Listy starému garibaldistovi III.

Drahý…

Zprušáčtělý Němec,bez ohledu na to z jaké směsi ras pochází, má jednu vlastnost, která je možná rasově prostá, ale v každém případě je velmi prostá. Německý historik či filosof Chamberlain (nevím, za co označit, ani jak ho nazývat) kdesi poznamenal, že čisté rasy jsou obdařeny věrností, jako příklady uvedl černocha a psa—a předpokládám, Němce. V každém případě je pravda, že jistá skutečná a rozeznatelná věc zvaná věrnost (nebo jednotvárnost) se v Němcích projevuje zhruba tak jako o psů nebo černochů. Severní Teuton má v tomto smyslu opravdu jednoduchost divocha ši nižšího živočicha, totiž, že postrádá reakce. Nesměje se sám sobě. Nemá chuť si nakopat. Na rozdíl od většiny z nás nikdy ničeho nelituje—a to my i někdy litujeme, že jsme litovali. Nečte svoje vlastní díla a neshledává je mnohem lepšími či horšími než předpokládal. Po třeba i božských potěšeních života nemá ani lehce iracionální pocit prostopášnosti. Všímejte so ho v německé restauraci a ujistíte se, že nemá. Zkrátka ani v nejvědečtějším, ani v nejvšednějším slova smyslu netuší, co to je mít povahu. Neohýbá se a nevyletí zpět jako ocel, trčí jak kus dřeva. To ho odlišuje od každého národa, který znám, od mého národa i od vašeho, od Francouzů, Španělů, Skotů, Velšanů a Irů. Smůla ho na rozdíl od nás nepovzbudí a štěstí nevyleká. Lze to vidět v tom, čemu Francouzi říkají šovinismus a my jingoismus. Pro nás to je ohňostroj, pro něj denní světlo. Když přišla zpráva o záchraně Mafekingu téměř všichni lidé v Londýně vyrazili do ulic, mával vlaječkami a slavil sice malé a barvitý úspěch v boji proti Búrům. Skoro všichni v Londýně se za to dnes upřímně stydí. Ovšem Prusy nikdy ani nenapadne, že by se neměli s nejnovější drzostí nadnášet vysoko v sedle kvůli vítězství kdesi daleko u Sedanu, i když právě na ono výročí se hvězda jejich osudu na obloze opovržlivě obrátila a Von Kluck ustupoval od Paříže. A Prus se především, na rozdíl ode mne, necítí otrávený, když cizinci chválí jeho zemi ze všech možných špatných důvodů. Prus vám dovolí, abyste ho velebili z jakéhokoliv důvodu, jakkoliv dlouho, po celou bláhovou věčnost tu bude stát a nechá si pochlebovat. Možná je na to pyšný, možná si myslí, že má dobré zažívání, když mu jed lichotek neublíží. Má za to, že nepřítomnost takových pochyb, povědomí o sobě samém mu dodává na vyrovnanosti, velikosti, kolosálního klidu, nadřazenosti rasy—zkrátka v tom vidí vše, co obsahuje teutonský nárok, že jsou nejvyššími duchovními produkty Přírody a Evoluce. Jak jsem si ale všiml, klidnou jednotu,dokonce ještě úplnější, lze najít nejen u psů a černochů, ale i u slimáků, slepýšů, řepných bulev, mechu, bahna a kousků kamení. Jsem skeptický k tomu, že by zrovna tahle zkouška mohla Boží děti postavit všechny Boží děti do pozoru a velet jim. Nu, tohle všechno vám povídám z velmi praktického důvodu. Prus nikdy neporozumí revoluci—které jsou obyčejně reakcemi. Pohlíží na ně nejen s nelibostí, ale is tajemným druhem lítosti. Jeho popletenými populárními dějepravami se vine podivné tvrzení, že civilní obyvatelstvo doposud selhávalo a selhávalo proto, že pořád bojovalo. Obyvatelstvo Berlína nebojuje, nebo se bít nemůže a proto Berlín uspěje tam, kde selhalo Řecko a kde zklamal Řím. Až dosud bylo jasné, že Berlínu se nepovedlo nic než špatné kopie Řecka a Říma a že by od Prusů bylo moudřejší, kdyby se zabývali podrobnostmi řecké a římské minulosti, kterou můžeme sledovat, než aby se věnovali detaily své budoucnosti o nichž jsme přirozeně informováni méně. Oni totiž každou kopuli, kterou postavili, každý sloup, který vztyčili, každý piedestal s epitafem, či panel s ozdobami, každý druh katolického či protestantského kostela, každý druh malé či velké ulice, to vše okopírovali ze starých pohanských či křesťanských měst, a ona města, když tyto věci vytvářela, vřela revolucemi. Vzpomínám si na německého profesora, který mi řekl: „Vůbec by mě netrápilo, kdybych zničil takové republiky jako je Brasílie, Venezuela, Bolívie, Nikaragua, které pořád kvůli něčemu bouří.“ Odpověděl jsem mu, že by asi nelámal hlavu s vyhlazením Athén, Říma, Florencie a Paříže, protože i tahle města se věčně kvůli něčemu bouří. Jeho odpověď, řekl bych, ukazovala, že o Caesarovi či Rienzim si myslí něco hodně podobného tomu, co si jistý skotský presbyteriánský duchovní pomyslel o Kristu, když mu kdosi připomněl, že ten o šabatu trhal obilí, a on na to odpověděl „Nooo, tim si u mě dvakrát nepolepšil.“ Náš profesor si jinými slovy byl, jako všichni jeho krajani, docela jist, že dokáže nastolit jakýsi Pax Germanica, který dokáže jednou provždy uspokojit všechny potřeby řádu a svobody a vyloučí jakoukoliv potřebu revolucí či reakcí. Osobně jsem jiného názoru. Když jsem býval ještě malý a německý hračkářský průmysl začal zaplavovat tuto zemi, existoval jeden ješitný britský kuplet, pevně vrytý do mysli guvernantek, který zněl:

What the German children delight to make
The English children delight to break.
(Co německé děti rády složí/anglické děti rády boří)

Dokážu si zodpovědět potěšení anglických dětí, je to rozkoš řádná a bohabojná. Potěchou dětí německých, semletých mezi koly pekelných fabrik moderní civilisace si tolik jist nejsem. Chci ale jen říct, že tuto linii historického dělení nepřijímám. Nemyslím, že by dějiny podporovaly názor, že ti, kdo věci rozbíjí, je nemohou také tvořit.

Tohle je nejméně dotěrný způsob, jak se mohou dotknout tématu, které je nutně velmi citlivé a které přesto může být mezi Latiny jako jste vy obtížné. Proti tomuhle namyšlenému pruskému povýšenci musíme nejen chránit naši jednotu, musíme před ním střežit i naše rozmíšky. A nejhlubší z reakcí či vzpour, o nichž jsem mluvil je pře, která (dle mého velmi tragicky) po několik set let rozštěpil křesťana a liberální ideál. Pocházím ze země, kde není ani tak jasných učení, ani tak bojovné demokracie a proto mi nepřísluší, abych předpokládal, že pro kohokoliv z vás bude snadné zhojit tak posvátné rány. Někteří katolíci musí být pořád přesvědčeni, že nikdy nemohou odpustit jakobínovi. Někteří staří republikáni si pořád musí myslet, že by velebníčka nemohli vystát. A přece je tu cosi, co by jim mělo stačit jen zahlédnout, aby okamžitě uzavřeli pevné spojenectví. Stačí, aby jen pohlédli k severu a spatřili třetí věc, která se považuje za nadřazenou oběma: ohromnou tuřínovou tvář, jak říkají Francouzi ce type là (jistého dotyčného pozn. překl.), který si myslí, že je oba může přeměnit tak, aby se mu podobali a přitom jim zůstat nadřazený.

