Plán nového vesmíru

Existuje jedna theorie o původu druhů, kterou jsem ještě od nikoho neslyšel. Nejspíš je to proto, že jsem nikdy nečetl nesčetná a objemná díla, v nichž je vysvětlována. Četl jsem totiž věci mnohem šílenější a nic šíleného obyčejně moderní mysli neuteče. Jestliže však agnostikovou spořádaností otřáslo tvrzení, že rozmanitost všech tvorů způsobil Bůh, proč netvrdit, že ji způsobil člověk? Proč nesledovat obrovskou rozličnost zvířat zpět tak, jak jak to děláme u psů? Pes sám je už dnes málem světem sám pro sebe, se všemi projevy různých rodů a typů. Bernardýn se velkostí blíží lvu a ctnostmi jeho legendu převyšuje, zatímco tu máme takové pekinéze, které by člověk málem mohl zašlápnout jako nepříjemný hmyz. A přece měl celý tento evoluční svět nejspíš za svého boha Člověka. Představme si si, že by sama naše planeta ve vesmíru byla Ostrovem Dr. Moreaua. Představme si, že by Člověk měl jakousi prehistorickou civilisaci tak obrovskou a úplnou, že všechny tažná zvířata soumary , nebo vůbec všechna zvířata zvířaty domácími, všichni králíci byli domácí miláčci nebo všechny blechy cvičené. Představme si, že by ptáci byli nejprve krotcí a teprve později by přišlo to, co známe jako ptáky divoké. Pan Bernard Shaw v jednom ze svých výlevů proti rodinnému životu ženu v domě přirovnal k papouškovi v kleci se slovy, že tohle spojení vidíme jako přirozené jen proto, že nás tak naučil zvyk. Vždycky se mi zdálo, že odpověď na to je podivně zřejmá. Je nabíledni, že žena v domácnosti není pták v kleci, ale pták v hnízdě. Kdyby ovšem v tomto věku nespoutaných skeptiků chtěl pana Shawa překonat v paradoxu, mohl by skvěle uspět hypothesí, že papouškovy barvy ve skutečnosti způsobila klec a že ptačí vyhnanec si budoval jen primitivní doupět z klacíků a bahna tak, jak to dělá z domova vyhnaný psanec. Předpokládejme, že člověk byl nejen chovatelem psů, ale i vlků a hyen. Předpokládejme, že opravdu choval i nosorožce. Přestavme si, že nějaký prehistorický squire choval plemenného žirafího samce, nebo jeho půjčovatel peněz dostal šlechtický titul na základě tvrzení, že vylepšil chov krokodýlů. Pak už nám zbývá si jen představit, že se tahle universální ZOO rozpadla jako římská říše a to co vidíme je jen opuštěný nepořádek, který po ní zbyl. Tygr je toulavá kočka, která sebrala cenu (i toho, kdo ji předával) a utekla do džungle. Velryba byla jakási kráva bez rohů vyslaná do moře jako newfoundlandský pes, který najednou odmítl vrátit zpět. Tato these vysvětluje poměrnou rychlost rozrůznění druhů, kvůli které se hádají geologové a biologové. Racionalisticky vysvětluje ty důkazy tvořivého záměru, které tak zneklidňují vytříbenou mysl. Vysvětluje to velblouda, který vypadá jako by byl vždy v zajetí a vysvětlit velblouda, to už něco znamená. Především to však vysvětluje onen velmi živý dojem čehosi současně odporného a přesného v různých druzích zvířat. Směšné tvary ryb či ptáků přivedly Jefferiese k názoru, že musely vzniknout bez záměru. To mi zní jako tvrzení, že karikatura Maxe Beerbohma musela vzniknout bez záměru. Stejně jednoduše bych, pokud jde čistě jen o estetický dojem, že tvář chrliče vytvarovala jen stékající dešťová voda. Umělecky vzato nevypadají ryby jako slunečnice perská nebo ptáci jako zoborožec ani v nejmenším jako náhody, dalo by se ale říct, že se připomínají módní styly. Někteří tropičtí ptáci nebo tropické ovoce mají skutečně takový styl a a barvu, že vypadají jako poslední modely z výkladní skříně. Můžeme si představovat, že že slon byl navržen a vytvořen podle stejného vkusu jak babylonská architektura nebo že leopard a jaguár měl odpovídat stylu východních tapiserií. Nejspíš někde žije pták, který je stejně děsivý a zlověstný jako cylindr a v nějaké nádherné džungli roste květina stejně pošetilá a absurdní jako kalhoty. Netvoři mohou být jen z módy vyšlé návrhy. A tohle je jeden z nesčetných opomíjených omylů ve spletité bláhovosti eugeniky. I kdybychom teoreticky dokázali lidstvo dobře šlechtit, pořád se tu budou hemžit návrhy a vášnivá mínění o tom, co lze považovat za správné šlechtění. Pes je šlechtěn s jistým záměrem, i když dozajista ne vždy s rozmyslem. Jezevčík vypadá jako by ho sundali ze skřipce jakéhosi šíleného vivisektora, buldokovi jako by někdo uřízl nos ve snaze co nejvíc se vyřádit na jeho tváři. Podle toho, co šlechtíme my by se od eugeniků dalo analogicky očekávat, že vyprodukují plemeno hrbáčů nebo albínů.

