Listy starému garibaldistovi I.

Italy, twice hast thou spoken; and time is athirst for the third.
(Itálie, dvakráte jsi promluvila a hle, svět již prahne po slově třetího)
SWINBURNE.

Drahý….

Dávno jsme se se neviděl a obávám se, že tyto moje dopisy vás nezastihnou. Ovšem v těchto nepokojných časech si s podivnou živostí, jak jste v časech, kdy jsem býval ještě chlapec máchal štětcem proti plátnu a jak mě vzrušovala myšlenka, že jste bodal bajonetem proti Teutonům—doufám, že s toutéž přesností a šťastnými výsledky. Zhruba v té době se také zdálo, že i malířské barvy měly jakousi barvitou souvislost s vaším národním příběhem. Vypadalo, že na benátské červeni je cosi oslnivého a hrozného a na pálené sieně, že je cosi opravdu katastrofického. Tak či onak jsem si ale včera, když jsem viděl na ulici vlajku vaší země, vzpomněl na barvy na vaší paletě.

Nemusíte se bát, že bych vás či vaše krajany zapletl do věcí, o kterých si Italové mají rozhodovat sami. Hrozby a nebezpečí každé z možných cest znáte lépe než já. Je zcela jisté, že Itálie nijak nemusí dokládat svou odvahu. Tím, že se postavila a vyčnívala riskovala vše právě tak, jako to může riskovat tím, že vejde. Z německých prohlášení a tisku je jasně zřejmé, že německá citlivost dostoupila výše, která je těžko odlišitelná od šílenství. Kdybychom si představili zlý sen pruského vítězství, pak by se mstili na mnohem vzdálenějších věcech než je Trojdohoda. Existoval slib míru mezi Pruskem a Belgií, neexistovala žádná taková dohoda s Anglií. Slib Belgii porušili. Slib Anglii si vymysleli. Nazývá se to Teutonská smlouva. V této zemi o ní nikdo neslyšel, vypadá to, ale že v německých akademických kruzích je dobře známá. Zdá se, že má cosi společného s tím, jakou kdo má barvu vlasů. Opakuji ovšem, že nechci ovlivňovat vaše rozhodnutí, jen vám nabízím jisté podklady pro ně tím, že popíši své vlastní.

Myslím totiž, že prvním a možná jedním prospěšným dílem, které může Angličan vykonat pro formování zahraničního veřejného mínění je mluvit o tom, čemu doopravdy rozumí, tedy stavu britského mínění. Je to právě tak prosté jako jisté. To, co nazýváme Spojeným královstvím si, možná poprvé, své jméno zaslouží. Takovou jednomyslnost Angličan nepamatuje. Irové a dokonce Velšané, stáli v búrské válce převážně ma straně Búrů, právě tak jako někteří z nejangličtějších Angličanů. Nemůžeme si představit nikoho angličtějšího než tehdejšího premiéra Foxe, a přece odsoudil válku s Napoleonem. Nikoho není považovat za angličtějšího než Cobdena, a přece odsoudil krymskou válku. Ti z nás, jako váš pisatel, jihoafrickou válku odsuzovali od počátku, byli přesto všechno v srdci rozděleni a některé její aspekty považovali za proslulé jak slavně, tak neslavně. První fakt, který vám mohu nabídnout je nesporná skutečnost, že všechny tyto pochybnosti a spory. Nepominuly kvůli nějakému kompromisu, ale univesálním zablesknutí víry—nebo, chcete-li podezření. Neopustili jsme ani naše vnitřní spory zlehka, naše smíření nebylo snadné. Právě tak jako vy jsem demokrat a občan Evropy a já a mí přátelé jsem postupně dospěl k zhnusení nad plutokracií a privilegii, které zasedly na nejvyšších místech v naší zemi, k pohrdání, které nemůže žádná láska vypudit. O oněch boháčích tady mluvit nebudu a, když dovolíte, nebudu na ně ani myslet. Válka je v každém případě hrozná záležitost a to je pro některé intelektuální povahy na ní vůbec nejhorší. Válka pohlcuje mládí, válka rozděluje zamilované, takže po celé Evropě se nevěsty a ženichové rozcházejí před dveřmi kostela, to vše je pro běžné lidi běžnou věcí. Dát přednosti vlasti před milovanou osobou je velká věc. Ovšem vzdát se kvůli vlasti své nenávisti, to může mít cosi společného s pýchou a cosi s očištěním.

