Esej I. O dítěti

Noviny nedávno referovaly o setkání jistých dam politického a filantropického zaměření, které diskutovaly o velkém moderním problému co dělat s Dítětem. Nemusím vysvětlovat, že o Dítěti vždy diskutují jako by to byl netvor nesmírné velikosti, obrovské složitosti a podivné a překvapivé novosti. Nemusím také čtenáři připomínat, že Dítě není dítě, že se nijak nepodobá žádnému dítěti, které jsme kdy my pohodlní lidé viděli. Dítě není ani Jak, ani Joan nebo Peter, není to dítě sestřenky Ehtel, nejsou to ani děti strýčka Williama. Je to tvor zcela samotářský, jeden sui generis, a žije ve slumech

Padlo tam mnoho řečí, většinou byly upřímné, některé i dávaly smysl a pár jich bylo velice komických. Nejvíc se mi asi líbila pasáž, kde jistá filantropka řekla, že chudé dítě by potěšilo, kdyby vidělo policistu, pokud ovšem bude oblečen jako policista, ale že by jím otřásala šílená hrůza, kdyby byl oblečen jako běžný člověk. Zdálo by se z toho, že nejenže je jsou všichni policisté vždy laskaví k chudým lidem, ale že jsou také jediní, kdo je vůči chudákům laskavý. Sám nejsem Dítě a proto jsem nevyrůstal ve slumech. Přesto vím o slumech o trošku víc. Všechny ostatní řeči ovšem, dle mého soudu klesají na druhé místo, když je porovnáme s jednou prostou poznámkou, která bude většině lidí připadat právě tak nevinná jako je prostá. Přesto však jeden bezelstný postřeh—skoro bych mohl říct jedno nevědomé doznání—obsahuje celý soubor rozporů a lží, které v naší době rozvrátily vztahy společenských tříd a zničily obecně sdílenou morálku našeho společenství. Velmi slavná dáma politička, která je jistě přesvědčena, že to co říká vždy představuje ten nejjasnější idealismus pronesla při této příležitosti následující slova: „O děti druhých lidí musíme mít právě takovou starost jako svoje vlastní“

Když jsem ta slova četl, praštil jsem rukou do stolu jako člověk, který si najednou všiml vosy a rozmáčkl ji. „A je to! Trefila to! Vyslovila naprosto přesnou formulaci pro pro nejhorší a nejjedovatější ze všech politických zel, které zahnívají v útrobách světa. Tohle rozvrátilo demokracii, rozvrátilo rodinný život po celé šiří a hloubce demokracie a pokácelo důstojnost jako jedinou oporu a jediný pilíř demokracie a rodinného života. Tohle sebralo chudákovi pýchu a čest plynoucí z postavení otce a hlavy rodiny a on proto nemůže cítit žádnou pýchu a čest občana a ještě méně pýchu a čest pouhého voliče. Angličanův dům už není jeho hradem, ani už není toho hradu králem, charbonnier(uhlíř pozn. překl.) už dále není maître chez lui (pánem svého domova pozn. překl.), jeho chýše není již jeho chýší, jeho děti už nejsou jeho dětmi, a demokracie je mrtvá. Nemyslela nic špatného, Neví ani co dělá. Dokonce ani nechápe smysl toho, co říká. Z té hrozné věty, kterou pronesla, nerozumí jedinému slovu. Ale ta slova padla.“ A slova, která padla jsou tato: „My bohatí se můžeme postarat o děti chudých, jako by byly naše vlastní. Jelikož jsme zrušili jejich rodiče, jsou všechny sirotky.“

