O jevištním úboru

Když jsem se nedávno díval na velmi dobrou inscenaci Snu noci svatojánské napadlo mně najednou, že by ta hra byla ještě mnohem lepší, kdyby herci měli moderní, nebo alespoň rozhodně anglické kostýmy. Všichni si z klukovských let pamatujeme, že je slýchali o absurdní konvenčnosti Garricka a paní Siddons, kdy on hrál Macbetha v paruce na šňůrce a fraku a ona Lady Macbeth hrála v krinolíně velké a tuhé jako kolo od vozu. Vždycky se o tom mluvilo jako o příkladu komické ignorance nebo nestoudné modernity, podobnému tomu, kdyby se Rosalinda na scéně objevila v racionálním oděvu s bicyklem, nebo Portia vystoupila na jeviště v žíněné paruce a licousech. Nejsem si ovšem moc jist, zda byli velcí muži a ženy, kteří v osmnáctém století založili anglickou divadelní scénu nebyli zas tak hloupí, jak by se mohlo zdát, zejména jak by se mohlo zdát romantickým historikům a horlivým archeologům devatenáctého století. Mám divné podezření že Garrick a Siddons toho o oblečení věděli zrovna tolik jako o hraní.

Přinejmenším jedna věc je zřejmá. Garrick se moc nestaral o to, aby byl Macbethův kostým historický, ale staral se právě tolik jako Shakespeare. O prehistorickém a částečně mytickém keltském náčelníkovi toho mnoho nevěděl, ale věděl víc než Shakespeare a nelze si ani představit, že by na tom méně sešlo. Nu, viktoriánská doba měla upřímný zájem o temné a epické počátky Evropy, upřímně ji zajímali Piktové, Skotové, Kelti a Sasové, slepé plynutí ras a slepý proud náboženství. Ossianovské a artušovské probuzení vyvolalo zájem lidí o vzdálené tmavovlasé muže, kteří nejspíš vůbec neexistovali. Freeman, Carlyle a další teutonovci v nich probudili zájem o vzdálené světlovlasé muže, kteří nejspíš vůbec neexistovali. Pusey, Pugin a další zástupci High Church v nich vzbudili zájem o muže s oholenou hlavou, ať už světlou nebo tmavou, kteří sice nesporně existovali, ale jejich skutečné přednosti a chyby by jejich obdivovatele značně překvapily. Za těchto to okolností není nic divného na tom, že naši dobu zaujal zřejmý, ale tajuplný Macbeth z temného času na počátku středověku. Nic z toho ale nemění základní fakt, že jediný Macbeth, na kterém kdy lidstvu záleželo a zajímal je je Macbeth Shakespearův a ne Macbeth historický. Ve svých romantických chvílích Anglii zajímal Macbethův kilt a velký meč. Právě tak, kdyby se stala Anglie republikou, by ji obzvláště zajímali republikáni v Juliovi Caesarovi. Kdyby se stala Anglie římskokatolickou, obzvláště by ji zajímala theorie cudnosti a čistoty v Půjčce za oplátku. Ovšem zájem o všechny tyto věci nikdy nebude zájmem o Shakespeara. A pro člověka, který se zajímá o Shakespeara, kterému záleží jen na tom, co měl Shakespeare na mysli, je Macbeth s napudrovanými vlasy a kalhotách po kolena naprosto uspokojivý. Macbeth, tak jak ho líčí Shakespeare je totiž mnohem víc člověk, který nosí krátké kalhoty, než člověkem v kiltu. Jeho jemná váhání a sebevražedná nekajícnost náleží k bezedným spekulacím vysoce civilisované společnosti, „Zhasni, zhasni, malá svíce“ se mnohem víc hodí k poslední voskové svíčce po plese s pudrem a záplatami než k dýmavým, ale udržovaným ohňům, které pravděpodobně plápoly a kouřily nad rychlými zločiny jedenáctého století. Skutečný Macbeth nejspíš Duncana zabil první zbraní, která mu padla pod ruku a pak se vyzpovídal prvnímu knězi, na kterého narazil. Jistě nikdy neměl žádné z těch pochybností o normálním uspokojení z toho, že je naživu. Bez ohledu na to, jak politováníhodně nedbalý byl pokud jde o důležitost Duncanova života, zdá se mi, že měl jen málo problémů s pochopením důležitosti svého vlastního života. Lidé z temných staletí středověku byli všichni optimisté, tak jak jsou optimisty děti a zvířata. Šílenství Shakespearova Macbetha patří ke svícím a hedvábným punčochám. Takové šílenství se objevuje jen ve věku rozumu. Prozatím bych tedy byl raději, kdyby se Garrickův anachronismus spíš napodoboval, než opovrhoval. Shakespeare si vzal Théseův příběh z Athén a Macbethův příběh ze Skotska a jsem přesvědčen o tom, že poté, co jména těch dvou zemí zahlédl v záznamech, už na ně ani nepomyslel. Macbeth není Skot, je to prostě člověk. Ale Theseus nejenže není Athéňan, on je skutečný a nezaměnitelný Angličan. Je to super-squire, ten nejlepší anglický gentleman z venkov, lepší než Wardle v Picwickovi. Vévoda Athénský je vévoda, ale ne Athén. Svobodné město je o tisíce mil dál.

