchu, kdežto já spouštím kotvu tam, kam ji šmátrající lidské plémě obyčejně spouští, totiž do země. A už sama tahle skutečnost, že si naději představujeme v tak realistické a zakořeněné podobě je dobrým příkladem jak lidový náboženský smysl mířili vždy opačným směrem než křesťanská věda. Mířil od ducha k tělu a ne od těla k duchu. Naděje se považovala ne za cosi lehkého a smyšleného, ale za věc z kutého kovu vsazenou do kamene. Krátce řečeno, první a poslední omyl křesťanské vědy je, že se prohlašuje za náboženství čistě duchovní. Nu čistá duchovnost stojí proti samé podstatě náboženství. Všechna náboženství, prostá i vznešená, pravá i falešná měla vždy jednoho nepřítele, čistě duchovního. Na víře založené uzdravování existovalo od počátku světa, nikdy to ale nebylo uzdravování bez materiálního aktu či svátosti. Mohl to být starodávný kněz léčící svěcenou vodou nebo moderní lékař léčící obarvenou vodičkou. Ani v jednom případě se neobejdete bez vody. Může to být svrchní náboženství s chlebem a vínem nebo spodní náboženství s mločím okem a žabím prstem: v obou případech jsou podstatné správné matérie. Divoši mohou nad svými umírajícími vzývat své démony, ale dělají přitom ještě cosi jiného. Abychom k nim byli spravedliví, kolem svých umírajících tančí, nebo křičí, nebo jinak používají svá těla. Kvakeři (a mám na mysli ty opravdu obdivuhodné, staré kvakery) byli mnohem obřadnější, než jakýkoliv ritualista. Jediný rozdíl mezi ritualistickým farářem a kvakerem je v tom, že kvaker nosí své prazvláštní roucho pořád. Lidé zvláštní a vyvolení se obejdou bez lékaře, ne však bez oleje. Zas tak vyvolení a zvláštní nejsou.

Kniha sestavená panem Geoffrym Rhodesem je právě to, co bylo zapotřebí k ujasnění těchto faktů
těla a ducha. Když jsem býval chlapec, měli lidé ve zvyku mluvit o něčem, co označovali za konflikt náboženstvím vědou. Vracet se teď k tomu sporu a popisovat jej by bylo velmi únavné. Zhruba a stručně řečeno šlo asi o tohle: jisté tradice příliš staré, než aby se daly vysledovat ke svému počátku se dostaly do neurčitého střetu s theoriemi příliš novými, než aby je bylo možné ověřit. Mnohé z věcí, které existují tři tisíce let zapomněly na důvod své existence, jiné staré sotva pár let na ten svůj ještě nepřišly. Takový jsou dodnes víceméně veškeré vztahy mezi vědou a náboženstvím. Pravdy náboženství jsou nedokazatelné, fakty vědy jsou nedoložené.

Zrovna teď to vpadá, že mezi náboženstvím a vědou dojde k usmíření a kniha pana Rhodese je jeho dobrým ztělesněním. Už se nebudu přít o božském poslání paní Eddy. Myslím, že byla nadpřirozeně seslána na zem, aby všechny faráře a všechny lékaře smířila ve zdravé nenávisti vůči ní samé. Jak zjistíte v <em>Medicine and Church</em>, smíření mezi vědou a náboženstvím <em>existuje</em>. V této zajímavé knížce se všichni se duchovní tak blíží medicíně a všichni lékaři duchovním jak to jen lze a všichni mají jeden chvályhodný cíl, držet léčitele stranou. Kaplan sedí u lůžka z jedné strany a lékař z druhé, zatím co léčitel obchází kolem zmatený a rozhořčený. Oba postupují správně, protože jsou spolu ve skutečnosti navzájem spojeni. Tím spojením je jednota ducha a těla, jíž se léčitel rouhá. Kněz se může věnovat svému duchu a tělu jen trochu a lékař svému tělu a duchu jen málo, ale ona jednota je pro oba podstatná. U zbožných to může být samá modlitba a oleje jen troška, u vědců to může být spousta oleje (ricinového) a jen nepatrně modliteb. Ale žádné náboženství se nezříká svátostí a žádný doktor neodmítá pozornost, vnímavost a soucit. A činí dobře, když se spojí proti velké a hrozné heresi, že může existovat něco jako čistě duchovní náboženství.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s