Úkol a povinnost historika

Většina z nás hodně doplácí na to, že veškeré poučená z dějin čerpáme z oněch zestručnělých dějepisných knížeček, používaných ve většině veřejných i soukromých škol. Je to poučení nedostatečné—a to zejména tehdy, když si je nevezmeme. To druhé byl věru i můj případ a to málo, co jsem se o historii od té doby naučil, jsem našel při listování skutečnými knihami a při procházkách krajinou. Ale strohá shrnutí z oněch malých dějepisů nám dosud vládnou a občas nás zavádí na scestí. Celý problém koření v tom, že existují dva zcela odlišné účely historie: tím vyšším je její použití pro děti, tím druhým a podřadným je pak užití pro historiky. Tím nejvyšším a nejušlechtilejším, čím se historie může stát, je dobrý příběh. Tehdy oslovuje hrdinské srdce všech generací, věčné dětství lidstva. Takové příběhy, jako jen ten o Vilému Tellovi, lze vyprávět o jakéhokoliv epoše, protože pro jeho pýchu a hrůzu není žádný barbarský nástroj dost hrubý, ani žádné vědecké náčiní dost vypracované. Lze jej vyprávět o prvním pazourkovém hrotu šípu i o posledním modelu kulometu, smysl zůstává pořád jeden a týž, je právě tak věčný jako tyranie a otcovství. Nu a všude tam, kde najdeme v dějinách tuhle funkci dobrého příběhu, vyprávíme jej dětem jen proto, že je to dobrý příběh. David a pohár vody, Regulus a atque scibeat, Jana z Arku líbající kříž z kopí či Nelson zastřelený se všemi svými hvězdami: to vše v dítěti rozechvívá dávné srdce jeho rasy a to je také vše, co je potřeba. Změny kostýmů a místního koloritu nic neznamenají, a na tom, že v ilustrovaných Biblích našeho dětství byl David oblečen skoro jako Regulus, v římském kyrysu a sandálech nezáleželo o nic víc, než na tom, že ve středověkých iluminovaných Biblích býval zase oblečen skoro jako Jana z Arku v kápi či přílbě s hledím. Pro budoucí doby bude lhostejné, pokud na obrázcích bude Jana z Arku spálená v azbestové peci nebo Neslon umírající s cylindrem na hlavě. Pro dětinské a věčné užití historie to bude dál historie hrdinská.

Úkol a práce historiků jsou docela jiné. Na nich je, aby nejen pamatovali, že lidstvo bylo moudré a velké, ale musí chápat i ony zvláštní způsoby jeho slabosti a pošetilosti. Historikové mají za úkol vysvětlovat ono hrozné tajemství skrývající důvody, proč se vůbec módy dostávají do módy. Musí analysovat onen jižanský sochařský instinkt, který tvaruje římský kyrys podle svalů lidské trupu či onu symbolickou výstřednost a rozmařilost, která v pozdějším středověku vypustila celý zvěřinec na hrudi, přílbice a štíty. Musí, jak nejlépe dokáží, vysvětlovat, jak vůbec člověk přišel k nošení cylindru a jak vůbec kdo přišel k tomu, že musel snášet azbestovou pec.

Nu i jen pouhé příběhy o hrdinech patří k náboženské výchově, mají nás naučit, že máme duši. Zato bádání historiků nad výstřednostech každé epochy patří jen k politickému vzdělávání a má nás naučit vyhnout se jistým nebezpečím nebo řešit jisté problémy ve složitostech praktických záležitostí. Prvořadou povinností kluka je obdivovat slávu Trafalgaru, První povinnosti dospělého muže je pochybovat o jeho užitečnosti. Je jedna věc, zda byla bitva u Trafalgaru dobrá věc jako episoda v zápase mezi Pittem a francouzskou revolucí. A je docela jiná věc, že to byla nesporně dobrá věc v onom nesmrtelném boji mezi synem člověka a všemi nečistými duchy lenosti a zbabělství. Lidská moudrost se totiž s každým věkem mění, uvážlivost člověka se musí vyrovnat s trvale se měnícími tvary a podobami nepohodlí či dilemat. Bláhovost člověka je ale nesmrtelná, je to oheň ukradený z nebes.

Nuže, ony malé příběhy, které jsme se naučili jako děti, měly být zčásti zkrátka insipirativními povzbuzujícími příběhy. Byla to převážně povídání toho druhu jako to o Alfrédovi a koláčích, nebo Eleanor a otrávené ráně. A nic dalšího jsme se učit neměli.. Malé děti se nemají učit nic jiného než legendy, jsou to totiž všech zdravých mravů a způsobů. Nebyl bych ale přísný, nevylučoval bych nějaký příběh jen proto, že je pravdivý. Ale trval bych v každém případě na tom, že ten příběh sice nutně nemusí být pravdivý, ale musí být dobrý.

