Esej VI. O starcích a jejich válkách

Vzduchem poletuje už nějakých deset let hloupá, ale jedovatá věta, kterou jde polapit stejně těžko jako vosu za teplého počasí. Je už velmi stará, ale pokaždé se o ní mluví jak o čemsi novém, skoro každý to slyšel, ale sotva kdo se zamyslel nad tím, co to znamená. Má mnoho podob, nejčastější je ale ta, která zní asi takhle: „Ovšemže mladá generace zahořkla, kdy si uvědomila, jak ta starší přivedla svět do hrůzné katastrofy a strašného nepořádku.“ Mně už to otravuje poslouchat a proto navrhuju, že budu prvním člověkem, který se nad tím zamyslí.

V první řadě chci říct, že si pamatuju naprosto stejný argument, pokud se to argumentem dá nazvat, používaný před dvaceti lety, když nebylo v módě ani tak oslovit mládež jako oslovit ženu. Už tehdy se nám vždycky říkalo, že se žena (narodivší se očividně teprve včera) rozhlédla kolem sebe a spatřila svět hříchu a trápení. Tohle je, prohlásila hned, je svět stvořený mužem. Její stoupenci se nespokojili s tím, že by řekli, že žena strádala nespravedlivým zacházením, což by v moha ohledech byla pravda, nevystačili si s tím, že měla na to či ono sociální privilegium stejný nárok jako muž, což se dalo velmi dobře odůvodňovat a já se o tom teď v žádném případě přít nehodlám. Jednoznačně prohlašovali, zlo a bída ve světě byly jasně zapříčiněny tím, že jej spravovali muži. Pokud oknem vosa a někoho štípla, pak to bylo kvůli tomu, že to okno vyrobil muž, pokud ne přímo kvůli tomu, že nějaký muž tu vosu stvořil. Kdyby svět spravovaly ženy vos by buď nebylo, nebo by všechny byly vycvičeny k takovému taktu a slušnému chování, že by nikdy nikdy nikoho nepoštípaly. Pokud byli chudáci špatně placení nebo přepracovaní, bylo to jen proto, že je platili muži a ne ženy, třebaže někteří z nás znali ženy, které byl na své podřízené skoro tak tvrdé jako muži. Když šly státy do války bylo to proto, že ženy nemohly hlasovat, aby to zastavit, i když někteří z nás znali ženy,které mávaly vlajkami a hulákaly válečné písně a byly mnohem vášnivějšími vlastenkami než muži, které do války posílaly. Ať už bylo na světě jakékoliv zlo, vždy bylo způsobeno tím, že lidstvo, z důvodů, kterým nejlépe rozumí samo, dalo veškerou moc pohlaví, které vždy podporovalo zlo a žádnou moc pohlaví, které vždy, neochvějně a v každé situaci podporovalo nejvyšší možné dobro. Pamatuji všechny možné takové řeči, které začaly někdy před třiceti lety a všechny problémy a neštěstí připisovaly mužům. Pořád ještě slýchám další řeči, ty začaly někdy před dvaceti lety, a všechna neštěstí připisuje starcům.

První Mladí muži se od té doby skoro samo stihli stát starci, ale říkají to pořád. Pořád to říkají, aniž by se nad tím vážně zamysleli. Každý, kdo ono tvrzení přezkoumá, zjistí, že spočívá na třech předpokladech, které jak už to v těchto případech bývá jsou nejen přijímány, ale přijímány nevědomě. Ti, kdo tohle říkají je nejen předpokládají, aniž by je dokazovali, ale oni je předpokládají, aniž by si to uvědomovali. První zní: Tak hrozná a skličující tragedie je v lidském životě tak abnormální a tak naprosto se vymykají povaze věci, že je nutné je připsat ohromující a otřesné pitomost nějakého zvláštního jednice či jedinců. Aniž bychom se pouštěli do výkladu o lidském životě, poznamenejme, že je tu přinejmenším prvek, který je zde přehlížen vůbec poprvé v lidských dějinách, protože ona tragická povaha žití byla známá všem mudrcům a básníkům. Řečeno stručně: je-li hrozné, že dva miliony mužů společně padnou při válečném tažení, pak je také hrozné, že všichni lidé bez výjimky musí odděleně někde umřít. Není bezprostředně zřejmé, že by tragická fáze života následovala jen po výjimečné bláhovosti a tento omyl před časem připomněla věž v Siloe a Jobova hromada odpadků.

