Esej XII: O mizerné poesii

Potěšila mě nedávno před časem vydaná knížka nazvaná The Stuffed Owl; an Anthology of Bad Verse (Vycpaná sova, antologie špatné poesie). Uspořádal ji myslím pan D. B. Wyndham Lewis a pan Lee, ale já tu nebudu recenzovat jejich práci, která jistě již byla ohodnocena všude už dávno a jsem si jist, že se přitom setkala se zaslouženým obdivem. Výsledek jejich práce na chvíli poslal moje myšlenky jen tak na vycházku po širých a mnohobarevných polích podřadné literatury. Editoři tyto říše plné zlata zcestovali křížem krážem a já nehodlám soutěžit s jejich hlubokou učeností ohledně největší děl špatné literatury, ani s jejich výtečným a velmi jemným instinktem pro ty nejjemnější a nejsvěžejší odstíny imbecility. Pokud si ve vší úctě mohu dovolit upravit Matthew Arnoldovu definici kultury, pak věru vědí, co nejhoršího bylo kdy řečeno a myšleno v dějinách lidstva. Samozřejmě libovolný kritik libovolné antologie může mít výhrady, že právě některé z jeho oblíbených děl byly vynechány. Někdy si může i stěžovat, že i i ta, která se do výběru dostala nesplňují vysoká měřítka, které si antologie stanovila. Tak, jak běžnou anthologií kritik listuje, aby našel něco, co by mohli označit za skvrnu na jejím štítě, tak tady se může pustit do něčeho, co nebude dost přiboudlé, aby to odpovídalo jeho vysokým standardům a přísně poukazovat na několik pasáží, které nejsou tak špatné, jak by měly být. Záblesky téměř lidské inteligence, mihotání něčeho víc, než jen zvěrského rozumu, záchvaty téměř podobné lidské řeči, to vše ulehčuje monotónnosti imperiálních básní Alfreda Austina nebo pohanské vášně nebojácnějších neřkuli bezostyšnějších, napodobitelů Swinburna. Tu a tam, poté co se prodereme hlomozem stovek slov najdeme jedno, které vypadá, že je jakýmsi omylem správně na svém místě. Nesmíme si stěžovat, nic na tomto světě není dokonalé, dokonce ani špatná poesie ne.

S klasifikací takovéhle klasiky je samozřejmě jeden skutečný problém. Ona díla se nutně dělí na přinejmenším dva odlišné typy, z nichž každý má skutečně poněkud odlišný status i hodnotu. Vyvolávají dvě otázky, které mají jen sotva stejný intelektuální význam a důležitost. První zní, proč se lidé, kteří nejsou básníky pokouší psát poesii. Druhá se pak ptá, proč se lidem, kteří básníky jsou poesii psát nedaří. Mnohem těžší je odpovědět na druhou otázku, a proto také víc stojí za to, se o to pokusit. První skupinu tvoří libovolný počet nedopatření a nehod plynoucích z nevědomosti, nezkušenosti, marnivosti a sobeckého sebeobelhávání, jinak ale na nich nic moc mimořádného či zajímavého není. Tajemné přísloví praví, že ptáčka, který zpívat umí a nezpívá, je třeba ke zpěvu donutit, i když si vůbec nedokážu představit jak. Nikdo ale zjevně neměl tu odvahu, aby poradil, co si počít s ptáčkem, který sice zpívat neumí, ale zpívá. Zdá se, že žádná rada ani neexistuje, leda snad, že takové ptáky patří postřílet. A proti tomu ve jménu sv. Františka, patrona všech ptáků, básníků a dalších drobných dotěrů a protivů, horlivě protestuji. V anthologii jako jet tahle bude samozřejmě mnoho podobných děl jen jakési provinční omezenosti, poesie vesnického barda, který až příliš připomíná obecního idiota, již hravě satirisoval Oliver Wendell Holmes v postavě Talenta Hopkinse. V knize je jí hodně, jenže ve světě je jí také tolik, že jednotlivé příklady musí být vybrány takřka nutně nahodile. Každý z nás nejspíš svůj oblíbený kousek bláhovosti našel v reklamě, na náhrobku nebo na okraji novinové stránky a zůstal pro něj skoro stejně důvěrný jako rodinný vtípek. K uchovávání těchto individuálních objevů by místo anthologie bylo zapotřebí knihovny bláznivosti, Bodleianu Mizerných Veršů.

