Kapitola IV: Blázni ustupují

Pří posuzování pruského názoru jsme posuzovali zdá se, zejména jakési mentální omezení, cosi jako zauzlení mozku. Projevuje jednu a tu samou podivnou filosofickou rozmrzelost nad problémy slovanského obyvatelstva, anglické kolonisace, francouzského zbrojení a posilování armády. Nakolik dokážu tyto myšlenky sledovat, vyjadřují asi tohle: „Je velmi špatné, že bys mi měl být nadřazen, protože já jsem nadřazený tobě.“ Zda se také, že mluvčí tohoto systému mají podivuhodnou schopnost soustředit tuto spleť či rozpor někdy i do jediného odstavce či dokonce věty. Už jsem zmiňoval slavné tvrzení německého císaře, že abychom odvrátili hunské nebezpečí máme se všichni stát Huny. Mnohem silnějším příkladem je jeho velmi nedávný rozkaz jeho jednotkám ohledně války v severní Francii. Jak většina lidí ví, zněla jeho slova „Vydávám svůj královský a císařský rozkaz, abyste právě nyní soustředili všechnu svoji energii na jediný cíl a to ten, abyste veškeré schopnosti a udatnost mých vojáků obrátili v první k vyhlazení řadě zrádných Angličanů a k tomu, abyste přešli a pošlapali opovrženíhodnou malou armádu generála Frenche.“ Angličan si může dovolit přejít bez povšimnutí hrubý tón těchto poznámek, mně zde zajímá mentalita, sled myšlenek, který se dokáže i tak malém prostoru zaplést a zamotat. Pakliže je Frenchova armáda malá a opovrženíhodná, pak by mělo být jasné,že všechny schopnosti a síly německé armády by neměly být soustředěny na ni, ale na její větší a méně opovrženíhodné spojence. Jestliže se na ni soustřední všechny dovednosti a síly německé armády, pak s ní nejednají s opovržením. Ovšem pruský řečník měl na mysli dvě neslučitelné věci a byl rozhodnut říct je obě najednou. Chtěl anglickou armádu považovat za maličkost a současně chtěl anglickou porážku považovat za něco velkého. Chtěl v jednom a téže okamžiku jásat na naprostou slabostí útočících Britů i nad svrchovanou dovedností a chrabrostí Němců, s níž útok odrazí. Jakýmsi způsobem se z toho musí stát obecné a zjevné zhroucení Anglie a přitom troufalý a neočekávaný triumf Německa. Ve snaze vyjádřit tyto protikladné představy současně dosáhl poněkud smíšených výsledků. Vyzval proto Germanii, aby všechna svá údolí i hory naplnila smrtelnou agonií tohoto téměř neviditelného škvora a nechala nečistou krví tohoto švába zbarvit Rýn do ruda až dolů k moři .

Nebylo by ovšem fér stavět kritiku na výrocích jednoho nahodilého a dědičného panovníka, ona koneckonců ve stejné míry platí i o filosofech, kteří jsou nám, dokonce i v Anglii, ukazováni jako hotoví proroci pokroku. A nikde se to neukazuje ostřeji než než v podivně zmatených řečech o rase a zejména teutotonské rase. Profesor Harnack a podobní lidé nám vyčítají, jak jsem pochopil, že jsem „porušili pouto teutonského svazku“, pouto, které Prusové přísně respektovali, jak pokud jde o jeho dodržování, tak pokud jde o jeho porušení. Všímáme si toho v souvislosti s otevřeným anektováním zemí obývaných výlučně černochy, jako je třeba Dánsko. Právě to vidíme v tom jak ihned a s radostí poznávají a uznávají lněné vlasy a světle modré oči Turků. Mě ovšem pořád nejvíc zajímá abstraktní princip pana profesora Harnacka a když jej sleduji dostávám stejnou složitost bádání, ale také stejnou prostotu výsledku. Když srovnám starost pana profesora o „teutonismus“ s tím, jak mu vůbec nesejde na Belgii, pak mohu dojít jen k následujícímu závěru: „Člověk nemusí dodržet slib, který dal, ale dodržet slib, který nedal musí.“ Smlouva, která Británii zavazovala vůči Belgii nesporně existovala, i kdyby to byl jen cár papíru. Pokud existovala jakákoliv smlouva, která by Británii zavazovala vůči teutonismu, pak můžeme přinejmenším říct, že to je ztracený cár papíru, jeden by skoro řekl cár odpadkového papíru. I tentokrát posuzovaný protějšek vykazuje tak nelogickou zvrácenost, až se z toho mozek točí. Jednou tu povinnost je, podruhé není, jednou to vypadá, že Německo a Anglie musí vzájemně držet slovo, jindy to vypadá, že Německo nemusí držet slovo vůči nikomu a ničemu, jednou se zdá, že jedině my mezi všemu evropskými národy máme téměř nárok na to být Němci, jindy zase, že vedle nás vyrůstají do výšin roztomilosti německého charakteru. Za tím vším je ale tento mlhavý ovšem nikoli pokrytecký dojem a smysl pro jakýsi obecný či společný teutonismus.

