Kapitola II: Odmítnutí vzájemnosti

V předchozím souhrnu jsem řekl, že barbarství, tak jak je chápeme my, není jen pouhou nevědomostí, či i jen pouhou krutostí. Má přesnější smysl a znamená militantní nepřátelství vůči jistým nezbytným lidským ideám. Zabýval jsem se idejemi slibu a smlouvy, které by pruský intelektualismus zničil. Zdůraznil jsem, že Prus je duchem barbar, protože jeho vlastní minulost ho neváže o nic víc, než člověka ve snu. Zapřísahá se, že když v pondělí slíbil respektovat hranice, nepředvídal to, co označuje za „nutnost“ ji nerespektovat v úterý. Zkrátka, je ja jako dítě, které na konci veškerého rozumného vysvětlování a připomínek uznaných uspořádání nemá jinou odpověď než „“Ale já chci.“

V pořádání lidských záležitostí je také další idea, která je natolik základní, až se na ni zapomíná, ale nyní byla poprvé popřena. Lze ji označit za ideu vzájemnosti, reciprocity, nebo lepší angličtinu ideu kompromisu a vzájemných ústupků, ideu „něco za něco“. Zdá se, že Prus je této myšlenky prostě intelektuálně nezpůsobilý. Mám za to, že si nedokáže an představit, ani pochopit myšlenku, která je základem vší komedie, tedy že v očích druhého člověka, je právě jen druhým člověkem. A pokud tuto ideu proneseme institucemi poprušáčtělého Německa zjistíme, jak podivně byla jeho mysl v této věci omezema. Němci se od jiných patriotů liší v tom, že nedokáží patriotismus pochopit. Jiní Evropané litují Poláky, nebo třena Velšany, kvůli jejich narušeným hranicím, ale Němci litují jen sami sebe. Mohou se silou zmocnit Severnu, či Dunaje, Temže či Tibery, Garry nebo Garonne—a přece budou pořád smutně zpívat o tom jak pevně a bděle na Rýně stráž stojí, a jaká by to byla věčná škoda, kdyby jim tu jejich říčku někdo vzal. To je to, co mám na mysli, když říkám, že jim chybí vzájemnost: a najedete to všem, co dělají, tak je tomu i se vším, co podnikají divoši.

Opět je velmi nutné vyhnout tomu, abychom tuto duši divocha nezaměňovali s pouhým divošstvím či barbarstvím ve smyslu brutality či masakru, do nichž Řekové, Francouzi i většina nejcivilisovanějších národů upadala v hodinách abnormální paniky či msty. Obviňování z krutosi jsou obyčejně vzájemná. Když ovšem jde o Prusa, nic není vzájemné. Definice divocha nezáleží dokonce ani v tom o kolik víc ubližuje cizincům a zajatcům víc, než jiné lidské kmeny. Definicí primitivního divocha je, že se směje, když ubližuje vám, a kvílí, když vy ubližujete jemu. Tuto mimořádnou nerovnost myšlení najdeme v každém slově a činu, které přichází z Berlína. Například nikdo, kdo se vyzná ve světě nevěří všemu, co čte v novinách, a žádný žurnalista novinám nevěří ani ze čtvrtiny. Měli bychom proto být docela připraveni běžným způsobem ze všech zpráv o německých ukrutnostech hodně odečítat, jednu zprávu zpochybnit a jinou popřít. Jednu věc ale ani popřít, ani zpochybnit nemůžeme, totiž autoritu a pečeť císaře. V císařském prohlášení se připouští, že byly spáchány jisté „strach budící“ činy a ospravedlňují se právě tím, že vyvolaly strach. Zastrašit mírumilovnou populaci něčím necivilisovaným, něčím sotva lidským, byla vojenská nezbytnost. Nu dobrá. To je srozumitelná politika a v tom smyslu tedy i srozumitelný argument. Jakákoliv armáda ohrožená cizinci se může dopustit věcí, které budou budit opravdu velký strach. Pak ale v kaiserově veřejném deníku obrátíme list a čteme, jak píše presidentovi Spojených států a stěžuje si, že Angličané používají střely dum-dum a porušují různá ustanovení haagské konvence. Pominu teď otázku, zda je na těch obviněních slovo pravdy. Spokojím se s s tím, že se upřeně zahledím do mrkajících očí pravého, či positivního barbara. Domnívám se, že by byl docela zmaten, kdybych mu tvrdil, že porušení haagské konvence bylo pro nás „vojensky nezbytné“ nebo že pravidla konvence jsou pro nás jen cár papíru. Zabolelo by ho, kdybych řekl, že střely dum-dum „už jen strachem, který budí“ by byl velmi užitečné k udržování porobených Němců v klidu a pořádku. Ať dělá co dělá, nemůže se vymanit z myšlenky, že on, protože to je on a ne vy, může porušovat zákon a současně se zákona dovolávat. Říká se, že pruští důstojníci hrají hru zvanou Kriegesspiel neboli válečná hra. Pravda je ale taková , že žádnou hru hrát nemohou, protože podstatou každé hry je, že pravidla platí stejně pro obě strany.

