Esej XII: O mizerné poesii

Potěšila mě nedávno před časem vydaná knížka nazvaná The Stuffed Owl; an Anthology of Bad Verse (Vycpaná sova, antologie špatné poesie). Uspořádal ji myslím pan D. B. Wyndham Lewis a pan Lee, ale já tu nebudu recenzovat jejich práci, která jistě již byla ohodnocena všude už dávno a jsem si jist, že se přitom setkala se zaslouženým obdivem. Výsledek jejich práce na chvíli poslal moje myšlenky jen tak na vycházku po širých a mnohobarevných polích podřadné literatury. Editoři tyto říše plné zlata zcestovali křížem krážem a já nehodlám soutěžit s jejich hlubokou učeností ohledně největší děl špatné literatury, ani s jejich výtečným a velmi jemným instinktem pro ty nejjemnější a nejsvěžejší odstíny imbecility. Pokud si ve vší úctě mohu dovolit upravit Matthew Arnoldovu definici kultury, pak věru vědí, co nejhoršího bylo kdy řečeno a myšleno v dějinách lidstva. Samozřejmě libovolný kritik libovolné antologie může mít výhrady, že právě některé z jeho oblíbených děl byly vynechány. Někdy si může i stěžovat, že i i ta, která se do výběru dostala nesplňují vysoká měřítka, které si antologie stanovila. Tak, jak běžnou anthologií kritik listuje, aby našel něco, co by mohli označit za skvrnu na jejím štítě, tak tady se může pustit do něčeho, co nebude dost přiboudlé, aby to odpovídalo jeho vysokým standardům a přísně poukazovat na několik pasáží, které nejsou tak špatné, jak by měly být. Záblesky téměř lidské inteligence, mihotání něčeho víc, než jen zvěrského rozumu, záchvaty téměř podobné lidské řeči, to vše ulehčuje monotónnosti imperiálních básní Alfreda Austina nebo pohanské vášně nebojácnějších neřkuli bezostyšnějších, napodobitelů Swinburna. Tu a tam, poté co se prodereme hlomozem stovek slov najdeme jedno, které vypadá, že je jakýmsi omylem správně na svém místě. Nesmíme si stěžovat, nic na tomto světě není dokonalé, dokonce ani špatná poesie ne.

S klasifikací takovéhle klasiky je samozřejmě jeden skutečný problém. Ona díla se nutně dělí na přinejmenším dva odlišné typy, z nichž každý má skutečně poněkud odlišný status i hodnotu. Vyvolávají dvě otázky, které mají jen sotva stejný intelektuální význam a důležitost. První zní, proč se lidé, kteří nejsou básníky pokouší psát poesii. Druhá se pak ptá, proč se lidem, kteří básníky jsou poesii psát nedaří. Mnohem těžší je odpovědět na druhou otázku, a proto také víc stojí za to, se o to pokusit. První skupinu tvoří libovolný počet nedopatření a nehod plynoucích z nevědomosti, nezkušenosti, marnivosti a sobeckého sebeobelhávání, jinak ale na nich nic moc mimořádného či zajímavého není. Tajemné přísloví praví, že ptáčka, který zpívat umí a nezpívá, je třeba ke zpěvu donutit, i když si vůbec nedokážu představit jak. Nikdo ale zjevně neměl tu odvahu, aby poradil, co si počít s ptáčkem, který sice zpívat neumí, ale zpívá. Zdá se, že žádná rada ani neexistuje, leda snad, že takové ptáky patří postřílet. A proti tomu ve jménu sv. Františka, patrona všech ptáků, básníků a dalších drobných dotěrů a protivů, horlivě protestuji. V anthologii jako jet tahle bude samozřejmě mnoho podobných děl jen jakési provinční omezenosti, poesie vesnického barda, který až příliš připomíná obecního idiota, již hravě satirisoval Oliver Wendell Holmes v postavě Talenta Hopkinse. V knize je jí hodně, jenže ve světě je jí také tolik, že jednotlivé příklady musí být vybrány takřka nutně nahodile. Každý z nás nejspíš svůj oblíbený kousek bláhovosti našel v reklamě, na náhrobku nebo na okraji novinové stránky a zůstal pro něj skoro stejně důvěrný jako rodinný vtípek. K uchovávání těchto individuálních objevů by místo anthologie bylo zapotřebí knihovny bláznivosti, Bodleianu Mizerných Veršů.

Nesvedu odolat pokušení povědět panu D. B: Wyndhamu Lewisovi a všem dalším pravým milovníkům špatné poesie o jednom básníkovi, o němž jsem si jist, že by mu neupřeli vavřín. Byl to tak slavný člověk jako Rev, Patrick Brontë, otec velkých sester a jeho verše skutečně vyšly tiskem spolu s poesií jeho dcer na konci jedné z edic jejich děl. Často byl označován za drsného, hrubého a nelidského, ale své místo v literatuře si zaslouží, neb vynalezl metrum, které je mučícím nástrojem, Spočívá v rýmovaných verších, které končí slovem, jež by se mělo rýmovat, ale nerýmuje se. Pokud si dobře vzpomínám popisuje ideální ctnosti vesnické dívky a jeden takový verš zní:

To novels and plays not inclined
Nor aught that can sully her mind;
Temptations may shower,
Unmoved as a tower
She quenches the fiery arrows. (Na hry, ni na romány nemyslí/ aniž by to škodilo její mysli/ jen ať léčky třeba sněží/ s ní nepohnou, s věží/ a žhnoucí šípy zhasí pozn, přek.)
Již dávno tomu, co jsem sedal u nohou ono minstrela, a cituji ho po paměti, myslím ale, že další verš téže básně dobře ilustruje tentýž paraprosdokian neboli závěrečný záškub zklamání.

Religion makes beauty enchanting;
And even where beauty is wanting,
The temper and mind
Religion-refined
Will shine through the veil with sweet lustre. (Skrze víru krása jasne/ ba však i tam, kde hasne/mysl a povaha/též víry odvaha/skrz závoj sladce třpytí)

Kdybyste toho četli moc, dospěli byste k takovému stavu mysli, že byste sice věděli, že ta rána přijde, ale přece byste se stěží ubránili výkřiku. O chmurném životě sester Brontë v jejich tmavém a stísněném domě na jejich strohých a divokých slatinách jsme četli mnoho. Mnoho jsme slyšeli o tom, jak byla jejich srdce navyklá bouřím, ať už je působily prudké vichry nebo příkrá slova. Neumím si ale představit víc ochromující bouři, než zvuk hlasu pana reverenda předčítajícího onu báseň, mučení barbarštější než nelítostné opakování onoho metra, ani nelidštější výkřik hrozný tak, že z něj mrzne krev dokonce i v samém nitru pekla Bouřlivých výšin. Bez ohledu na to tvrdí všichni odborníci na východu a vzdělávání dětí, je projevem laskavosti učit malé dětským říkačkám a rýmovačkám. Kdyby jim ale někdo recitoval rýmy, které se nerýmují, pak takové člověka patří zavřít za týrání dětí.

Celý problém ale začne být mnohem zajímavější, když necháme být mizernou poesii psanou bídnými básníky a přejdeme k špatné poesii napsané dobrými básníky. Je to starodávný příběh, myslím, že to byl Horatius, kdo řekl, že i Homér si občas zdříml a Horacius sám sice žádný sedmispáč nebyl, ale i on tu a tam zaklimbal. Labuť Avonská, Slavík Budforský i Skřivan, pro nějž nemůžeme jmenovat jiný příbytek než oblohu, všem těmto slavným ptákům tu a tam hrozilo, že ztuhnou a zcepení ve Vycpanou Sůvu. Dokonce i Milton, který žil pro velký styl tu a tam upadl, pokud jde o dobrý vkus. Alespoň mně se nikdy nelíbil Satan vynalézající střelný prach nebo prostírající extravagantní večeře se šampaňským ve stylu Ritz-Carltonu, jen aby zabránil hladu lidského Krista po chlebu. Pokud tedy v této knize špatné poesie figurují velcí básníci není to žádný projev neúcty, protože stěží existuje jeden jediný dobrý básník, který někdy nebyl básníkem špatným. Co to znamená a jaký to má smysl, tím si nejsem tak příliš jist. Docela jist si ale jsem tím, jaké z toho, pro praktické účely, plyne poučení. Je především zdravé a užitečné si všimnout, že básník si zpravidla nejvíce natloukl, když hladce klouzal po másle chvály a postupu podle převažující módy. Klasický básník nám bude znít pompézně a mdle právě tehdy, když bude nejklasičtější. Romantická básník nám přijde nejufňukanější a nejsentimentálnější,když bude nejromantičtější. A moderní básník bude potomkům znít jen omšele a nudně právě tehdy, když se projeví nejmoderněji a bude nejvíce upoutávat svým moderním stylem. Jediné dva špatné verše ze Swinburna jsou ty nejcharakterističtější, mám na mysli ty o liliích a lenivé mdlobě a růžích a vytržené. Tím, že jsou pro Swinburna tak příznačné, ukazují jeho nedokonalost. A další poučení říká, že básníci jsou lidé a že lidi už nelze uctívat jako bohy. Carlyle napsal své nejhorší dílo, když oživil pohanský pojem uctívání hrdinů. Jistě, pohané vztyčili sochu Achillovi, ale neobílili ji. Stavěli se k nim objektivně a nepotřebovali morální sebeklam. Jenže Caryle nemohl být pohan, mohl být jen špatný křesťan, nebo jak to někteří říkají, puritán. A zatímco Achilla nikdo nenatíral na bílo, on Cromwella a německého císaře Fridricha obílil věru důkladně. Shakespeare a Shelley byli lepší než Cromwell či Fridrich, ale i oni byli muži a ne sochy. A dokonce i z jejich mizerné poezie mohla vzejít dobrá filosofie.

Esej XI: O fázích výstřednosti

Je pořád v módě tropit si žerty z lidí viktoriánské éry pro jejich velikou vážnost, ale mě se spíš zdá, že pokud jde o to, dělají si oni spíš legraci z nás. Ani zdaleka nejsem jen nějaký apologeta viktoriánských časů. Zdá se mi ale, že v mnoha ohledech byli právě viktoriáni frivolní a vážní, docela nepříhodně vážní, jsou jejich potomci. Kupříkladu to, co je oslavováno jako nový literární styl či škola pozůstává z toho, že se dělá novota z toho, co viktoriáni kdysi provozovali jako žert. V panu Jamesi Joyceovi či slečně Gertrudě Stein tu tak máme vymýšlení a zavádění nových matením slov starých a hloučení slov dohromady, jako by to mělo naznačovat nějaké zmatení v podvědomí. Nevzpomínám si zrovna na konkrétní příklady, ale jim by nepřišlo nic zvláštního říct o někom, kdo opile mumlal, že „mumlipil“ (drurgling – gurgling when drunk, pozn. překl.), nebo že někdo jiný, kdo usnul v momentě, kdy tvrdil že je zcela vzhůru „vzhuzespal“ (widaslepe pozn. překl. ). Nepochybuji o tom, že to dokážou dělat mnohem chytřeji, než já svedu napodobit. Zmatené ideje moderní lidé dokáží vyjádřit velmi pronikavě s a pochopením. Svá omezení zpravidla seznávají ve chvíli, když mají vyjádřit ideje zcela jasné. Mě zde ale zajímá jen to, že se nám tento literární styl nabízí s nenapadnutelnou vážností, jako znovuzrození jazyka či nová moc lidské mysli.

