Otázky rozvodu

Začal jsem zrovna číst knížečku, která je napsaná nejen jiskřivě a přesvědčivě, ale je poněkud ojedinělá v tom, že moderní a pokrokový názor na ženu hlásány řečí, kterou může rozumný člověk vystát. Napsala ji slečna Florence Farr, jmenuje se Moderní žena: její záměry (Modem
Woman.: Her Intentions) a vydává ji pan Frank Palmer. Přiznám se, že obvykle knihy tohoto stylu považuju za hloupé a zbytečné. Monology Nové Ženy unavují a to ne proto, že by nebyly ženské, ale protože jsou nelidské. Představují tu nejúnavnější kombinaci: spojují fanatismus řeči s ledovostí duše—což byly věci, kvůli nimž Robespierre vypadal jako netvor. Nejhorší případ, na který si vzpomínám byl onehdy proklamován v jednom časopise, byla to nějaká paní doktorka, která mě pak už napořád strašila jako jakýsi příklad duchovní imbecility. Co přesně do slova jsem říkal si už nepamatuju, ale bylo to něco ve smyslu, že o sexu a mateřství by se nemělo mluvit ani oplzle ani uctivě. „Je to příliš vážné téma na oplzlosti a vůbec nechápu nějakou úctu k čemusi tak fysickému.“ V několika málo slovech tu vidíme celou zkroucenu a zmučenou snobskou ješitnost, která otravuje naši dobu. Toho, kdo se nedokáže smát sexu patří nakopat a toho, kde se nedokáže klanět bolesti je potřeba zabít. Pokud si paní doktorka nevpustí do duše trochu oplzlosti i úcty, nemá vůbec žádné právo mluvit do věcí lidstva. Vzpomínám si, že v tomtéž časopise velebili jinou dámu, Francouzku, která zrušila zasnoubení s vynikajícím gentlemanem z toho důvodu, že její cit narušoval plynutí jejich myšlenek. Soudě pole příkladů to byl proud velmi slabý a přerušit jej bylo bezpochyby velmi snadné.

Autorka Moderní ženy vzteklý pes modernity také trochu pokousal, nadměrně se věnuje abnormálním a chorým věcem, píše ale rozumně a s humorem jako lidská bytost, vidí, že na celou věc jsou dva názory a dokonce přikládá velmi užitečnou úvahu, že s svým podvědomím a vlastnostmi zeleniny může nakonec nová psychologie skončit na straně starého ženství. Mohli bychom dokonce říct, že v knížkách jako je tahle se naše současné amatérské filosofování projevuje v té nejlepší podobě, a dokonce i tehdy vykazuje určité zmatení a disproporce, kterých si stojí za to všimnout.

Na pokrokových lidech je podle mého nejpodivnější to, že sice pořád mluví o věcech a problémech, ale nemají skoro ani ponětí, co to je skutečný problém. Skutečný problém nastává jen tehdy, když všechny možné způsoby jak postupovat mají své nevýhody. Pokud se těsně před výpravnou svatbou ukáže, že biskup je zamčený ve sklepě na uhlí, žádný problém to není. Každému, leda snad extrémnímu antiklerikálovi nebo vtipálkovi, je jasné, že je třeba sklep odemknout a biskupa pustit. Představme si ale, že je biskup zamčený ve vinném sklepě, odkud se ozývající podivné zvuky připomínající zpěv a tanec, takže se lze domnívat, že biskup nerozvážně ochutnával. V takovém případě můžeme skutečně říct, že se objevil problém, protože na jedné straně je trapné nechat svatební hosty čekat, ovšem na druhé straně ukvapené otevření dveří by mohlo způsobit episkopální spěch a nepředvídatelné scény. Podobné příběhy (s nimiž se v našem veselém a rozmanitém společenském životě musíme setkávat každou chvíli) znamenají problém, protože v nich jsou obsaženy neslučitelné výhody. Pokud je žena je prostě jen domácím otrokem, jak mnozí z těchto autorů tvrdí, pokud ji prostě hrubou silou svázal a sedl si na ni, pak tu žádný problém není. Žene je zamčená v kuchyni zrovna tak, jako biskup v uhelném sklepě a oba je zapotřebí pustit ven. Pokud je to nějaký problém s pohlavími, pak to musí být proto, že problém není tak jednoduchý, protože leze cosi říct jak ve prospěch muže, tak ve prospěch ženy a proto, že vedle očividného dobra znamená odemčení kuchyňských dveří i jakési zlo. Použiju dva příklady problémů z knihy slečny Farr, které jsou skutečnými problémy , a které jí unikají, protože nepřipouští, že by to opravdu problémy být mohly.
Autorka základní otázku pokládá dostatečně přímo: „Je nerozlučitelné manželství dobré pro lidstvo?“ a dostatečně zpříma si odpovídá: „Ano, pro velkou většinu lidstva.“ Pro lidi jako já, kteří se pohybují ve starosvětském snu demokracie, je takovým přiznáním celá otázka uzavřena. Možná existují lidé, kterým by se radostněji žilo bez civilní vlády, citlivé duše, kterým se dělá doopravdy nevolno, když zahlédnou policistu. Máme ale jistě právo vnutit stát každému, když to téměř každému vyhovuje, a je-li tomu tak, pak máme právo vnutit každém rodinu, pokud je vyhovuje skoro každému. Prazvláštní a zásadní ovšem je to, že slečna Farr nevidí skutečný problém připouštění výjimek, skutečný problém, kvůli kterému je většina zákonodárců dovoluje jen váhavě. Netvrdím, že by žádné výjimky být neměly, říkám jen tolik, že autorka nevidí v čem spočívá bolestný problém s jakýmikoliv výjimkami.

