Esej III: O mýtných branách a středověku

Otevřel jsem onehdy noviny a všiml jsem si krátkého leč pádného úvodníku nazvaného „Středověký přežitek“. Vyjadřoval hluboké rozhořčení nad tím, že kdesi v nějakém odlehlém koutě této země stojí brána se závoru a vybírá se tam mýto. Zdůraznil, že tak zastaralou tyranii nelze snášet, protože je krajně důležité, aby naše silniční doprava byla co nejrychlejší, pravděpodobně poněkud rychlejší než teď. Krátké zdržení na jednom místě se popisuje jako přežitek či pozůstatek středověku. Obávám se, že budoucnost se bude na tu vědu dívat poněkud smutně a s trochu opovržlivě jako na velmi typický pozůstatek modernismu. Chci říct, že to bude melacholický pozůstatek jediného období v lidských dějinách, kdy byli lidé hrdí na to, že jsou moderní. I když totiž je dnešek vždy dneškem a každý okamžik je vždy moderní, jsme jediní lidé v celých dějinách, kteří klesli k tomu, aby se vychloubali, že dnešek není včerejšek. Obávám se, že někdo v budoucnu to vysvětlí tak, že jsme měli jen sotvačím chlubit. Ať měli středověcí lidé jakékoliv chyby, jedna věc jim byla ke cti. Nikdy si nelámali hlavu s tím,že jsou středověcí, kdežto moderní lidé si tím, že jsou moderní lámou hlavu hrozně moc.

Všimněte si pro začátek automatického předpokladu, že označit věc za pozůstatek středověku musá být kydání špíny. Moderní svět obsahuje docela dost pozůstatků středověku a většina z nás by byla překvapena, kdyby měl argument logicky prosazován i proti věcem, o nichž se nejběžněji říká, že jsou středověké. Museli bychom vyslovit jakousi lítost, kdyby někdo vyhodil do vzduch westminsterské opatství, kvůli tomu, že je to pozůstatek středověku. Trápily by nás pochybnosti, kdyby vláda nechala spálit všechny existující výtisky Dantovy Božské komedie nebo Chaucerových Povídek canterburských, jelikož jsou to zcela nesporně pozůstatky střeověku. Nedokázali bychom bez výhrad a s nadšením jásat ani kdyby byla jako pozůstatek středověku zničena Giottova zvonice ve Florencii. A zrovna nedávno došlo v Oxfordu a Paříži (běda a žel, obě města jsou samy o sobě přežitky středověku) k zvrhlému a snobskému oživení tomistické filosofie a logické methody středověkých scholastiků. Podobě se stalo, že zvídavé a neklidné mysli některých velmi mladých umělců a uměleckých kritiků zabloudily nepochopitelně ještě dál do barbarského období za hranicemi vymezenými Giottovou zvonicí a dnes nám říkají, abychom dokonce věnovali pozornost strohosti Cimbaueově a byzantským diagramům z temných století středověku.

Ve skutečnosti ale tato podivná fáze nezasahuje jen to, čemu říkáme středověk. Pokud je pozůstatkem středověku cokoliv, co se k nám dostalo ze středověkých časů, pak by takoví autoři byli nejspíš překvapeni, jak velké a hmatatelné ty pozůstatky jsou. Kdybych těm poctivým pánům od tisku řekl, že tisk jako takový je také pozůstatkem a přežitkem ze středověku, patrně by dokázali svou lásku ke klišé a obvinili mě z paradoxu. Přinejmenším je však jisté, že tiskařský lis je pozůstatkem středověku. Vynalezl a sestavil ho zcela středověký člověk, plný středověkýcg idejí a náboženského a sociálního ducha středověku. Neexistují typičtější středověká slova, než onen ušlechtilý výrok, který pronesl velký anglický tiskař o velkém anglickém básníkovi, totiž Caxton o Chaucerovi. Ještě pevnější půdu bych měl pod nohama, kdybych tvrdil, že pozůstatkem středověku je Parlament , protože když už tisk vznikl na konci středověku, parlamenty se objevily mnohem dříve na počátku středověku. Vznikat myslím začaly ve Španělsku a pyrenejských provinciích, ale i naše tradiční datum spojující je se vzpourou Simona de Montfort, není-li zcela přesné, pak aspoň zhruba představuje odpovídající dobu. Nemusím ani mluvit o tom, že dobrá polovina velkých vzdělávacích institucí, nejen Oxford a Cambridge, ale i Glasgow a Paříž, jsou pozůstatky středověku. Pro onoho nešťastného novináře reformátora bude asi bylo velmi těžké, že nebude smět pokácet jednu mýtnou bránu, dokud neprokáže své právo strhnout všechny tyto přežitky ze středověku.

