Esej IX.: O závislosti a nezávislosti

Setkal jsem se docela nedávno s dámou, která při zmínce, že by její šaty měl platit její manžel vzplála ušlechtilým rozhořčením, i když se zdálo, že nemá nic proti tomu, aby za ni manžel platil večeře. Připouští, že na té zvrácenosti bylo cosi vybraného a velkorysého, a že to byla vítané zlepšení proti jiným dámám, které planuly rozhořčením, protože jejich manželé nechtěli platit jejich sté šaty v jednom měsíci. Někdy vzplane rozhořčením manžel a ani v jednom případě to není rozhořčení tak ušlechtilé. Stejně mi to nakonec přijde jako příklad prazvláštní nesouvislé a bezvýsledné změti názorů a představ, který působí, že moderní svět má takové problémy ustavit normální společenská pravidla a pořádek.

Někteří z nás (a pokud jde o spokojenost se společenskými podmínkami, nelze nás označit za konservativce, ba jsme byli kvůli našim pokusům je vylepšit, označeni za revolucionáře) nicméně dospěli k hluboké podezíravosti vůči tomu, co se označuje za pokrok. Důvod k tomu je ten, že to vypadá, že pokrok se neřídí jedním principem, ale principy mnoha a to ještě rozpornými či protikladnými. Není to žádný proud tekoucí přímo vpřed, ale jaksi krouživý či vířící. A nic to nemůže dokládat silněji, než tento konkrétní druh nezávislosti. Není to žádný princip sociální reformy. Dokonce i sociální reformátoři by první řekli, že jsou závisí na závislosti, na vzájemné závislosti druhů a spoluobčanů v tom, nakolik se liší od individualistické nezávislosti, kterou by odsoudili jako pouhou isolaci. Není to ideál proletáře, nebo člověka pracujícího za mzdu, ať už podle komunistického nebo kapitalistického systému. Oba jsou si podobné v tom, že jednotlivého pracujícího za nezávislého nepovažují. Budou diskutovat, zda je dobře placený, zda se s ním dobře zachází, zda pracuje v dobrých či špatných podmínkách, zda je závislý na dobrém či špatném podniku, nebo na dobré či špatné vládě, ale ne o tom, zda je či není nezávislý. Nezávislost není ani ideálem normálního člověka. Je jen znenadání a zprudka uvedena na scénu v jedné konkrétní souvislosti v případě jedné výjimečné ženy. Je nezávislá jen na svém manželovi, nikoli nezávislá na jakémkoliv jiném skutečném vztahu ve svém životě. Je nezávislá je na domově—a ne na pracovišti či na světě. A je jen charakteristické pro tenhle zmatek, že jedna osoba, která to vše myslí dobře, může udělat ještě další jemné rozlišení a rozhodnout se pro nezávislost ve své šatně, nikoli však v jídelně.

Nu a moderní potíž spočívá v tom, že tyhle morální útržky a zlomky tu plavou všude kolem jako ledovce a nikdo neví, kdy do nějakého narazí. V jednom případě se někdo pokusí schovat za ideál služby, i kdyby to měla být otrocká servilita. Jindy se zas někdo bude ohánět ideálem individuality, i kdyby by to mělo být holé šílenství. Lidé se budou pokoušet o despocii, nebo se dožadovat svobody a to postupně nebo dokonce současně a to podle docela libovolného oportunistického programu. A máme dojem, že nepodrobují různé postupy jedné zkoušce, ale aplikují všelijaké testy na jeden postup, pro který už se pevně a nezvratně rozhodli. Udělají, co se jim zamane a důvody si pak vymýšlejí zpětně, ale i ty jsou až příliš prohnané na to, aby mohly být rozumné. Jedním slovem řečeno, je to právě tenhle zmatek ve vyznání a pravidlech pro lidské jednání, který člověku brání, aby v něm našel jakékoliv vodítko, ba i vodítko k pokroku. V našem případě tedy alespoň můžeme vážně probrat nezávislost ženy, pokud by ji kdokoliv chápal jak součást reálné filosofie nezávislosti člověka. Zjistíme, jako v již zmíněném případě, že jedna žena si nárokoval jednu zvláštní, a poněkud vrtošivou, formu nezávislosti. Je nezávislá na svém živiteli, ale ne na bance nebo zaměstnavateli—o poskytovateli úvěru ani nemluvě.

