A znovu Dickens

Je mi líto, že maškarní slavnost, kterou na Vánoce organisovala jedna z předních dickensovských společností skončila nevyhnutelným fiaskem. Nejsem tu od toho, aby káral zrádce, kteří se nedokázali dostavit, protože jsem sám byl jedním z nich. Ať už jsem se měl objevit jako kterákoliv postava—mám dojem, že to by Jigle nebo snad Uriah Heep—pod tlakem jiných povinností na poslední chvíli jsem musel odřeknout. Tihle dickensovští nadšenci měli mít vánoční slavnost v Rochesteru, kde měli vařit punč, pít punč, jezdit na povozech, padat z nich a vůbec dělat všechno, co se na správné Pickiwickovce sluší. Kolik z nich bylo ochotno vrtat díry do ledu, nechat se vozit na trakaři nebo čekat celou noc před dámskou školou, o o tom už mi oficiální dokumenty nic neříkají. Sám bych se ovšem ochotně ujal přiměřené role. Nemohl bych pro Pickwickův klub punč vařit, ale mohl bych ho vypít. Nemohl bych si sednout na kozlík bryčky Picwickova klubu, a vlastně pro jakýkoliv jiný klub vyjma klubu sebevrahů, ale mohl bych z ní spadnout neustávajících ovací a se zápalem vyhovět volání po přídavku. Byl bych náležitě hrdý, pokud by se o mně říkalo, jako o Samově nadsazeném gentelemanovi, který spadl do nadsazeného kanálu, že „jeho klobouk sme našli, ale esli v něm byla jeho hlava, to fakt není jistý.“ Připadá mi, že je to jakási euthanasie: mnohem krásnější než zesnutí Artušovo.

I když neúspěch této konkrétní slavnosti byl čistě náhodný (podobně jako můj pád z bryčky) není nepodobný současnému postavení Pickwickovců a Vánoc. Pravda je totiž taková, že Pickwickův klub nemůžeme obnovit, pokud nemáme právě tak pevný morální základ jako měl Dickens, ba dokonce tak pevnou náboženskou oporu a základ jako mají Vánoce. Lidé se v takových okamžicích obrací zády ke vznešené věci, kterou slaví právě tak, jako se koně obrací zády k bryčce. Ale koně tu bryčku táhnou. A nejlepší na tom je to, že pokud a dokud měly Vánoce jako svátek nějaký předpokládaný a uznávaný smysl, chválili je -chválili je s porozuměním- velcí muži, o kterých bychom řekli, že ho budou mít vůbec nejméně. Že o nich psal Shakespeare, Dickens a Walter Scott vypadá docela přirozeně. To jsou muži, kteří by byli o Vánocích právě tak vítáni jako Santa Claus. Nemyslím si ale, že by si mnoho lidí přálo, aby mohli Miltonovi nabídnout vánoční puding. Je však celkem jisté, že jeho vánoční óda, je nejen jedním z jeho nejbohatších, ale i jedním z jeho nejlidštějších mistrovských děl. Myslím, že pokud by někdo chtěl velmi veselý článek o Vánocích těžko by si přál, jen na základě instinktu, něco v Addisonově literárním stylu. Je ovšem docela jisté, že poněkud obtížnou úlohu najít v Addisonovi skutečné zalíbení je víc než čímkoliv jiným co kdy napsal usnadněn jeho popisem Vánoc u Coverleyových. Řeknu dokonce, že mám své pochybnosti, že by některý z malých Cratchitů (kteří si zacpali pusu lžícemi, jen aby nekřičeli) svou lžíci na okamžik vyndal jen proto, aby mohl říct „Ach, to byl hotový Tennyson“. A přece se zdá, že Tennysonův duch vice či méně skutečně ožívá se zazvoněním vánočního zvonku v těch nejmelancholičtějších pasážích In Memoriam. Tit velikáni se nesnažili být veselí, někteří se věru snažili být žalostní. Ovšem onen den byl příliš silný i pro ně, čas byl mocnějších než jejich naturel, tradice žila. Ulice burácely slavnostním veselím tak, že pedanti, puritáni a ješitové, jakož i proroci (a ti bývají občas ještě horší) ztráceli půdu pod nohama.

Problém s Dickensem není v žádném jeho selhání, dokonce ne ani v jeho oblibě. Naopak, podařilo se mu znovu získat tvůrčí pověst a fascinaci v mnohem větší míře, než kdokoliv jiný z velkých viktoriánů. Macaulay, který byl opravdu svým způsobem velký, je odmítnut, Cobbet, který byl mnohem větší, je zapomenut. Dickens je nejen naživu, on vstal z mrtvých. Problém je ovšem tom, že se mu pod nohama rozpadá ono pevné historické jeviště na němž rozehrával své vánoční pantomimy. Existence onoho jeviště si byl právě tak málo vědom, jak málo si většina z nás, bere na vědomí podlahu po níž zrovna jdeme. Pravda je taková, že vánoční legrace je založena na závažnosti Vánoc a pokud tuto podporu vytrhneme z pod nohou dokonce i vánočního klauna, pak ho necháme proletět propadlem. A dokonce ani klauni nemají rádi propadla o kterých neví. Je bohužel pravda, že dokonce i něčemu tak skvělému, jako je picwickovský slavnost obvykle cosi schází do skvělé nádhery pouhé maskované pantomimy a stává se něčím mnohem sušším a konvenčnějším, totiž maškarním bálem v Covent Garden. Ani sami neumíme žít v patřičně picwickovském duchu. Předstíráme, že jsme staré dickenovské postavy, zatímco bychom měli být novými dickensovskými postavami ve skutečnosti.

Všechno se ještě komplikuje tím, že sice čtení Dicknese může z člověka udělat dickensovce, studiun Dickense pro něj může mít zcela opačný důsledek. Můžeme třeba právě tak očekávat, že stárnoucí správce sochařského musea začne vypadat (a oblékat se) jako Apollon Belvederský, jako můžeme doufat v to, že se takové pickwikovské vlastnosti jako spousty detailů, záznam a hádanky, projeví u těch literárních kritiků, které k Dickensovi přitahuje hledání materiálu psaní biografií a vedení polemik. Ti, kdo se takovými věcmi zabývají patří k nejužitečnější třídě ve společnosti a svým způsobem dělají Dickensovi velmi dobrou službu. Z povahy věci ovšem plyne, že už jejich typ a povaha nebude nejspíš příliš podobná plnosti veselí a slavnostního kouzla jejich mistr. Vezměme si kupříkladu nekonečné diskuse o náležitém konci Edwina Drooda. Řekl bych, že příspěvky pana Williama Archera k této otázce před časem byly velmi zdatné a zajímavé, ale -ruku na srdce- o panu Williamu Archerovi nemohu říct, že by to byl veselý gentleman, nebo že by mohl mavázat na pana Swivellera jako Stálý velikán Slavného Apolla. Vím také, že Sir William Robertson Nicoll psal o tomtéž Droodově tajemství a vím i to, že jeho znalost viktoriánské literatury je současně ohromná i přesná. Sotva si ale mohu myslet, že puritánský Skot s ostře individualistickou filosofií by mohl být tím správným člověkem pro padání s bryčky .Pokud si dobře vzpomínám, tak Sir William Nicoll onehdy popsal svou individualistickou filosofii jako „vyhazování bláznů pryč“. A je jisté, že Dickensova ducha nejlépe pospat tak, že je házel dovnitř. A právě proto že Vánoce jsou nejen svátkem dětí, ale také v jistém smyslu svátkem bláznů, má Dickens smysl pro jejich tajemství.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s