Esej VIII.: O zatuchlosti vzpoury

Je věčná pravda, že otcové proroky kamenují a synové jim staví hroby, často z téhož kamení. Důvody pro popravu bývají totiž často ty stejné, jako ty pro pozdější kanonizaci. Můžeme ovšem dodat, že často nastává ještě třetí fáze, kdy vnuci rozbijí a změní v trosky hrobku, kterou vystavěli synové. Proces přijímání a zavrhování proroků, pravých i falešných, není zdaleka tak prostý, jak se to jevilo pokrokové filosofii devatenáctého století. Dokonce i pro mrtvého proroka, který se obyčejně po smrti klidu nedočká je plná vzestupů a pádů. A není nic zajímavějšího, než si povšimnout, jak tahle změna ovlivňuje velké reputace a to zejména reputace revoluční.

Zvláštní totiž je, že když přijde rebelie, je to zpravidla rebelie proti rebelům. Obvykle to není rebelie proti reakcionářům. Lidé, kteří v minulosti minulost obzvláště chválili mohou v některých případech zapadnout právě do té minulosti, kterou si tak vychvalovali. Nestává se ale příliš často, že by se je pro obzvláště cílený útok vybrala budoucnost, jíž opovrhovali. K budoucímu svržení z trůnu byli obyčejně odsouzeni minulí futuristé. Budoucnost většího znevážení a oponutí čekala ve skutečnosti na ty, kdo slibovali lidem slavnější budoucnost. Starého zaprášeného a plesnivějícího laudator temporis actilze někdy opomenout, ale sotva kdy stojí za znevažování. Nikdy není svrháván z trůnu, to možná proto, že nikdy nebyl nastolen. Zdá se ovšem, že dokáže přetrvat jakékoliv množství na trůny řádně usazených proroků pokroku.

Připomínám to jako pozoruhodnou historickou skutečnost, která není nijak spojena s mými vlastními sympatiemi, které někdy mám vůči revolucionářům a jindy vůči reakci. Představme si například, že by někdo dostal otázku, kteří dva největší Angličané, nebo spíš kteří dva největší britští občané, žili na konci osmnáctého století. Názory se mohou lišit, ale člověk se moc nesplete, když řekne Byron a Burke. Burke představoval tehdy, tak jak ve svých nejdůležitějších dílech představuje stále, předního obhájce konservativních idejí, vybízel nás, abychom zachovávali i iracionální tradice a želel ztráty i starších tradic. Byl to tehdy velmi výrazně Burke, kdo nahlas naříkal nad rytířským věkem, který minul či plakal nad zaniklou krásou francouzské královny. Na druhé straně Byron tehdy byl jednoznačně hlasem revoluce. Otevřeně želel toho, že byla poražena u Waterloo, Tories šlehal bičem satiry, který třímal jako prapor svobody. Nu, oba to byli velcí muži, a pokud bych měl čistě osobně dát přednost jednomu z nich, byl by to Byron. Ve většině ohledů ji zcela jistě dávám Byronově politické straně. Nelze však popřít, že následný vývoj pověsí obou mužů ve vztahu ke slávě či alespoň módní oblibě ilustroval podivnou výhodu, kterou má reakcionář nad revolucionářem. Byron byl myslím celou následující dobu poněkud podceňován. Burke byl myslím od té doby poněkud přeceňován. Je to sice věc názoru, je však skutečností, že Burke nebyl nijak zvlášť odsuzován či zesměšňován, kdežto Byron byl zavrhován a znevažován bez ustání. Ohrnovat nos a ušklebovat se nad pouhou rétorikou a melodramatičností Byronovy romantiky se stalo takřka známkou moderního a pokrokového intelektuála. Nikdo nijak zvlášť nezdůrazňoval, že by Burkeho rhapsodie o Marii Antoinettě byly toliko rétorické, třebaže nesporně byly. Vyslovit o zdravím kypící německé dámě, že „Tuto planety, jíž jakoby se sotva dotýkala, stěží kdy osvítilo příjemnější zření,“ to už v sobě má cosi z, mírně řečeno, melodramatu. Není dovoleno, aby se nám tyhle květnaté věty vetřely do mysli, když pan Buckle nebo pan Garvin popisuj, je naše ústava zavázána Burkeho precizní a státnické filosofii. Burke se pro kritiky nikdy nestal takovým fackovacím panákem jako Burke. A to by skoro nasvědčovalo tomu, že pokud jste prorokem vzkříšení, revoluce, budoucnosti a úsvitu, pak je pravděpodobné, že i potom, co vám jednou postaví hrobu, budou po ní házet kamení a ničit ji. Pokud jste ale jen stavitelem hrobů, nechají vaši hrobku na pokoji.