Nuže, Lewis Carroll by velice viktoriánský viktorián. Ale dělal přesně totéž, jen náhodu věděl, že je to k smíchu, proto to dělal pro legraci. To, co vymyslel označil za skládací slova, ve smyslu dvou slov teleskopicky složených do jednoho. Jak vysvětlil, třeba „úžovní“se skládalo ze slov úžasné a grilování ( briling, brilliant grilling pozn překl.), nebo že „sližné“ je složenia slov slizké a pružné (slithy: lithe slimy pozn. překl.). Tento konkrétní příklad osvětluje, co nám na mysli, když říkám, že nejsem pouhý straník. Autor Alenky v říši divů není jakousi ideální bytostí, jíž bych se klaněl, nebo ji pozvedal proto, aby se jí klaněli jiní. Ovšem ze svých skládacích slov nedělal žádnou vznešenost ani slávu, zatímco obdivovatelé slečny Stein věru jsou samá vážnost a sláva. Když se na na kulturní tradice a duchovní potenciály podíváme hezky zevrubně a kolem dokola je myslím docela pravděpodobné, že panu Joyceovi budu dávat velkou přednost před panem Dogsonem. Nic ale nemůže pohnout historickou skutečností, že viktoriáni tyhle vymyšlenosti dokázali vynalézat a bavili se jimi, protože prostě jsou zábavné. Kdežto v v obecném pohledu na život předkládaném pozdějšími školami, není legrace žádná a potěšení pramálo.

Nad lehkým nonsensem devatenáctého století, který předznamenával tolik z těžkého nonsensu století dvanáctého si z podivením a zaujetím můžeme povšimnout, že nám všechny záznamy ukazují, že vyhlídky vážněji míněných pokusů nejsou příliš světlé. I viktoriánská éra totiž měla své experimenty. I k viktoriánské době patřili literáti, ba mužové jistého génia, kteří psali novými styly považovanými za neobvyklé ošklivé, temné, outré, nebo přejemnělé. A je velmi zvláštní, že právě tihle autoři vyšli z módy a jejich obliba zapadla. Nad takovým Browningem je mnohem méně intelektuálního vzrušení, než bývalo dřív. Kolem Mereditha je hodně zarážející ticho a lhostejnost. Ani tady se vůbec nezabývám svými vlastními preferencemi, ani nevedu debatu, zda mě tyhle změny spíše těší nebo spíše zarmucují. Shodou okolností jsem měl vždy rád, a dosud mám, Browningovo dílo. Stalo s jaksi, že pokud jde o hodnocení a kritiku Meredithova díla, nikdy se ze mě jeho pravověrný příznivec nestal. Teď ale mluvím o faktech módní obliby a kritického ocenění. A přiznám se, považuju za mnohem pravděpodobnější prudké oživení zájmu spíš o Tennysona, než o Browninga. Vím, jako kdokoliv jiný, že existuje jakýsi druh zbožné úcty (jsem v pokušení říct jakýsi druh modloslužby) vůči poměrně přímočarým Hardyho románům a jakési poněkud negativní obrazoborectví následující po vybrané modloslužbě obrácené druhy vůči Meredithovi. Nevím proč tomu tak je, nijak zvlášť nad tím, že tomu tak je nejásám a osobně dám raději přednost Meredithově pantheismu před Hardyho pesimismem. Všechno to ovšem naznačuje, že v současné theorii, že výstředník jedné éry bude středobodem éry následující, bude někde nějaká mýlka. Browning za sebou nezanechal dynastii browningovců píšících po browningovsku. Po Meredithovi nenásledovala nová literatura plná typických výmyslů a volností, zvratů a zákrutů ve správném meredithovském dialektu. Z viktoriánské éry plyne poučení a je to lekce o tom, čemu je radno se vyhnout. Je to však spíše výstraha proti tomu být nekonvenční, než jen varování před konvenčností. Sami máme v naší době mnoho divných spisovatelů, kteří píší divnými styly a ti si v nadcházejícím čase možná zachovají svůj vliv a možné také ne. Nenapadá mne ale vůbec žádný viktorán píšící podivným stylem, jemuž by to dnes bylo k něčemu dobré – ani Carlyovi, ani Browningovi, ani Meredithovi; not Doughtymu. Jediné jméno, na které si vzpomínám, že v poslední době jaksi vyplulo na povrch je Gerard Hopkins.

Chovám proto čistě intelektuální pochybnost o budoucnosti výstřelků, ba dokonce i výmyslů, pokud s nimi nezacházíme opravdu náležitě fantasticky. Nemyslím, že by se kterémukoliv z těchto experimentů mohlo podařit překroutit tradici jazyka z jejího přirozeného směřování. Snadno uvěřím, že knihy jako Odyseus jsou ve své době a a na svém místě působivé a originální, jako byl Sartor Resartus (román Thomase Carlyla pozn. překl)ve své době a na svém místě. Nevěřím ovšem, že by pan Joyce dodal literárnímu výrazu nový směr či rozsah,o nic víc, než se Carlylovi povedlo udělat z anglického jazyka barbarskou a bastardizovanou variantu němčiny. Snadno mohu předpokládat, že slečnu Stein její malý žertík těší, zejména když je to žert na úkor čtenáře, právě tak jako si svůj žertík na čtenářův úkor užíval George Meredith. Faktem však zůstává, že problém dnes není v tom, že by mu čtenář nerozuměl, ale v tom, že ho čtenář nečte. Vzhledem k tomu, co vím o lidské přirozenosti a dějinách musím s lítostí říct, že pochybuji, že by se budoucí generace i jen pokusily slečnu Stein pochopit. Bude se tedy o svůj vtípek až do konce muset dělit jen se svým Stvořitelem a to je také celkem dobrý vtip. Zdá se mi ovšem , že nové theorii, která se v posledním čase tak rozšířila a která tvrdí, že se literární evoluce větví do nových experimentů a že se vždy dál ubírá směrem, který ony experimenty ukazují, tak této theorii jednoznačně odporují všechna fakta literární historie. Vidím to jako objektivní fakt nijak nesouvisející s mými vlastními preferencemi, ba někdy směřující i proti nim. Crashaw a kavalírští mystici (cavaliers – královská strana v anglické občanské válce v 17. století pozn. překl) byli v nejlepším smyslu slova fantastičtí. Fantasii, kterou si vymysleli, mám velmi rád. Ovšem nezavedli anglickou literaturu někam, kde by byla napořád čím dál fantastičtější a dopřávala si stále víc na hlavu postavené tropy a za vlasy přitaženější nápady. Stačila generace či dvě a anglická literatura byla opět v normálním, možná až příliš normálním korytě. Byla to poesie dobrého smyslu, která započala, když dozrál Dryden a skončila při narození Burnse.

Nikdo neví, jaká bude móda od nynějška za sto let, až na to, že to s největší pravděpodobností nebude nic, co je za nejnovější módu považováno dnes. Pokud vím, že se řeka od svého původního pramene toulala křivolakou cestu, asi jen těžko bych mohl odhadovat, kam nakonec doteče poté, co mine místo, kde stojím. Jistý si mohu být tím, že se nejspíš nerozběhne vpřed jako kanál. Kdybych měl jen hádat na základě tendencí naší doby, pak bych řekl, že je velmi pravděpodobné, že se literatura tohoto zájmu o experiment zcela vzdá a a vrátí se nejen k typu, ale přímo ke klasickému typu. Za mnohem pravděpodobnější než to, že by ke slečně Stein hleděl celý svět jako k matce moderní anglické prózy, považuji uctívání Landora či nějakého poněkud opomíjeného klasického klasika. Je to sklon, který vidíme u francouzských thomistů a amerických humanistů a myslím, že nakonec bude ještě klasičtější, než by se mi líbilo. Sám jsem totiž osoba romantická a svůj žertík mám stejně rád jako slečna Stein.

Esej X.: O teutonické theorii

Všichni ví, nebo by měli vědět, že vytvořit všeobecnou theorii o lidské společnosti je ta nejjednoduší věc na světě. Důvod sice nemusí být vždy zjevený, věřím, ale že existuje a že ho lze racionálně formulovat. Logická slabost takové povrchní sociální theorie spočívá v tom, že sociální hodnoty nejsou tak pevně dané jako hodnoty matematické a lze si je přizpůsobit a přitvarovat tak, aby se do theorie hodily. Kdybych tvrdil, že nejvyšší na světě jsou rusovlasí muži, patrně by to někdo hodně rychle vyvrátil, protože přeměření lidí dvoumetrovým měřidlem dává matematická fakta. Pokud ale řeknu, že ryšavci vždy rozhodují o osudech světa, pak si to vždy mohu obhájit tím, že vezmu všechny rusovlasé důležité muže, kteří byli důležití a udělám je důležitějšími, než ve skutečnosti byli. Mohu si vymyslet důvtipnou teorii, že normanskou monarchii, ze které vzešel anglický stát, ve skutečnosti potvrdil a zajistil ne Vilém Dobyvatel, ale Vilém Rufus. Snaží to budu mít, když budu chtít ukázat, že první Plantagenet, Jindřich II., byl velký muž, který v jistém ohledu vládl velké říši. Mohu tvrdit, že generál James Wolfe, která měl (tuším) rudé vlasy byl největším z anglických hrdinů a dokládat to tím, že Kanada je ve skutečnosti největší mezi anglickými državami. Mohu říkat, že jediným člověkem, který doopravdy ovlivnil intelektuální život naší doby byl Bernard Shaw. Mohl bych to hájit docela dobře, ale mou motivací by bylo jen to, že pan Shaw měl ještě nedávno rusý vous, i když bychom se tedy mohli domnívat, že s tím, jak mu vous bělá mu i na moudrosti ubývá. Jde tu ovšem o to, že musím zastávat obecný předpoklad o jeho inteligenci a mohu zjistit, že musím hájit mnohé jiné poněkud výstřední nápady, které jsou mým běžným myšlenkovým pochodům dosti vzdálené a to ne proto, kvůli tomu, že bych byl nezaujatě přesvědčen, že je pan Shaw jak bystrý, tak moudrý, ale proto, že musím hájit obecné dogma, že rusovlasí muži mají vždy pravdu.