Čím to, že britský lid dokázal nejen ustoupit ze své umělé přehlídky stranické politiky, ale i ze svých skutečných sociálních a morálních stížnosti a požadavků? Co nás všechny spojilo proti Prusovi, proti vzteklému psovi? Je to přítomnosti jistého ducha, stejně nezaměnitelná jako pronikavý zápach, o kterém máme pocit, že dokáže způsobit odumírání všeho dobrého ve světě. Vyloupení Belgie a uplácení Francie ke zradě nejsou výmluvy, jsou to fakta. Jsou to ale pouze fakta, která nás upozornila na přítomnost onoho ducha. Nestačí k tomu, abychom ho mohli definovat. Dobré stručné a hrubé shrnutí je říci, že je to duch barbarismu, jenže skutečnosti je ještě horší. Je to duch druhořadé civilisace a tento rozdíl zahrnuje nejdůležitější odlišnosti. To pokud může existovat, protože čistý barbarismus nemůže dlouho vydržet, právě tak jako nemůže vydržet čisté dětství. Dítě ze své vlastní přirozenosti zajímá tikot hodin a jednou mu to budete muset říct i kdybyste mu měli jen říct kolik je hodin, špatně. A právě to druhořadá civilisace dělá.

Je tu ale zcela zásadní věc. Abstraktní barbar bude kopírovat. Cockneyská a neúplná civilisace se vždy nabízí k tomu, aby se kopírovala. A v případě, kterým se zabýváme, si Němec nejen myslí, že jeho úkolem je nejen šířit vzdělanost, ale šířit přímo povinné vzdělávání. „Věda spojená s organisací,“ říká profesor Ostwald z berlínské university, „působí, že naši protivníci z nás mají hrůzu a zajišťuje to Evropě německou budoucnost.“ To je nejstručněji, jak to lze říct, shrnutí toho, s čím a zač bojujeme. Bojujeme o to, aby zabránili německé budoucnosti pro Evropu. Myslíme, že by byla užší, ošklivější, méně příčetná, méně způsobilá ke svobodě a smíchu, než kterákoliv z nejhorších částí evropské minulosti. A když jsem se rozhlížel po obrazu, kterým bych stručně vysvětlil, co si to myslíme, připadl jsem na vás. Jde totiž o tak velké téma, že nevím jak jinak je vyjádřit, než stylem a prostředky takového umělce, jako jste vy, člověka ve službě krásy a víry ve svobodu. Přinejmenším mi nijak nemůže pomoci Prusko , o kterém tuším lord Palmerston se řekl, že je to země zatracených profesorů. Obávám se že lord Palmerston slovo „zatracení“ použil spíše protořece, já je vyslovuji s velkou a téměř posvátnou úctou.

Řím, i v čase své největší slabosti, byl vždy řekou, které se vine všelijak, rozšiřuje se a zavlažuje mnohá pole. Berlín, v čase své největší síly, nebude ničím než vírem, který hledá svůj střed a vtahje se sám do sebe. Jen by pozužoval celý zbytek Evropy tak, jako již pozužoval celý zbytek Německa. Je tu duch chorého egoismu, který v konečném důsledku působí, že se všechno točí na jednom místečku v mozku. Je to duch, který se vyjadřuje častěji ve slanzích, než v lidských jazycích. Angličané tomu říkají libůstky či výstřelky. Nevím, jak tomu říkají Italové, Prusové tomu říkají filosofie.

Zde je jeden příkladů, který mě přivedl k myšlence na vás. Jaký by řekněme, byl první dojem a pocit, když bych například zmínil Michelangela. V prvním okamžiku možná nuda, jako třeba pociťuji já, když se mně Američané ptají na Stratford-on-Avon. Předpokládejme ale že ten strach pomine a vy pocítíte to, co já a kdokoliv jiný. Může to být dojem a pocit vznešených rukou člověka na zámcích posledních dveří lidského života, ruce velké a strašlivé, podobné těm, které patřily onomu mladíkovi, který vztyčil kameny nad Florencií a vyhlížel na kruh kopců. Může to být ohromné vzedmutí boku, hrudi hrdla „Otroka“, které se podobá zemětřesení hýbajícímu celou krajinu, může to být ona ohromující Madona, jejíž láska je silnější než smrt. V každém případě budou vaše myšlenky jaksi hodné člověka a jeho strašného pohanství a ještě strašnějšího křesťanství. Kdo než Bůhmohl vytesat Michelangela, který se dostal tak blízko k tomu, aby vytesal Matku Boží?

Německá kultura pojednává tuto věc takto: „Michelangelo Buonarotii (1475-4564) – (=Bernhard) předek rodiny žil ve Florenci kolem roku 1210. Měl dva syny, Berlinghieria a Buonarrota. Tímto jménem, které se v dalších generacích často opakovalo, začala být rodina známa. Je to německé jméno složené z Bona (=Bohn) a Hrodo, Roto (=Rohde, Rote). Bona a Rote jsou citována jako lombardská jména. Buonarotti je možná starolombardský Beonard, odpovídající slovu Bonroth. Odpovídající jména jsou Mackrodt, Osterroth, Leonard.“ A tak dále, a tak dále. „V tváři byl vždy zdravě zbarvený… jeho či by bylo lze označit jako spíše malé než velké, barvy rohoviny, ale promnělivé se „skvrnkami“ žluté a modré. Vlasy a vousy má černé. Tyto konkrétní rysy potvrzují portréty. Vezměte si v první řadě Bugiardiniho portrét v Museo Buonarotti. Zde si můžeme všimnou „skvrnitý“ vzhled duhovky, zejména v pravém oku. Levé lze označit za téměř zcela modré.“ A tak dál, a tak dál. „V Museo Civico v Pavii je v fresková podoba neznámého autora, v níž je v tváři jasně rozeznatelná svěží červeň. Když vezmeme v potaz všechny tyto tělesné charakteristiky musíme z antropologického hlediska říci, že i když byl původem z německé rodiny byl křížencem mezi severní a západní brunetskou rasou.“