Pokusy malých školských dějepisů přijít se staršími a složitějšími prvky, mluvit o atmosféře puritanismu nebo vývoji naší ústavy, jsou docela od věci a zbytečné. Skrčkovi, který sotva začal nosit kalhoty a nevyzná se ještě ani ve své vlastní pospolitosti je nemožné přiblížit velmi jemné rozdíly mezi ní a nějakou jinou. K čemu je dobré tvorečkovi, který se teprve nedávno naučil držet balanc ma dvou nohách, něco říkat o ústavě pečlivě vyvážené mezi třemi stavy? Jaký smysl má vysvětlovat odstíny puritánské morálky tvorečkovi, který se zatím složitě učí, že vůbec nějaká morálka existuje? Můžeme na jednu stranu postavit možnost, že si někteří z nás myslí, že puritánská atmosféra byla nepříjemná nebo že ústava je svých třech nohách poněkud rozvrzaná a rozkývaná. Obecnou pravdou zůstává, že mládež máme učit trvalým lidským pravdám a nechat učence, aby se bavili pomíjívými lidskými omyly.

Často se dnes říká, že v čase velkých krizí a morálních revolucí potřebujeme, aby rozhodoval jeden silný člověk. Já bych ale řekl, že tohle jsou přesně ty chvíle, kdy ho nepotřebujeme. K revoluci nepotřebujeme velkého člověka, protože pravá revoluce je časem, kdy jsou všichni lidé velcí. Despotismus je opravdu úspěšný právě v naprostých maličkostech. Každý si musel všimnout, jak nezbytný je despota k uspořádání věcí, o kterých všichni pochybují, protože jsou všem lhostejné: lodiček při vodním pikniku nebo stolů při slavnostní večeři. Tady je člověk, který opravdu ví, co chce potřeba, protože jinak si nikdo nemyslí nic, co by stálo za řeč. Nikdo neví, kam přesně jít, protože nikomu nesejde na tom, kam se jde. Velký tyran je určen k pořádání maličkostí.

Když se ale společnost zachvěje a pohne do hloubi, když proměňující hněv či touha zvětší duše všech lidí, pak si vážně nejsem jist, jestli je velký člověk výhodou a to i kdyby se zrovna objevil. Jsem si jist, že Cromwell a Napoleon se o obyčejná kopí, bajonety, boty a chlebníky dokázali postarat lépe, než by to svedla většina lidí. Nejsem si ale vůbec jist, že by Napoleon obrátil k lepšímu celou francouzskou revoluci. Nejsem si ani jist,že by Cromwell opravdu vylepšil anglické náboženství.

A právě tak, jak je tomu v politice s obzvláště silným člověkem, tak je tomu v historii s člověkem obzvláště učeným. K tomu, aby nás učil důležité věci ho nepotřebujeme. Důležité věci známe všichni, třebaže je všichni porušujeme a zanedbáváme. K objevování droboučkých věcí , které podle všeho za tu námahu sotva stojí, je zapotřebí obřího průmyslu a propastných vědomostí. Obecně řečeno by se běžný člověk měl spokojit s hrozným tajemstvím, že lidé jsou lidé—což jsou jen jiná slova pro to, že jsou bratři. Udělá lépe, když o Caesarovi bude uvažovat jako o člověku a ne jako o Římanovi, protože o Římanovi by nejspíš přemýšlel jako o soše a ne jako o člověku. O Richardovi Lvím Srdci by měl raději přemýšlet jako o člověku a ne jako o křižákovi, protože by o něm pak přemýšlel jako o divadelním křižákovi. Každý člověk totiž zná nejvnitřnější nitro každého jiného člověka. Neznámé a zapomenuté zůstávají ozdoby a vnější věci postavené podle doby či módy. Právě opony zůstávají zahalené a masky zamaskované, všechno skrývání, jež je dnes skryto v prachu a beztvarém rozpadu. I když ale nemůžeme dosáhnout na vnějšek dějin, začínáme všichni uvnitř nich. Když bych vyraboval celé knihovny mohl by se jednoho dne dobrat, k tomu, že bych poznal všechny nejvnějškovější rysy krále Štěpána a téměř ho vidět živého před sebou i s jeho zvyky, ale samé jeho nitro znám už teď. Symboly zvetšely a styl přísah je zapomenut, i tajná společnost mohla být rozpuštěna. Tajemství však známe všichni.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s