Dobrým příkladem by mohl být případ královny Alžběty, což je téma téměř stejně kontroversní jako Bernard Shaw. Kvůli své theorii se musím zoufale držet staromódního názoru, který mě naučili ve škole, theorie, že rusovlasá královna Bětka byla jakousi rezavě hnědou královsky velkomyslnou lvicí s hrdinským náboženským přesvědčením, jež otřásala světem svým řevem ve prospěch reformace. Nesmím naslouchat pozdějším a realističtějším historikům, kteří ním říkají, že jako osoba byla invalidou a politicky ponejvíce nástrojem, že její skutečné náboženská orientace je velmi pochybná a její vnější politické jednání jí zpravidla vnutil Cecil se svým gangem. Za běžných okolností by mi to mohlo být docela jedno a byl bych tedy poměrně nestranný. Nyní ale musím až na smrt bojovat za starší theorii z doby Froudeho A Freemana, a to ani ne tak pro věc dámy, ale spíš pro barvu jejích vlasů. Potřebuji ji k tomu, abych mohl naplnit svůj záměr vykreslit celou mapu červenou barvou, nebo spíš ji svázat rudými vlasy, než rudou páskou Takhle se stává, že mezi profesory a profesionálními historiky tuhnou převrácené a ješitné smyšlenky tak často ve fanatismus. Než by přišli o cokoliv, co podporuje jakoukoliv jejich oblíbenou generalisaci, raději budou hájit jakýkoliv paradox, i kdyby jim o dotyčnou záležitost osobně zas tolik nešlo. Existovala středověká tradice, podle níž byl Jidáš ryšavý a akademik tohoto druhu by se nijak neostýchal tvrdit, že Jidáš a ne Ježíš byl skutečným zakladatelem křesťanství.

Možná to vypadá, že se příliš dlouho přehrabuju v nahodilém a absurdním příkladu. Ovšem není tomu tak. Vyrůstal jsem pod obřím stínem teutonické theorie. To byla ve své podstatě theorie, že vše co za něco stálo, bylo dílem světlovlasých lidí, což je právě tak směšné, jako ta samá tvrzení o lidech rusovlasých. Nemám ale zájem tu theorii, nebo jakoukoliv jinou napadat. Připomínám jen, že takové theorie, pravdivé nebo mylné, ovlivňují historikův postoj k pravdě, a to často spíše směrem ke lži, než k pravdě. Když sledujeme jak se profesoři rýpou a hádají o tom, kolik lidí žilo na statku zapsaném v Domsday Book, nebo jak přesně zněla depeše, kterou francouzský maršál odeslal před bitvou u Arcoly můžeme si být docela jisti, že i když se v těchto věcech přetahují o slovíčka a nimrají se v detailech, nejsou to věci, o které by se přeli. V pozadí je mnohem větší spor o mnohem větší theorii, pravděpodobně o středověkém náboženství nebo o motivech francouzské revoluce. Dějepisectví a sociologie nemohou být nikdy vědecké v tom smyslu, že by je bylo možné podrobit přesnému měření, protože vždy existuje tajemství a pochybnost vlastní morálnímu důkazu ovlivňujícímu jednu stranu rovnice, a obyčejně strany obě. V thesi,že rusovlasí lidé jsou velikáni existují odstíny odlišnosti dokonce i mezi rudými vlasy a nespočet odstínů ve velikosti a nebo předstírání velikosti. A zdá se mi, že nemálo moderních theoretiků jaksi podivně postrádá smysl pro to,co je skutečně veliké.

Je zábavné sledovat, jak tyhle theorie stíhají a pronásledují jedna druhou a jak poslední téměř pokaždé zničí a sežere tu předposlední. Pravda je taková, že poslední bývá obyčejně v přímém protikladu k té předposlední. Obě dvě obyčejně bývají stejně extrémní, stejně přehnané a do té míry také stejně nepravdivé. Kupříkladu v knihách jako je Outline of History (Nárys dějin) obecná theorie obyčejně naznačuje, že směr dějin určuje nepřerušená a stoupající linie, jedna vzestupná křivka, již porušuje jen máloco. Netvrdím, že autor popírá rozpad a reakci, ale že hlavní poučení, které chce, aby si čtenář odnesl je, že zástup lidstva s nepatrnými zastávkami postupuje vpřed po hlavní cestě dějin. A především počítá s jednotou lidstva a ideou, že zástup, který zůstal stát je týž, jako ten, který postoupil vpřed. Osobně si myslím, že onu kontinuitu velmi přehání, příliš silně se opírá o údajné spojovací články a zejména si nevšímá článku, které chybí. Dělá z améby a antrophodia naše bližší příbuzné, než tomu ve skutečnosti je. Současně zařazuje antické Řeky či středověké křesťany vůči nám do mnohem podřadnějšího postavení, než jim ve skutečnosti náleží. Pokrok podle něj je příliš nedávný, příliš prudký a příliš jasný. Předpokládá kupříkladu, že středověká idea vzdělávání byla vůči naší podřadná a to prostě proto, že předpokládala vyučování positivní filosofie. Ovšem dalo by se něco povědět na obhajobu myšlenky naučit někoho všechno, ve srovnání s moderní ideou nenaučit nic a nenaučit stejném druhu ničeho všechny. To, co totiž vnucujeme všem rodinám za použití sil policie není filosofie, ale umění číst a psát nefilosoficky. Teď se ovšem nepřu o páně Wellsovu theorii světa. Jen ji stavím do protikladu s theorií světa, která ji bezprostředně následovala po celém světě.

Slyšeli jsme totiž, že v celé Evropě a Americe se mluví o novému rozruchu, který vyvolala obecná theorie německého spisovatele, který dokazoval především, že v lidských dějinách není kontinuity, není pokroku a nic nenasvědčuje srovnání mezi dvěma epochami. Podle této nové theorie existuje jen řada uzavřených cyklů různých kultur, tak odlišných, že je stěží lze porovnat. Můžeme říct, že neexistuje pokrok, ale jen různé pokroky. Skoro bychom mohli i říct, že neexistují jedny dějiny, ale jen dějiny v množném čísle. Když skončila řecká a římská kultura obecně zvaná antika, prostě se odlomila, aniž by zanechala jakýkoliv most spojující ji se středověkem či moderní dobou. Je to zkamenělina ztraceného světa a nemůže být pro nás o nic větším poučením, než pterodaktyl pro milovníka ptáků či Eohippus pro šlechtitele koní. Nuže, to je jistě hrubé přehánění. V dějinách je jistě mnohem víc kontinuity a v tom smyslu také mnohem víc pokroku, než by tahle historická theorie připouštěla. Kupříkladu středověku nikdo neporozumí, pokud si neuvědomí, že v jeho středu jako mocný mlýn stále pracovalo myšlení Aristotelovo a bylo by absurdní tvrdit, že Augustin a Akvinský nepatřili k jednomu trvajícímu a pokračujícímu společenství. Mě tu ale nezajímá pravda či omyl první či druhé theorie. Jde o to, že si tak zpříma protiřečí a následují tak rychle za sebou. A tím se vracím ke své úvodní úvaze: že totiž takové theorie musí být velmi snadné vymyslet—pokud vynecháte víc než polovinu faktů.

Esej IX.: O závislosti a nezávislosti

Setkal jsem se docela nedávno s dámou, která při zmínce, že by její šaty měl platit její manžel vzplála ušlechtilým rozhořčením, i když se zdálo, že nemá nic proti tomu, aby za ni manžel platil večeře. Připouští, že na té zvrácenosti bylo cosi vybraného a velkorysého, a že to byla vítané zlepšení proti jiným dámám, které planuly rozhořčením, protože jejich manželé nechtěli platit jejich sté šaty v jednom měsíci. Někdy vzplane rozhořčením manžel a ani v jednom případě to není rozhořčení tak ušlechtilé. Stejně mi to nakonec přijde jako příklad prazvláštní nesouvislé a bezvýsledné změti názorů a představ, který působí, že moderní svět má takové problémy ustavit normální společenská pravidla a pořádek.

Někteří z nás (a pokud jde o spokojenost se společenskými podmínkami, nelze nás označit za konservativce, ba jsme byli kvůli našim pokusům je vylepšit, označeni za revolucionáře) nicméně dospěli k hluboké podezíravosti vůči tomu, co se označuje za pokrok. Důvod k tomu je ten, že to vypadá, že pokrok se neřídí jedním principem, ale principy mnoha a to ještě rozpornými či protikladnými. Není to žádný proud tekoucí přímo vpřed, ale jaksi krouživý či vířící. A nic to nemůže dokládat silněji, než tento konkrétní druh nezávislosti. Není to žádný princip sociální reformy. Dokonce i sociální reformátoři by první řekli, že jsou závisí na závislosti, na vzájemné závislosti druhů a spoluobčanů v tom, nakolik se liší od individualistické nezávislosti, kterou by odsoudili jako pouhou isolaci. Není to ideál proletáře, nebo člověka pracujícího za mzdu, ať už podle komunistického nebo kapitalistického systému. Oba jsou si podobné v tom, že jednotlivého pracujícího za nezávislého nepovažují. Budou diskutovat, zda je dobře placený, zda se s ním dobře zachází, zda pracuje v dobrých či špatných podmínkách, zda je závislý na dobrém či špatném podniku, nebo na dobré či špatné vládě, ale ne o tom, zda je či není nezávislý. Nezávislost není ani ideálem normálního člověka. Je jen znenadání a zprudka uvedena na scénu v jedné konkrétní souvislosti v případě jedné výjimečné ženy. Je nezávislá jen na svém manželovi, nikoli nezávislá na jakémkoliv jiném skutečném vztahu ve svém životě. Je nezávislá je na domově—a ne na pracovišti či na světě. A je jen charakteristické pro tenhle zmatek, že jedna osoba, která to vše myslí dobře, může udělat ještě další jemné rozlišení a rozhodnout se pro nezávislost ve své šatně, nikoli však v jídelně.