Dál tu samozřejmě máme značnou historickou pochybnost, zda je mýtná brána přežitkem ze středověku. Nevím, jak stará tahle konkrétní brána je, ale brány a mýta tohoto druhu se asi nejvíce vyskytovaly, nejvíce a nejpilněji byly využívány—nebo byly aspoň v největším povědomí—v osmnáctém století. Kvůli tomu, že Pitt a Dundas, oba nalití jak zákon káže, přeskočili mýtnou bránu a stříleli po nich pro to mušketami, nebude doufám nikdo oba velké politiky označovat za relikty středověku. Nikdo ve skutečnosti nemůže být modernější než Pitt a Dundas, protože jen byl velkým finančním státníkem, závisejícím zcela na bankéřích a druhý byl podvodník. Je samozřejmě možné, že nějaké takové místní mýto může mít skutečně středověký původ, ale jaksi pochybuji, že by si to ten novinář vůbec zjišťoval. On nejspíš považuje za středověké vše, co se odehrálo před věkem jazzu a skandálního tisku. Pro něj je zkrátka vše středověké jen staré a co je staré, je prostě jen špatné. A tím se dostáváme k poslední otázce, která měla padnout na prvním místě a to zda jsou mýtné brány nutně špatné.

Kdybychom byli skutečnými relikty středověku—tedy kdyby nás opravdu naučili myslet—pak bychom tu otázku položili jako první a pak rozebírali, zda je něco dobré či špatné a pak se teprve bavili jestli je to moderní nebo středověké. Není tu místo na podrobnou diskusi, ale můžeme si udělat jednu velmi jednoduchou zkoušku. Cíl a důsledek mýta je prostý: jde o to, aby ti kdo cesty užívají, za ně také platili. Nyní je to tak, že chudí lidé z regionu, kteří nevytáhnou paty ze své vesnice a vůbec se málokdy pohnou i jen od svého domácího krbu, platí za udržování cest, které přeorávají a na kusy rozbíjejí auta a náklaďáky bohatých lidí a velkých podniků, které přijíždějí z Londýna a dalekých měst. Není očividné, že by tohle uspořádání bylo spravedlivější, než to, ve kterém údržbu cesty platí ti, kdo ji využívají, i kdyby to měl být přežitek středověku.

Závěrem se můžeme ptát, zda je skutečně tak jisté, že naše cesty trpí pomalostí benzínové dopravy a zda nás to, že dokážeme všechny motory dál a dál zrychlovat nakonec jednou doopravdy zachrání? To, že motorové vozy jsou důležitější než lidé, je nesporně jedním z uznávaných principů skutečně moderní filosofie, bylo bylo však nicméně docela dobré mezi nimi udržovat jistý rozumný poměr a stanovit přesně, kolik lidských bytostí má každé auto během roku zabít. A obávám se, že pouhá politika zrychlování dopravy nás přivede od běžného moderního srozumění s vraždou k čemusi, co se blíží srozumění s masakrem. A to alespoň mě naplňuje obavami a skrupulemi, což jsou pravděpodobně přežitky středověku.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s