Fakta případu

Jestli jsme se všichni nezbláznili je za tou nezmatenější a nejvíc šokující dnešní záležitostí příběh. A pokud jsme se všichni zbláznili, pak žádné šílenství neexistuje. Pokud zapálím dům, je vcelku pravda, že tím mohu právě tak osvítit slabosti mnoha dalších lidí jako ty svoje. Je možné, že pán domu uhořel, protože byl opilý, je možné, že paní domu uhořela proto, že byla lakotná a zahynula v hádce o to, kolik by stál požární východ. V širokém smyslu ovšem platí, že oba uhořeli proto, že jsem zapálil jejich dům. Tak se to stalo, to je příběh té události. A pouhá fakta o současném evropském požáru lze vypovědět právě tak snadno.

Než se pustíme do hlubších věcí, které působí, že tato válka je tou nejupřímnější v lidských dějinách, lze snadno odpovědět na otázku, proč se Anglie v celé záležitosti vůbec ocitla, podobně jako se člověk ptá, proč někdo propadl do uhelného sklepa nebo nepřišel na domluvenou schůzku. Fakta nejsou celá pravda. Ovšem fakta jsou fakta a v tomto případě jich je pár a jsou prostá. Prusko, Francie i Anglie se zavázaly, že nenapadnou Belgii. Prusko navrhlo vniknout do Belgie, protože to byla nejbezpečnější cesta k invazi do Francie. Prusko ovšem slibovalo, že pokud bude moci do Belgie vniknout, za cenu porušení závazku svého i našeho, pak tam vnikne, ale krást nebude. Jinými slovy jsme v jednu a tutéž chvíli dostali slib budoucí věrnosti spolu se zradou a přestoupením slibu právě teď. Ti, kdo se zajímají o lidské počátky mohou poukázat na starého anglického viktoránského spisovatele, který ve své poslední a nejzdrženlivější historické eseji psal o Fridrichu velkém, zakladateli této neměnné pruské politiky. Popisuje nejprve, jak Fridrich porušil záruky, které podepsal ve prospěch Marie Theresie a pak píše o tom, jak se Fridrich snažil věci urovnat slibem, který byl urážkou. „Kdyby mu jen přenechala Slezsko, říkal, pak by při ní stál proti jakékoliv mocnosti, která by se ji pokusila zbavit, kterékoliv z jejich dalších držav, jakoby již nebyo zavázán při ní stát, nebo jako by jeho nový slib mohl mít jakkoliv větší váhu než ten starý“. Tohle napsal Macaulay, ale pokud jde čistě o současná fakta, mohl bych to samé napsat i já.

O bezprostředně logickém a legálním původu anglického zájmu nelze vést racionální spor. Některé věci jsou natolik prosté, že je člověk téměř může dokázat náčrtky a diagramy, jako u Euklidovy geometrie. Mohli bychom si udělat komický kalendář inspirovaný tím, co by se mohlo anglickému diplomatovi přihodit, kdyby byl pokaždé umlčen pruskou diplomacií. Zkusme si to uspořádat do jakýsi deníkových záznamů.

24. července Invaze Německa do Belgie

25. července Anglie vyhlašuje válku

26. července Německo se zavazuje, že Belgii neanektuje

27. července Anglie stahuje vyhlášení války

28. července Německá anexe Belgie. Anglie vyhlašuje válku

29. července Německo se zavazuje, že neanektuje Francii. Anglie stahuje vyhlášení války.

30. července Německá anexe Francie. Anglie vyhlašuje válku.

31. července Německo se zavazuje, že neanektuje Anglii

1. srpna Anglie stahuje vyhlášení války. Německá invaze do Anglie

Jak dlouho se dá očekávat, že bude člověk pokračovat v takové hře, nebo udržovat mít za nekonečnou cenu? Jak dlouho máme jít dál cestou, kde se všechny sliby před námi podobají talismanům a za námi střepům? Ne. Na základě chladných faktů o posledním vyjednávání, jak je může vyložit jakýkoliv diplomat v jakémkoliv dokumentu, není o příběhu pochyb. A není
pochyb ani o tom, kdo je v tomhle příběhu padouchem.

