Listy starému garibaldistovi II.

Drahý….

Fakta postavená před všechny dnešní Evropany jsou natolik zásadní, že je pro mě pořád ještě jednoduší mluvit o nich s vámi jako se starým přítelem, než je předložit v podobě pamfletu. V předchozím dopise jsem poukázal na dva fakty, o které se celá věc opírá. První je, že pro skutečně kulturního člověka je Prusko podřadné. A druhá je, že pro téměř každého Prusa je Prusko opravdu prvořadé a prvotřídní a připravené, věru doslova, být světovým policajtem.

Pokud jde o první záležitost, o poměrné podřadnosti německé kultury nemohou lidé jako vy zapochybovat. Jedny německé noviny napsaly, že i když bylo zvalchování u Mechelenu a Remečše bylo velice smutné, přece jen může utěšit pomyšlení na ještě ušlechtilejší umělecká díla, která se objeví všude tam, kde triumfálně projde německá kultura. Z hlediska humoru je věru poněkud smutné, že se nikdy neobjeví. Představa německého císaře o gotické katedrále podněcuje fantasii asi tak, jako ponětí paní Todgers o dřevěné noze. Přesto považuji za naprosto pravděpodobné, že skutečně chtěli postavit tak krásné budovy jak jen mohli. Když už byli dost rouhaví, aby něco takového zničili, mohli by být dost rouhaví na to, aby je nahradili. I kdyby se pruský pokus zmocnit se Paříže nezhroutil tak dokonale, jak se to nakonec stalo, pochybuji, že by Prusové zničili vše. Dokonce pochybuju, že by zničili Venuši Milétskou. Nejspíš by jí přidělali pár rukou, vytvořený nějakým nadějným německým umělcem—císařem, či někým takovým. A onen přidaný pár rukou bude okamžitě připomínat ženu u necek. Zhoubci remešských věží jsou zcela schopni zničit i Giottovu zvonici ve Florencii. Právě tak jsou ale schopni ještě většího zločinu a tu věž dostavět. A kdyby na ni postavili špičatou střechu, jak ta by čněla! Jaké by to bylo zhášedlo pro tak jasnou a téměř průhlednou křesťanskou svíci. Četl jste nějaké německé výklady Hamleta? Vykládal jsem vám o tom, že vlasy Leonarda da Vinciho musely německé, protože tolik jeho současníků se zmiňovalo, že byly krásné? To je to, co mám na mysli, když mluvím o podřadnosti. Veškeré německé rozrušení nad anglickými koloniemi spočívá jen v polovičním pochopení toho, co kdysi bývalo heroické a dnes je to ponejvíce jen hulvátské. Námořní vize německého císaře je špatnou kopiií Nelsona, zrovna tak, jako Fridrichovy verše byly špatnou kopií Voltaira.