Nu a moderní potíž spočívá v tom, že tyhle morální útržky a zlomky tu plavou všude kolem jako ledovce a nikdo neví, kdy do nějakého narazí. V jednom případě se někdo pokusí schovat za ideál služby, i kdyby to měla být otrocká servilita. Jindy se zas někdo bude ohánět ideálem individuality, i kdyby by to mělo být holé šílenství. Lidé se budou pokoušet o despocii, nebo se dožadovat svobody a to postupně nebo dokonce současně a to podle docela libovolného oportunistického programu. A máme dojem, že nepodrobují různé postupy jedné zkoušce, ale aplikují všelijaké testy na jeden postup, pro který už se pevně a nezvratně rozhodli. Udělají, co se jim zamane a důvody si pak vymýšlejí zpětně, ale i ty jsou až příliš prohnané na to, aby mohly být rozumné. Jedním slovem řečeno, je to právě tenhle zmatek ve vyznání a pravidlech pro lidské jednání, který člověku brání, aby v něm našel jakékoliv vodítko, ba i vodítko k pokroku. V našem případě tedy alespoň můžeme vážně probrat nezávislost ženy, pokud by ji kdokoliv chápal jak součást reálné filosofie nezávislosti člověka. Zjistíme, jako v již zmíněném případě, že jedna žena si nárokoval jednu zvláštní, a poněkud vrtošivou, formu nezávislosti. Je nezávislá na svém živiteli, ale ne na bance nebo zaměstnavateli—o poskytovateli úvěru ani nemluvě.

Bude proto pro začátek příhodné říci, co znamená ekonomická nezávislost, tedy pokud jde o to nakolik se to liší od toho, co znamenat má. Mohlo by to znamenat, že se naše lady vydá do pradávného pralese, uloví lvy a leopardy a oděje se jejich kůží jako Diana. Mohlo by to znamenat, že si sešije z pralesního listí zelený šat jako Eva. Mohlo by to znamenat, že si svou nezávislost udržuje tím, že vlastní kolovrat a má svou vlastní zásobu příze, z níž si podobně jako pan Gándhí tká prosté sukno. Mohla by skutečně být nezávislá na příspěvku na odívání od svého manžela v tom smyslu, že by byla nezávislá na švadlenách a krejčových. Moc to nevypadá, že by to znamenalo zrovna tohle, ale závislost na krejčové ještě nepůsobí vážnou rozporuplnost této ideje. Ta spočívá v tom, že moderní žena v moderních podmínkách bude sama muset pracovat, pokud ne pro krejčovskou dílnu, pak nejspíš pro někoho jiného, kdo vydělává peníze. Otázka pak zní proč by mělo být lepší být proletářem v obchodě či dílně než komunistou doma? Domov je totiž jedinou pravou a legitimní komunistickou institucí. „Všemi svými statky světskými tě obdarovávám“ (z obřadu žehnání manželství v anglikánské Book of Common Prayer) jediné uspokojivé bolševické prohlášení kdy učiněné o majetku a vlastnictví. Proto je to také samozřejmě první prohlášení, do kterého se bolševici pustí. Pokroucený a nepřirozený postoj moderního sporu, podobný hadu zakousnutému do vlastního ocasu, výtečně ilustruje právě tahle podivná vzpoura komunismu z místa, kde nemá co pohledávat, proti komunismu tam, kde své místo má. Nyní se už, což by bylo normální, nesnažíme rozdrobit společnost do domácností a jednotlivých domovů. Už usilujeme je o to domy rozbít a rodiny rozvrátit a dokonce i to na základě principu, který se neodvažujeme aplikovat na nic jiného ve společnosti. Lom či štěpící linie má probíhat středem hřebene střechy, ale má být co nejvíce skryt pohledům z fora či z ulice.

Slyšíme toho hodně o zlých vášních třídního boje a tvrzeních, že pán a člověk musí být nutně přirozenými nepřáteli. Moderním světem ale proniká ještě mnohem zvrácenější důsledek, totiž ten, že přirozenými nepřáteli jsou manžel a manželka. Jsou to zjevně tak zapřísáhlí nepřátelé na život a na smrt, že jednomu stačí být osvobozen od druhého, třeba i jen v jedné veskrze hloupé maličkosti a třebaže to manželku v tomhle případě neosvobozuje od nikoho a ničeho jiného. Celý zbytek světa, ve kterém žije, je jednou sítí nezbytných závislostí, ať už je to k dobrému či zlému. Lidé už dokonce ani nemluví řečí nezávislosti, starou řečí, která mluví o šetrnosti a spořivosti, které vedou k nezávislosti a či o sebeúctě, která z nezávislosti vychází. Kdokoliv se může ocitnout takřka v bědné závislosti na komsi druhém, každé ženě se může stát totéž. A zjevně na tom nezáleží, pokud to tedy není její manžel a nejedná se o její vlastní klobouky. Byl bych velmi rád, kdyby někdo z těchto laskavých tápajících lidí nakreslil nějaký plán nebo tabulku toho, jak si skutečně představují strukturu a společnosti a nezbytná pravidla, kterými by se měla řídit. Noviny mluví o nebezpečí bolševismu a rudé hrozbě. Já mám ale obavy z patchworkové hrozby, která má barvy všechny a žádnou, mám obavy z kousků bolševismu a kousků šíleného individualismu a kousků nezávislosti , všech na špatných místech, plovoucích hned sem a hned tamhle, které ani neví s čím se sráží, mám obavu z ledovců jejichž samotná beztvarost či nevypočitatelný tvar byl vždy příčinou ztroskotání lodí, které do nich narazily.

Esej VIII.: O zatuchlosti vzpoury

Je věčná pravda, že otcové proroky kamenují a synové jim staví hroby, často z téhož kamení. Důvody pro popravu bývají totiž často ty stejné, jako ty pro pozdější kanonizaci. Můžeme ovšem dodat, že často nastává ještě třetí fáze, kdy vnuci rozbijí a změní v trosky hrobku, kterou vystavěli synové. Proces přijímání a zavrhování proroků, pravých i falešných, není zdaleka tak prostý, jak se to jevilo pokrokové filosofii devatenáctého století. Dokonce i pro mrtvého proroka, který se obyčejně po smrti klidu nedočká je plná vzestupů a pádů. A není nic zajímavějšího, než si povšimnout, jak tahle změna ovlivňuje velké reputace a to zejména reputace revoluční.

Zvláštní totiž je, že když přijde rebelie, je to zpravidla rebelie proti rebelům. Obvykle to není rebelie proti reakcionářům. Lidé, kteří v minulosti minulost obzvláště chválili mohou v některých případech zapadnout právě do té minulosti, kterou si tak vychvalovali. Nestává se ale příliš často, že by se je pro obzvláště cílený útok vybrala budoucnost, jíž opovrhovali. K budoucímu svržení z trůnu byli obyčejně odsouzeni minulí futuristé. Budoucnost většího znevážení a oponutí čekala ve skutečnosti na ty, kdo slibovali lidem slavnější budoucnost. Starého zaprášeného a plesnivějícího laudator temporis actilze někdy opomenout, ale sotva kdy stojí za znevažování. Nikdy není svrháván z trůnu, to možná proto, že nikdy nebyl nastolen. Zdá se ovšem, že dokáže přetrvat jakékoliv množství na trůny řádně usazených proroků pokroku.

Připomínám to jako pozoruhodnou historickou skutečnost, která není nijak spojena s mými vlastními sympatiemi, které někdy mám vůči revolucionářům a jindy vůči reakci. Představme si například, že by někdo dostal otázku, kteří dva největší Angličané, nebo spíš kteří dva největší britští občané, žili na konci osmnáctého století. Názory se mohou lišit, ale člověk se moc nesplete, když řekne Byron a Burke. Burke představoval tehdy, tak jak ve svých nejdůležitějších dílech představuje stále, předního obhájce konservativních idejí, vybízel nás, abychom zachovávali i iracionální tradice a želel ztráty i starších tradic. Byl to tehdy velmi výrazně Burke, kdo nahlas naříkal nad rytířským věkem, který minul či plakal nad zaniklou krásou francouzské královny. Na druhé straně Byron tehdy byl jednoznačně hlasem revoluce. Otevřeně želel toho, že byla poražena u Waterloo, Tories šlehal bičem satiry, který třímal jako prapor svobody. Nu, oba to byli velcí muži, a pokud bych měl čistě osobně dát přednost jednomu z nich, byl by to Byron. Ve většině ohledů ji zcela jistě dávám Byronově politické straně. Nelze však popřít, že následný vývoj pověsí obou mužů ve vztahu ke slávě či alespoň módní oblibě ilustroval podivnou výhodu, kterou má reakcionář nad revolucionářem. Byron byl myslím celou následující dobu poněkud podceňován. Burke byl myslím od té doby poněkud přeceňován. Je to sice věc názoru, je však skutečností, že Burke nebyl nijak zvlášť odsuzován či zesměšňován, kdežto Byron byl zavrhován a znevažován bez ustání. Ohrnovat nos a ušklebovat se nad pouhou rétorikou a melodramatičností Byronovy romantiky se stalo takřka známkou moderního a pokrokového intelektuála. Nikdo nijak zvlášť nezdůrazňoval, že by Burkeho rhapsodie o Marii Antoinettě byly toliko rétorické, třebaže nesporně byly. Vyslovit o zdravím kypící německé dámě, že „Tuto planety, jíž jakoby se sotva dotýkala, stěží kdy osvítilo příjemnější zření,“ to už v sobě má cosi z, mírně řečeno, melodramatu. Není dovoleno, aby se nám tyhle květnaté věty vetřely do mysli, když pan Buckle nebo pan Garvin popisuj, je naše ústava zavázána Burkeho precizní a státnické filosofii. Burke se pro kritiky nikdy nestal takovým fackovacím panákem jako Burke. A to by skoro nasvědčovalo tomu, že pokud jste prorokem vzkříšení, revoluce, budoucnosti a úsvitu, pak je pravděpodobné, že i potom, co vám jednou postaví hrobu, budou po ní házet kamení a ničit ji. Pokud jste ale jen stavitelem hrobů, nechají vaši hrobku na pokoji.

Uvažme pak další a ještě podivnější pokračování příběhu. Ke konci viktoriánské doby se znova opakoval , když povstal Swinburne, aby zpochybnil Tennysonovu mírnou konstituční monarchii a jistým způsobem opět obsadil Byronův revoluční trůn. První, co stojí za povšimnutí je, že nepřítomnost pochopení a sympatie a rozhodně chybějící kontinuita mezi starým a novým rebelem. Swinburne byl právě tak ochoten pominout Byrona či jím opovrhnout, jako všichni ostatní lidé jeho estetické doby a shodného smýšlení, či spíše byl k tonu připravenější než ostatní. Dvě revoluce vůči sobě nechovaly žádné porozumění prostě proto, že dvě módy vůči sobě žádné sympatie mít nemohou. „Farewell, ye gay something, ye gardens of roses“ („Sbohem, vy veselé cosi, sbohem vy zahrady plné růží“) (s lítostí musím říct, že jsem zapomněl, cože to veselé cosi bylo)znělo květnatě a chladně generaci, která necítila, že „If love were what the rose is, and I were like the leaf,“„kdyby láska byla, co růže a kdybych já byl co lupének“ může být ne jen nepřirozené, ale i téměř nesmyslné. Každá novota má své vlastní nesmysly, a nikdy nechápe, že to jsou to nesmyly a vždy se jí zdá, že nesmysl byla starší novota. Jenže i sám Swinburne se už pomalu stává stárnoucí novotou, a čím dál víc lidí začíná tvrdit, že jeho poesie je nesmyslná. Je velmi pravděpodobné, že ho brzy čeká jeho vlastní období zesměšňování a nepříznivých reakcí, kdy i jeho dílo bude právě tak podceňováno jako dílo Byronovo. Podceňován a znevažován bude ze stejného důvodu—prostě proto, že byl přeceňován a to přeceňován obzvláště jako rebel, reformátor, a hybná síla budoucnosti. Člověk, který usedne k psaní Písní před svítáním se nejspíš zjistí, že až slunko vyjde bude pro něj poněkud příliš horké.

