Esej II. O standardizaci Stevensona

I když se o této generaci říkává, že je frivolní, mně přijde často až příliš vážná. A její kultura, i když v jednom aspektu jako by balancuje na hraně anarchie, v jiném si uchovává divnou slabost pro autoritu. O slabosti mluvím proto, protože nejde ani to o dovolávání se autority jako takové, jako spíš o vzývání autorit. Ve všech přírodovědných a sociologických diskusích je o už dávno očividný a komický fakt. Když zmíním nějakou maličkost plynoucí ze zdravého rozumu, třeba to, že když najdu v Tootingu zub, nedává mi to ještě právo nazvat ho člověk tootingský, nebo tvrdit, že jsem ho zrekonstruoval, pak se zaručeně dočkám jen jediné odpovědi a to příkrého napomenutím že přece člověka tootingského zrekonstruoval nikdo menší než dr. Pidge. Pokud (následkem použití mého ubohého lidského rozumu) řeknu, že vysvětlovat myšlení jako formu hmoty prostě nedává smysl, právě tak jak vysvětlování očí prostřednictvím brýlí, pak budu náležitě informován, že se svého chabého lidského rozumu musím vzdát a taková tajemství přijímat na základě autority profesora Snortera, což je autorita s autoritou, která má nejspíš větší autoritu, než všechny ostatní autority. Ale i když jsme si na tenhle starý vtip už zvykli v oblastech vědy a filosofie, nemohu než želet toho, jak vidím objevovat se tu a tam v mírnějších i když rozkvetlejších polích literatury a umělecké kritiky. Není pochyb, že v oboru literární kritiky bylo období, v poněkud vzdálené minulosti, kdy se na autoritu a autority kladl poněkud přehnaný důraz. Jeden či dva kritici, ale v poslední době tento omyl oživili a změna, kterou přitom udělali, působí, že je to omyl ještě větší. Tam, kde se staří kritici dovolávali spisovatelů starých a zapomenutých, noví kritici mají zato, že stačí dovolávat se spisovatelů nových a zanedbávaných. Ovšem ke starožitnostem známým jen učencům se nechám odkazovat právě tak rychle jako k novotám známým jen „kultivovaným“. Raději přijmu autoritu Aristotelovu, dokonce iv době, kdy je známo, že neoblíbený mezi zmatkáři, než bych přijímal autoritu pana Nibbského, který by byl stejně nepopulární, jen navíc ještě ani není znám.

Stopu tohoto ducha jsem našel dokonce i u kritika známějšího než pan Nibbsky, a to kritika, které ho je lépe znát. Našel jsem poměrně mírný a nevinný příklad v recenzi pana Jamese Agata na knihu pana Sidney Darka, což jsou oba autoři, kteří mě v různých dobách různými způsoby potěšili. Recenzovaná kniha pojednává o Stevensonovi, který k mému potěšení přispěl ještě víc. Jelikož jsem ale četl jen páně Agateho kritiku a ne knihu pana Darka nebudu se pokoušet je navzájem posuzovat. Jen mi přijde směšné, že kritik s takovou vážností knihu pana Darka o Stevensonovi obecně odsoudí z toho důvodu, že se zbožně a uctivě nezakládá na knize pana Swinnertona o Stevensonovi, Pro našeho kritika je očividně pan Swinnerton jednou jedinou autoritou ohledně Stevensona a jeho svaté jméno musí být vzýváno, jako jméno Múzy či boha inspirace na počátku jakékoliv literárního počínání na toto téma. To už je dle mého mínění výstřední přehánění modloslužebné úcty k autoritě. Pan Swinnerton je vynikající autor a ona knížka byla nepochybně výtečná. Přesto bych velmi pokorně podotkl, že když člověk píše o Stevensonovi, měl by být posuzován podle toho, jak zhodnotí Stevensovna a ne podle toho, jak hodností Swinnertona. Náš kritik ovšem s děsivou vážností promlouvá o „předdswinnertonském období“ stevensonovské kritiky. Což už asi přehání i význam Stevensona, o Swinnertonovi ani nemluvě. Když lidé mluví o tom co bylo před Adamem či dokonce o prerafaelitech, mnůže to vypadat opravdu poněkud mysticky, ale stěží bych si dokázal pomyslet, že by některý z našich sborníčků či příruček mohli rovnat rensesanci, o stvoření nemluvě.

