„EGO ET SHAVIUS MEUS“

Nějak se přihodilo, že jsem tento týden zůstal bez většiny obvyklých novin a časopisů a musel jsem si vystačit sám. Proto jsem se nezvratně rozhodl, pod chatrnou záminkou, že jsem si povšiml knížky o panu Bernardu Shawovi, že napíšu článek o sobě.

Baví mě o to víc, že právě tohle by udělal i pan Bernard Shaw, ne že bych mu to vyčítal. Egoismus páně Shawova druhu se mi líbí, protože když už má velké řeči, mluví aspoň o velkých věcech, které budou určitě větčší než on sám.

Bouřím se ne proti hlučnému egoismu, ale proti laskavému egoistovi, který jemně promlouvá o maličkostech a říká takové věci jako: „Sluneční paprsky pozlacují jantar mé cigaretové špičky a já zjišťuji, že bez cigaretové špičky nedokážu žít.“ Takové aroganci vzdoruju, protože je arogantnější. Dokonce ani tak úplný hlupák nemůže skutečně předpokládat, že nás jeho cigaretová špička zajímá a musí se proto domnívat, že se zajímáme o něho. Já však hájím dogmatického egoistu právě proto, že se zabývá dogmaty.

Apoštolské vyznání víry není považováno za projev parádnické marnivosti, ale slovo „(já) věřím“ se v něm objevuje dokonce ještě před slovem Bůh. Věřící je na prvním místě, ale brzy je převýšen tím, v co věří a strhuje ho tvořivý vír a polnice vzkříšení. Pokud člověk říká, že věří v nadčlověka nebo v socialistický stát, pak ho považuji za stejně skromného, ale ne tak rozumného.

Kniha pana Herberta Skimpole Bernard Shaw, člověk a jeho dílo obsahuje řadu podnětných a cenných věcí, jimž nemohu učinit zadost, včetně odkazů na mně, které byly převážně až příliš lichotivé a v jednom případě současně zábavné i matoucí. V jedné pasáži se tam tvrdí, že všechny činné postavy v mých neužitečných smyšlených příbězích jsou zrovna tak tlusté jako já, i když si nedokážu vybavit, že by některá z nich vůbec byla doopravdy tlustá, až na onoho polonadpřirozeného netvora ve zlém snu zvaném The man who was Thursday (Anarchista Čtvrtek).

Ovšem žádný strach, že bych tu mluvil o nějakých takových hrůzách, nebo svých vlastních příbězích. Podobně jako Shaw jsem ve věcech, na k nichž záleží egoista. Pan Skimpole říká, že se já a Shaw sice shodneme na tom, že svět je třeba přizpůsobit člověku, „ale Chesterton řadí naše současné instituce k těm částem lidské duše, které nelze změnit.“ Nu a tady máme potenciální omyl a já se nebudu omlouvat, že jej beru vážněji než jakékoliv domněnky ohledně mých velmi amatérských romancí. Nemusím říkat, že mi nesejde na tom, když o mně říká, že jsem tlustý, protože kdybych měl o tenhle žertík přijít byl by ze mě málem vážný spisovatel. Dokonce mi nevadí ani domněnky, že mi vadí, když se o mně říká, že jsem tlustý. Ale tvrdit, že jsem spokojený a to spokojený se současnými institucemi moderní společnosti je smrtelná pomluva, kterou si nenechám líbit od nikoho.

Bez ohledu na to, jaké jsou instituce, které hájím, nejsou to v první řadě ty současné. Lidé se o ně pokoušeli v minulosti, doufám, že se je podaří uskutečnit v budoucnosti, ale v přítomnosti nejsou, nápadné jsou svou nepřítomností. Pan Skimpole správně říká, že hájím rodinný život, zbožnost a vlastenectví, ale to nejsou typické dnešní instituce. Typickými institucemi dneška je rozvodový soud, který řeže rodiny na kusy s rychlost stroje na krájení salámů, je jí věda hlásající osud bez theologie kalvinismu, a jsou jí finance, které překračují každé hranice se stejně osvícenou lhostejností jako cholera.

To jsou instituce této chvíle a dokonce i pan Skimpole je rozeznává, že jsou to rovněž instituce bezprostřední budoucnosti. Poněkud nevinnými slovy říká „je zbytečné, aby Shaw Chestertonovi ukazoval“ naděje kosmopolitní budoucnosti a že „internacionalismu, sociální třídní cítění imperialismus ukazují všechny stejným směrem, který on odmítá vidět.“

Je opravdu zbytečné, aby se mi Shaw pokoušel ukázat, že mám jít tam, kam tyhle věci míří. Shodou okolností imperialismem opovrhuji, v internacionalismus nevěřím a „sociálně třídnímu cítění“ nedůvěřuji, alespoň pokud rozumím, co se jím míní. Vím docela dobře, že imperiální kancléř v Berlíně, mezinárodní bankéř v Johannesburgu a anarchistický špion v Petěrburgu „všichni ukazují týmž směrem“ a právě to je důvod, proč se cítím docela bezpečně, když jdu opačným směrem.

Velmi se omlouvám panu Skimpoleovi, že jsem místo recenze jeho knihy místo recenze na jeho knihu, která obsahuje mnoho věcí, které by si opravdu zasloužily aby se o nich psalo, obzvláště ona bystrá poznámka o Shawově stylu v němž to, co je duchem paradox je formou sotva epigram. Bere nám dech spíš to, jak se bere sám sebe za hotovou věc, než to, že se sám definuje jako vzdor. Řekl bych ale, že by pan Skimpole bude mít porozumění pro to, že se starám v první řadě o jeho názory, právě tak jako on mé a my oba o názory páně Shawovy.

Svým důrazem na ony věci, jež jsou v člověku trvalé dospěl ke skutečně zásadnímu tématu. Když říkám, že náboženství, manželství a loaylta k místu jsou v lidstvu trvale zakotveny, mám tím na mysl, že se vrací pokaždé, když je lidstvo nejlidštější a jen relativně upadají podle toho, jak relativně nelidská je společnost.

V moderním světě upadly. Možná se vrátí skrze válku, ale v každém případě všude tam, kde je malá farma a svobodný člověk a bojový duch, všude tam budou lidé zdravit půdu, střechu a oltář.

Abych vzal poněkud pohodovější příklad, mám zato, že když jsou lidé šťastní, zpívají a to nejen u piana, ale i pluhu, přinejmenším v přestávkách mezi oráním, šťastní lidé zpívají v práci i na procházkách. Vím velmi dobře, že moderní lidé na ulicích moc nezpívají. Vím velmi dobře, že mezinárodní bankéři nezpívají, ale umírají s veškerou svou hudbou v sobě. A vím, že píseň šťastného obchodníka s masem není o „našich současných institucích“.

Vím, že je těžké potkat za úsvitu nějakého osamělého londýnského bankéře prozpěvujícího sladčeji než skřivan a dokonce ani jeho úředníci nezpívají sborem nad svými účetními knihami. Přesto si pořád myslím, že je lidštější spíš zpívat než nezpívat a protože je to lidské je to i v lidstvu trvaleji přítomné.

Nějaká spravedlivá revoluce bankéře a obchodníky naučí, že ptáčky, kteří mohou zpívat a nezpívají je nutno ke zpěvu přinutit, nebo aspoň ke kníkání. Pěvecký instinkt mezitím najde útočiště k menším umění zvaném poesie, nebo dokonce v próze. Zítra možná horečka osobní upřímnosti pomine a já se s pokorou vrátím k literatuře.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s