Druhý bod byl o všem ještě důležitější, že totiž i když jde o věc mentálně chabou, materiálně je silná a pokud jí to dovolíme, svou materiální silou se prosadí. Prusům se nepovedlo vůbec nic jiného a selhali ve všem ostatním kromě toho, že se postarali o to, aby tisíce jim poddaných lidí dělali, co se jim řekne. Nemohou postavit černobílé věže ve Florencii, ale opravdu mohou postavit černobíle sloupy v Alsasku. Selhali diplomaticky. Myslím, že můžeme označit za selhání diplomacie, když se pustili do boje, když jimi jeden spojenec jim chyběl a dva nepřátelé přebývali. Kdyby Němci místo toho, aby posílali špehy zkoumat belgickou půdu vyslali zvědy k posouzení belgické duše, ušetřili by si tím týden či dva těžké práce. Neuspěli v polemice. Myslím, že je možné označit za neúspěch v polemice tvrzení, že Anglie drží své slovo z jakých nečestných pohnutek, zatímco Německo své slovo porušuje z jakýchsi pohnutek ušlechtilých. A to je prakticky všechno, co se podařilo Německu říct. Tvrdí, že jsme nenasytná, bezohledná, pirátská mocnost a že tenhle divošský duch s námi smýkal tak dlouho, až nás přivedl k šílenému postupu spočívajícím v dodržení smlouvy, kterou jsme podepsali. Nemohou v nás najít jiné zrady než té, že uznáváme své smlouvy a dodržujeme je: neuspět v tomto označuji já za neúspěch v polemice. Nedokázali přesvědčit veřejnost. Měli k tomu velmi dobrou příležitost. V britském impériu je mnoho národů, které se různými způsoby dočkaly špatného zacházení: Irové Búrové, ba co víc, samotná národní existence Američanů začala špatným zacházením. S nimi si Němci věděli velmi málo a s Evropamy vašeho druhu vůbec ne. Nikdy neměli pochopení pro city, které chová Švýcar ke Švýcarsku, Nor k Norsku, Toskánec k Toskánsku. Dokonce i u neutrálních národů Prusko sotva může vystát jejich patriotismus. Dokonce i tehdy, když se všem ostatním dvoří a snaží se získat si je, dokáží chválit jen sami sebe. Neumí diplomacii, prohrávají v diskusi, dokonce ani demagogii neovládají. Kují hloupé intriky, hloupě je vysvětlují a dokonce se i hloupě omlouvají. Je tu ovšem jedna věc, v které neselžou. Vždy dokážou najít lidi dost hloupé na to, aby tohle všechno prováděli.