Stálo by vám za tu práci dokazovat, že Michelangelo byl Ital, tak jak onomu člověku stálo za to dokazovat, že je Němec. Jistěže ne. Jediný dojem, která ve vás tento člověk (což je uznávaný pruský historik) vyvolá je, že mu na Michelangelovi nezáleží. Vy totiž jako Ital, jste čímsi víc, než Italem a já jako Angličan jsem než Angličanem. Jenže tenhle nešťastník nemůže být ničím víc, než Prusem. Kope a kope jen proto, aby našel mrtvé Prusy, jednou v římských katakombách nebo pod troskami Tróje. Pokud někde najde povalující se modré oko, je spokojen. Nemá filosofii. Má koníčka, totiž sbírání Němců. Bylo by nejspíš zbytečné, abychom vy nebo já poukazovali na to, že stejným důvtipem, který ve jménu Buonarotii najde německý kořen „rothe, můžeme dokázat prakticky cokoliv. Velmi dobře bychom se mohli bavit tím, že stejným stylem zbavíme Německo všech jeho géniů. Mohli bychom tvrdit, že Moltke musel být Ital, kvůli starému latinskému kořenu mol–naznačujícímu sladkost letory onoho generála. Můžeme tvrdit, že Bismarck byl Francouz, protože jeho jméno začíná populárním divadelním výkřikem „Bis!. Můžeme tvrdit, že Goethe byl Angličan, protože jeho jméno začíná populární sportovním zvoláním „Go!“. Ten poslední důvod mezi námi a pruským profesorem je prostě ten, že my nejsme šílení.

Otec Fridricha Velkého, zakladatel modernějších modernějších Hohenzollernů byl šílený. Jeho šílenství spočívalo v tom, že jako šéf potulného cirkusu kradl bez okolků obry. Každý muž vyšší než šest stop, ať už se mu říkalo ruský obr, či irský obr nebo čínský obr, či třeba obr hotentotský byl v nebezpečí, že bude unesen a uvězněn v pruské uniformě. Stejný druh ubohého šílenství je u díla i v pruském profesorovi, kterého jsem citoval. Nemohou se dostat dál, než ke kradení obrů. Nebudu vás teď nudit výčtem všech dalších obrů, které se pokusili ukrást, stačí jen říct, že mezi příšerami vystavenými na Fridrich-Williamově jarmarku jsou sv. Pavel, Leonardo da Vinci a Shakespeare a to na základě stejně dobrých důvodů jako byly ty, které jsem citoval. Ale tenhle příklad jsem vám dal spíš jako umělci, než jako Italovi, abych vám ukázal, co nám na mysli, když namítám proti „německé budoucnost pro Evropu.“ Namítám vůči čemusi, co věří ponejvíce v sebe samo, a v co já nevěřím ani v nejmenším. Namítám vůči čemusi domýšlivému a uzavřenému, ale co je má v sobě současně v sobě dost oné tvrdošíjnosti, vždy vlastní šílencům. Chce, aby si mohlo samo sobě gratulovat k Michelangelovi, nikdy ne gratulovat světu. Je to duch, který oplešatí ve snaze vystopovat genealogii, nebo zkrachuje ve snaze vymoci si nárok na nějaké vzdálené panství. Prus má důslednost parvenu: bude se namáhat, aby dokázal, že je spřízněný s nějakým renesančním gentlemanem, i kdyby se současně chlubil, že by ho dovedl „koupit se vším všudy“. Pokud byli Italové opravdu velcí, pak jsou ve skutečnosti Němci, a jestliže skuteční Němci nejsou, nu, pak ve nejsou opravdu velicí. Je to práce pro starou služku.

Do smutného ticha, které před třemi či čtyřmi staletími rozhostilo po relativním selhání ušlechtilého úsilí středověku, přišla na celou Evropu bouře od jihu. Její vřava promlouvala moha jazyky, můžeme v něm slyšet Rabelaisův smích, a když na to přijde i Shakespearovy verše, ale temné srdce bouře bylo vpravdě jižnější a vulkaničtější, zněla v něm hřmící křídla a jméno archanděla Michaela. A když otřásla světem, očistila jej a pominula našel pruský profesor na zem spadlé pírko a dokázal (v několika svazcích), že mohlo pocházet jedině z pruského orla. Jednoho viděl—v kleci.

Váš………

G. K. CHESTERTON

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s