Kdyby přišel Théseus na scénu v kamaších a loveckém kabátě, tkadlec Klubko oblékl pracovní halenu a Hermia s Helenou byly oblečené jako dvě anglické školačky, pak bychom se nevzdálili Shakespearovi, ale spíše se k němu vraceli. Chladná klasická sukna (na něž by nejspíš ani nepomyslel, ale do kterých my halíme Ægistha nebo Hypolitu) jsou nejen protivné, ale i falešné. Zkreslují celý smysl hry. Smyslem hry totiž je, že malé i velké věci života se zatoulávají na pomezí neznámého. Že člověk může kvůli morbidnímu zločinu upadnout mezi ďábly nebo pro malý kousek zbožnosti či soucitu padnout mezi anděly nebo se také kvůli přátelskému škádlení či pobloudilé žárlivosti může ocitnou mezi vílami. Skutečnost, že se zadní dveře otvírají do říše vil je jen důvod navíc k tomu, abychom popředí zanechali povědomé, ba prosaické. Dokonce i víly jsou velmi sousedské a svítí ohněm, proto i lidé musí být velmi lidští, aby byl výsledkem pohádkový kontrast. A v Shakespearovi jsou velmi lidští. Liška Hermia a Helena máj jsou zjevně jen dvě vzětlivá a dosti moderní děvčata. Hyppolita nikdy nebyla Amazonka, možná kdysi bývala sufražetkou. Theseus je gentleman, něco úplně jiného, než řecký oligarcha. Ona zlatá dobromyslnost, která využívá samu kulturu, aby omluvila neohrabanost nekulturních je zcela příznačná právě pro ony křesťanské země, kde se vyvinul křesťanský gentleman:

For nothing in this world can be amiss
When simpleness and duty tender it. (nic totiž v tomto světě nemůže se nezdařit/kde prostota a povinnost se stará. Pozn překl)

A nebo onen ušlechtilý kousek skeptické velkomyslnosti, který byl z posledního představení neodpovědně vyškrtnut.

The best in this kind are but shadows; and the worst
are no worse if imagination amend them. (Nejlepší toho druhu jsou než stíny a nejhorší ne děsivější, než je představivost přikrášlila. Pozn. překl.)

To jsou očividně klidná a smířlivá slova nějakého laskavého, leč kultivovaného statkáře, který se před svými hosty nebude tvářit, že hra byla dobrá, ale nedopustí, aby si herci všimli, že si myslí, že byla špatná. To ovšem určitě není způsob, jakým by takový athénský tory jako třeba Aristofanes mluvil o špatné hře.

Jenže tím, jak se dnes hra hraje a v jakých kostýmech se celá její myšlenka staví na hlavu. Už nemáme dojem, že se plížíme z lidského domu do přirozeného lesa, kde se setkáváme s nadlidským a nadpřirozeným. Smrtelníci v tunikách a tógách nám přijdou vzdálenější než víly v jejich kápích a špičatých čepicích. Potkat anglické elfy poté, co už jsme se setkali s řeckými bohy znamená zklamání. Tentýž omyl se, kupodivu, přihodil v jediné moderní hře, kterou lze zmínit na téže úrovní jako Sen noci svatojánské, totiž v Peteru Panovi. Sir James Barrie prostě měl vynechat toho pohádkového psa, který ukládá děti do postelí. Kdyby děti měly takového psa, nikdy bys se jim nechtělo vypravit se do říše vil. Tento omyl či chyba se v Peteru Panovi samozřejmě opakuje v podivné a neohrabané záležitosti s otcem přivázaným na řetěze v psí boudě. Tohle he věru mnohem horší: protože pes podobný člověku byl pěkný a dojemný, člověk podobný psu je ponižující a budí odpor. Ovšem omyl zůstává týž, je to omyl, který oslabuje jinak triumfální poetiku a bystrost hry Sira Jamese Barrie a oslavuje i všechno naše nyněnjší pojednávání pohádkových her. Říše pohádek je místem positivních skutečností, prostých zákonů a rozhodného příběhu. Vypadá to, že herci ve Snu noci svatojánské si myslí, že hra má být chaotická. Klauni si myslí, že musí pořád dělat klauniády. Jenže ve skutečnosti je to právě vážnost, ba svědomitost venkovských křupanů, která je bližší tajemství krajiny a příběhu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s