Pokud si ale probereme německé instituce jednu po druhé, zjistíme, že je to pořád to samé a že nejde jen o krveprolití a vojenské chvástání. Kupříkladu duel lze legitimně označit za barbarskou záležitost, zde ale toto slovo užíváme v jiném smyslu. V Německu dochází k soubojům, ale to samé platí o Francii, Itálii, Belgii, Španělsku, vlastně k soubojům dochází všude tam, de jsou zubaři,noviny, turecké lázně, jízdní řády a vůbec všechna prokletí civilisace, vyjma Anglie a jednoho kouta Ameriky. Možná souboje považujete za historický přežitek z dob barbarštějších států, na nichž byly vystavěny státy modernější. Právě tak lze tvrdit, že souboj je všude znamením vysoké civilisace, protože značí její delikátnější smysl pro čest, její zranitelnější marnivosti nebo větší hrůzu ze společenského zneuznání. Ať už ale zaujmete kterýkoliv z názorů musíte uznat, že podstatou duelu je ozbrojená rovnost. Slovo barbarství, tak jak je používám , bych proto nepoužil pro duely německých důstojníků, ba dokonce ani pro bitky širokými meči tak oblíbené mezi německými studenty ne. Nevím, proč by mladý Prus nemohl mít tvář plnou jizev, když se mu to líbí, ba co víc, ty jsou často spíš zajímavým rysem, který vylepšuje a zachraňuje jinak poněkud málo povznášející vzhled.

Co ovšem hájit nelze, je záležitost opravdu specifická pro Prusko, o níž jsme slyšeli nespočet vyprávění, některá z nich jistě pravdivá. Mohli bychom ji pojmenovat jako jednostranný duel. Mám na mysli ideu, že je je jakási čest v tom, když někdo tasí meč na někoho, kdo žádný meč nemá, na číšníka, příručího v obchodě nebo i školáka. Při událostech v Saberne byl jeden kaiserův důstojník přistižen, jak zdatně osekává mrzáka. Ve všech těchto záležitostech se chci vyhnou sentimentu. Nesmíme se kvůli takové krutosti rozčilovat, ale musíme se držet přísného psychologického rozlišení. Bezbranné pobíjeli kvůli kořisti, chtíči nebo osobní zlobě i jiní než němečtí vojáci, jako každí jiní vrazi. Jde tu o to, že nikde jinde, než v pruském Německu se nic takového nemísí s jakoukoliv theorií cti o nic víc, než travičství nebo kapsářství. Žádný francouzský, anglický, italský či americký gentleman si nepomyslí, že by svůj charakter nějak očistil tím, že vrazí svou šavli do nějakého směšného zelináře, který nemá v ruce nic víc, než okurku. Vypadá to, že slovo, které se z němčiny překládá jako „čest “musí asi v němčině samotné znamenat něco docela jiného. Zdá se mi, že to bude něco víc podobného tomu, co bychom my označili za „prestiž“.

Základním faktem ovšem je nepřítomnost ideje vzájemnosti či reciprocity. Prus není dostatečně civilisovaný na to, aby mohl svádět souboje. Dokonce i tehdy, když s námi zkříží meče nejsou jeho myšlenky podobné těm našim. Pokud my i on oslavujeme válku, velebíme každý něco jiného. Naše medaile jsou jsou vytepány stejně jako ty jeho, neznamenají však totéž, naše jednotky jsou pozdravovány právě tak jako jeho, ale myšlenky v srdcích stejné nejsou, na prsou jeho císaře visí Železný kříž, ale není to znamení našeho Boha. My totiž, žel, našeho Boha následujeme s mnoha pády a vnitřními rozpory, ale jde za tím svým velmi konsistentně. Všemi záležitostmi, jimiž jsme se zabývali: názorem na státní hranice, názorem na vojenské metody, názorem na osobní čest a sebeobranu, vším se vine jistá ukrutná prostota, cosi příliš jednoduchého, než abychom to mohli pochopit: představa, že sláva spočívá v tom, že ocel třímáme, aniž bychom se jí postavili.

