Futuristé

Pořád se najdou lidé, kteří mluví o futurismu, i když bych si myslel, že je to dnes už věc minulosti, rozmetaná výbuchem vlastního hloupého muničního vlaku pokrokové theorie. Pokud by člověk věřil, že svět je kulatý jen proto, že jeho babička tvrdila, že je plochý, stačilo by dalšímu člověku jen říct, že svět je spirála, aby byl pokrokovější blbec, než ti dva. Ovšem svět má koneckonců jen jeden tvar a ne jiný (je mi v zásadě jedno který, ale jistě je jeden) a ten bude stejný, i když už my všichni budeme po smrti a byl byl by takový, i kdyby nikdy nežil ani jediný červ a nerostl ani jediný plevel. A docela mě baví, že právě agnostici, kteří pořád ještě citují Galileovu větu o Zemi „a přece se točí“, jsou právě ti, kdo mluví tak, jako by se pravda mohla lišit věk od věku—jako by celý svět měl jiný tvar, když vy nebo já zrovna přijdeme na jiné myšlenky. Pokrokáři tohoto druhu nemohou o zemi říct „a přece se točí“, leda v tom smyslu, že si s ní mohou kopat jako s míčem, nebo ji vlastními prsty zastavit jako Jozue zastavil měsíc. Mohou přírodu ovládat jako čarodějnice, ale nemohou se na ni odvolávat jako Galileo. Nemají žádný trvalý objektivní fakt, kterého by se mohli dovolávat. V theorii pokroku není Galileova astronomie o nic nesmrtelnější ne Galénova medicína. Ve futuristických spekulacích, esejích, přednáškách, knihách atd. se dají najít dvě nebo tři zajímavé myšlenky, vlastně futuristé mohou být zajímaví prakticky v čemkoliv, vyjma jejich obrazů. A v tom je potíž všech podobných hnutí, chybí jím konečné naplnění. Nebudu to říkat urážlivě, třeba tak, že dokáží napsat krásný projekt, ale nemají žádné peníze na jeho uskutečnění. To na mysli nemám. Řeknu to básnicky: je tu spousta krásných listů a květů, ale žádné ovoce. Je tu tolik listů učenosti, že by to naplnilo knihovnu, květů řečnictví tolik, že by to parlamentu stačilo na celé zasedání. Všechno se to týká obrazu, jen obraz žádný nevidět. Tak přední anglický futurista pan Nevinson vysvětlil, že obrazové umění má být na přírodních faktech stejně nezávislé jako umění hudební, nemá napodobovat, ale promlouvat. Pokud jde o hudbu, je to poznámka samozřejmě pravdivá a docela povědomá. Tři noty piána nám jistě mohou vehnat slzy do očí, když nám připomenou zesnulého kamaráda, třebaže první zvuk jistě není ten, který vydával, když hvízdal na svého psa, ani se druhý nepodobá tomu, když si sundával boty a třetí nepřipomíná jeho smrkání. Možná ty tři noty netvoří žádný zvuk, který kdy vydal, možná byl podobně jako řada výtečných lidí amuzikální—sám jsem také amuzikální. Jak říkám, mohl být amuzikální, ale hudba ho může vyjádřit a vystihnout. To je zajímavý fakt , ale jen jeden a kdyby se pan Nevinson zamyslel nad pár dalšími, došlo by mu, jak mělká jeho filosofie umění je.