Další ze svědků, kteří se postavili proti nám, profesor Haeckel, dosáhl svého času jisté proslulosti tím, že pozoruhodnou podobnost dvou vzájemně odlišných věcí dokázal tím, že otiskl dva obrázky jedné a téže věci. Příspěvek pana profesora Hacekela pro biologii byl v tomto případě právě takový jako příspěvek profesora Harnacka pro ethnologii. Profesor Harnack ví, co je takový Němec zač, jak vypadá a jak se chová. Když si chce totéž představit o Angličanovi, vyfotografuje téhož Němce ještě jednou. V obou případech jde pravděpodobně o upřímnost právě tak jako o prostotu. Haeckel si byl tak jist tím, že druhy ilustrované embryem jsou tak úzce propojené a spřízněné, že mu přišlo jen jako maličkost to celé zjednodušit prostým opakováním. Harnack si je natolik jist, že Němci a Angličané si jsou skoro podobní, že si troufne riskovat zobecnění, že jsou jedni přesně takoví jako druzí. Vyfotografuje, abychom tak řekli jednu a tutéž pěknou a bláhovou tvář dvakrát a říká tomu nápadná podobnost mezi bratranci. Existenci teutonismu tak může prokázat asi tak jednoznačně jako Haeckel dokázal udržitelnější tvrzení, že Bůh neexistuje. Nuže, Němci a Angličané si navzájem nejsou vůbec podobní—až na to, že ani jedni ani druzí nejsou černoši. Ve všem dobrém a zlém jsou si nepodobnější než jacíkoliv dva jiní náhodně vybraní lidé z velké evropské rodiny. Jejich protikladnost počíná kořeny jejich dějin, ba přímo jejich geografií. Říct, že Británie je insulární je slabé slovo. Nejen, že je Británie ostrovem, ale je to ostrov natolik polcený mořem, že se téměř rozpadá ma tři ostrovy a dokonce i v Middlands lze téměř cítit ve vzduchu mořskou sůl. Německo je mocná, krásná a plodná zem ve vnitrozemí, která se k moři dostává jednou či dvěma úzkými a klikatými stezkami, jako jsou ty, které vedou lidi k podzemnímu jezeru. Proto je britské válečné námořnictvo vpravdě národní, protože je přirozené, Vytvořilo se ze stovek nahodilých dobrodružství lodí a námořníků před chaucerovou dobou a po ní. Německé námořnictvo je ovšem umělé, právě tak umělé, jako v Anglii byly postavené umělé Alpy. Vilém II. okopíroval britské námořnictvo stejně jako Fridrich II. okopíroval francouzskou armádu a tahle japonská či protikladná horlivost v napodobování, která patří mezi stovku vlastností, které Němci mají a Angličané velmi nápadně ne. Jsou i další německé nadřazenosti, které ční velmi vysoko. Jedna či dvě věru pěkné věci, které jsou Němcům vlastní jsou právě ty, které Angličané postrádají: zejména skutečnou zálibu v lidové hudbě a starobylých lidových písních a to nejen těch, které se šíří z měst nebo je lidé pochytí do profesionálů. V tomhle Němci připomínají spíš Velšany, i když jen nebesa vědí, co v tom případě s teutonismem. Ovšem rozdíl mezi Němci a Angličany je hlubší než všechny jeho projevy, odlišují se ve svém myšlenkovém postoji víc jacíkoliv dva jiní Evropané. Liší se především v té nejangličtější ze všech anglických vlastností, v hanbě, již Francouzi možná správě označují za „špatnou hanbu“, protože se mísí s pýchou a podezíravostí, jejichž výsledek označujeme za ostýchavost. Dokonce i Angličanova hrubost mívá svůj počátek v tom, že je v rozpacích. Hlučně jí a hlučně se miluje. Nikdy se mu nezdá, že by projev či píseň nebo kázání nebo pořádné jídlo nebylo, jak Angličané říkají „ma místě“ za daných konkrétních okolností. Když jsou Němci vlastenečtí a zbožní nejsou z toho žádné reakce proti vlastenectví a zbožnosti, jako tomu je u Angličanů a Francouzů. Ne, ne, omyl Německa v moderní pohromě vzešel převážně z té skutečnosti, že si myslelo, že Anglie je velmi prostinká, když Anglie postupovala velmi promyšleně. Protože naše politika nabyla převážně finanční povahy myslelo si Německo, že je naše politika už jen finanční, a protože naši aristokraté dospěli k naprostému cynismu, myslelo si Německo, že ksou zcela zkažení. Nedokázali pochopit onu složitost, že poněkud finančně vyčerpaný anglický gentleman může prodat svou šlechtickou korunku, ale neprodá svou tvrz, že může snížit úroveň veřejného života a přesto odmítne stáhnout vlajku, Němci jsou si zkrátka vcelku jisti, že nám naprosto rozumí a zcela nás chápou, a to proto, že nám nerozumí ani trochu a vůbec nás nechápou. Možná, kdyby nám rozumět začali, nenáviděli by nás ještě víc, ale raději bych snášel nenávist způsobenou nějakou drobnou, leč skutečnou věcí, než být zahrnován láskou pro všechny možné vlastnosti, které ani nemám ani po nich netoužím. A když se Němci doberou svého prvního opravdového pohledu na to, jaká je moderní Anglie ve skutečnosti, zjistí, že Anglie má velmi rozbitý, zastaralý a nedostatečný smysl pro svůj závazek vůči Evropě, ale nemá vůbec žádný smysl pro jakýkoliv závazek vůči teutonismu.