Kdyby bylo potřeba dalších příkladů, bylo by snadné jich předložit stovky. Nechme prozatím být vztah muže a muže ve věci zvané souboj. Podívejme se na vztah muže a ženy v onom nesmrtelném souboji, kterému říkáme manželství. I zde opět zjistíme, že ostatní křesťanské civilisace usilují o jakýsi druh rovnosti, i kdyby ta rovnováha měla být iracionální či nebezpečná. Dvě krajnosti v zacházení se ženou můžeme představit na příkladu toho, co se označuje za vážené třídy v Americe a ve Francii. V Americe se rozhodli pro risk kamarádství, ve Francii pro kompensaci dvorností. V Americe je prakticky možné, aby jakýkoliv mladý gentleman vzal jakoukoliv mladou dámu na to, čemu oni (musím s hlubokou lítostí říct) říkají výlet, ale aspoň jde muž se ženou právě tak jako žena s mužem. Ve Francii je mladá žena dokud je neprovdaná střežená jak jeptiška, ale když se stane matkou, je skutečně svatou ženou a když je pak babičkou, jde z ní posvátná hrůza. Z obou krajností žena dostává od života cosi zpět. Jediné místo, kde nedostává zpátky nic, nebo skoro nic je sever Německa. Francouzským i americkým cílem je rovnost, v Americe skrze podobnost, ve Francii skrze podobnost. Severní Německo má ale za jednoznačný cíl nerovnost. Žena stojí, stejně málo pobořená jako sluha nebo číšník, muž sedí a je mu právě tak málo stydno jako hostovi. Je to stejně chladné potvrzení podřadnosti jako v případě šavle a kramáře. „Když jdeš se ženou, nezapomínej na bič,“ řekl Nietzsche. Můžeme si povšimnout, že nemluví o pohrabáči, který by mohl křesťanštějšímu nebo běžnějšímu manželovi se sklony tlouct svou ženu přijít na mysl snadněji. Jenže koneckonců pohrabáč patří k domácnosti a může ho použít jak muž, tak žema. A popravdě, často používá. Meč a bič jsou zbraně privilegované kasty.

Přejděme nyní od nejtěsnějšího z obou rozdílů, tedy od manžela a manželky, k tomu nejodlehlejšímu ze všech rozdílů, k rozdílu mezi vzdálenými a nepříbuznými rasami, které si sotva kdy pohlédnou do tváře a nikdy se navzájem nezbarvili svou krví. I tady pořád nacházíme neměnný pruský princip. Kterýkoliv Evropan může cítit opravdový strach ze Žlutého nebezpečí a mnozí Angličané, Francouzi a Rusové ho cítili a vyjádřili. Mnozí mohou tvrdit, že pohanský Číňan je skutečně velký pohan a pokud se někdy pustí proti nám všechno pošlape, zmučí a naprosto zničí tak, jak to dělávají východní národy na rozdíl od západních. Nepochybuji ani o upřímnosti německého císaře, který se snažil poukázat na to, jak abnormální a hrůzné by takové přízračné tažené bylo, kdyby k němu snad mělo dojít. Teď ale přichází ona komická ironie, která se objeví bez výjimky pokaždé, když se Prus pokusí být filosofem. Bezprostředně poté, co kaiser svým vojskům vysvětlí, jak důležité je vyhnout se východnímu barbarismu, vyzve je, aby se východními barbary stala. Velmi výmluvně a jasně jim nařídil, aby jednali jako Hunové a nepřipustili, aby za nimi zůstalo stát cokoliv živého. Vlastně upřímně nový armádní sbor rodilých Tatarů na Dálný Východ, tak rychle, jak bude možné ze zmateného Hanoveřana udělat Tatara. Kdokoliv trpí bolestivým zvykem vlastního myšlení si tu opět povšimne principu ne-vzájemnosti. Když ponechám jen holé logické kosti, znamená to prostě tohle: „Já jsem Němec, ty jsi Číňan. Proto, jelikož jsem Němec, mám právo být Číňanem. Ale ty nemáš žádné právo být Číňanem, protože jsi jen Číňan.“ Tohle je patrně nejvyšší bod, jehož německá kultura dosáhla.

