Přání

Myslím, že většina z nás se už bavila starou a rýpavou představou, jakpak by se asi básníci či řečníci cítili, kdyby se jim splnila jejich přání. Takového básníka by nemálo překvapilo, kdyby mu najednou z lopatek na zádech vyrašila (poněkud nedostatečná) křídla holubice. A mám jakýsi dojem, že i děcko, které se s brekem dožaduje měsíce by bylo poněkud vyplašené, kdyby se najednou zřítil z nebe, jako obrovitá sněhová koule, drtil lesy i města, zastínil hvězdy a způsobil tmu na zemi, již dosud osvěcoval. Shelley byl vznešeně pohnut, když si přál být mráčkem hnaným divokým západním větrem, ale i Shelley by byl dosti znepokojen, kdyby se náhle ocitl ve vzduchu vzhůru nohama, jen co by napsal takový verš. Řekl bych, že by si i trochu oddechl, kdyby pak dopadl do trní a hloží života a ještě trochu krvácel. Když lidský slavík Keats ležel a poslouchal slavíka opeřeného projevil silnou touhou důkladně se napít červeného vína. Věřím, že v tom přesně analysoval své pocity. Když však pokračoval vysvětlením, že je silně nakloněn tomu přát si, aby byl mrtev, pak docela vážně pochybuji, že je pořád stejně přesný a vůbec si nejsem jist, že by se mu skutečně líbilo „zesnout s půlnocí“, i kdyby „bez bolesti“. Tvrdím, že podobné skeptické fantasie potkaly většinu z nás, skutečným milovníkům krásnou poesii nekazí, jen si ji přisolí dobrou náladou a lidskou blízkostí. Opravdu krásné věci jsou možná tím jediným, o čem můžeme žertovat v naprostém duchovním bezpečí. Člověk nemůže urazit báseň, leda tím, že by se bál parodie.
Myslím ovšem, že tahle obecně lidská záliba v nespoutaných přáních, která se zklamávají svým naplněním má ještě jinou a podivnější příčinu. Je to ide velmi běžná, samozřejmě, v lidové tradici: v příbězích o králi Midasovi, o černém pudingu, o přezůvkách štěstěny. Osobně mám dojem, že nehledě na zklamání by byl svět, kde se člověku splní každé přání, by bylo nepříjemné místo k životu. Takový svět by se příliš podobal snu a sen příliš noční můře. Ego by bylo příliš velké pro vesmír, byla by otrava být až tak moc důležitý. Myslím, že ta moje poetická potěšení plynou do značné míry z jisté pohrdlivé lhostejnosti ke skutečným věcem. Deméter seschla v obilných polích, já mám obilná pole rád, protože rostou mně navzdory. Alespoň tedy mohu položit ruku na srdce, že nikdy žádné obilné pole nevyrostlo s mou pomocí. Ajax vzdoroval blesku, ale já mám blesky rád, protože vzdorují mně. Mám potěšení a radost z hvězd a slunce, či stromů a moře, protože existují bez ohledu na mně a jsem přesvědčen o tom, že je to dojem, který je u kořenů každého druhu skutečné romance, která působí, že život není nočním bludem, ale jitřním dobrodružstvím. Koneckonců právě střety okolností působí, že jsou lidé nejvíce na živu. Když s protivníkem lámeme kopí je celá romantika v tom, že se kopí láme. Láme se, protože je skutečné, nemizí jako elfí kopí. A dokonce i tehdy, kdy je v pravé poezii prvek čehosi podivuhodného či nemožného, je současně přítomný i prvek odporu, skutečnosti a šoku. Nejskutečnější poetickou nemožností je neodolatelná síla střetající se nepohnutelným pilířem. Až na to přijde, nastane konec světa.
Je samozřejmě pravda, že divy, dokonce i divy proměnění ilustrují a doprovázejí ty nejvznešenější historie a tradice. Měli bychom si ale všimnout poněkud zvláštního rozdílu, který instinkt lidových legend v téměř každém případě dodržuje. Divy činěné dobrými lidmi, světci a přáteli lidí se představují téměř vždy v podobě obnovy věcí či lidí do jejich náležité podoby. Sv. Mikuláš, patron dětí najde vroucí kotel v němž byly dvě děti rozvařené do jakési irské omáčky. Děti přivede zázračně zpět k životu, protože mají být dětmi a ne irskou omáčkou. Ale neudělá z dětí anděly a z oficiálně šířených a propagovaných hagiografií si nic takového nepamatuji. Jestliže byla žena slepá, dobrý divotvůrce jí vrátí zrak, když bude muž kulhavý, vrátí mu nohu. Ovšem myslím, že nepřijde k chlapíkovi a neřekne mu: „Ty jsi tak dobrý, že bys vážně měl být ženou“, ani ženě neřekne: „Ty vypadáš tak udřeně, je načase, abys sis užila volna jako muž. Netvrdím, že není výjimek, ale takový je obecný tón příběhů o dobré magii. Ovšem lidové příběhy o zlé magii jsou na druhé straně plné obzvláště té myšlenky, že zlo mění a ničí osobnost. Černá čarodějnice promění dítě v kočku nebo ve psa, zlý černokněžník drží prince zajatého v podobě papouška, nebo princeznu v podobě laně. V zahradách zlých duchů stojí lidské bytosti ztuhlé v sochy nebo připoutané k zemi jako stromy. Ve vší takové instinktivní literatuře je upření identity samým podpisem Satanovým. V tomto smyslu platím, že Bůh je Bohem věcí, tak jak jsou –nebo alespoň tak, jaké měly být. A myslím, že něco z tohoto zdravého strachu ze ztráty vlastního já skrze nadpřirozeno je za rozšířenou dojmem a pocitem ze tří přání. Dojmem, který říká, Thackerayovými slovy:

Fairy roses, fairy rings
Turn out sometimes troublesome things. (Pohádkové růže, prsten víl/bývají někdy samá svízel )

Možná to bude vypadat jako hodně podivný přechod, ale tahle schopnost vidět, že tu stojí strom, bez ohledu na mně či vás či nám navzdory, že stojí na Bohu a své vlastní stromovitosti, má právě nyní velký význam v praktické politice. Jsme v prudkém střetu s velkou spoustou věcí, z nichž některé jsou skutečnými věcmi a všechny jsou skutečnými vírami. Ty věci musíme nahlížet objektivně, jako strom, a chápat, že existují bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo ne. Nesmíme se pokoušet je proměnit v cosi jiného jen hnutím vlastní mysli, jako bychom byli čarodějnice. Myslím si třeba, že od oranžistů je veskrze hloupé, že budou pronásledováni, pokud bude mít Irsko samosprávu. Myslím si však také, že ještě hloupější je myslet si, že si právě tohle oranžisté nemyslí. Je hloupější nevidět, že člověk může z pušky nebo z kanonu vystřelit jak kvůli předsudku, tak na základě ideálu. Nesouhlasím s oranžisty, ale nemohu říct, že bych nesouhlasil s nacionalisty, ani jedno ale nepopírám. Jsem příznivcem labouristické revolty, nesympatizuji s feministickou vzpourou, ani jednu ale nepopírám. A právě tyhle dvě poslední tendence se dokázaly hrubě a tvrdě střetnout s jinou realitou, s kněžími irské starobylé lidové víry. Té katastrofy se jim podařilo dosáhnout ne proto, že to vyznání nesdílely, ale proto, že nedokázaly uvěřit, že by v ně někdo vůbec mohl věřit.
Nu, můžete se rozhodnout, že svůj život prožijete v čarodějnickém snu, v němž budou všichni vaši nepřátelé proměněni v něco jiného. Můžete vytrvale tvrdit, že kněz je jen papoušek a sufražetka vždy jen zatoulaná laň, pokud to ale uděláte, pak mám dřív nebo později do hlavy vleze, co to znamená nepohnutelný pilíř.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s