Nu a zde je otázka, kterou vám chci předložit k uvážení: vám jako dobrému středovému příkladu latinského člověka – sice liberálovi, ale katolíkovi, sice umělci, leč vojákovi. Nebezpečí pro celou civilisaci, jíž byl Řím zřídlem spočívá v tom, že čím víc se onomu podivnému pruskému národu nedaří v čemkoliv ostatním, tím víc se budou spoléhat a opírat o tento prostý fakt hrubé poslušnosti. Budou dávat rozkazy, protože nemají, co by jiného dali. Říkám, že je to otázka pro vás, netvrdím, a ni ve snu bych si nedovolil tvrdit, že odpověď je pro mne. Je vás uvážit nakolik hrozí, že jejich už jen samotné neúspěchy v uměních mírových je doženou zpět k uměním válečným. V diplomacii váš národ nepřechytračí, ani přechytračit nemohou. Udělali tu nejnediplomatičtější představitelnou věc: skrývali porušení partnerství, aniž by se i jen pokoušeli zastírání zastírat. Pletichy v Rakousku podněcovalo Prusko takovým způsobem, že si Itálie mohla nárokovat jak veškerou svobodu dřívější nevědomosti, tak veškerou desilusi z nynějšího poznání. Trojspolek vedli tak, že museli uznat vaše stížnosti právě ve chvíli, kdy si nárokovali vaši pomoc. Angličané jsou hloupější a méně citliví než vy, ale dokonce i pro Angličany byla diplomacie německého kancléře nejen plná narážek, ale přímo urážkou. Přísahám, že to bych už lepším diplomatem dokázal být já sám. Právě tak nehrozí, že by národ jako je váš bylo možné zkazit polemikou. Není důvod obávat se, že by profesoři rašící jak tráva po širé baltské rovině mohli překonat Latiny v logice. Někteří dokonce tvrdí, že jsou nad logikou a tvrdí, že jsou příliš velcí na dedukce a úsudky, obyčejně proto, aby zjistili, že i jeden logický úsudek či dedukce jsou na ně moc velké. Pokud si budou stěžovat, že opouštíte jejich věc, nebo lnete k jakékoliv jiné, máte odpověď, na kterou nelze nic namítnout. Řeknete, jak už jste řekli, že neporušíte Trojspolek a to ani v zájmu míru. Byli to oni kdo jej rozbili, kvůli válce. Zjevně jste měli právě tak právo být konsultováni ohledně Srbska jako Rakousko a pokud jde jen o šachovnici sporu, je to mat jedním tahem. Prusové také nemají ani v nejmenším nárok dovolávat se pochopení a sympatie lidu vaší země. Troufám si říct,že Angličané, a Francouzi, o vás napovídali ohromující množství hloupostí, ale rozumí vám trochu lépe. Nepíší zrovna takové věci, jako tohle, co pochází od nejveřejnějšího a nejuznávanějšího pruského politického života (Chamberlain): „Kdo by dnes mohl žít v Itálii a setkávat s jejími přátelskými a velmi talentovanými obyvateli, aniž by cítil bolest z toho, jak je tu velký národ ztracený, nenapravitelně ztracený, protože mu chybí ona vnitřní hybná síla,“ etc., která Von Klucka provedla tak triumfálně Paříží. Dokonce i polovzdělaný Angličan, který neslyšel o jiném italském básníkovi než o Dantovi, ví že ten byl něco víc, než přívětivý. Dokonce i naprosto negramotný Francouz, který neslyšel o jiném italském válečníkovi než Napoleonovi, ví že to nebyla „vnitřní hnací síla“, co by zmíněnému dělostřelci chybělo. „Kdo by mohl žít v dnešní Itálii?“ Dokonce ani pruský filosof ne. Jeho dojmy pochází z italské opery, ne z italské ulice, a už rozhodně ne z italských polí. Pravda je taková, že obrazy vryté do vzpomínek těch nejpřístupnějších Seveřanů, kteří tam byli, jsou zcela odlišného druhu. Alespoň já bych řekl spíš: „Kdo dnes může žít v Itálii, aniž by měl pocit, že pohled na žen kojící dítě, nebo muže štípajícího dříví mu takřka dovoluje bázlivě se dotknout plnosti jejich lidství, až skoro cítí krev tak, jak člověk cítí spáleninu?“ Italové často vypadají líně, tedy vypadají, jako by se nechtěli hýbat, ale ne jako by se nemohli hnout, jak to vypadá s mnoha Němci. A i když tento popis Italům odpovídá, jen stěží vypadá, jako by byl připraven proto, aby je potěšil. Prusům tedy můžeme k jejich neschopnosti a nezpůsobilosti diplomatické a filosofické, můžeme také připsat neschopnost oslovit a zaujmou cizí národy. Pruský autor se vás dál může pokoušet uklidnit a okouzlit tím, že vám bude vykládat jak nenávratně jste ztraceni a že všichni velcí Italové vlastně museli být něco jiného než Italové. Vypadá to ovšem, že je to metoda pro populární propagandu nevhodná a já mohu říct jen tolik, že v tomto třetím bodu schopnosti zaujmout, získat a přesvědčit není německý pokus nijak oslnivý.

