Esej XI: O fázích výstřednosti

Je pořád v módě tropit si žerty z lidí viktoriánské éry pro jejich velikou vážnost, ale mě se spíš zdá, že pokud jde o to, dělají si oni spíš legraci z nás. Ani zdaleka nejsem jen nějaký apologeta viktoriánských časů. Zdá se mi ale, že v mnoha ohledech byli právě viktoriáni frivolní a vážní, docela nepříhodně vážní, jsou jejich potomci. Kupříkladu to, co je oslavováno jako nový literární styl či škola pozůstává z toho, že se dělá novota z toho, co viktoriáni kdysi provozovali jako žert. V panu Jamesi Joyceovi či slečně Gertrudě Stein tu tak máme vymýšlení a zavádění nových matením slov starých a hloučení slov dohromady, jako by to mělo naznačovat nějaké zmatení v podvědomí. Nevzpomínám si zrovna na konkrétní příklady, ale jim by nepřišlo nic zvláštního říct o někom, kdo opile mumlal, že „mumlipil“ (drurgling – gurgling when drunk, pozn. překl.), nebo že někdo jiný, kdo usnul v momentě, kdy tvrdil že je zcela vzhůru „vzhuzespal“ (widaslepe pozn. překl. ). Nepochybuji o tom, že to dokážou dělat mnohem chytřeji, než já svedu napodobit. Zmatené ideje moderní lidé dokáží vyjádřit velmi pronikavě s a pochopením. Svá omezení zpravidla seznávají ve chvíli, když mají vyjádřit ideje zcela jasné. Mě zde ale zajímá jen to, že se nám tento literární styl nabízí s nenapadnutelnou vážností, jako znovuzrození jazyka či nová moc lidské mysli.

Nuže, Lewis Carroll by velice viktoriánský viktorián. Ale dělal přesně totéž, jen náhodu věděl, že je to k smíchu, proto to dělal pro legraci. To, co vymyslel označil za skládací slova, ve smyslu dvou slov teleskopicky složených do jednoho. Jak vysvětlil, třeba „úžovní“se skládalo ze slov úžasné a grilování ( briling, brilliant grilling pozn překl.), nebo že „sližné“ je složenia slov slizké a pružné (slithy: lithe slimy pozn. překl.). Tento konkrétní příklad osvětluje, co nám na mysli, když říkám, že nejsem pouhý straník. Autor Alenky v říši divů není jakousi ideální bytostí, jíž bych se klaněl, nebo ji pozvedal proto, aby se jí klaněli jiní. Ovšem ze svých skládacích slov nedělal žádnou vznešenost ani slávu, zatímco obdivovatelé slečny Stein věru jsou samá vážnost a sláva. Když se na na kulturní tradice a duchovní potenciály podíváme hezky zevrubně a kolem dokola je myslím docela pravděpodobné, že panu Joyceovi budu dávat velkou přednost před panem Dogsonem. Nic ale nemůže pohnout historickou skutečností, že viktoriáni tyhle vymyšlenosti dokázali vynalézat a bavili se jimi, protože prostě jsou zábavné. Kdežto v v obecném pohledu na život předkládaném pozdějšími školami, není legrace žádná a potěšení pramálo.

Nad lehkým nonsensem devatenáctého století, který předznamenával tolik z těžkého nonsensu století dvanáctého si z podivením a zaujetím můžeme povšimnout, že nám všechny záznamy ukazují, že vyhlídky vážněji míněných pokusů nejsou příliš světlé. I viktoriánská éra totiž měla své experimenty. I k viktoriánské době patřili literáti, ba mužové jistého génia, kteří psali novými styly považovanými za neobvyklé ošklivé, temné, outré, nebo přejemnělé. A je velmi zvláštní, že právě tihle autoři vyšli z módy a jejich obliba zapadla. Nad takovým Browningem je mnohem méně intelektuálního vzrušení, než bývalo dřív. Kolem Mereditha je hodně zarážející ticho a lhostejnost. Ani tady se vůbec nezabývám svými vlastními preferencemi, ani nevedu debatu, zda mě tyhle změny spíše těší nebo spíše zarmucují. Shodou okolností jsem měl vždy rád, a dosud mám, Browningovo dílo. Stalo s jaksi, že pokud jde o hodnocení a kritiku Meredithova díla, nikdy se ze mě jeho pravověrný příznivec nestal. Teď ale mluvím o faktech módní obliby a kritického ocenění. A přiznám se, považuju za mnohem pravděpodobnější prudké oživení zájmu spíš o Tennysona, než o Browninga. Vím, jako kdokoliv jiný, že existuje jakýsi druh zbožné úcty (jsem v pokušení říct jakýsi druh modloslužby) vůči poměrně přímočarým Hardyho románům a jakési poněkud negativní obrazoborectví následující po vybrané modloslužbě obrácené druhy vůči Meredithovi. Nevím proč tomu tak je, nijak zvlášť nad tím, že tomu tak je nejásám a osobně dám raději přednost Meredithově pantheismu před Hardyho pesimismem. Všechno to ovšem naznačuje, že v současné theorii, že výstředník jedné éry bude středobodem éry následující, bude někde nějaká mýlka. Browning za sebou nezanechal dynastii browningovců píšících po browningovsku. Po Meredithovi nenásledovala nová literatura plná typických výmyslů a volností, zvratů a zákrutů ve správném meredithovském dialektu. Z viktoriánské éry plyne poučení a je to lekce o tom, čemu je radno se vyhnout. Je to však spíše výstraha proti tomu být nekonvenční, než jen varování před konvenčností. Sami máme v naší době mnoho divných spisovatelů, kteří píší divnými styly a ti si v nadcházejícím čase možná zachovají svůj vliv a možné také ne. Nenapadá mne ale vůbec žádný viktorán píšící podivným stylem, jemuž by to dnes bylo k něčemu dobré – ani Carlyovi, ani Browningovi, ani Meredithovi; not Doughtymu. Jediné jméno, na které si vzpomínám, že v poslední době jaksi vyplulo na povrch je Gerard Hopkins.