Tohle jsou poslední fakta—fakta týkající se Anglie. Stejně snadné by bylo vysvětlit fakta první—který se týkala Evropy. Princ, který prakticky vládl v Rakousku byl zastřelen jistými lidmi, o nichž byla rakouská vláda přesvědčena, že byli srbskými spiklenci. Rakouská vláda shromažďovala armády a hromadila zbraně, ale Srbsku, svému podezřelému, ani Itálii, svému spojenci, neřekla nic. Z dokumentů to vypadá, že Rakouskou nechávalo v nevědomosti všechny, vyjma Pruska. Bližší pravdě bude, že Prusko udržovalo v nevědomosti všechny, včetně Rakouska. To všechno ale můžeme označit za názory, víru, přesvědčení či zdravý rozum a tím se zde nezabýváme. Objektivní fakt je, že Rakousko vyzvalo Srbsko, aby připustila, aby srbští důstojníci byli suspendováni na základě autority rakouských důstojníků a požadovali, aby se tomu Srbsko pořídilo do osmačtyřiceti hodin. Srbský panovník byl, jinými slovy řečeno, vyzván prakticky nejen k tomu, aby odložil vavříny ze dvou velkých tažení, ale i pravoplatnou korunu svého státu a národa a aby to udělal v takovém čase, v jakém od slušného občana nelze čekat ani to, že uhradí svůj hotelový účet. Srbsko žádalo o čas, o arbitráž—zkrátka o mír. Ovšem Prusko už začalo mobilisovat a protože předpokládalo, že by se tak Srbsko mohlo zachránit, vyhlásilo válku.

Každý kdo chce může o všem, co je mezi oněmi dvěma krajnostmi faktů—ultimátem Belgii a ultimátem Srbsku –mluvit jako o čemsi relativním. Pokud se někdo ptá, proč měl car spěchat na pomoc Srbsku, tak je to právě tak jednoduché, jako se ptát proč měl kaiser spěchat na pomoc Rakousku. Pokud někdo tvrdí, že by Francouzi napadli Němce, postačí odvětit, že Němci Francouze napadli. Zbývá ovšem posoudit a zvážit dva postoje či přístupy, nebo možná odpovědět na dva argumenty, které lze nejlépe posoudit a odpovědět na ně pod tímto obecným záhlavím faktů. V první řadě je tu jistý podivný mlhavý argument, který mají ve velké oblibě pruští profesionální řečníci, kteří se rozhodli poučit a napravit smýšlení Američanů či Skandinávců. Onen argument spočívá v záchvatech nechápavého opovržení při zmínce o ruské odpovědnosti vůči Srbsku či anglické odpovědnosti vůči Belgii a v tvrzeních, že bez ohledu na hranice či smlouvy jde Rusku jen o vraždění Teutonů, případně Anglii o loupení kolonií. Myslím, že v tomhle, jakož i v ostatním, postrádají profesoři jimiž jsou pláně kolem Baltu poseté jasnozřivost a schopnost rozlišovat myšlenky. Je samozřejmě docela pravda, že Anglie má materiální zájmy, které hájí a pravděpodobně jako kdokoliv jiný vyžije příležitosti, které se jí k tomu nabízí, nebo jinými slovy řečeno, Anglie by byla, právě tak jako kdokoliv jiný, spokojenější, kdy Prusko mělo slabší pozici a menší vliv. Faktem zůstává, že my jsme neudělali totéž, co Němci. Nevtrhli jsme do Holandska, abychom se zmocnili námořní a obchodní převahy a bez ohledu na to, co říkají o tom, že jsem totéž chtěli udělat v naší chamtivosti, nebo že jsme to báli udělat kvůli naší zbabělosti, zůstává skutečnosti, že jsme to neudělali. Nedokážu si představit jak by bylo možné rozsoudit jakýkoliv spor, pokud bychom neměli na zřeteli tento princip zdravého rozumu. Dvě osoby mohou uzavřít smlouvu, z níž má výlučný materiální prospěch jedna strana, ale pořád se obecně předpokládá, že morální výhodu má strana, která smlouvu dodržuje. Jistě nemůže být nečestné chovat se čestně—i když počestnost je nejlepší politika. Představme si to nejsložitější bludiště nepřímých motivů a přece není možné, aby někdo, kdo je věrný pro peníze, byl horší, než někdo, kdo se pro peníze dopustí porušení důvěry. Bude se poukazovat na to, že tato poslední zkouška se vztahuje stejným způsobem na Srbsko, jako na Belgii i Británii. Srbové možná nejsou zrovna mírumilovný národ, ale v případě, o kterém mluvíme, právě oni chtěli mír. Můžete se rozhodnout, že budete v Srbovi vidět jakéhoso zloděje od narození, ale v tomhle případě je jisté, že krást se pokoušel Rakušan. Podobně můžete dospět k jistému historickému shrnutí, kvůli kterému označíte Anglii za proradnou a osobně se přihlásíte k přesvědčení, že pan Asquith byl od malička zaslíbený myšlence vyvrácené německého císařství, že je to Hanibal a že nenávidí orly. V konečném důsledku je ale nesmysl označovat za proradného muže, který drží své slovo. Je absurdní stěžovat si na zrádnost podnikatele, který se přesně a dochvilně dostaví na sjednanou schůzku, či na neférový šok, který dlužník způsobil svému věřiteli tím, že splácí svůj dluh.