Problém je jednoduše v tom, že když dojde na požadování výjimečného zacházení, budou o ně žádat právě ti lidé, kteří si je zaslouží nejméně Lidé, kteří jsou docela přesvědčení, že jsou nadřazení, jsou velmi podřadní. Ti kdo se skutečně považují za mimořádné, jsou ve skutečnosti ti nejobyčejnější mizerové. Když řeknete, že nikdo nesmí ukrást anglickou korunu, tak pravděpodobně ukradena nebude. Potom asi druhá nejlepší věc je říct, že anglickou může ukrást kdokoliv, protože pak může koruna skončit u někoho poctivého a slušného. Pokud ale řeknete, že anglickou korunu smí ukrást jen ten kdo si myslí, že má nespoutanou a divuplnou duši, pak si můžete být jisti, že se seběhnou všichni odrbanci z celého vesmíru, všichni mastičkáři, šejdíři, všechny pochybné cuchty, všichni opilí sobci, všichni dobrodruzi bez vlasti a národa a zločinci celého světa.

Pokud tedy říkáte, že manželství je pro obyčejné lidi, kdežto rozvod pro svobodné a ušlechtilé duchy, rozběhnou se ozlomkrk žádat o rozvod všichni chabí a sobečtí lidé, kdežto těch pár svobodných a ušlechtilých duchů se nejspíš (protože jsou svobodní a ušlechtilí) bude dál namáhat a zápasit s manželstvím. K známkám skutečné důstojnosti charakteru totiž patří to, že se lidé nechtějí separovat od cti i tragedie celého svého kmene. Všichni lidé jsou obyčejní lidé, neobyčejní jsou ti, kdo to vědí. Slabinou tvrzení, že manželství je dobré pro obyčejné stádo, ale zvláštní „experimentátoři“ a průkopníci je mohou s výhodou porušit, je že nebere v potaz chorobu pýchy. Snadno se řekne, že slabší duše je lepší střežit, ale že Georges Sand musíme dát svobodu a pro George Elliot udělat výjimky. Praktický hlavolam je v tom, že právě nejslabší ze spisovatelek si myslí, že je Georges Sand a právě ta nejpitomější ženská si bude jistá, že je George Elliot. Právě malá duše si je jistá, že je výjimečná, velká duše je toliko příliš pyšná na to, aby byla pravidlem. Shánět se po výjimečných lidech znamená posbírat všechnu rozmrzelost, choré fantasie a marné ambice celého světa. Dobrému umělci lze porozumět, je to špatný umělec, kdo je vždy „nepochopen“. Zkrátka velký člověk je vždy člověkem, nadčlověk je desaterořadým člověkem.

Složitou záležitost slibu a pouta v lásce odbývá slečna Farr tím ,že zcela pomíjí právě ten mimořádný fakt, kolem kterého se celá věc točí. Opět řeší problém tím, že se domnívá, že o žádný problém nejde. O přísahách věrnosti atd píše: „Nemůžeme si sami věřit, že dokážeme svázat pravé pouto lásky, pokud nás peníze a zvyklosti nedonutí „vytrvat v dobrém i zlém“. Vždy bude někde v pozadí strach, že nedokážeme zachovat věrnost, leda bychom přísahali na Bibli. To samozřejmě neplatí pro mladé milence. Každá první láska se rodí nezávisle na tradici. Ba věru je první láska nevinná a udatná, ale smetá stranou všechny moudré zákony jimž se naučila a zkušenosti spaluje ve svém vlastním světle. Ten objev je tak mimořádný, tak nepodobný ničemu o čem mluvili básníci, tak pohlcující, že je nemožné uvěřit, že by ten pocit mohl vyhasnout.“