Chovám proto čistě intelektuální pochybnost o budoucnosti výstřelků, ba dokonce i výmyslů, pokud s nimi nezacházíme opravdu náležitě fantasticky. Nemyslím, že by se kterémukoliv z těchto experimentů mohlo podařit překroutit tradici jazyka z jejího přirozeného směřování. Snadno uvěřím, že knihy jako Odyseus jsou ve své době a a na svém místě působivé a originální, jako byl Sartor Resartus (román Thomase Carlyla pozn. překl)ve své době a na svém místě. Nevěřím ovšem, že by pan Joyce dodal literárnímu výrazu nový směr či rozsah,o nic víc, než se Carlylovi povedlo udělat z anglického jazyka barbarskou a bastardizovanou variantu němčiny. Snadno mohu předpokládat, že slečnu Stein její malý žertík těší, zejména když je to žert na úkor čtenáře, právě tak jako si svůj žertík na čtenářův úkor užíval George Meredith. Faktem však zůstává, že problém dnes není v tom, že by mu čtenář nerozuměl, ale v tom, že ho čtenář nečte. Vzhledem k tomu, co vím o lidské přirozenosti a dějinách musím s lítostí říct, že pochybuji, že by se budoucí generace i jen pokusily slečnu Stein pochopit. Bude se tedy o svůj vtípek až do konce muset dělit jen se svým Stvořitelem a to je také celkem dobrý vtip. Zdá se mi ovšem , že nové theorii, která se v posledním čase tak rozšířila a která tvrdí, že se literární evoluce větví do nových experimentů a že se vždy dál ubírá směrem, který ony experimenty ukazují, tak této theorii jednoznačně odporují všechna fakta literární historie. Vidím to jako objektivní fakt nijak nesouvisející s mými vlastními preferencemi, ba někdy směřující i proti nim. Crashaw a kavalírští mystici (cavaliers – královská strana v anglické občanské válce v 17. století pozn. překl) byli v nejlepším smyslu slova fantastičtí. Fantasii, kterou si vymysleli, mám velmi rád. Ovšem nezavedli anglickou literaturu někam, kde by byla napořád čím dál fantastičtější a dopřávala si stále víc na hlavu postavené tropy a za vlasy přitaženější nápady. Stačila generace či dvě a anglická literatura byla opět v normálním, možná až příliš normálním korytě. Byla to poesie dobrého smyslu, která započala, když dozrál Dryden a skončila při narození Burnse.

Nikdo neví, jaká bude móda od nynějška za sto let, až na to, že to s největší pravděpodobností nebude nic, co je za nejnovější módu považováno dnes. Pokud vím, že se řeka od svého původního pramene toulala křivolakou cestu, asi jen těžko bych mohl odhadovat, kam nakonec doteče poté, co mine místo, kde stojím. Jistý si mohu být tím, že se nejspíš nerozběhne vpřed jako kanál. Kdybych měl jen hádat na základě tendencí naší doby, pak bych řekl, že je velmi pravděpodobné, že se literatura tohoto zájmu o experiment zcela vzdá a a vrátí se nejen k typu, ale přímo ke klasickému typu. Za mnohem pravděpodobnější než to, že by ke slečně Stein hleděl celý svět jako k matce moderní anglické prózy, považuji uctívání Landora či nějakého poněkud opomíjeného klasického klasika. Je to sklon, který vidíme u francouzských thomistů a amerických humanistů a myslím, že nakonec bude ještě klasičtější, než by se mi líbilo. Sám jsem totiž osoba romantická a svůj žertík mám stejně rád jako slečna Stein.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s