A nakonec je tu ještě jeden postoj, nikoliv neznámý v čase krize, před nímž bych těl obzvlášť protestovat. Se svým protestem se chci obrátit zejména na ty kdo milují mír a usilují o něj a velmi krátkozrace tento postoj příležitostně zaujímají. Myslím tím netrpělivost s takovými předběžným detaily, jak kdo co udělal nebo neudělal a jestli to bylo dobře nebo špatně. Vystačí si s tím, že mluví o tom, jak někteří z nás či my všichni jsme rozpoutali ohromnou pohromu zvanou válka a o tom, že by s ní někteří z nás by s ní měli skoncovat. Takovým lidem musí tato úvodní kapitola o konkrétních událostech připadat nejen suchá (a nutně musí být nejsušší částí celé práce), ale v podstatě zbytečná a jalová. Rád bych těmto lidem řekl, že se mýlí, že se mýlí pokud jde o principy lidské spravedlnosti a historické kontinuity a že se především a svrchovaně pletou pokud jde o jejich vlastní principy smírčího řízení mezinárodního míru.

Tihle upřímní a velkomyslní milovníci míru nám pořád říkají, že občané již své spory neřeší soukromým násilím a že národy své neměly řešit násilím veřejným. Pořád nám tvrdí, že se už neutkáváme v soubojích a neměli bychom vést války. Své mírové návrhy zkrátka zakládají na tom, že řadový občan nemstí se sekerou v ruce. Jenže co mu brání, aby se takhle mstil? Pokud vezme bližního po hlavě kuchyňským sekáčkem, co uděláme? Vezmeme se snad všichni za ruce, jako děti když dělají kolo kolo mlýnský a řekneme „Odpovědnost neseme všichni, doufejme však, že se to nerozšíří. Doufejme, že přijde den, kdy se přestaneme tlouct po hlavách a kdy už nikdy nic nebude nikdo sekat na věky věků.“ Říkáme snad „Nechme minulost minulosti, proč se vracet k nudným detailům, kterým to všechno začalo, kdo může říct s jakým zlověstným úmyslem tu ten člověk postával na dosah rány sekyrou?“ Ne , to neděláme. Mír v soukromém životě udržujeme tak, že se ptáme po faktech kolem provokace a po náležitém cíli trestu. Pouštíme se do nudných detailů, ptáme se po počátcích, velmi důrazně se ptáme po tom, kdo dal první ránu. Zkrátka děláme právě to, co jsem velmi stručně udělal tady.

S ohledem na to je věru pravda, že za těmito fakty jsou pravdy, pravdy hrůzné, pravdy duchovní. Je prostým faktem,že germánská moc se pletla ohledně Srbska, ohledně Ruska, ohledně Belgie, ohledně Anglie, ohledně Itálie. To, že se v tom všem mýlila mělo svůj důvod a tom základním důvodu, který proti ní postavil polovinu světa, budu mluvit později. Je to cosi příliš všudypřítomného, než aby to bylo možné dokázat, příliš nesporné, než aby detaily něčemu pomohly. Není to nic menšího než rozeznání a určení, po více než sto letech rekriminací a špatných vysvětlení, zla moderní Evropy, nalezení pramene, z něhož ke všem národům země vytékal jed.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s