Zde zanedbávaný princip, který ti, kdo nemají rádi slovo rovnost, mohou pojmenovat vzájemnost, neposkytuje tak jasné rozlišení mezi Prusem a jinými národy jako první pruský princip nekonečného a ničivého oportunismu, či jiným slovy princip neprincipiálnosti. Ani člověku neumožňuje zaujmout tak zřejmé postavení ohledně jiných civilisací či polocivilisací světa. Jakási idea přísahy a závazku existuje i u nejhrubších kmenů na nejtemnějších kontinentech. Lze ovšem tvrdit, že jemnějšímu a větší představivost vyžadujícímu prvku reciprocity rozumí kanibal na Borneu téměř tak málo jako profesor v Berlíně. Úzká a jednostranná vážnost je chybou barbarů všude po světě. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl smysl jednoho oka Kyklopů: že si barbar nedokáže věci prohlédnout kolem dokola, podívat se na ně ze dvou pohledů a proto oslepne a začne žrát lidi. Jiný lepší způsob jak charakterisovat divocha jistě není možný a jak jsme už viděli, tato charakteristika ho činí nezpůsobilým pro souboj. Je to člověk, který nedokáže milovat—ne, ba dokonce ani nenávidět—bližního jako sám sebe.

Tato pruská vlastnost ovšem má jeden dopad související s toutéž otázkou nižších civilisací. Jednou provždy přinejmenším je tím vyřízeno přinejmenším civilisační poslání Německa. Je zřejmé, že Němci jsou poslední národ na světě, kterému by se takové poslání dalo svěřit. Jsou krátkozrací jak fysicky, tak morálně. Co je jejich sofismus „nutnosti“, než neschopnost přestavit si zítřejší ráno? Co je jejich ne-vzájemností, než neschopnost představit si ne boha nebo ďábla, ale druhého člověka? A tihle mají soudit lidstvo? Lidé ze dvou afrických kmenů nejen vědí, že jsou všichni lidmi, ale chápou i to, že jsou všichni černoši. V tom mají skutečně významný náskok před intelektuálním Prusem, který nedokáže pochopit, že jsme všichni běloši. Běžné oko na severovýchodním Teutonovi nedokáže rozeznat nic, co by ho ho nějak zvlášť odlišovalo do bezbarvějších tříd zbytku árijského lidstva. Je to prostě běloch se sklony k šedivosti či ošuntělosti. A přece bude, ve vážně míněných oficiálních dokumentech, vysvětlovat, že rozdíl mezi ním a námi je rozdíl mezi „panskou rasou a podřadnou rasou“. Německý filosofie se zpravidla hroutí spíš na počátku, než na konci argumentu a máme tu také problém s tím, že to, která rasa je panská neověříte jinak, než že se zeptáte, která je ta vaše. Když to nemůžete zjistit (což se obvykle stává) zbude vám absurdní práce se sepisováním dějepisů prehistorických časů. Docela vážně ovšem říkám, že jestliže mohou Němci předat Hotentotům svou filosofii, pak není důvod, proč by jim neměli předat svůj smysl pro nadřazenost. Pokud dokáží rozeznat jemné odlišnosti mezi Gótem a Galem, pak není důvod, aby podobné odstíny nemohly povznést jednoho divocha nad jiné, aby nějaký Ojibwa nezjistil, že je o odstín červenější než Dakotové, nebo aby jakýkoliv černý Kamerunec nemohl tvrdit, že není zas tak černý jak vypadá. Princip zcela neprokázané rasové nadřazenosti je totiž posledním a nejhorším odmítnutím vzájemnosti. Prus vyzývá všechny lidi, aby obdivovali krásu jeh velkých modrých očí. Pokud to dělají, je to proto, že mají oči podřadné, pokud to nedělají, pak proto, že oči nemají.

Kdekoliv měl ten nejžalostnější zbyteček naší rasy, bloudící a vysušený v pouštích či navěky pohřbený pádem špatné civilisace jakousi chabou vzpomínku na to, že lidé jsou lidmi, že dohoda je dohoda, že každá otázka má dvě strany a že je dokonce zapotřebí dvou lidí ke sporu či hádce—všude tam měl tento ostatek právo vzdorovat Nové kultuře, a to i nožem, kyjem či kamenným odštěpkem. Pro Prusa veškerá jeho kultura začíná aktem, který je zničením všeho kreativního myšlení a konstruktivního jednání. Rozbíjí zrcadlo mysli, v němž člověk může vidět tvář svého přítele či nepřítele.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s