Bude proto pro začátek příhodné říci, co znamená ekonomická nezávislost, tedy pokud jde o to nakolik se to liší od toho, co znamenat má. Mohlo by to znamenat, že se naše lady vydá do pradávného pralese, uloví lvy a leopardy a oděje se jejich kůží jako Diana. Mohlo by to znamenat, že si sešije z pralesního listí zelený šat jako Eva. Mohlo by to znamenat, že si svou nezávislost udržuje tím, že vlastní kolovrat a má svou vlastní zásobu příze, z níž si podobně jako pan Gándhí tká prosté sukno. Mohla by skutečně být nezávislá na příspěvku na odívání od svého manžela v tom smyslu, že by byla nezávislá na švadlenách a krejčových. Moc to nevypadá, že by to znamenalo zrovna tohle, ale závislost na krejčové ještě nepůsobí vážnou rozporuplnost této ideje. Ta spočívá v tom, že moderní žena v moderních podmínkách bude sama muset pracovat, pokud ne pro krejčovskou dílnu, pak nejspíš pro někoho jiného, kdo vydělává peníze. Otázka pak zní proč by mělo být lepší být proletářem v obchodě či dílně než komunistou doma? Domov je totiž jedinou pravou a legitimní komunistickou institucí. „Všemi svými statky světskými tě obdarovávám“ (z obřadu žehnání manželství v anglikánské Book of Common Prayer) jediné uspokojivé bolševické prohlášení kdy učiněné o majetku a vlastnictví. Proto je to také samozřejmě první prohlášení, do kterého se bolševici pustí. Pokroucený a nepřirozený postoj moderního sporu, podobný hadu zakousnutému do vlastního ocasu, výtečně ilustruje právě tahle podivná vzpoura komunismu z místa, kde nemá co pohledávat, proti komunismu tam, kde své místo má. Nyní se už, což by bylo normální, nesnažíme rozdrobit společnost do domácností a jednotlivých domovů. Už usilujeme je o to domy rozbít a rodiny rozvrátit a dokonce i to na základě principu, který se neodvažujeme aplikovat na nic jiného ve společnosti. Lom či štěpící linie má probíhat středem hřebene střechy, ale má být co nejvíce skryt pohledům z fora či z ulice.

Slyšíme toho hodně o zlých vášních třídního boje a tvrzeních, že pán a člověk musí být nutně přirozenými nepřáteli. Moderním světem ale proniká ještě mnohem zvrácenější důsledek, totiž ten, že přirozenými nepřáteli jsou manžel a manželka. Jsou to zjevně tak zapřísáhlí nepřátelé na život a na smrt, že jednomu stačí být osvobozen od druhého, třeba i jen v jedné veskrze hloupé maličkosti a třebaže to manželku v tomhle případě neosvobozuje od nikoho a ničeho jiného. Celý zbytek světa, ve kterém žije, je jednou sítí nezbytných závislostí, ať už je to k dobrému či zlému. Lidé už dokonce ani nemluví řečí nezávislosti, starou řečí, která mluví o šetrnosti a spořivosti, které vedou k nezávislosti a či o sebeúctě, která z nezávislosti vychází. Kdokoliv se může ocitnout takřka v bědné závislosti na komsi druhém, každé ženě se může stát totéž. A zjevně na tom nezáleží, pokud to tedy není její manžel a nejedná se o její vlastní klobouky. Byl bych velmi rád, kdyby někdo z těchto laskavých tápajících lidí nakreslil nějaký plán nebo tabulku toho, jak si skutečně představují strukturu a společnosti a nezbytná pravidla, kterými by se měla řídit. Noviny mluví o nebezpečí bolševismu a rudé hrozbě. Já mám ale obavy z patchworkové hrozby, která má barvy všechny a žádnou, mám obavy z kousků bolševismu a kousků šíleného individualismu a kousků nezávislosti , všech na špatných místech, plovoucích hned sem a hned tamhle, které ani neví s čím se sráží, mám obavu z ledovců jejichž samotná beztvarost či nevypočitatelný tvar byl vždy příčinou ztroskotání lodí, které do nich narazily.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s