Druhý předpoklad zní: Tragedie Velké války musela být jen omylem, ale omylem, jehož se v jednu chvíli dopustili všichni. Musela to být slepá srážka ve tmě a proto ji zapříčinila jen nedbalost těch, kdo měli řídit. Nuže, můžete a nemusíte souhlasit s tím, že tento konflikt měl agresora, ale je nesmysl pokládat za zřejmé, že neměl, nebo mluvit, jako by ani být nemohl. Pokud by tu byl agresor, pak by celá věc nemohla být výsledkem nedbalost, ale naopak zcela jednoznačně důsledkem bdělosti. Můžeme tvrdit, že to byla proradná bdělost na straně agresora, ale to už musíme uznat, že tu tedy byla i spravedlivý a ctihodná bdělost na straně obránců. Tak či onak se celý přízrak nedbalosti jako logické nutnosti rozplynul, rozplynul se proto, že nebyl nutností, ale jen domněnkou.

Třetí (i když tenhle je méně snadné vymezit a řádně definovat) je předpoklad, že státníci či vůdci národů se nutně mýlí a to i tehdy, když riskují velké katastrofy pro to, aby vytvořili či uchovali jistý kulturní systém spojený se vším, proč stojí za to žít. Člověk může připouštět, že jeho snaha odvrátit katastrofu může selhat, že ke katastrofě může dojít, a přitom se stále držet svého postupu rozhodnut zabránit alespoň nejhorší katastrofě ztráty hlavní naděje pro lidstvo. Jistě, po každé reformě či obnově v lidských dějinách následovaly pohromy, pokud jsou války těmi hlavními pohromami. Athény zavedl demokratický ideál do změti válek, římská universální civilisace se šířila dlouhým cyklem válek, svým národním válkám vděčí za cosi ze své podoby každá národní kultura. Pokud přijímáte francouzskou revoluci, ta pokryla Evropu napoleonskými válkami. Pokud přijímáte reformaci, ta zničila německé země tou nejdelší a nejúnavnější válkou. Pokud přijímáte ruskou revoluci, tak ta již přinesla nekonečné vnitřní války, jednu válku vnější a pořád ještě není konec. Nevyjadřuji obdiv vůči válce, ani, když na to přijde, vůči ruské revoluci či reformaci. Tvrdím jen, že nikdo nemá právo vyjít z domněnky či předpokladu, že žádný státník nemá právo riskovat válku kvůli idejím, které mění či uchovávají civilisaci. Zkrátka na mužích, kteří se před dvaceti lety snažili vládnout nepokojnému a obtížnému lidskému plemeni nebylo směšně zvetšelého či dekadentního. Někteří měli pravdu a jiní se mýlili, většina ale stála na stráži a všichni byli v každém případě podstoupit risiko.

Myslím, že to nyní stojí za zmínku z prostého důvodu. Již se nebezpečně blížíme k nové válce, která patrně vypukne na polské hranici. Mladí mužové měli devatenáct let na to, aby se naučili, jak se jí vyhnout. Zajímalo by mně jestli ví o mnoho víc o tom, jak se jí vyhnout, než vysmívaní a užvanění starci roku 1914. Kolik z mladých mužů se kupříkladu pokusilo i v nejmenším porozumět Polsku? Kolik z nich by mělo co říct Hitlerovi, aby ho odradili od toho, by napadením Polska způsobil požár v celém křesťanstvu? Nebo snad mladí mužové nepřemýšleli od roku 1914 o ničem, než o senilní zpustlosti starců onoho roku?

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s