Nuže tvrdit něco takového je to samé, jako kdyby nějaký starý přírodovědec se vší rozhodností stanovil, jaké místo v přírodě netopýrovi prohlášením „ Netopýři nelétají.“ To už by rovnou mohl problém velryb vyřešit strohým konstatováním, že velryby žijí na souši. Problém netopýrů a velryb existuje právě tak, jak existuje problém slibů. To, co říká slečna Farr je vcelku jasné a hodně to vysvětluje, jen to jednoduše není pravda. Není to tak, že by mladí milenci nechtěli složit přísahu na bibli. Vždycky to tak dělají. Není pravda, že se každá mladá láska rodí nezávislá na tradicích svazování a slibů, na tradicích pout, podpisů a pečetí. Naopak, zamilovaní si dopřávají v nejvelkorysejších ceremoniích a přesnosti v těchto záležitostech. Dělají ty nejšílenější věci, jen aby svou lásku stvrdili před zákonem a učinili ji neodvolatelnou. Vzájemně se tetují sliby, svá jména a sliby vyrývají do skal a do dubů, zahrabávají směšné věci na směšných místech, aby svědčily proti nim, poutají se k sobě prsteny, a zapisují se navzájem do biblí. Pokud jsou blouznící šílenci (což není neudržitelné), pak se zbláznili pouze z této myšlenky spojení a svazku a z ničeho jiného. Je jistě pravda, že tradice jejich otců a matek dávala přednost věrnosti, rozhodně ale není pravda, že se ji zamilovaní jen dodržovali, oni ji znovu objevovali. Je jistě pravda, že milenci mají pocit, že jejich láska je věčná a na přísahách nezávislá, ale naprosto není pravda, že by nechtěli skládat přísahy. Mají hltavou chuť složit tolik přísah, kolik jen lze. A to je paradox, a to je celý problém. I když by se to slečně Farr líbilo, není pravda, že se mladí lidé cítí svobodní od slibů a důvěřují ve stálost, kdežto staří lidé vymysleli sliby, protože tuhle důvěru ztratili. To by bylo příliš jednoduché, kdyby to bylo takhle, žádný problém bychom neměli. Je to sice velmi překvapivé, ale je docela zřejmé, ře mladí lidé jsou obzvláště horliví ve svazování pout a konečných svazků právě v tu chvíli, když si myslí, nejsou potřeba. Sliby chtějí právě tehdy, když je nepotřebují. O to se vyplatí přemýšlet. Téměř všechna základní fakta lidstva lze najít v pohádkách. A ve všech těch starých příbězích o takových netvorech jako byli kentauři, mořské panny, sfingy a všechny ostatní najdeme jednu společnou pravdu. Všimneme si, že v každé z nich je lidskost sice nedokonalá, co do míry, ale dokonalá v kvalitě. Mořská panna je sice napůl ryba napůl dáma, ale dáma rozhodně není nijak kluzká. Kentaur je zpola gentleman, zpola kůň. Kenatur je zmužilý muž, do jisté míry. Mořská panna je vyniká ženskostí, pokud to je. Lidské části těchto netvorů jsou pohledné, jako u hrdinů, nebo roztomilé jako u nymf. Jejich zvířecké části nemají vliv na dokonalost jejich lidskosti, podle toho, kolik jí mají. Na kentaurovi není lidsky nic špatného, až na to jezdí na koni, který nemá hlavu. Ani s mořskou pannou není po lidsku nic špatného, takový Hood opatřil svůj obraz mořské panny vtipným mottem „Konec dobrý, všechno dobré.“ Asi to bude vcelku pravda, záleží jen na tom, z kterého konce se na to díváme. Tyhle staré výstřední obrazy obsahují jednu naprosto zásadní pravdu. Člověk je příšera, netvor. A je o to větší obluda, že jedna z jeho částí je dokonalá. Není pravda, že člověk stále stoupá po svahu od nedokonalosti k dokonalosti a neustále se při tom mění, aby se hodil, jak tvrdí evolucionisté. Nesmrtelná a smrtelná část člověka jsou nepříjemně, řvavě odlišné a bylo tak tomu vždy. A nejlépe to dokazují takové věci jako je ta, jíž jsme se zabývali, věc přísah lásky. Duše člověka je plná hlasů jako les, zní v ní deset tisíc jazyků, jako všechny jazyky lesa: smyšlenky, hlouposti, vzpomínky, šílenství, tajuplné hrůzy a ještě tajemnější naděje. Všechna uspořádání a a rozumná řízení života pozůstávají z toho, že dojdou k závěru, že některé z těch hlasů mají autoritu a jiné ne. Můžete cítit podnět pustit se do svého nepřítele, nebo před ním utéct, můžete mít důvod své zemi sloužit nebo ji zradit, dobrý nápad, jak udělat nějaké sladkosti či ještě lepší nápad, jak je otrávit. Znám jediný test, podle kterého lze v posledku posoudit jeden argument či inspiraci od druhého, totiž ten, že všechny ušlechtilé nezbytnosti člověka mluví jazykem věčnosti. Když člověk dělá ty tři nebo čtyři věci, pro které byl na poslán na zem, pak mluví jako ten, kdo bude žít věčně. Když člověk umírá za svou vlast nemluví tak, jako by se mohla změnit místa, jimž dává přednost. Leonidas neřekl „Zrovna teď mám chuť a náladu mít raději Spartu než Persii.“ Vilém Tell neutrousil: „Nakolik zatím můžu říct se mi zdá, že švýcarská civilisace je nadřazená rakouské. “ Když lidé vytváří pospolitosti a obce mluví v absolutních pojmech a totéž dělají, když tvoří (jakkoliv nevědomky) ony menší pospolitosti, zvané rodiny. V životě jsou jisté nesmrtelné okamžiky, okamžiky, které mají autoritu. Zamilovaní dělají dobře, když si navzájem potetují kůže a vyryjí svá jména po světě, patří totiž jeden druhému a to v úžasnějším a strašnějším smyslu, než si uvědomují.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s