Není doufám třeba připomínat, že v tuto theorii nevěřím, ale byli tu lidé, kteří v ni docela dobře věřit mohli. Byli lidé, kteří věřili v Swinburnovo sentimentální „Sláva Člověku na výsostech, ,protože Člověk vládne,“ a v básníkovi by toto vědomí jistě potvrdilo, kdyby si mohl myslet, že ptáci na Putney Heath nebo ryby v moři, kde tak rád plaval, předváděly své kousky, kterými byli naučeni právě tak jako cvičení psi. Představme si, že by takový nápad odpovídal některému z humanitářských náboženství té doby. Do jaké míry by to asi mohlo uspokojit takzvané náboženské cítění? Žádné náboženské cítění by to neuspokojilo, natož pak Swinburnovo. Kdyby si nemohl nárokovat nebe, na ptácích by mu záleželo právě tak málo jako Shelleyovi. Představa, že může milovat ryby by nepochybně velmi obtěžovala, kdyby nadále nesměl milovat moře. A třebaže otrávil pohanství pesimismem, který je nejen pomýlenější, ale navíc lehkovážnější, třebaže se moře pokoušel milovat jako prostopášnici nebo oblohu obdivovat jako tyrana a i když tyhle chorobné sklony jeho lásku k přírodě oslabily nejen ve srovnání s Vergilem nebo Dantem, ale i ve srovnání s Wordsworthem nebo Whitmanem, přesto byl jako každý jiný básník elementární člověk a miloval elementární věci. A to je podstatné v každé poesii a každém náboženství. Musí se dovolávat kořenů a zabývat se prvními věcmi, bez ohledu na to jak moc nebo málo o nic může říct. Musí být doma v nehostinné prázdnotě existující dřív než byla stvořena první hvězda. O nepoznatelném ví každý člověk alespoň jedno, totiž že je Nezastupitelné.

Nu, pokud si kdokoliv z čtenářů myslí, že vědecká herese, kterou jsem právě načrtl je příliš iracionální na to, any ji moderní lidé mohli zastávat, pak mám to potěšení jim oznámit, že že moderní lidé brzy oznámí, nebo již oznámili poněkud podobnou, i když mnohem méně racionalistickou a mnohem méně rozumnou heresi. Máme tu nové náboženství, tedy novou chybu nalezenou ve starém náboženství. Je tu nový plán nového vesmíru, o kterém může předpokládat, že přetrvá mnoho dalších dlouhých měsíců. Je to názor, který patrně uspokojil pana Wellse a zcela jistě pana Britlinga. Je názor, který pan Wells předložil již vícekrát a opakuje se v kostře jistých jeho přednášek. Je mnohem nadpřirozenější a dokonce pověrečnější než než moje imaginární these, protože namísto toho, aby člověku dal více božské moci, si nejprve libovolně vymyslí jakéhosi Boha a toho pak omezí lidskou bezmocí. Na rozdíl od theologií není ale tento Bůh omezen svým rozumem, spravedlností či touhou pro svobodu člověka. Je omezován nerozumem, nespravedlností a nemožností svobody dokonce i pro sebe samého. O tomhle novém vývoji se nezmiňuji proto, abych ho nějak podrobně rozebíral z theologického hlediska, i když v tomhle ohledu je tu jedna záležitost, kterou můžeme při vší úctě označit za zábavnou. Když jsem býval ještě kluk, volnomyšlenkáři křesťanství vyčítali antropomorfního poloboha, kterého divoši nahradili Neznámým Bohem, který stvořil všechny věci. Nyní je křesťanství vyčítán pravý opak, protože Bůh je neznámý a není dostatečně antropomorfní. Před třiceti lety jsme potřebovali jen první Osobu Trojice, o třicet let později jsme zjistili, že vlastně potřebujeme jen Osobu Druhou. Módní filosofie tohoto druhu bude jistě pokračovat zavedeným způsobem. Za pár desetiletí se dozvíme, že naši otcové měli hlubokou pravdu, když věřili v archanděla Gabriela, ale udělali nevysvětlitelnou chybu tím, že věřili v archanděla Rafaela. Dozvíme se, že serafové jsou zdiskreditovaná pověra, ale cherubové jsou nanejvýš cenný a nový objev. A právě tak, jako se moje poznámka nezabývá theologickou, tak nemíří ani na k čistě logické stránce věci. I zde jeví zcela zřejmé, že všechny pochybnosti oprávněně spojované s ideou pokrokového lidstva jsou naprosto zhoubné pro ideu pokrokového božství. Člověk může postupovat blíž a blíž k Bohu, ale k čemu postupuje blíž a blíž Bůh? A jak ví, které ze dvou vývojů vědomí je lepší (např. imaginativní soucit nebo imaginativní krutost), pokud není jeho přirozenosti vlastní nějaký prapůvodní standard? Na selhání této fikce tu poukazuji jen v souvislosti s tím, nakolik odpovídá selhání fikce, kterou jsem zmínil výše. Je to slabost, kterou by v nich ihned rozeznal nejen každý básník, ale i každé dítě. Jde o to, že pokud nen krásná obloha není krásné nic. Pokud není dobré pozadí všech věcí, pak je zbytečně vylepšovat popředí: může to být správné z jiných důvodů, ale z toho, který je kořenem náboženství. Materialismus tvrdí, že vesmír nemá mysl, víra říká, že je řízen myslí nejvyšší. Ani jedna strana nebude spokojená s novým pokrokovým krédem, které nadějně prohlašuje, že vesmír je přitroublý.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s