Jde tu ale o to, že se zdá, že tuhle podivnou vzpouru nepřivolává proto, že by byl dávný král, ale proto, že je dávný rebel. Na Byrona se svět rozmáchl v poměru se stejnou silou, s jakou se on pohupoval jako módně oblíbený demagog, a totéž co se přihodilo Byronovi se nyní děje Swinburnovi. Neděje se to tak očividně těm ze Swinburnových současníků, kteří sice sdíleli umělecké methody své doby, ale ve skutečnosti je zajímaly umělecké modely dřívější doby. Zmínil jsem jen až příliš se opakující téma růží. Poznamenal jsem, jak vzdálené byly byronovské růžové zahrady v plném květu od „mystické růže v močálu“, tak oslavované Swinburnem. Obávám se, že je až příliš pravděpodobné, že reakci proti němu asi až příliš mnoho lidí bude žertovat s bezostyšně aliteračními verši typu: „rozrušení a růže neřesti“, které dozajista příliš mnoho neznamenají. Pochybuji ale o tom, že by si dali práci a zesměšnili verš Williama Morrise „Two red roses across the moon“ (Dvé rudých růží, proti Měsíci zkřížených), třebaže ten neznamená vůbec nic. Jenže se stalo, že byl Morris navzdory své revoluční stránce zachráněn svou stránkou reakcionářskou. Minulost ho ve skutečnosti zajímala víc než budoucnost, proto ho také budoucnost nechá na pokoji.

Příkladů toho, jak se dnešní pohani vysmívají pohanům včerejším bych mohl dávat ještě hodně. V letech mého dětství by člověk hovořící o anglické próze zmínil jak Patera, tak Newmana. V poslední době jsem slyšel úžasné množství lidí ošklíbat se nad Paterem, neslyšel jsem, že by se jich moc, vlastně vůbec nějací, ošklibovali nad Newmanem. A přece by se jistě říkalo, že pohan hledí k budoucnosti, zatímco papeženec do minulosti. Nevyvozuji z tohoto podivného zvyku lidstva žádné poučení. Pro jednou se spokojím s tím, že budu naprosto nemorálním kritikem Swinburnovské éry či chladným racionalistickým vědcem viktoriánské doby.

Esej VII. O Vachelu Lindsayovi

Hra M. Paula Claudela Saténový střevíček přeložená s obdivuhodným důvtipem a pružností Rev. Johnem O’Connorem je dílo bohaté a téměř až matoucí fantasie a obsahuje velké množství rysů, jimž se tu nemůžeme věnovat. Jeden její konkrétní aspekt, jímž se vztahuje k nedávným událostem v jiných oblastech si ale přímo žádá zvláštní komentář. I když nikdo nemůže být víc francouzský než M. Claudel a nic nemůže být francouzštějšího, než jistý konkrétní druh bystrosti a bojovné logiky, jež jde za svou thesí či thematem až do konce, přece je celé pozadí dramatu pozadím španělské civilisace. Dokonce i v této chvíli je je španělská civilisace cosi většího než civilisace Španělska. Ještě nekonečně víc byla v časech vnější slávy Španělska, ve dnech aliance s Rakouskem a dobývání Ameriky. Celá ta kultura měla jakýsi charakter, který se tímto dramatem vine jako ozdobný vzorek a myslím, že budeme čím dál víc zjišťovat, že je to vzorec dnešního umění.

A tak nemohou být dva básnící víc odlišní v každém ohledu tradic či zkoušek historických typů než Paul Claudel a Vachel Lindsay, duchaplný americký zpěvák. Ve vnějším a formálním zařazení by vypadli navzájem naprosto cize. Vachel Lindsay byl puritán v osobním smyslu, člověk by mohl říct téměř v politickém smyslu. Podporoval dokonce prohibici a jen férové říct, že jeho orgiastické verše jen dokazují, jak moc může být člověk opít i bez vína, pokud pije americký vzduch. Kritik může být občas v pokušení ten vzduch podezírat, že podněcuje žvanění. I když byl totiž Vachel Lindsay přirozený umělec a přesně se držel podnětů své imaginace, jsou v jeho nejlepších dílech pasáže, které by byly lepší, kdyby spíš než v zem megafonu žil v zemi rohu ze slonoviny nebo kdyby mu jeho tradice nedala na výběr ze dvou trub, břeské trouby propagandy a zlaté trumpety poesie. On sám byl zcela prostý, upřímný a tedy skromný člověk, jenže lidé kolem něj v pokoru nevěřili a to ani tehdy ne, když ji praktikovali. Věřili ovšem v tohle: do něčeho se pustit, s chutí a velkým hlukem a to taky Vachel Lindsay do jisté miry dělal. i v tom, co mu šlo nejlépe. Osobně mám velké pochopení pro jeho zvláštní dar, který se mi velmi líbí, totiž pro jeho popisy lidí břinkajících do svých gongů ke slávě svých bohů. Bylo by však marné popírat, že v určitých ohledech jejich bohové nebyli bohy našimi. V každém případě to zcela jistě nebyli bohové M. Claudela. M. Claudel je nejen katolík, on je francouzský katolík se specificky francouzskou nechutí vůči orgiastickému náboženství a prchavým výmyslům vměšujícím se do rodinného života. Dokážu si představit, že pro M. Claudela by byly stěží obtížnější k pochopení dvě jiné věci než 1) svobodný člověk podporující prohibici a 2) výborný básník, který si z celých lidských dějin vybere téma „Generál Booth vchází do nebe“.

A přece oba básníci, Francouz a Američan, osvětlují třetí prvek, který není ani americký ani francouzský. Vachel Lindsay byl totiž cosi víc než Američan, byl (ať už je tento pojem jakkoliv divoce špatně chápán) Hispanoameričan. Duchovně vzato byl Kaliforňan. Nepil jen americký vzduch, napájel se z atmosféry podivného ráje, který je svým způsobem oddělený a nepodobá se ničemu ani v Novém ani ve Starém světě. Je to pohádkové moře ztišené jakoby kouzlem, které se rozprostírá až kamsi daleko k bájné Číně a jehož i to nejbližší pobřeží ovládají duchové spíš než moderní vladaři. Podél celého pacifického pobřeží se totiž způsobem natolik viditelným, až je to obtížné definovat, rozestírá přítomnost a tlak nádhery Španělska. Do veršů takového puritána, jakým byl Vachel Lindsay se dostalo cosi z tohoto vydatného ovzduší západu slunce a způsobilo, že byly instinktivně mnohem zdobnější a pěknější, než verše pouhého pohana Walta Whitmana. Whitman byl velký člověk, ale byl to člověk východní států a severního slunka a jeho vášeň proto byla bezbarvá i tehdy, když byl chladná. Lindsayovo puritánství žhnulo víc než Whitmanovo pohanství. A myslím, že to způsobil onen nevědomý vliv, který ovládá celý americký západ stejně, jako stará keltská romance ovládá celý západ Anglie. Poesie Vachela Lindsaye dokládá všemožnými nevědomými a a porušenými způsoby, do jaké míry ho tato přítomnost pronásledovala tato přítomnost, jak moc cítil pod nohama španělské podloží půdy amerických států. Abychom citovali jeho vlastní obraz: ztroskotané španělské galeony se nad ním tyčily a dmuly jako jakési žhnoucí nestvůrnosti a zlaté kalifornské velryby od nich získaly svůj skutečně symbolický tvar.
Jinými slovy řečeno, stojí za to si uvědomit že po velké části světa je rozestřena jakási španělská magie. Španělské osady nejsou, jak se říká, mrtvá-živá místa, v tom smyslu, který označuje místa, kde jsou živí lidé mrtví, jsou to místa, kde mrtví žijí. Ale mrtví jsou naživu i tam, kde nikdo jiný nežije. Dokonce ani v opuštěných částech onoho pobřeží nejsou pustiny, a dokonce ani mrtvé části onoho impéria nemohou zemřít. A právě ta ohromná vitalita mrtvé řiče přitahuje francouzského seveřana jako M. Claudela stejně jako nevědomky přitahuje Američana, třeba pana Lindsaye. Dramatické vyprávění M. Claudela, jak jsem už řekl, pokrývá ohromné pole universálních idejí a individuálních problémů. Je plné toho, co se nachází v samé jménu zlatých kalifornských velryb a je to kniha věru zvící velrybích měřítek. Je ale také zlatá, to znamená, že je plná plná věcí, které jsou v pravdě tak dobré jako zlato. Dokonce je spíše předčí v popisu věcí buď beztvarých nebo nevypočitatelného tvaru, třeba právě takových obřích netvorů, vlastně tu dokonce najdeme i typicky groteskní popis skutečného zvířete zvaného velryba: Jejich hlava, která se podobá celé hoře plné tekutého símě, ukazuje v rohu čelisti malé očko, ne větší než knoflík na vestě.“ Stejný imaginativní smysl pro tvar čehosi beztvarého najdeme v krásné větě o beztvarých německých zemích ve Střední Evropě: „Abyste je poznali musíte hledět na jejich srdce, tvář totiž nemají.“

Všechna ta temná a přece bujná obrazivost patří k tradici, kterou můžeme vidět ve španělském umění a ozdobách. Lze ji vidět ve zvláštní španělské lásce k černé, takové černé, jež není negací barev, jako spíš jejich nahromaděním. Lze ji vidět v bohaté temnotě španělských kostelů, naleptané zlatým ohněm nespočetných svící. Plně a v celku ji však lze vidět jen celosvětovém rozšíření španělské kultury šestnáctého století, kdy na svých hranicích potkala podivnější netvory než velryby, rudé muže, zlaté hory a nový svět. Měla své mnohé zločiny, které Claudelova báseň neskrývá, ale měla i tuto záviděníhodnou velikost: křesťanskému světu, tehdy ještě plnému rytířství, se tehdy otevřely cizí hvězdy a nové vědy. Tehdy když zlí lidé kolonisovali z hrabivosti, dobří lidé nekolonisovali jen pro podnikání a obchodu a tehdy také byl ještě bílý muž právě tak romantickou postavou jako rudý muž a obchod ještě Indiána nezničil, aby jej nahradil běžným chlapíkem.

