Evoluce Emmy

Mezi četnými příznivými hodnocení génia Jane Austen, jemné význačnosti jejího humoru, vnímavé důvěrnosti její satiry a snadné přesnosti jejího neokázalého stylu, která se objevila u příležitostí stého výročí jejího úmrtí, se docela přirozeně opakuje jeden postřeh, že totiž téměř nebyla dotčena prudkou a vysoko strmící politikou své doby. Samo o sobě je to sice pravda, ale snadno to lze použít i k naznačování pravého opaku pravdy. Je pravda, že se Jane Austenová nepokoušel hlásat a učit žádnou historii či politiku, není ovšem pravda, že bychom se od ní žádné historii či politice nemohli přiučit. Jakékoliv dílo tak svérázně inteligentní a zejména jakékoliv dílo tak lidského a moudrého druhu, nám jistě dokáže říct mnohem víc, než mělčí studie pokrývající větší plochu. Nebudu se příliš věnovat některým pouhým konvencím a formám konversace, protože u nich nejenže není jisté, zda je změna důležitá, ale není ani jisté, že je konečná. Názor, že je něco staromódní je sám o sobě módou a brzy může být módou starou. Viděli jsme to už mnohokrát u ženského odívání, má to ovšem v lidské přirozenosti hlubší zakotvení. Pravda je taková, že frázi lze vyvrátit tak, že ji použijeme, aniž by ve skutečnosti byla mylná, a může být vyčpělá, aniž by byla doopravdy pompézní. Ti, jimž slovo připadá jen opotřebované se neumí podívat ani dopředu, ani dozadu. Znám dvě básně dvou irských básníků, ze dvou různých století, v podstatě na stejné téma, totiž milence prohlašujícího, že jeho láska přetrvá pouhou oblibu krásky. První je od pana Yeatse a začíná slovy: „Though you are in your shining days“ (Třebaže jsi ve dnech ještě zářivých). Druhou napsal Tom Moore a začíná „Believe me, if ·all those endearing young charms“ (Věřte mi, pokud všechny ty rozkošné půvaby mládí). Jazyk druhé nám přijde směšně květnatý a přezrálý, ale Moore nebyl směšný ani zdaleka. Věřte mi (jak by sám řekl) nebylo to žádný básnílek, který by sepisoval nějaká otřepaná slůvka o lyře ztichlé a srdci pukajícím pro svobodu. A pokud budou angličtinu jednou cizinci číst jako klasický jazyk, nejsem si jist jestli „rozkošné“ nepřetrvá jako lepší slovo než „zářivé“, nebo že dokonce (po nějakém opakování a reakcích) nemusí vypadat tak strojeně a vypjatě, když řekneme „zářivý, spíš než „blýskavý“. Přitom i pan Yeats je velký básní, jak jsem to o něm řekl minulý týden, jenom to tiskař, nebo ko, změnil na „dobrý“–tajuplně uměřená úprava.

Podobně, když chce některá z hrdinek Jane Austen říct, že hrdina je správný chlapík, vyjádří důvěru v to, co označuje jako „jeho cenu“. Její mladší moderní čtenáři se z toho mohou zbláznit a přece je ten pojem popravdě mnohem filosofičtější a věčnější než slova, která sami používají. Nejspíš by řekli, že byl „fajn“ a Jane Austen by tím byla vskutku pomstěna. Nejlepší z jejích hrdinů Henry Tilney sám totiž předvídal a soptil proti zbytečné všudypřítomnosti toho slova. Jako prorok své doby čistého rozumu měl vidění budoucího pádu lidské mysli.

Negativně nahlíženo je samozřejmě je samozřejmě historické poučení z Jane Austen nesmírné. Nejvíce dobová byla si v tom, že byla naprosto nenáboženská. Samotné její ctnosti se třpytí v chladném svitu slunce one velké sekulární epochy mezi středověkým a moderním mysticismem. V jejím drobném mistrovském díle Northanger Abbey je její historické nevědomí samo o sobě kusem historie. Catherine Morland totiž měla pravdu, jak už to tak u mladých a romantických lidí bývá. V Norhanger Abbey by spáchán skutečný zločin. Naznačuje to už samotné jméno opatství. Zásadním zločinem šestnáctého století bylo barbarské zabrání všech chudinských institucí, aby se staly soukromým majetkem boháčů. Je divné, že jméno zůstalo, je ještě divnější, že zůstává bez povšimnutí a naplnění. Bylo by nám divné, kdybychom k někomu domů přišli na čaj a domu se pořád říkalo kostel. Překvapilo by nás, kdyby měl nějaký gentleman loveckou chatku v Claybury a mluvilo se oní jako o clayburské katedrále. Ovšem ironie osmnáctého století spočívá v tom, že i když měla Catherine zdravý zájem o zločin, přece nikdy skutečný zločin neodhalila a že o Norhtangeru nikdy vážně neuvažovala jako o opatství i když jej ponejvíce považovala za starožitnost.