Nesvedu odolat pokušení povědět panu D. B: Wyndhamu Lewisovi a všem dalším pravým milovníkům špatné poesie o jednom básníkovi, o němž jsem si jist, že by mu neupřeli vavřín. Byl to tak slavný člověk jako Rev, Patrick Brontë, otec velkých sester a jeho verše skutečně vyšly tiskem spolu s poesií jeho dcer na konci jedné z edic jejich děl. Často byl označován za drsného, hrubého a nelidského, ale své místo v literatuře si zaslouží, neb vynalezl metrum, které je mučícím nástrojem, Spočívá v rýmovaných verších, které končí slovem, jež by se mělo rýmovat, ale nerýmuje se. Pokud si dobře vzpomínám popisuje ideální ctnosti vesnické dívky a jeden takový verš zní:

To novels and plays not inclined
Nor aught that can sully her mind;
Temptations may shower,
Unmoved as a tower
She quenches the fiery arrows. (Na hry, ni na romány nemyslí/ aniž by to škodilo její mysli/ jen ať léčky třeba sněží/ s ní nepohnou, s věží/ a žhnoucí šípy zhasí pozn, přek.)
Již dávno tomu, co jsem sedal u nohou ono minstrela, a cituji ho po paměti, myslím ale, že další verš téže básně dobře ilustruje tentýž paraprosdokian neboli závěrečný záškub zklamání.

Religion makes beauty enchanting;
And even where beauty is wanting,
The temper and mind
Religion-refined
Will shine through the veil with sweet lustre. (Skrze víru krása jasne/ ba však i tam, kde hasne/mysl a povaha/též víry odvaha/skrz závoj sladce třpytí)

Kdybyste toho četli moc, dospěli byste k takovému stavu mysli, že byste sice věděli, že ta rána přijde, ale přece byste se stěží ubránili výkřiku. O chmurném životě sester Brontë v jejich tmavém a stísněném domě na jejich strohých a divokých slatinách jsme četli mnoho. Mnoho jsme slyšeli o tom, jak byla jejich srdce navyklá bouřím, ať už je působily prudké vichry nebo příkrá slova. Neumím si ale představit víc ochromující bouři, než zvuk hlasu pana reverenda předčítajícího onu báseň, mučení barbarštější než nelítostné opakování onoho metra, ani nelidštější výkřik hrozný tak, že z něj mrzne krev dokonce i v samém nitru pekla Bouřlivých výšin. Bez ohledu na to tvrdí všichni odborníci na východu a vzdělávání dětí, je projevem laskavosti učit malé dětským říkačkám a rýmovačkám. Kdyby jim ale někdo recitoval rýmy, které se nerýmují, pak takové člověka patří zavřít za týrání dětí.

Celý problém ale začne být mnohem zajímavější, když necháme být mizernou poesii psanou bídnými básníky a přejdeme k špatné poesii napsané dobrými básníky. Je to starodávný příběh, myslím, že to byl Horatius, kdo řekl, že i Homér si občas zdříml a Horacius sám sice žádný sedmispáč nebyl, ale i on tu a tam zaklimbal. Labuť Avonská, Slavík Budforský i Skřivan, pro nějž nemůžeme jmenovat jiný příbytek než oblohu, všem těmto slavným ptákům tu a tam hrozilo, že ztuhnou a zcepení ve Vycpanou Sůvu. Dokonce i Milton, který žil pro velký styl tu a tam upadl, pokud jde o dobrý vkus. Alespoň mně se nikdy nelíbil Satan vynalézající střelný prach nebo prostírající extravagantní večeře se šampaňským ve stylu Ritz-Carltonu, jen aby zabránil hladu lidského Krista po chlebu. Pokud tedy v této knize špatné poesie figurují velcí básníci není to žádný projev neúcty, protože stěží existuje jeden jediný dobrý básník, který někdy nebyl básníkem špatným. Co to znamená a jaký to má smysl, tím si nejsem tak příliš jist. Docela jist si ale jsem tím, jaké z toho, pro praktické účely, plyne poučení. Je především zdravé a užitečné si všimnout, že básník si zpravidla nejvíce natloukl, když hladce klouzal po másle chvály a postupu podle převažující módy. Klasický básník nám bude znít pompézně a mdle právě tehdy, když bude nejklasičtější. Romantická básník nám přijde nejufňukanější a nejsentimentálnější,když bude nejromantičtější. A moderní básník bude potomkům znít jen omšele a nudně právě tehdy, když se projeví nejmoderněji a bude nejvíce upoutávat svým moderním stylem. Jediné dva špatné verše ze Swinburna jsou ty nejcharakterističtější, mám na mysli ty o liliích a lenivé mdlobě a růžích a vytržené. Tím, že jsou pro Swinburna tak příznačné, ukazují jeho nedokonalost. A další poučení říká, že básníci jsou lidé a že lidi už nelze uctívat jako bohy. Carlyle napsal své nejhorší dílo, když oživil pohanský pojem uctívání hrdinů. Jistě, pohané vztyčili sochu Achillovi, ale neobílili ji. Stavěli se k nim objektivně a nepotřebovali morální sebeklam. Jenže Caryle nemohl být pohan, mohl být jen špatný křesťan, nebo jak to někteří říkají, puritán. A zatímco Achilla nikdo nenatíral na bílo, on Cromwella a německého císaře Fridricha obílil věru důkladně. Shakespeare a Shelley byli lepší než Cromwell či Fridrich, ale i oni byli muži a ne sochy. A dokonce i z jejich mizerné poezie mohla vzejít dobrá filosofie.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s