Esej VI. O starcích a jejich válkách

Vzduchem poletuje už nějakých deset let hloupá, ale jedovatá věta, kterou jde polapit stejně těžko jako vosu za teplého počasí. Je už velmi stará, ale pokaždé se o ní mluví jak o čemsi novém, skoro každý to slyšel, ale sotva kdo se zamyslel nad tím, co to znamená. Má mnoho podob, nejčastější je ale ta, která zní asi takhle: „Ovšemže mladá generace zahořkla, kdy si uvědomila, jak ta starší přivedla svět do hrůzné katastrofy a strašného nepořádku.“ Mně už to otravuje poslouchat a proto navrhuju, že budu prvním člověkem, který se nad tím zamyslí.

V první řadě chci říct, že si pamatuju naprosto stejný argument, pokud se to argumentem dá nazvat, používaný před dvaceti lety, když nebylo v módě ani tak oslovit mládež jako oslovit ženu. Už tehdy se nám vždycky říkalo, že se žena (narodivší se očividně teprve včera) rozhlédla kolem sebe a spatřila svět hříchu a trápení. Tohle je, prohlásila hned, je svět stvořený mužem. Její stoupenci se nespokojili s tím, že by řekli, že žena strádala nespravedlivým zacházením, což by v moha ohledech byla pravda, nevystačili si s tím, že měla na to či ono sociální privilegium stejný nárok jako muž, což se dalo velmi dobře odůvodňovat a já se o tom teď v žádném případě přít nehodlám. Jednoznačně prohlašovali, zlo a bída ve světě byly jasně zapříčiněny tím, že jej spravovali muži. Pokud oknem vosa a někoho štípla, pak to bylo kvůli tomu, že to okno vyrobil muž, pokud ne přímo kvůli tomu, že nějaký muž tu vosu stvořil. Kdyby svět spravovaly ženy vos by buď nebylo, nebo by všechny byly vycvičeny k takovému taktu a slušnému chování, že by nikdy nikdy nikoho nepoštípaly. Pokud byli chudáci špatně placení nebo přepracovaní, bylo to jen proto, že je platili muži a ne ženy, třebaže někteří z nás znali ženy, které byl na své podřízené skoro tak tvrdé jako muži. Když šly státy do války bylo to proto, že ženy nemohly hlasovat, aby to zastavit, i když někteří z nás znali ženy,které mávaly vlajkami a hulákaly válečné písně a byly mnohem vášnivějšími vlastenkami než muži, které do války posílaly. Ať už bylo na světě jakékoliv zlo, vždy bylo způsobeno tím, že lidstvo, z důvodů, kterým nejlépe rozumí samo, dalo veškerou moc pohlaví, které vždy podporovalo zlo a žádnou moc pohlaví, které vždy, neochvějně a v každé situaci podporovalo nejvyšší možné dobro. Pamatuji všechny možné takové řeči, které začaly někdy před třiceti lety a všechny problémy a neštěstí připisovaly mužům. Pořád ještě slýchám další řeči, ty začaly někdy před dvaceti lety, a všechna neštěstí připisuje starcům.

První Mladí muži se od té doby skoro samo stihli stát starci, ale říkají to pořád. Pořád to říkají, aniž by se nad tím vážně zamysleli. Každý, kdo ono tvrzení přezkoumá, zjistí, že spočívá na třech předpokladech, které jak už to v těchto případech bývá jsou nejen přijímány, ale přijímány nevědomě. Ti, kdo tohle říkají je nejen předpokládají, aniž by je dokazovali, ale oni je předpokládají, aniž by si to uvědomovali. První zní: Tak hrozná a skličující tragedie je v lidském životě tak abnormální a tak naprosto se vymykají povaze věci, že je nutné je připsat ohromující a otřesné pitomost nějakého zvláštního jednice či jedinců. Aniž bychom se pouštěli do výkladu o lidském životě, poznamenejme, že je tu přinejmenším prvek, který je zde přehlížen vůbec poprvé v lidských dějinách, protože ona tragická povaha žití byla známá všem mudrcům a básníkům. Řečeno stručně: je-li hrozné, že dva miliony mužů společně padnou při válečném tažení, pak je také hrozné, že všichni lidé bez výjimky musí odděleně někde umřít. Není bezprostředně zřejmé, že by tragická fáze života následovala jen po výjimečné bláhovosti a tento omyl před časem připomněla věž v Siloe a Jobova hromada odpadků.

Druhý předpoklad zní: Tragedie Velké války musela být jen omylem, ale omylem, jehož se v jednu chvíli dopustili všichni. Musela to být slepá srážka ve tmě a proto ji zapříčinila jen nedbalost těch, kdo měli řídit. Nuže, můžete a nemusíte souhlasit s tím, že tento konflikt měl agresora, ale je nesmysl pokládat za zřejmé, že neměl, nebo mluvit, jako by ani být nemohl. Pokud by tu byl agresor, pak by celá věc nemohla být výsledkem nedbalost, ale naopak zcela jednoznačně důsledkem bdělosti. Můžeme tvrdit, že to byla proradná bdělost na straně agresora, ale to už musíme uznat, že tu tedy byla i spravedlivý a ctihodná bdělost na straně obránců. Tak či onak se celý přízrak nedbalosti jako logické nutnosti rozplynul, rozplynul se proto, že nebyl nutností, ale jen domněnkou.

Třetí (i když tenhle je méně snadné vymezit a řádně definovat) je předpoklad, že státníci či vůdci národů se nutně mýlí a to i tehdy, když riskují velké katastrofy pro to, aby vytvořili či uchovali jistý kulturní systém spojený se vším, proč stojí za to žít. Člověk může připouštět, že jeho snaha odvrátit katastrofu může selhat, že ke katastrofě může dojít, a přitom se stále držet svého postupu rozhodnut zabránit alespoň nejhorší katastrofě ztráty hlavní naděje pro lidstvo. Jistě, po každé reformě či obnově v lidských dějinách následovaly pohromy, pokud jsou války těmi hlavními pohromami. Athény zavedl demokratický ideál do změti válek, římská universální civilisace se šířila dlouhým cyklem válek, svým národním válkám vděčí za cosi ze své podoby každá národní kultura. Pokud přijímáte francouzskou revoluci, ta pokryla Evropu napoleonskými válkami. Pokud přijímáte reformaci, ta zničila německé země tou nejdelší a nejúnavnější válkou. Pokud přijímáte ruskou revoluci, tak ta již přinesla nekonečné vnitřní války, jednu válku vnější a pořád ještě není konec. Nevyjadřuji obdiv vůči válce, ani, když na to přijde, vůči ruské revoluci či reformaci. Tvrdím jen, že nikdo nemá právo vyjít z domněnky či předpokladu, že žádný státník nemá právo riskovat válku kvůli idejím, které mění či uchovávají civilisaci. Zkrátka na mužích, kteří se před dvaceti lety snažili vládnout nepokojnému a obtížnému lidskému plemeni nebylo směšně zvetšelého či dekadentního. Někteří měli pravdu a jiní se mýlili, většina ale stála na stráži a všichni byli v každém případě podstoupit risiko.

Myslím, že to nyní stojí za zmínku z prostého důvodu. Již se nebezpečně blížíme k nové válce, která patrně vypukne na polské hranici. Mladí mužové měli devatenáct let na to, aby se naučili, jak se jí vyhnout. Zajímalo by mně jestli ví o mnoho víc o tom, jak se jí vyhnout, než vysmívaní a užvanění starci roku 1914. Kolik z mladých mužů se kupříkladu pokusilo i v nejmenším porozumět Polsku? Kolik z nich by mělo co říct Hitlerovi, aby ho odradili od toho, by napadením Polska způsobil požár v celém křesťanstvu? Nebo snad mladí mužové nepřemýšleli od roku 1914 o ničem, než o senilní zpustlosti starců onoho roku?

Esej V. O válečných památnících

Stalo se mi před časem, že jsem se znovu seznámil s eddinburgskou Skalou. Myslím tím tamní pozoruhodnou pevnost a ne ještě pozoruhodnější pochutinu téhož jména. Tím druhý věru zdaleka neopovrhuji. Skoro se mi i zdá, že je jaksi hrozné dávat tak strohý a drsný titul sladkosti, je to jako nabízet dítěti, aby si uždiblo Gibraltaru nebo se pořádně zakouslo do Hory sv. Michaela. Nu, v každém případě citadela pevnosti, která se podobá městu ve městě obsahuje novou a jedinečnou budovu, která je jako hrad v hradu. Je to skotský památník Velké války a podle mého mínění je jedním z mála, který svou velikostí té válce odpovídá. A proud neuspořádaných myšlenek, který ve mně památník vyvolal ve mně zanechal dojem hluboké obnovy veškeré mé víry v to, co se by se nyní dalo označit za relativně malé a místní věci. Prožil jsem dobu, kdy mnozí inteligentní a idealističtí lidé světová válka bude počátkem světového státu. Já sám jsem ale čím dál víc přesvědčen, že ke světové válce došlo proto, že státy byly příliš velké, a ne proto, že by byly příliš malé. Došlo k ní zejména proto, že velké národy chtěly být ještě větší, jinak řečeno proto, že každý stát chtěl být světovým státem. Došlo k ní však především proto, že s tak ohromně velkými věcmi přichází i cosi studeného, prázdného a neosobního. Nebyla to je válka národů, byla to válka soupeřících internacionalistů.

Nu, skotský památník Velké války má svou osobnost. Je to osobnost národa, nikoli jen národní neosobnost. Nebudu tu otevírat, a už vůbec ne ve svém nepříznivém duchu, čistě esthetickou debatu o Cenotafu (památník padlým v první světové válce v Londýně na Whitehallu pozn překl.). Cenotaf je ovšem jaksi z definice prázdný a na mně osobně působí jako velice prázdný hrob. Nenazval bych ho studeným, prázdným a neosobním v nějakém urážlivém smyslu. Jenže dutý a prázdný je svou samo povahou, neosobní je záměrným uměleckým rozhodnutím a výsledek je, že působí, alespoň na některé lidi, poněkud chladně. Rozhodující tu při tom je, že tento výsledek vznikl cíleně a téměř nevyhnutelně vyhnutím se čemukoliv, co by bylo příznačné pro jakékoliv vyznání, provincii, profesi nebo složku ozbrojených sil. V tomto smyslu je Cenotaph kosmopolitní a tedy bezbarvý. Protože se v něm setkává tolik ras a náboženství není divu, že je v něm cosi z prázdnosti středu víru, nebo že nám připomíná chrám větrů poskytující bezprostřední a chladné pohostinství všem větrům celého světa. Znám všechny argumenty snášené pro tuto strohost klasické architektury, ovšem přinejmenším ti, kdo Cenotahp obdivují jej musí obdivovat jako dílo architektonické a ne sochařské. Nu edinburghský válečný památník je soch plný stejně jako je takových sochařských děl a umění plný středověký kostel – a slovo „plný“ skutečně odpovídá smyslu plnosti. A jedním z efektů onoho druhu gotické plnosti je, že věci mohou být velké, i když jsou malé.