Snažně vás prosím, abyste při velkých světců a velkých rouhačů drželi z dosahu tohohle blázna a hlupáka. Udělá s náboženstvím totéž, co provede s uměním, všechny barvy na vaší paletě smíchá do barvy bláta a pak bude tvrdit, že jen očištěné teutonské oči v tom mohou vidět čistou běl. Slyšel jsem nedávno, že se ředitel berlínských museí se chystal stvořit umění nového druhu, Německé umění. Filosofové a vědci byli současně vybídnuti, aby zasedli ke stolu a založili nové náboženství: Německé náboženství. Jak mohou takové lidé vychutnávat hodnotit umění, jak mohou oceňovat náboženství, ba jak mohou posoudit a zvážit bezbožnost? Jak si člověk vymyslí poselství? Jak stvoří Stvořitele? Neznamená evangelium prostě to, že to dobrá zpráva? A není prostý smysl a význam dobré zprávy v tom, že musí k člověku přijít z vnějšku? Jinak bych se dokázal v okamžiku potěšit tím, že bych si vymyslel obrovské vítězství ve Flandersku. A když tak nad tím přemýšlím, že Němci si je vymýšlí.

Plností své víry, ba i plností své beznaděje jste si vy, kteří pamatujete Řím, vysloužili právo zabránit tomu, aby všechny naše spory byly uhašeny a spláchnuty studenou vodou ze severu. Nebudeme ovšem přehánět, když řekneme, že ani to nejupadlejší náboženství, ani to nejpokleslejší republikánství nikdy neuštědřilo všemu lidstvu takovou urážku jako tato nová a nepokrytě
universální monarchie.

Civilisovaní lidé měli vždy cosi společného, ať už říkali že jsou jen prostí občané nebo jen obyčejní hříšníci. Vždy tu bylo cosi, čemu naši předkové říkali Verecundia, jež je současně pokorou i důstojností. Bez ohledu na všechny možné naše chyby a slabosti nejednáme tak docela stejně jako Prusové. Nehulákáme celé dny a noci, abychom přitáhli pozornost k našemu strohému mlčení. Nechválíme sami sebe jen proto, že nikdo jiný nás nepochválí. Sám za sebe řeknu závěrem těchto dopisů to, co jsem řekl úvodem, totiž že jsem se v těchto mezinárodních otázkách častokrát neshodl se svými krajany a často jsem se nepohodl ani sám se sebou. Nenárokuji si pro sebe úplnost onoho hloupoučkého tvora, jímž se tu zabýváme. Na jeho pohazování rameny a chlubení nebudu reagovat zpupnými řečmi, ale ranami pěstí.

Někdo mi právě vyrazil vstupní dveře do domu a venku nevidím nic než jakéhosi rozesmátého obchodního cestujícího se slámovými vlasy a otevřeným notesem, který říká: „Když dovolíte jsem bezchybná bytost, přesvědčil jsem Polsko, mohu se spolehnout na své vážené spojence v Alsasku. V Lotrinsku mě prostě milují. Quae reggio in terris…Je snad na zemi místo, kde jméno Pruska není výzvou k modlitbám plným naděje a tancům plným radosti? Jsem ten Němec, který civilisoval Belgii a přepečlivě přistřihl hranice Dánska. A s naprostou jistotou vám mohu říct, že jsem nikdy v ničem nezklamal a nikdy v ničem neselžu. Dovolte tedy, abych požehnal vašemu domu přejitím mých překrásných bot, abych mohl vniknout do dalšího domu. “

A tehdy se ve mně zdvihne cosi evropského, cosi hrdějšího než pýcha, a já odpovím—

„Jsem Angličan, který zmučil Irsko, ztýral jižní Afriku, zná všechny své omyly, je obtížený všemi svými hříchy. A tento Angličan vám říká, Bezchybná bytosti, pravdu hlubokou jako jeho vina a nesmrtelnou jako jeho vlastní paměť, že tudy neprojdete.“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s