Sepisování knížek o Stevensonovi nebere konce. Už chudák Cranmer si všiml „Tahle se provinila, tahle ruka nehodná.“ Opravdu ovšem pochybuji, že by bylo morální povinností pana Darka, aby je všechny přečetl, než by si troufl napsat svou vlastní. To už bych si mohl myslet, že je od malíře drzost nakreslit borovici, dokud neprozkoumal všechny borovice namalované na všech obrazech na světě. Koneckonců chceme přece přímé a individuální dojmy z primárních předmětů, ať už to jsou básníci nebo borovice, a ne nekonečnou řadu kritiku, kteří se od kritiků učí, jak kritizovat. S některými postřehy pana Agateho, ať už jde o knihu či její téma zcela souhlasím. Nikdy bych si kupříkladu ani nepomyslel na to, že bych svůj skutečný obdiv ke Stevensonovi zakládal na skrovných a po pravdě věru řídkých esejích o vztazích mezi pohlavími nazvaných Virginibus Puerisque. Považuji je za příklady raných cvičení v elegantní próze, s předností stylu nad obsahem, k nimž se Stevenson později s humorem přiznával. Patří k období zvanému období „pilné opice“ a ještě pilnější opice v tisku je o od té doby pilně pořád dokola citovaly. Jenže Stevenson sám nebyl pilnou opicí víc, než by Dickens byl Bozem nebo Byron autorem pozoruhodné básně nazvané „Slza“.

Koneckonců Stevenson zemřel zhruba v té době, kdy Dickens teprve zrovna dopsal Davida Copperfielda a ještě se neodhodlal tak nového počinu jako byly Těžké časy nebo Nadějné vyhlídky a také ve věku, kdy tolik velkých mužů mělo svá největší a nejzralejší díla před sebou. Zemřel, když psal zjevně mnohem plnější a zralejší dílo, v němž se vydával v mnoha ohledech novým směrem. Zlomky Weira Hermistonu se ve srovnání s mnoha slonovinovými soškami, které vyřezal dříve podobají zlomkům kolosálního boha rozptýleným v poušti. Je však omyl spojovat ho a jeho dřívější dílo s věcmi podobnými slonovinovým soškám. Pan Huirs se svou lahvičkou virtiolu v Odlivu by vydal za velmi nevhodnou slonovinovou sošku. Myslím, že již zmíněný kritik upadá do tohoto omylu, když tvrdí, že Stevenson „všechno proměnil v přednost a pohlednost.“ Není to zrovna šťastný citát, prože je vzat ze scény děsivé tragedie, ta slova pronese královna a hlas se jí přitom láme, když se zmatená Ofelie potácí mezi vraždou jejího otce jejím milencem a její vlastní sebevraždou. Mnohé ze Stevensonových maličkostí jsou stejně tragické. Mnohé z jeho pěkných vět podtrhují ošklivé situace. Mnohé z nich nejsou vůbec pěkné. Nedokážu si představit, že by nějaký kritik spěchal k bezútěšným a ušpiněným zbytkům Odlivu s pouhou dětinskou touho podívat se na pěkné obrázky, nebo že by třeba i pan Agate chtěl číst v Weirovi z Hermistonu o idiotovi s krkem obvázaným flanelem, který „obíhal kolem nádvoří s šibenicí a hulákal“ a měl přitom jen pocit batolete, které kopá nožkama a víská „líbí, líbí“. Podle mne je ta pasáž až zarážející tím, jak odhaluje až poněkud brutální rys autorovy povahy, který má myslím hodně společného s kalvinistickým pesimismem jeho původního prostředí.

Na rozdíl od těch kdo se Stevensonem zabývají se Stevenson sám vyznačoval schopnosti jistého ostrého zaměření a soustřední, které si literární kritici a badatelé pletou s finesou a obratností. Nezabýval se jen pěknými obraty a postavičkami, Naopak se často věnoval figurám vysloveně ošklivými, a ty se mu také zjevně nejvíc zamlouvaly. Ale všechny postavy jsou postavami a ne jen jakýmisi přítomnostmi či vlivy. Pan Huis je deformovaný, ale má zcela jasnou podobu. Možná to není umění nejvyšší kvality, ale není to proměňování všeho podle zdání pohlednosti. Je to proměna všeho do podoby krásy, i kdyby to měla být krása hrůzná tvořená harmonií ošklivých věcí. A to dozajista není od prvotního cíle umění.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s