Esej VII. O Vachelu Lindsayovi

Hra M. Paula Claudela Saténový střevíček přeložená s obdivuhodným důvtipem a pružností Rev. Johnem O’Connorem je dílo bohaté a téměř až matoucí fantasie a obsahuje velké množství rysů, jimž se tu nemůžeme věnovat. Jeden její konkrétní aspekt, jímž se vztahuje k nedávným událostem v jiných oblastech si ale přímo žádá zvláštní komentář. I když nikdo nemůže být víc francouzský než M. Claudel a nic nemůže být francouzštějšího, než jistý konkrétní druh bystrosti a bojovné logiky, jež jde za svou thesí či thematem až do konce, přece je celé pozadí dramatu pozadím španělské civilisace. Dokonce i v této chvíli je je španělská civilisace cosi většího než civilisace Španělska. Ještě nekonečně víc byla v časech vnější slávy Španělska, ve dnech aliance s Rakouskem a dobývání Ameriky. Celá ta kultura měla jakýsi charakter, který se tímto dramatem vine jako ozdobný vzorek a myslím, že budeme čím dál víc zjišťovat, že je to vzorec dnešního umění.

A tak nemohou být dva básnící víc odlišní v každém ohledu tradic či zkoušek historických typů než Paul Claudel a Vachel Lindsay, duchaplný americký zpěvák. Ve vnějším a formálním zařazení by vypadli navzájem naprosto cize. Vachel Lindsay byl puritán v osobním smyslu, člověk by mohl říct téměř v politickém smyslu. Podporoval dokonce prohibici a jen férové říct, že jeho orgiastické verše jen dokazují, jak moc může být člověk opít i bez vína, pokud pije americký vzduch. Kritik může být občas v pokušení ten vzduch podezírat, že podněcuje žvanění. I když byl totiž Vachel Lindsay přirozený umělec a přesně se držel podnětů své imaginace, jsou v jeho nejlepších dílech pasáže, které by byly lepší, kdyby spíš než v zem megafonu žil v zemi rohu ze slonoviny nebo kdyby mu jeho tradice nedala na výběr ze dvou trub, břeské trouby propagandy a zlaté trumpety poesie. On sám byl zcela prostý, upřímný a tedy skromný člověk, jenže lidé kolem něj v pokoru nevěřili a to ani tehdy ne, když ji praktikovali. Věřili ovšem v tohle: do něčeho se pustit, s chutí a velkým hlukem a to taky Vachel Lindsay do jisté miry dělal. i v tom, co mu šlo nejlépe. Osobně mám velké pochopení pro jeho zvláštní dar, který se mi velmi líbí, totiž pro jeho popisy lidí břinkajících do svých gongů ke slávě svých bohů. Bylo by však marné popírat, že v určitých ohledech jejich bohové nebyli bohy našimi. V každém případě to zcela jistě nebyli bohové M. Claudela. M. Claudel je nejen katolík, on je francouzský katolík se specificky francouzskou nechutí vůči orgiastickému náboženství a prchavým výmyslům vměšujícím se do rodinného života. Dokážu si představit, že pro M. Claudela by byly stěží obtížnější k pochopení dvě jiné věci než 1) svobodný člověk podporující prohibici a 2) výborný básník, který si z celých lidských dějin vybere téma „Generál Booth vchází do nebe“.