Je to ideál samozřejmě velmi dobře známý na rovně faktů a není na něm nic moc špatného, až na to, že je naprosto a hrubě nemorální. Když člověk říká, že se bude k cizím dětem chovat jako ke svým by právě tak mohl tvrdit, že bude cizí manželky považovat za vlastní. Děti mu mohou poskytnou jisté poetické či sentimentální potěšení, to ovšem mohou ženušky taky. Otázka zní tak, zda zůstávají vůbec nějaká lidská práva druhému muži, který je za své děti a svou ženu právně odpovědný. Pokud s nimi zachází zle, pak je naprosto v pořádku spustit proti němu výjimečnou právní mašinerii připravenou právě pro tyto případy. Není ale správné, a to podle jakéhokoliv sdíleného morálního kodexu, který kdy dosud lidé uznávali, vyjít na samém začátku už z předpokladu, že děti druhého člověka patří vám právě tak jako jemu. Pokud je z něčeho adekvátně obviněn, pak mu to musí být dokázáno, zde ale o nic takového nejde. Zde stojíme před hlubokým plutokratickým přesvědčením, náhodou odhaleným nahodilou větou. Chudé děti se rodí pod moci a ochranou vládnoucí třídy, tak jako se děti ve svěřenecké péči rodí pod mocí a ochranou lorda kancléře. Dětí tak jistý status, který ať už nám naše svědomí velí označit ho za otroctví či bezpečí. Všimněte si , že dáma neřekla—i když by nepochybně mohla—„Když slyším o dětech bitých rozpáleným pohrabáčem, působí obecné pouto lidství, že cítím stejný hněv, jako by to byly moje vlastní děti.“ Nezabývá se složitými případy, nebo i jen jednotlivými případy, začíná zobecňováním. Předpokládá, že bude moci, vlastně předpokládá, že bude smět obstarávat jakékoliv jiné dítě jako své vlastní. V praxi má asi i pravdu a to je nejvyšší a konečný důkaz toho, že teoreticky se naprosto mýlí. Naše společnost nevědomky a bez odporu tutu velkou heresi proti lidskosti připustila. Z myslí většiny realistů našeho reálného světa zcela vymizela myšlenka že by bylo možné hlavu skromné rodiny učinit člověkem skutečně odpovědným a nezávislým, učinit jej občanem. Méně už je s podivem, že na takovou myšlenku nikdy ani nepřipadl idealista.

Problém je v tom, že v naší společnosti jsou ideály horší či pomýlenější než skutečnost. Staří toryové měli ve vyžadovat, aby chudí byli učeni respektu k soukromému vlastnictví, aby se nevzbouřili a boháče neobrali. Ve skutečnosti to byli boháči, kdo se učil o existenci soukromého majetku a zejména soukromého života. Není příliš pravděpodobné, že by otrhaná lůza vzala útokem dětské pokoje v Mayfair, kradla kočárky francouzským pečovatelkám nebo žáky německým guvernantkám procházejícím se v Kensingtonských zahradách. Filantropové ovšem pod různými záminkami skutečně podnikají nájezdy na hřiště, kde si hraje chudina. Považují takový nájezd za reformu a po pravdě řečeno, je to revoluce. Moderní spisovatelé pokrýt velké historické události dalekosáhlým odsouzením zločinů, říkat že Velká válka (první světová pozn. překl.) byla masovým vražděním, nebo že ruská revoluce byla jedna obrovská krádež. Sotva jim dochází do jak velké míry byla vzdělávací a filantropická reforma jedním velkým únosem. Projevovala totiž čím dál větší nedbalost vůči soukromí soukromého občana coby rodiče. Řekl jsem, že to je revoluce, a když to vezmeme do důsledku je to vlastně bolševická revoluce. Co může být čistější vyjádření komunismu , než tvrzení, že cizí děti považujete za svoje vlastí?

Pravda, člověku, který se k cizím psům chová jako by byli jeho vlastní se pořád ještě říká zloděj psů. Člověku, který je přistižen, že se stará o cizí koně, jako by byli jeho vlastní se říká zloděj koní. Ale i to platí jen tehdy, pokud jde o zloděje chudé a natolik nevědomé, že nedokáží použít humanitářských omluv a výmluv. Bohatý komunista, který stejným způsobem zachází s dětmi není označován za únosce. To je ukazuje, že komunismus, rozhodně aspoň náš komunismus, nebude vládnou chudých, dokonce ne ani nepokojem chudých, ale je rozšířením a prodloužením stávající nezvladatelnosti bohatých.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s