Jenže pan Nevinson a futuristé v životě žádný fakt neviděli, proto pevně svírají tenhle a peláší za autem pokroku jako posluhovačka běžící s dítětem v náručí za autobusem. Uvažují takhle: tak jak přítelova oblíbená píseň vyvolá vzpomínku na něj samotného, i když neobsahuje nic z jeho bručení, chrchlání nebo kýchání, tak jeho portrét lépe připomene jeho podobu, pokud nebude obsahovat ani stopu po jeho očích, nosu, ústech, vlasech (pokud je měl), mužském pohlaví, antropoidním o či vzpřímeném postojj či jakékoliv jiné zvláštnosti, podle níž ho jeho přátelé měli ve zvyku rozlišovat od pouliční lampy či velryby, nebo od díla stvoření jako takového. Pan Nevinson tvrdí, že ty nejpalčivější a nejvášnivější emoce (asi ty které si spojujeme s přátelstvím, ba s láskou) lze přiblížit rovinami, matematickými proporcemi, libovolnými či abstraktními barvami, uspořádáním čar a vůbec všemi věcmi, které instinktivně spojujeme s koberci či rovnou s voskovaným plátnem. „Je možné,“ říká. Je. Není to vnitřní rozpor. Pokud ale řeknu: „Je možné uspořádat rajče, deset perleťových knoflíků, výtisk druhé a poslední číslo týdeníku Celní a daňová reforma, jednu dřevěnou nohu, tří levé boty a děravý pytlík tak, že to vašeho nejhoršího nepřítele přiměje, aby vám dal milion liber kvůli špatnému svědomí,“ pak pokud jste monista a blázen odpovíte, že to možné není. Pokud jste ale agnostik a křesťan, odpovíte, že jste to zkoušeli se svým nejhorším věřitelem a nefungovalo to. Stejně tak na něj nezapůsobí roviny, úhly a abstraktní barvy. Nezapůsobily by na vás, nepůsobí na mě, nehnou s nikým. A důvod je prostě v tom, že tihle filosofové, podobně jako mnoho moderních filosofů, nemají dost trpělivosti podívat se, co to vlastně berou za danou a hotovou věc. Už jste někdy viděli, jak se někomu nepodařil skok do výšky protože si nezval dostatečný rozběh? Tak je to s moderním myšlením. Je si natolik jisto tím, kam míří, že ani neví odkud jde. Ten docela prostý omyl je v tomhle. Jediné, co víme o věcech, kterým říkáme umění je, že pokud jsou dobré, pak hnou duší poněkud podobným způsobem. Jejich kořeny v civilisaci či divošství jsou natolik odlišné a tak temné, jejich vztahy k užitečnosti a praktickému životu tak ohromně kontrastní, pouhý čas či prostor, který obsazují je pokaždé tak nepřiměřený, psychologická vysvětlení samotné jejich existence jsou pokaždé tak nedůsledné, rozporné a anarchické, že prostě nevíme, zda v každém konkrétním bodě máme hájit jedno umění nebo jiné. Víme málo a tím to končí. Mnozí kupříkladu srovnávali klasickou poesii a klasickou architekturu a každý, kdo kdy pocítili panenskost a důstojnost jednoho či druhého ví, co takové srovnání znamená. Milton mluvil o „budování“verše a zdá se, že nikdo nedokáže mluvit o sonetu, aniž by nezačal o mramoru. Ovšem technicky vzato je ta analogie jen takový nápad. Naložte s ní na okamžik, tak jak pan Nevinson nakládá s analogií mezi hudbou a malbou a bude to čirý, pošetilý a nesmyslný futurismus. Kdo by popíral, že výška, nebo dojem výšky, patří k účinkům architektury? Kdo kdy nečetl, neřekl, nebo nepocítil, že nějaká zeď vypadá jako příliš velká, než aby byla dílem smrtelníků, že nějaká kupole jakoby okupovala nebesa, nebo že nějaká věž jako by na něj útočila z oblohy? Kdo ovšem kdy, na druhé straně, řekl, že jeho sonet byl otištěn výš na stránce, než sonet někoho jiného? Kdo kdy chválil či haněl báseň podle toho kolik má veršů na výšku? Kdo kdy řekl: „Můj sonet zabral pět svazků Timesů, ale přál bych vám to vidět nalepené celé dohromady“? Kdo kdy se chlubil „Napsal jsem nejdelší triolet na světě“?
Vzorec, kterým mi pan Nevinson ukáže mě dožene k slzám a k tomu, abych to nazval obrazem týž den, kdy mě přiměje přečíst dvě stě úvodníků v Times a to jen tím, že je nazve věží. Mají s věží mnoho společného: jsou dlouhé, jsou symetrické, všechny jsou postavené z těch samých starých cihel, někdy stojí zpříma jako věž Giottoa, mnohem častěji se hodně naklání jako věž v Pise, vůbec nejčastěji se úplně svalí, jako věž v Siloe. Takové abstraktní nápady může člověk dovádět až do nekonečna, ale zůstává tu prostá skutečnost a to skutečnost smyslů. Co nestrmí vzhůru, není věž. A futuristický obraz není obraz, protože nezobrazuje. Proč se některé umění obejde bez tvarů, jiné beze slov a ještě další bez pohybu, a ještě jiné bez masivnosti a proč je každá z těch vlastností pro to či ono umění nutná—tomu všemu porozumíme, když pochopíme co je to je umění. A nemohu říct, že by nám k tomuto pochopení futuristé nějak moc pomohli.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s