A přece oba básníci, Francouz a Američan, osvětlují třetí prvek, který není ani americký ani francouzský. Vachel Lindsay byl totiž cosi víc než Američan, byl (ať už je tento pojem jakkoliv divoce špatně chápán) Hispanoameričan. Duchovně vzato byl Kaliforňan. Nepil jen americký vzduch, napájel se z atmosféry podivného ráje, který je svým způsobem oddělený a nepodobá se ničemu ani v Novém ani ve Starém světě. Je to pohádkové moře ztišené jakoby kouzlem, které se rozprostírá až kamsi daleko k bájné Číně a jehož i to nejbližší pobřeží ovládají duchové spíš než moderní vladaři. Podél celého pacifického pobřeží se totiž způsobem natolik viditelným, až je to obtížné definovat, rozestírá přítomnost a tlak nádhery Španělska. Do veršů takového puritána, jakým byl Vachel Lindsay se dostalo cosi z tohoto vydatného ovzduší západu slunce a způsobilo, že byly instinktivně mnohem zdobnější a pěknější, než verše pouhého pohana Walta Whitmana. Whitman byl velký člověk, ale byl to člověk východní států a severního slunka a jeho vášeň proto byla bezbarvá i tehdy, když byl chladná. Lindsayovo puritánství žhnulo víc než Whitmanovo pohanství. A myslím, že to způsobil onen nevědomý vliv, který ovládá celý americký západ stejně, jako stará keltská romance ovládá celý západ Anglie. Poesie Vachela Lindsaye dokládá všemožnými nevědomými a a porušenými způsoby, do jaké míry ho tato přítomnost pronásledovala tato přítomnost, jak moc cítil pod nohama španělské podloží půdy amerických států. Abychom citovali jeho vlastní obraz: ztroskotané španělské galeony se nad ním tyčily a dmuly jako jakési žhnoucí nestvůrnosti a zlaté kalifornské velryby od nich získaly svůj skutečně symbolický tvar.
Jinými slovy řečeno, stojí za to si uvědomit že po velké části světa je rozestřena jakási španělská magie. Španělské osady nejsou, jak se říká, mrtvá-živá místa, v tom smyslu, který označuje místa, kde jsou živí lidé mrtví, jsou to místa, kde mrtví žijí. Ale mrtví jsou naživu i tam, kde nikdo jiný nežije. Dokonce ani v opuštěných částech onoho pobřeží nejsou pustiny, a dokonce ani mrtvé části onoho impéria nemohou zemřít. A právě ta ohromná vitalita mrtvé řiče přitahuje francouzského seveřana jako M. Claudela stejně jako nevědomky přitahuje Američana, třeba pana Lindsaye. Dramatické vyprávění M. Claudela, jak jsem už řekl, pokrývá ohromné pole universálních idejí a individuálních problémů. Je plné toho, co se nachází v samé jménu zlatých kalifornských velryb a je to kniha věru zvící velrybích měřítek. Je ale také zlatá, to znamená, že je plná plná věcí, které jsou v pravdě tak dobré jako zlato. Dokonce je spíše předčí v popisu věcí buď beztvarých nebo nevypočitatelného tvaru, třeba právě takových obřích netvorů, vlastně tu dokonce najdeme i typicky groteskní popis skutečného zvířete zvaného velryba: Jejich hlava, která se podobá celé hoře plné tekutého símě, ukazuje v rohu čelisti malé očko, ne větší než knoflík na vestě.“ Stejný imaginativní smysl pro tvar čehosi beztvarého najdeme v krásné větě o beztvarých německých zemích ve Střední Evropě: „Abyste je poznali musíte hledět na jejich srdce, tvář totiž nemají.“

Všechna ta temná a přece bujná obrazivost patří k tradici, kterou můžeme vidět ve španělském umění a ozdobách. Lze ji vidět ve zvláštní španělské lásce k černé, takové černé, jež není negací barev, jako spíš jejich nahromaděním. Lze ji vidět v bohaté temnotě španělských kostelů, naleptané zlatým ohněm nespočetných svící. Plně a v celku ji však lze vidět jen celosvětovém rozšíření španělské kultury šestnáctého století, kdy na svých hranicích potkala podivnější netvory než velryby, rudé muže, zlaté hory a nový svět. Měla své mnohé zločiny, které Claudelova báseň neskrývá, ale měla i tuto záviděníhodnou velikost: křesťanskému světu, tehdy ještě plnému rytířství, se tehdy otevřely cizí hvězdy a nové vědy. Tehdy když zlí lidé kolonisovali z hrabivosti, dobří lidé nekolonisovali jen pro podnikání a obchodu a tehdy také byl ještě bílý muž právě tak romantickou postavou jako rudý muž a obchod ještě Indiána nezničil, aby jej nahradil běžným chlapíkem.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s