Toto je poslední a nejsilnější z pruských vlastností, které jsme posuzovali. V pitomosti tohoto druhu je jakási kluzká síla v tom, že musí stát nejen vně pravidel, ale i vně rozumu. Člověk, kterému vůbec nedochází, že si protiřečí má velkou výhodu v polemice, i když ona výhoda se hroutí, když se pokouší ji zredukovat na sčítání, šachy nebo hru zvaná válka. Totéž platí o hlouposti jednostranného spříznění. Opilec, který naprosto cizího člověka považuje s naprostou jistotou za dávno ztraceného bratra má velkou výhodu, dokud nedojde na podrobnosti. „Musíme mít v nitru chaos,,“ řekl Nietzche, „abychom mohli zrodit tančící hvězdu.“

V těchto několika málo poznámkách jsem se snažil načrtnout hlavní a nejdůležitější body o pruském charakteru. Selhání cti, které hraničí se selháním paměti, egomanie, která je vší počestnosti slepá k tomu, že i druhá strana má své ego, a především pak skutečné choutky po tyranii a vměšování, ďábel, který všude trýzní lidi líné a pyšné. K tomu je nutno přidat jistou mentální beztvarost, která se může stahovat či rozšiřovat bez zřetele k rozumu či záznamu, což otevírá možnost pro nekonečné množství výmluv. Kdyby byli Angličané na německé straně všiml by si německý profesor jaké neodolatelné síly přispěly k evoluční formaci Teutonů. Jelikož jsou Angličané na opačné straně, němečtí profesoři řeknou, že tihle Teutoni se dostatečně nevyvinuli. Nebo možná řeknou, že jejich evoluce postoupila právě dostatečně na to, aby se ukázalo, že nejde o Teutony. Možná řeknou obojí. Pravda je ovšem taková, že všechno, co označují za vývoj a evoluci by se mělo spíš jmenovat vyhýbání a únik. Tvrdí nám, že otevírají okna osvícení a dveře pokroku. Ve skutečnosti ale boří dům lidského intelektu a uniknout mohou libovolným směrem. Mezi posicí jejich přeceňovaných filosofů a srovnatelně podceňovaných vojáků je zlověstná a téměř obludná paralela. To, co jejich profesoři označují za cesty pokroku, jsou totiž ve skutečnosti ústupové a únikové trasy.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s