Nuže, takový Cenotaph sotva může být velký, pokud je malý. Můj instinkt i tak říká, že je příliš malý. Spíš se mi zdá, že si o něm ve skutečnosti myslím tolik že by byl svým vlastním způsobem velmi krásný, kdyby byl tak velký jak Velká pyramida a tyčil se proti pozadí tak pustému jako velká poušť. Tehdy by mohlo být zcela umělecké a naprosto v souladu s vlastními záměry, že by byl pustý jako obloha a nelidský jak pustina. Pokud ale mluvíme o lidské a historické ceně a významu těchto věcí, pak větší hodnotu bude jistě mít kus proměnlivého, leč koncentrovaného řemesla, jako je třeba ten, který se podařil této skupině skotských mistrů. Socha musí představovat něco, když už ne někoho. Jedinečná vitalita místního života a práce spočívá v tom, že se vždy s čímsi pracuje, cosi popisuje a vyrovnává se s komplikacemi čehosi, či kohosi. Gotická katedrála a její sochařská výzdoba v sobě má ducha, kterého nelze označit jinak, než jako ducha drbajícího nebo šířícího klepy. Mohou to být karikatury, ale nejsou to ony abstraktní diagramy, které bývají ještě víc zavádějící než karikatury. A aniž bych jakkoliv zužoval svůj umělecký vkus či záliby na tento jeden druh či školu umění, přiznám se, že právě tohle mám v nelíčené oblibě pro jejich mimořádnou živost a svěžest. Je to živost spojená s místem, živost v malosti. Projevuje se, pokud mají umělci a řemeslníci obzvláště positivní tradici své díly či svatyně, nebo tam, kde jsou, jako je tomu třeba dosud ve Skotsku, v živé paměti rodokmeny konkrétních rodin a to ne jen rodin bohatých. Žádná rodina, který se trvale a jako rodina těší úctě nemůže být úplně snobská. Ohromná volební většina té nejbohatší rodiny pozůstává z chudých příbuzných.

Tyhle neuspořádané úvahy se rozběhly poprvé, když jsem uviděl kamenného jednorožce, dávného skotského štítonoše, který stál před vchodem do pamětní kaple. Měl jsem za to, že je to silné dílo, sice zjednodušené, ale zdaleka ne konvenční, dokonce ani v uměleckém smyslu ne. Co ovšem připoutalo pozornost jako typický projev ducha, o kterém mluvím, byl smělý ale harmonický způsob, jímž se autor vypořádal s komplikací, kterou představoval obvyklý roh trčící z čela posvátného netvora. Umělec jej takříkajíc otočil čirou silou zpět—přinejmenším čirou silou své imaginace—tak, že svou vlastí divokou křivkou sledoval silný tvar koňského krku. Pomyslel jsem si, že je to typické pro pravého ducha uměleckého mistrovství, zejména takového, které zpracovává jednoznačné či tradiční symboly. Sochařka s jednorožcem skutečně zápasila, jako legendární hrdina s pohádkovým zvířetem. To znamená, že se skutečně rvala s problémem, jak ukázat něco zřejmého, co má být ukázáno a jak to přece představit novým a dokonalejším způsobem. Dokázala z jednorožce udělat cosi nového, ale neudělala z něj nic jiného, že jednorožce. V tom, že tohoto divého nezemského koně chytila za roh a obrátila ho dozadu do tvaru podle vlastního záměru bylo cosi symbolického. Je to jen jeden z mnoha příkladů, a dalších jsou stovky toho, jak dobří řemeslníci dělají skutečnou práci se skutečnými obrazy a idejemi. Protože jsou to skutečné obrazy a ideje dá se na nich pracovat, ale musí se pracovat s nimi. Musí se s nimi pracovat podle jistých pravidel a zčásti podle jejich vlastních pravidel. Protože jsou divoké, lze je zkrotit, ale může je zkrotit, ale to dokáže jen pravý krotitel jednorožců, který je ještě smělejší, než krotitel lvů.

A to je důvod, proč je tradiční umění uměním skutečně tvořivým. To je důvod, proč je vpravdě tvořivější, než negativní abstrakce, které ze své přirozenosti tíhnou ne toliko k anarchii, ale k nicotě. A to je také důvod, proč mě zahlédnutí těchto věcí povzbudilo v mé celoživotní víře v partikularismus a lidové příběhy a tradice. Kde jsou tradice jsou i zkoušky, kde jsou tradice jsou úkoly a praktické problémy. Vždy ale podněcují ducha, obratnost a imaginaci člověka. Z dlouhodobého hlediska jsou vždy plodnější, než díla těch, kdo vyráží vpřed a kreslí náměty ničeho na plátno noci. Jednorožec plodí jednorožce – všechny možné druhy nových a rozmanitých jednorožců. Jeden z nich bude jiný proto, že je kamenný jednorožec a druhý proto, že je bronzový jednorožec. Ale noční můry jsou neplodné.

Esej IV: O obřích portrétech

Když jsem se poprvé doslechl o plánu na vytesání obřích hlav amerických hrdinů do věčných skal, je to tuším plán amerického sochaře pana Borgluma, znovu jsem pocítil vzrušení, které jsem zažil v dětství při čtení fantasie Nathaniela Hawthorna Velká kamenná tvář. Není nepřirozené, že dva velcí američtí umělci různých oborů měli podobné sny, protože celá ta představa nejen vzchází, ale přímo vyžaduje rozlehlé pozadí amerických prérií a řetězců pohoří. Myslím, že by každý měl dojem, že pro Anglii je to myšlenka poněkud příliš veliká. Angličana vracejícího se lodí do Doveru by poněkud vyplašilo, kdyby se Shakspere’s Cliff znenadání proměnil v Shakspera. Máme významného malíře portrétů Beecheye, ale žádný z jeho portrétů nemá tak docela dimenze Beachy Head. A i tím nejneohroženějším horolezcem by otřáslo, kdyby slézal strmou stěnu Snowdonu a spatřil chladnou a kamennou tvář lorda Snowdona, onoho zdaleka nevyhaslého vulkánu. I když hlavy v zamýšleném americkém experimentu patří státníkům, jde především o státníky, kteří se již odebrali tam, kde politici přestávají dělat problémy, v každém případě už odtud nevybírají daně. Ale ani to zcela neodstraňuje další komplikaci, a to dokonce ani ve vhodnější a prostornější americké atmosféře.

Je nešťastné, že ve chvíli, kdyb Amerika může tesat trvanlivé historické pomníky je tu současně jistá ztráta trvanlivosti historických theorií. Amerika je dnes silnější, než kterýkoliv jiný stát v jistých druzích architektury a architektonického sochařství, které připomínají strohé a zářivé postoje a přístupy Egypta a Asýrie. Ovšem ideje obsažené v oněch starodávných tvarech jsou buď mrtvé nebo nezničitelné .V moderní historii se ovšem jeden člověk snaží Washingtona „odmaskovat“ knihou a jiný se ho pokouší vytesat do skály. Čím „odhalovač“ přispěje do této soutěže? Koupí jinou horu a vytesá jiný a méně příznivý Washingtonův portrét? Dokáže, že byl velikán vlastně malý člověk a předvede jeho malost ve velkém měřítku? Dochovala se jedna velmi pěkná hlava Ramsese III, faraona Exodu. Ale nemáme jeho obří karikaturu—od Mojžíše.

Taková je lapálie s moderním světem. Svoje názory bychom mohli uchovávat trvanlivějším způsobem. Nemáme ovšem trvanlivější názory, které bychom mohli zaznamenat. V každém smyslu jsme silní, betonově silní, v konkrétních věcech, ale v abstraktních jsme velmi rozviklaníTo je ovšem problém větší než největší socha, a zde jej nemůžeme rozhodnout. Osobně si někdy říkám, že veřejné pomníky mají být příliš velké na to, aby si je bylo možné prohlédnout. Navrhoval bych, aby vzniklo nové umění, vytvářející barevné obrazy z trávníků či hlíny na tak velkých rozlohách půdy, že by je bylo možné vidět jen z mrakodrapů či vzducholodí. Namísto znetvořování oblohy letci kreslícími reklamy, které může vidět každý, zaplňme zemi obřími postavami, které budou moci vidět jen letci. Pak každý, kdo by chtěl být estét a mluvit o umění by mohl zaplatit notný peníz a nechat se vynést do nepohodlné a závrať vyvolávající výšky a prohlédnout si vlastní velmi exkluzivní galerii portrétů rozprostřenou před ním po kopcích a dolinách, nebo možná i po hrabstvích a provinciích. Velké věci lze totiž držet v tajnosti právě tak jako malé. Dosud se mělo za to, že velikost a měřítko patří v umění jen k dílům vertikálním a hmatatelným, k architektuře či aspoň sochařství a že obrazy malované na plochu náleží ke světu menších věcí, někdy se dokonce soustředěné v iluminovaných misálech či v miniaturách. Drobná reforma či experiment, který navrhuji by umožnil tvořit obrazy kolosálnější než nejohromnější budovy. Přiznám se dokonce i ke slabosti pro fantasie. Na představě celé země poseté tvary narýsovanými Titány jejími obrovskými, leč zapomenutými dětmi je cosi, co zlehka podněcuje představivost, podobně i představě použití syrových geologických barev a rozlehlejších porostů tak, by spolu daly dohromady jednotu rozprostřené postavy či zírající tváře. Těžko by se samozřejmě dalo bezpečně spolehnout na to, že geologické oblasti jsou zbarveny stejně prostě jako mapa. Nevím zda je Yellowstonský park skutečně žlutý nebo Black Forrest skutečně černý. Navzdory své prosté a romantické mysli ale vím, že Rudé moře rudé není. Ovšem rudá, hnědá a purpurová v pouštích okolo Rudého moře by poskytla výtečný materiál pro jistý styl malování portrétů obdivuhodného, pokud ne záviděníhodného vzhledu. Jen by, jak jsem už řekl, musel být estét letcem a už jen to by pravděpodobně počty estétů pokrátilo. Svým způsobem bych tak nakonec opravdu měl být reformátorem. Jelikož by tyhle obrovské portréty byly v obecném smyslu slova neviditelné, řekl bych, že by příliš nezáleželo, čí by ty portréty byly. Z obecného smyslu pro náležitost bych ale odvozoval, že by to měly představovat jen lidi, jejichž jména opravdu dospěla až do končin země: osobnosti velké národní či mezinárodní moci. Ostatně my ostatní je nikdy neuvidíme a nemusíme si kvůli nim dělat starosti. Můžeme dál žít vesele a nevinně v lesích licousů Abrahama Lincolna, nebo v příjemné stinné oblasti nedaleko obočí Charlese Jamese Foxe, aniž by nás umění vůbec nějak obtěžovalo.

