Naše latinské vztahy

OUR LATIN RELATIONS

Je zvláštní, jak často může člověk slyšet uprostřed velmi starého a autentického anglického města poznámku, že vypadá jak cizí město. Naposledy jsem to slyšel včera, když jsem stál na hradbách ušlechtilého vrchu Rye, který shlíží na pláně kolem jako Mount St. Michael zapomenutá ve vnitrozemí. Většina lidí ví, že v Rye je středověký památník, který který lze téměř označit za středověké proroctví, proroctví o moderních věcech hroznějších, než cokoliv středověkého. Je to starobylá věž, která nejenže byla na mapách označena jménem Ypres, ale vždy se jí říkalo Wipers. A nic nemůže věc označit jako trvaleji národní, než to, když stoletími navzájem odloučení Angličané udělají u jednoho a téhož slova jednu a tutéž chybu a vysloví je stejně špatným způsobem.
V téhle maličkosti je obsažen paradox, který musíme pochopit, a to zvlášť nyní, pokud máme mít opravdu vlasteneckou zahraniční politiku. Je velmi smutné, že naše vyučování dějin bylo spíše odnaučování dějin, protože to bylo odnaučování tradice. Naše dějepisy nám tvrdily, že jsme Teutoni, naše legendy říkaly, že jsme Římané a jako obyčejně měly pravdu legendy. Nejenže je pravda, že Anglie není nikdy opravdově angličtější, než když je římská, ono platí i to, že nikdy není zdaleka tak anglická, jako když je francouzská. Abych se jen vrátil k nahodilému příkladu, kterým jsem začal. Nemůžete najít národnější, typičtější a tradičnější součást skutečné anglické historie, než samotné označení Cinq Ports. Je o to angličtější, že slovo cinq je francouzské a port latinské. Teutonský profesor plný nějakých hloupostí o „lidové řeči“ by mohl trvat na tom, aby se jim říkalo „Pět přístavů“ nebo (co já vím) „Pět děr“. Jeho verse ovšem bude méně populární a jen upjatější. Latinský prvek či živel byl vždy ten populárnější, což by nemuselo znít tak podivně, když si uvědomíme, že samo slovo „populární“ je latinského původu.
Naše spojenectví s Francouzi a Italy tedy není něco, co bychom měli podporovat jen kvůli posledním pěti letům. Je to něco, co je zapotřebí upevňovat kvůli poslednímu tisíciletí. Je to fakt, který skrývala historická nahodilost či nehoda, že jsme kvůli kvůli konkrétním rivalitám v konkrétních věcech bývali často protivníky Francie. Vždy jsme jí ale byli blíž, když jsme byli jejími soupeři, než Němcům, když jsme byli jejich spojenci. Rytíři jako Černý princ a Bertrand du Guesclin si byli mnohem podobnější, než si kdy byli navzájem podobní námořníci typu Nelsona s vojáky typu Blüchera. Města jako Rye jsou plná upomínek na boje s Francouzi, zejména ve středověku, na nájezdy tam a zpět přes úzké moře, při nichž byly kořistěny a získávány zpět zvony kostelů pobřežních měst a o opatovi z Battle známe smělé příběhy, které by stálo zveršovat do balad. Ovšem už sama skutečnost, že docházelo k těmto nájezdům svědčí o tom, že tu stála dvě pobřeží a vlastně dvojí námořníci, proti sobě. Jenže celá pruská válka stála na tom, že to byla vnitrozemská záležitost, kdežto celá anglická válka byla ostrovní záležitost. Aliance s Pruskem nebyla nikdy ani přirozená ani populární, byla zcela aristokratická a umělá. Ve srovnání s tím byla středověká válka zrovna tak přátelská jako středověký turnaj. A nebyla to specialita Francie, totéž platilo o všem, co označujeme za latinské- všem, co pozůstalo z římské říše. Latinci, i kdyby byli považováni za politické nepřátele, byli v lidové tradici pokládáni takřka za přátele. Když měli angličtí námořníci zrovna volnou chvilku pozpěvovali „Sbohem a na shledanou, krásné dámy španělské “ a to i tehdy, když se v čase práce věnovali ožehávání vousů ztepilých španělských gentlemanů. Děti s chůvami zpívaly v imaginativním triumfu „Dcera krále španělského přišla mě navštívit“, třebaže jejich alžbětinští rodiče zapalovali výstražné ohně a povolávali milice, jen aby zabránili tomu, aby je navštívil syn španělského krále, vznešený Don Jan Rakouský. Tisíc dětských říkaček a nesmyslných vět dosvědčuje ohromnou populární tradici, že jižní Evropa je svět, k němuž jsme náleželi. Náleželi jsme do systému, kde Řím byl sluncem a staré římské provincie planetami. Nikdy jsme neměli jít za meteorem z kosmické prázdnoty, za teutonskou kometou. Naše místo bylo v řádu a stráži hvězd, i když ty se navzájem mohou lišit ve své záři a slávě. Naše místo bylo vedle oné rudé hvězdy galské, které mohla docela dobře nést jméno Martovo, či vedle oné jitřní a večerní hvězdy, jíž sami Latinové nazývali Lucifer Vedle Itálie, světla světa, které poslední haslo a první se rozžíhalo při každém šírání dějin.

Latinská aliance se zakládá na našich dějinách, i když ne na našich historicích. Francouzi a Angličané, kteří spolu bojovali kolem oněch jižních přístavů, si byli také ochotni vzájemně pomoci a často si pomáhali. Nejenže často společně vyráželi na křížové výpravy proti Turkům, ale byli také kdykoliv připraveni vyrazit na křížové tažení proti Prusům. Chaucer byl nadmíru anglický, proto také zčásti francouzský a své ideální rytíře posílá do boje s pohany v Prusku. Froissart byl velmi francouzský, proto měl i velký respekt k Angličanům, a říkal, že Francouzi a Angličané jsou vždy zdvořilí a dvorní, zatímco Němci nikdy. Pravda je taková, že všechny staré anglické tradice, učené i legendární, rytířské i vulgární se shodly v jednom. Odkazovaly k římské kultuře, dokud jsme se nedočkali nových a velmi hrubých suchopárných vědátorů v devatenáctém století. Většinou to byli ješitové a puntičkáři a zhusta snobi, šlo totiž o dvorskou módu šířenou dvorskými básníky a dvorními kaplany. Podobala se ohromnému, ohavnému a pozlacenému německému pomníku, naštěstí se už zhroutila. Myslím ovšem, že není žádoucí, aby pouhé zdiskreditované trosky a veteš, které tu po ní zbyly nám měly bránit ve stavbě čehokoliv jiného.
Dokonce i pro hrůzném osvícení válkou se najdou lidé, kteří se nemohou zbavit dojmu, že je Prus pokrokový. Myslí si, že se je nyní na cestě pokroku proto, že nabírá nové věci. Ovšem chytat se nových věcí není žádný pokrok, právě tak bychom mohli trhat trávu z kořenů a tvrdit, že jí tím pomáháme růst. Severští barbaři vždycky brali nové věci, zejména ty, které patřily někomu jinému. Pořád to bylo jen zabírání nových věcí, ať už to dělali kapsáři nebo myslitelé. A ty nové věci provázala ještě jedna věc, nikdy se nedožily stáří. Barbaři následovali Ariovo učení právě tak, jak šli za Attilovými prapory. Na Attilu však dnes nikdo nevzpomene, protože všichni pamatují na Alfréda, a třebaže někteří moderní lidé neradi slyší o atanášovském krédu, k námitkám proti ariánskému krédu nemají příležitost. Nadšení polovičních divochů nic nevydrží.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s