Rostandova romance

Velký romantický dramatik a velký národní básník Francie, Rostand, zemřel téměř v den velkého národního triumfu. Dožil se toho, aby viděl, když použijeme jeho vlastní obrazivou heraldiku, jak zlatí galští a římští orli zahnali zpět černé orly Pruska a Rakouska. Náležel k příliš brzké generaci, než aby mohl zaujmout podobnou roli jako Pequy nebo Claudel v procesu, který vyhnal ptáky barbarské noci ze země slunečních orlů. Ovšem role, již sehrál ještě předtím docela stačí k tomu, aby si zasloužil použití příbuzné metafory, vzaté z jeho pohádkové ornitologické říše. Má zvláštní nárok užívat jako jeden ze svých titulů, ušlechtilé středověké jméno Chantecler. Docela dobře by mohl být v onom dřívějším soumraku supů a netopýrů označen za galského kohouta. Konec devatenáctého století byl v Evropě dobou pesimismu, a to zejména francouzského pesimismu, protože pesimismus byl stínem Pruska a prušáctví. Rostand byl skutečně kohout, který kokrhal před svítáním. Když přišlo bylo rudé jako krev, ale slunce vyšlo. Ovšem ona středověká kohoutí přezdívka obsahuje ještě adekvátnější kritiku. Slovo „jasný“ je vždy nápovědou pro Rostandovu zemi i pro Rostandovo dílo. Ve svých dekadentních dnech trpěl a do jisté míry i dosud stále trpí podivným omylem, že to co je jasné musí být i mělké. Ten omyl se zakládá především na falešných slovních obrazech a podobá se tajuplně nesmyslnému rčení, že tichá voda břehy mele. Opakuje se bez nejmenšího zřetele ke zjevné skutečnosti, že ta nejtišší a neklidnější voda se vůbec nehýbe. Leží v kalužích a to, že jsou pokryté kalem nic nemění na tom, že jsou mělké. Stejné tomu bylo i se severoněmeckými filosofiemi módními na sklonku devatenáctého století, kdy lidé věřili v hloubku kaluží jen pro jejich neprůhlednost. Když se Rostandovi dekadentní kritici pošklebovali jeho popularitě, ošklíbali se prostě jeho srozumitelnosti. Protestovali proti jeho schopnosti říkat, co si myslí tím nejpřímějším a nejvýmluvnějším způsobem. Hořce si stěžovali, protože nemyslel s německým přízvukem, což je skoro to samé jako vada řeči. Jednoznačnou nevýhodou v onom popleteném moderním světě, který si až dnes dnes postupně uvědomuje velikost Francie, byly i jeho důvtipem sršící dialogy. Nic nebylo víc a nesmyslněji podceňováno než důvtip, a to i tehdy, když se jeví jen jako bystrá hra se slovy. Bývá odbýván jako pouhé slovíčkaření, ovšem ve skutečnosti slovíčkaří, či spíše jen slova vrší, vážnější spisování. Žert je vždy myšlenkou, právě hluboce vážné a formální spisy mohou být vcelku doslova prosté myšlenek. Platí to o žertech, které jsou nejen docela hrou se slovíčky, ale hrou docela vulgární. Dobrá slovní hříčka, ba i ta špatná, je intelektuálnější než pouhé vršení mnohoslabičných slov. Člověk, údajně prehistorický člověk, který vymyslel větu „Kdy nejsou dveře dveře? Když jsou otevřené,“ (anglická slovní hříčka When is a door not a door; when it’s ajar kombinuje dva významy. Ajar znamená otevřené, rozražené, a jar by byla láhev – proti a door dveře. Pozn překl) vynaložil značné a úspěšné myšlenkové úsilí k volbě výsledné kombinace. Ovšem i pruský profesor by se mohl do podobného problému pustit. „Kdy už dveře nejsou dveře, tehdy kdy jejich dveřnatost spíše potenciální než jsoucí a když se jejich relativní dveřnatost poměřuje s evolucí dveří z oken a světlíků, jejichž přibližování nové funkci etc. etc.“ a pruský profesor může takhle pokračovat dál a dál a nikdy se nedobere konce, protože nikdy nedojde k jádru věci. Hříčka či hádanka v tomto smyslu nemohou být nikdy podvod či padělek. Skutečná moudrost může být lepší než skutečný důvtip, ale falešné moudrosti je podstatně víc než falešného důvtipu.

To bezprostředně platí právě o Rostandovi, který měl velmi skutečný důvtip, ovšem důvtip velmi poetického a někdy i epického řádu. Je velmi charakteristické pro něj a velmi matoucí pro jeho kritiky, že byl velmi výřečný i tehdy, když výřečnost a důvtip odmítal. Ve scéně z <em>Cyrana z Bergeracu</em>, kde hrdina jménem svých přátel horlí proti strojenosti a afektovanosti hrdiny užívá docela přirozeně věty dotýkající se vyprchání pravdy ve vyumělkované terminologii. „Et que le fin du fin ne soit la fin des fins.“ Je to v tom i hříčka i hrot a je to věc, v níž by bylo velmi snadné být horlivý a bezcílný. Když filosof mluví o cílech, nikdy nemusí k žádnému dojít a to právě proto, že nemusí nikoho bavit, vlastně po něm ani nikdo nepožaduje, aby si cokoliv doopravdy myslel. Každá stránka, každý odstavec, ba každá řádka Rostandových her se podobnými hroty jen ježí a každý z nich představuje věc a slovo stejně vtipně jako významné. Pokud si nějaký kritik myslí, že je bylo snadné vyrábět po stovkám, je tu jedna velmi snadná zkouška, ať zkusí vymyslet jednu, Když se pokusí dát dohromady jeden žert v tomto smyslu, přistihne se nejspíš přitom, že vůbec poprvé přemýšlí. Ono, když na to přijde, úkol vymyslet jednu z hříček na úrovni těch lepších z <em>Punche</em> nebo <em>Hood’s Annual</em> by stačil k tomu, aby uvedl do rozpaků většinu skeptiků, kteří se v teutonských školách učili považovat cokoli kreativního za cosi chaotického a ohromného, protože neurčitého. Pro moderního „myslitele“ je snazší vymyslet si stovku problémů, než sestavit jednu hádanku. Když totiž bude vymýšlet hádanku, musí vymyslet i odpověď. Rostandova dramata byla plná odpovědí, třebaže při povrchním pohledu mohly vypadat jen jako zvučné repliky. V baladě o souboji hrdina říká, že mečem bodne na závěr poslání, ale vypadá to, jako by cosi takového přicházelo pořád na konci každého verše. Ovšem tahle odseknutí jsou ve skutečnosti mnohem víc, než povrchní výpady, protože zvučí dogmatem, potvrzením a jistotou a tedy triumfem. Tato bystrost a důvtip jsou bystrostí a důvtipem hrdinským a Rostand byl zcela přísně přesný, když v podtitulu Cyrana označil za hrdinskou komedii. Byla napsána v údobí příliš pesimistickém, než aby se vzmohlo i jen k hrdinské tragedii. Nabude na hodnotě v mužnějším čase, kdy bude vzduch pročištěn velkou křížovou výpravou. Rostandova poesie jistě přetrvá. Možná nepřetrvá mezi tou úplně největší poesií a to právě proto, že konal spíše službu polnice než lyry. On sám ovšem mohl velmi dobře sdílet vkus a styl svého hrdiny a dávat přednost čemusi, co je ještě ušlechtilejší než vavřín a zůstane jako pírko na jeho čapce.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s