Její velikost a to jak osvětluje dějiny a politiku lze, podobně jako tomu je u Shakespeara, vidět z negativního i positivního pohledu a to proto, že osvětluje vše. Rozuměla každé složitosti vyšší střední třídy a nižší šlechty, které měly tvořit tolik z myšlenkového života devatenáctého a dvacátého století. Tvrdí se, že ignorovala chudé a přehlížela jejich mínění. Ano, to je pravda, ale nebyla v tom o nic horší než všechny naše vlády a všechny zákony schválené naším parlamentem. Alespoň a přinejmenším je ignorovala důsledně a ignorovala to, o čem nic nevěděla. Světu by bylo lépe, kdyby i jíní pracující třídu ignorovali, dokud by jí nerozuměli. Nebyla sociologicko badatelkou, chudé nestudovala. Ovšem studovala badatele, nebo aspoň ty sociální typy, z nichž se posléze stávali badatelé zabývající se chudinou. Svou vlastní třídu znala a neměla o ní ilusí a její pečlivé vylíčení marností, snobství, a patronací vrhá mnoho světla na pozdější problémy. Zabývala se lidským srdcem a právě to, co z lidského srdce vychází, filantropie, výkonnost, organisace a sociální reforma, poskvrňuje národ. A pokud se naši slabší bratří stále podivují nad tím, proč bychom měli v Týdnu dětí nebo sociální práci hledat nějakého nebezpečného ducha, jehož se i jeho nejlepší přívrženci budou těžko zbavovat, pokud pochybují o tom, jak lze takové nebezpečí smířit s osobní jemností idealismem tolika žen, které v těchto oblastech pracují, pokud se domnívají, že vybraná slova a či třeba i vybrané city zaručí respekt k osobnosti chudých, pak myslím nemohou udělat nic lepšího, než si sednout a začít, jistě ne poprvé, číst Emmu.

Všechno, co se od té doby přihodilo se totiž docela dobře dá nazvat Evolucí Emmy. Ona jedinečná a mohutná instituce zvaná anglická lady se věru stala mnohem veřejnější institucí, to znamená, že se stejných omylů dopouštěla v mnohem větším měřítku. Měkčí vybíravost a jemnější pýcha vybranější hrdinky z osmnáctého století může působit, že se jeví v porovnání jen jako stín. Bude znít krutě, kdy řekneme, že zrušení Harrietiných prostších zásnub, připomíná a předznačuje nerozlišující vývoj rozvodu pro chudé. Bude znít děsivě, když budeme tvrdit, že Emmino drobné dohazování v sobě mělo zárodek eugenického moru. Je to ale pravda. Jemně, spravedlivě a s pochopením, s dobrým úmyslem, který ji zbavuje obvinění z běžného cynismu, vyhledává velká spisovatelka pramen omylů své hrdinky i mnoha našich omylů. Tím pramenem je filantropie, ba velkorysost, tajně založená na uhlazenosti. Emma Woodhouse byla bystrá, byla to dobrá žena, jedinec s právem na vlastní názor, ale to jak jednala bylo způsobeno tím, že byla lady a to přesto, že na takové jednání měla právo. V literatuře zosobňuje celé plémě anglických dam pro které je faktickým náboženstvím vytříbenost. Nárok na právo dohlížet na společenské záležitosti kolem sebe oa uspořádávat tkvěl v její vytříbenosti, ani nepřipustila, že s tím mělo něco společného to, že je bohatá, ve skutečnosti to s tím ale mělo společného všechno. Kdyby byla ještě mnohem bohatší, kdyby měla jedno z velkých moderních nedozírných jmění, kdyby měla širší moderní možnosti (pro bohaté), pak by cítila povinnost jednat v širším moderním měřítku, měla by veřejného ducha politickou sílu. Zabývala by se tisíci Roberty Martinsy a tisíci Harrietami Smith a kolem všech by nadělala týž zmatek. To je to co máme na mysli, když přijde Týdny dětí a podobné věci—a pokud by se v příběhu vyskytlo dítě pak by slečna Woodhouse dohlédla na všechny jeho vzdělávací potřeby zcela brilantně a jasnozřivě. A netvrdíme, že všechnu práci odvede paní Pardiggle, ale naopak tvrdím, že mnoho obstará slečna Woodhouse. Ale obstará to proto, že je to slečna Woodhouse a ne Martha Muggins nebo Jemina Jones, protože lady Štědrá je v první řadě lady a ze své štědrostí rozděluje všechno možné, vyjma svobody. Říká se, že v románech slečny Austen je pár stop francouzské revoluce, ovšem pár jejích stop bychom věru našli v zemi slečny Austen. Situace, již jsem popsal, byla zcela zvláštní tím, že nový sentiment humanitární sentimenent se objevil tehdy, když starý sentiment aristokracie ještě nepominul. Lidé společensky nadřazení ve skutečnosti nepozbyli žádných starých privilegií a nabyli nových, včetně toho, že byli výše postavení ve filosofii, filantropii, stejně tak jako v bohatství a vytříbenosti. Jejich tajným bezpečím neotřásla žádná revoluce, ani jim nehrozila nesmírným nebezpečím, že by stali toliko lidmi. Proto není jejich sociální reform ničím jiným, než výsledkem rostoucího neklidu jejich vytříbenosti. A právě v této staré konversační komedii lze nalézt mnohem jasnější pojednání o onom pouhém neklidu bohatých z doby, kdy se teprve poprvé pohnul na svých polštářích, než v mnohem ambiciosnějších knihách o problémech a o politice. Jane Austen popsala úzkou třídu, ovšem popsala ji tak pravdivě, že nás může naučit mnohému o jejích pozdějších dobrodružstvích, kdy jako třída zůstala dál úzká a rozšířila se jen jako sekta.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s