Uvažme pak další a ještě podivnější pokračování příběhu. Ke konci viktoriánské doby se znova opakoval , když povstal Swinburne, aby zpochybnil Tennysonovu mírnou konstituční monarchii a jistým způsobem opět obsadil Byronův revoluční trůn. První, co stojí za povšimnutí je, že nepřítomnost pochopení a sympatie a rozhodně chybějící kontinuita mezi starým a novým rebelem. Swinburne byl právě tak ochoten pominout Byrona či jím opovrhnout, jako všichni ostatní lidé jeho estetické doby a shodného smýšlení, či spíše byl k tonu připravenější než ostatní. Dvě revoluce vůči sobě nechovaly žádné porozumění prostě proto, že dvě módy vůči sobě žádné sympatie mít nemohou. „Farewell, ye gay something, ye gardens of roses“ („Sbohem, vy veselé cosi, sbohem vy zahrady plné růží“) (s lítostí musím říct, že jsem zapomněl, cože to veselé cosi bylo)znělo květnatě a chladně generaci, která necítila, že „If love were what the rose is, and I were like the leaf,“„kdyby láska byla, co růže a kdybych já byl co lupének“ může být ne jen nepřirozené, ale i téměř nesmyslné. Každá novota má své vlastní nesmysly, a nikdy nechápe, že to jsou to nesmyly a vždy se jí zdá, že nesmysl byla starší novota. Jenže i sám Swinburne se už pomalu stává stárnoucí novotou, a čím dál víc lidí začíná tvrdit, že jeho poesie je nesmyslná. Je velmi pravděpodobné, že ho brzy čeká jeho vlastní období zesměšňování a nepříznivých reakcí, kdy i jeho dílo bude právě tak podceňováno jako dílo Byronovo. Podceňován a znevažován bude ze stejného důvodu—prostě proto, že byl přeceňován a to přeceňován obzvláště jako rebel, reformátor, a hybná síla budoucnosti. Člověk, který usedne k psaní Písní před svítáním se nejspíš zjistí, že až slunko vyjde bude pro něj poněkud příliš horké.

Jde tu ale o to, že se zdá, že tuhle podivnou vzpouru nepřivolává proto, že by byl dávný král, ale proto, že je dávný rebel. Na Byrona se svět rozmáchl v poměru se stejnou silou, s jakou se on pohupoval jako módně oblíbený demagog, a totéž co se přihodilo Byronovi se nyní děje Swinburnovi. Neděje se to tak očividně těm ze Swinburnových současníků, kteří sice sdíleli umělecké methody své doby, ale ve skutečnosti je zajímaly umělecké modely dřívější doby. Zmínil jsem jen až příliš se opakující téma růží. Poznamenal jsem, jak vzdálené byly byronovské růžové zahrady v plném květu od „mystické růže v močálu“, tak oslavované Swinburnem. Obávám se, že je až příliš pravděpodobné, že reakci proti němu asi až příliš mnoho lidí bude žertovat s bezostyšně aliteračními verši typu: „rozrušení a růže neřesti“, které dozajista příliš mnoho neznamenají. Pochybuji ale o tom, že by si dali práci a zesměšnili verš Williama Morrise „Two red roses across the moon“ (Dvé rudých růží, proti Měsíci zkřížených), třebaže ten neznamená vůbec nic. Jenže se stalo, že byl Morris navzdory své revoluční stránce zachráněn svou stránkou reakcionářskou. Minulost ho ve skutečnosti zajímala víc než budoucnost, proto ho také budoucnost nechá na pokoji.

Příkladů toho, jak se dnešní pohani vysmívají pohanům včerejším bych mohl dávat ještě hodně. V letech mého dětství by člověk hovořící o anglické próze zmínil jak Patera, tak Newmana. V poslední době jsem slyšel úžasné množství lidí ošklíbat se nad Paterem, neslyšel jsem, že by se jich moc, vlastně vůbec nějací, ošklibovali nad Newmanem. A přece by se jistě říkalo, že pohan hledí k budoucnosti, zatímco papeženec do minulosti. Nevyvozuji z tohoto podivného zvyku lidstva žádné poučení. Pro jednou se spokojím s tím, že budu naprosto nemorálním kritikem Swinburnovské éry či chladným racionalistickým vědcem viktoriánské doby.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s