Nu a tohle všechno je důležité z jednoho důvodu. Když to vše pečlivě uvážíte, pochopíte, proč musí Evropa za každou cenu Německo porazit v boji a skoncovat s její vojenskou a materiální schopností dělat věci. I kdybychom kvůli tomu museli do boje všichni, i kdybychom měli všichni kvůli tomu padnout, musíme to udělat. I kdybychom měli hledat spojence mezi trpaslíky v Grónsku či obry v Patagonii, musíme to udělat. A důvod je ten, že pokud to doslova a vlastníma rukama neuděláme, pak budou doslova a jistýma rukama spáchány věci, nad nimiž se v hrůze ustrnou nebesa. Budou to pitomosti, budou to věci zpozdilé a omezené a směšné, ale bude to odvedená práce. Nemůže být nic směšnějšího, kdyby mělo jít jen o to, než pruské morální postavení v Polsku, kde se výtečná důstojník mocně se ohánějící „rozhodnutím“ pokouší podvodem vyhnat chudé rolníky z jejich polí (a je přitom sám podveden a přechytračen) a pak hledá útočiště v tom, že mlátí malé kluky za to, že se modlí ve své rodném jazyce. Každý, kdo si pamatuje cosi o důstojnosti a ironii, zkrátka o Římu a rozumu pochopí, proč důstojník nemusí, nemá raději by neměl, a zpravidla ani nebije mladé kluky. Jenže důstojník může malé kluky zbít a pruský důstojník to bude dělat, dokud mu neseberete klacek. Nic nemůže být komičtější než postavení Pruska v Alsasku: o které prohlašují, že je čistě německé a připouští, že je zuřivě francouzské tak, že je musí teroristovat tím, že vytáhnou šavli na kohokoliv, včetně mrzáků. Opět, kdokoliv z nás ví, proč důstojník nemusí, nemá raději by neměl, a zpravidla ani nebere na mrzáka šavli. Jenže důstojník může šavli na mrzáka vzít a pruský důstojník to bude dělat, dokud mu ji neseberete. Právě tento šílený a strnulý realismus působí, že jde o jedinečný případ: je to stejné jako když Číňan něco napodobuje nebo když přitroublý sluha přebírá vzkaz. Pro většinu z nás bylo naprosto nepravděpodobného, že bychom i jen udělali něco takového jako je postavit kolem Vergilova hrobu černobíle sloupy nebo exhumovat Danteho a podívat se jestli měl žluté vlasy, pro ně, kdyby to mohli udělat, by bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by to neudělali. Smích věků oni neslyší. Kdyby bylo v jejich silách zacházet s anglickými nebo italským premiérem opravdu doslova jako se zrádcem, postavit ho ke zdi a zastřelit, byli byli docela schopni proměnit tak hysterickou rétoriku ve skutečnost a vystřelit nepříteli mozek z hlavy dřív, než by svůj vlastní rozum vzali do hrsti. Nevnímají atmosféry. Všichni jsou trochu nahluchlí a malinko krátkozrací. Jsou otrávení, když je jejich nepřátelé, po zkušenostech jako byla ta belgická, viní, že nedrží sliby. A v jednom smyslu jsou v právu, existují totiž sliby, které by asi dodrželi. Pokud dali slib, že budou respektovat svobodnou zemi, starého přítele, dodržovat přísahou stvrzené partnerství, nebo ušetřit neškodné obyvatelstvo, pak budou taková omezení považovat za hrozná a protivná. Zeptají se nějakého profesora, na základě jakého principu na ně mohou nedbat. Pokud ale dají slib, že z vrcholu kostelní věže sestřelí kříž, vylijí někomu do piva kalamář, přinesou své rodině pro radost v kapse čísi uši, pak myslím, že v takových případech pocítí jakýsi stín toho, co civilisovaní lidé cítí, když dodrží slib, nakolik jde o jiný pocit, než když slib dávají. A když vezmu v potaz takové případy nemohu plně souhlasit s těmi přísnými kritiky, kteří tvrdí, že Prus nikdy žádný slib nedodrží.

Bohužel právě tahle skutečnost a naplnění působí, že je naléhavě nutné, aby Evropa vynaložila veškerou energii a strhla k zemi tyhle starodávné posedlé šílence, idioty silné jako čert. Oni budou dělat věci, právě tak jako umanutí blázni, dokud je nebudou moci dělat. Já měl dojem, že některé věci se nedělají a neříkají. Myslel jsem, že by se člověk musel stydět, kdyby se pokoušel uplatit nového nepřítele jako Anglii, aby zradil starého nepřítele jako Francii. Myslel jsem, že by se člověk musel stydět, kdyby měl trestat čirou sebeobranu tak nevinného a neškodného národa jako jsou Belgičané. Těchto naději se příteli musíme vzdát. Je jen jediná věc, za kterou by se Prus styděl, a tu—přísahali jsme při samém Bohu—pocítí , než nastane konec.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s