Je to pěkný a velký plán a dává smysl víc než většina velkých plánů, které znám. Byl by to totiž logický cíl všeho usilování o čirou velikost samu o sobě, tak příznačného pro naši dobu, který dokonce opojil některé z nejlepších intelektů tohoto času, například pana H. G. Wellse. Vypadá to, že výsledkem a koncem expanze bude zmizení, kdy se tyto ohromné věci vytratí z omezených lidských smyslů a kalkulací. Je to poslední a definitivní vrchol mrakodrapu a vrchol zní jako podivně nepříhodné slovo. Je to cíl, aby stavba čněla a tyčila se tak vysoko, abychom neviděli jak moc strmí vzhůru, aby se reklamní nápis na střeše rozestřel do takové šíře, že bychom nebyli sto si ho přečíst. Nakonec bychom, jako lidé v mém podobenství o pomalované zemi, žili příliš blízko příliš velkým věcem. Netvrdím, že by bylo příliš pravděpodobné, že by věci nakonec doopravdy došly až tak daleko. To hlavně proto, že si myslím, že je mnohem pravděpodobnější, že dávno před tím, než by se to stalo se lidem zalíbí něco docela jiného, třeba věci mikroskopicky malé. Ovšem stavitelé ohromných budov a malíři ohromných cedulí si žádný logický proces ani nepředstavují, jen dělají věci pořád větší a větší a nemají proto žádný jiný logický cíl, než že je nakonec udělají tak obrovské, až na nich nesejde.

Ono podobenství je ještě jinak jak prostou pravdou, tak věru praktickým problémem. Náš vztah k moderním plánům a systémům, k institucím, pod nimiž žijeme a mezinárodní vlivům, které je šíří se totiž velmi podobá situaci člověka, který žije jako trpaslík ve městě obrů. Přišli jsme o moc věci řídit a ovládat, hlavně protože jsme byli zbaveni moci a schopnost na ně dohlížet, tedy vidět je jako celek. Ekonomické pohromy, jimiž trpíme jsou do značné míry zaviněny tím, že věci jsou už tak rozsháhlé, že se řízení vymklo z ruky i ředitelům Všichni jsme opečováváni jako malé špendlíčky zapíchané do obrovské mapy monetárního státnictví či spíše finanční strategie. Je to projekt či graf příliš velký, obsáhlý a matoucí na to, aby ho nyní dokázalo zvládnout jakéhokoliv veřejné mínění a špendlíčky své špendlíčkové hlavičky použít nemohou. Pokud tomu vůbec nějací lidé rozumí, je jich mnohem méně než letců, kteří by se mohli vznést, aby viděli obrazy celé země.

Esej III: O mýtných branách a středověku

Otevřel jsem onehdy noviny a všiml jsem si krátkého leč pádného úvodníku nazvaného „Středověký přežitek“. Vyjadřoval hluboké rozhořčení nad tím, že kdesi v nějakém odlehlém koutě této země stojí brána se závoru a vybírá se tam mýto. Zdůraznil, že tak zastaralou tyranii nelze snášet, protože je krajně důležité, aby naše silniční doprava byla co nejrychlejší, pravděpodobně poněkud rychlejší než teď. Krátké zdržení na jednom místě se popisuje jako přežitek či pozůstatek středověku. Obávám se, že budoucnost se bude na tu vědu dívat poněkud smutně a s trochu opovržlivě jako na velmi typický pozůstatek modernismu. Chci říct, že to bude melacholický pozůstatek jediného období v lidských dějinách, kdy byli lidé hrdí na to, že jsou moderní. I když totiž je dnešek vždy dneškem a každý okamžik je vždy moderní, jsme jediní lidé v celých dějinách, kteří klesli k tomu, aby se vychloubali, že dnešek není včerejšek. Obávám se, že někdo v budoucnu to vysvětlí tak, že jsme měli jen sotvačím chlubit. Ať měli středověcí lidé jakékoliv chyby, jedna věc jim byla ke cti. Nikdy si nelámali hlavu s tím,že jsou středověcí, kdežto moderní lidé si tím, že jsou moderní lámou hlavu hrozně moc.

Všimněte si pro začátek automatického předpokladu, že označit věc za pozůstatek středověku musá být kydání špíny. Moderní svět obsahuje docela dost pozůstatků středověku a většina z nás by byla překvapena, kdyby měl argument logicky prosazován i proti věcem, o nichž se nejběžněji říká, že jsou středověké. Museli bychom vyslovit jakousi lítost, kdyby někdo vyhodil do vzduch westminsterské opatství, kvůli tomu, že je to pozůstatek středověku. Trápily by nás pochybnosti, kdyby vláda nechala spálit všechny existující výtisky Dantovy Božské komedie nebo Chaucerových Povídek canterburských, jelikož jsou to zcela nesporně pozůstatky střeověku. Nedokázali bychom bez výhrad a s nadšením jásat ani kdyby byla jako pozůstatek středověku zničena Giottova zvonice ve Florencii. A zrovna nedávno došlo v Oxfordu a Paříži (běda a žel, obě města jsou samy o sobě přežitky středověku) k zvrhlému a snobskému oživení tomistické filosofie a logické methody středověkých scholastiků. Podobě se stalo, že zvídavé a neklidné mysli některých velmi mladých umělců a uměleckých kritiků zabloudily nepochopitelně ještě dál do barbarského období za hranicemi vymezenými Giottovou zvonicí a dnes nám říkají, abychom dokonce věnovali pozornost strohosti Cimbaueově a byzantským diagramům z temných století středověku.

Ve skutečnosti ale tato podivná fáze nezasahuje jen to, čemu říkáme středověk. Pokud je pozůstatkem středověku cokoliv, co se k nám dostalo ze středověkých časů, pak by takoví autoři byli nejspíš překvapeni, jak velké a hmatatelné ty pozůstatky jsou. Kdybych těm poctivým pánům od tisku řekl, že tisk jako takový je také pozůstatkem a přežitkem ze středověku, patrně by dokázali svou lásku ke klišé a obvinili mě z paradoxu. Přinejmenším je však jisté, že tiskařský lis je pozůstatkem středověku. Vynalezl a sestavil ho zcela středověký člověk, plný středověkýcg idejí a náboženského a sociálního ducha středověku. Neexistují typičtější středověká slova, než onen ušlechtilý výrok, který pronesl velký anglický tiskař o velkém anglickém básníkovi, totiž Caxton o Chaucerovi. Ještě pevnější půdu bych měl pod nohama, kdybych tvrdil, že pozůstatkem středověku je Parlament , protože když už tisk vznikl na konci středověku, parlamenty se objevily mnohem dříve na počátku středověku. Vznikat myslím začaly ve Španělsku a pyrenejských provinciích, ale i naše tradiční datum spojující je se vzpourou Simona de Montfort, není-li zcela přesné, pak aspoň zhruba představuje odpovídající dobu. Nemusím ani mluvit o tom, že dobrá polovina velkých vzdělávacích institucí, nejen Oxford a Cambridge, ale i Glasgow a Paříž, jsou pozůstatky středověku. Pro onoho nešťastného novináře reformátora bude asi bylo velmi těžké, že nebude smět pokácet jednu mýtnou bránu, dokud neprokáže své právo strhnout všechny tyto přežitky ze středověku.

Dál tu samozřejmě máme značnou historickou pochybnost, zda je mýtná brána přežitkem ze středověku. Nevím, jak stará tahle konkrétní brána je, ale brány a mýta tohoto druhu se asi nejvíce vyskytovaly, nejvíce a nejpilněji byly využívány—nebo byly aspoň v největším povědomí—v osmnáctém století. Kvůli tomu, že Pitt a Dundas, oba nalití jak zákon káže, přeskočili mýtnou bránu a stříleli po nich pro to mušketami, nebude doufám nikdo oba velké politiky označovat za relikty středověku. Nikdo ve skutečnosti nemůže být modernější než Pitt a Dundas, protože jen byl velkým finančním státníkem, závisejícím zcela na bankéřích a druhý byl podvodník. Je samozřejmě možné, že nějaké takové místní mýto může mít skutečně středověký původ, ale jaksi pochybuji, že by si to ten novinář vůbec zjišťoval. On nejspíš považuje za středověké vše, co se odehrálo před věkem jazzu a skandálního tisku. Pro něj je zkrátka vše středověké jen staré a co je staré, je prostě jen špatné. A tím se dostáváme k poslední otázce, která měla padnout na prvním místě a to zda jsou mýtné brány nutně špatné.

Kdybychom byli skutečnými relikty středověku—tedy kdyby nás opravdu naučili myslet—pak bychom tu otázku položili jako první a pak rozebírali, zda je něco dobré či špatné a pak se teprve bavili jestli je to moderní nebo středověké. Není tu místo na podrobnou diskusi, ale můžeme si udělat jednu velmi jednoduchou zkoušku. Cíl a důsledek mýta je prostý: jde o to, aby ti kdo cesty užívají, za ně také platili. Nyní je to tak, že chudí lidé z regionu, kteří nevytáhnou paty ze své vesnice a vůbec se málokdy pohnou i jen od svého domácího krbu, platí za udržování cest, které přeorávají a na kusy rozbíjejí auta a náklaďáky bohatých lidí a velkých podniků, které přijíždějí z Londýna a dalekých měst. Není očividné, že by tohle uspořádání bylo spravedlivější, než to, ve kterém údržbu cesty platí ti, kdo ji využívají, i kdyby to měl být přežitek středověku.

Závěrem se můžeme ptát, zda je skutečně tak jisté, že naše cesty trpí pomalostí benzínové dopravy a zda nás to, že dokážeme všechny motory dál a dál zrychlovat nakonec jednou doopravdy zachrání? To, že motorové vozy jsou důležitější než lidé, je nesporně jedním z uznávaných principů skutečně moderní filosofie, bylo bylo však nicméně docela dobré mezi nimi udržovat jistý rozumný poměr a stanovit přesně, kolik lidských bytostí má každé auto během roku zabít. A obávám se, že pouhá politika zrychlování dopravy nás přivede od běžného moderního srozumění s vraždou k čemusi, co se blíží srozumění s masakrem. A to alespoň mě naplňuje obavami a skrupulemi, což jsou pravděpodobně přežitky středověku.