Esej V. O válečných památnících

Stalo se mi před časem, že jsem se znovu seznámil s eddinburgskou Skalou. Myslím tím tamní pozoruhodnou pevnost a ne ještě pozoruhodnější pochutinu téhož jména. Tím druhý věru zdaleka neopovrhuji. Skoro se mi i zdá, že je jaksi hrozné dávat tak strohý a drsný titul sladkosti, je to jako nabízet dítěti, aby si uždiblo Gibraltaru nebo se pořádně zakouslo do Hory sv. Michaela. Nu, v každém případě citadela pevnosti, která se podobá městu ve městě obsahuje novou a jedinečnou budovu, která je jako hrad v hradu. Je to skotský památník Velké války a podle mého mínění je jedním z mála, který svou velikostí té válce odpovídá. A proud neuspořádaných myšlenek, který ve mně památník vyvolal ve mně zanechal dojem hluboké obnovy veškeré mé víry v to, co se by se nyní dalo označit za relativně malé a místní věci. Prožil jsem dobu, kdy mnozí inteligentní a idealističtí lidé světová válka bude počátkem světového státu. Já sám jsem ale čím dál víc přesvědčen, že ke světové válce došlo proto, že státy byly příliš velké, a ne proto, že by byly příliš malé. Došlo k ní zejména proto, že velké národy chtěly být ještě větší, jinak řečeno proto, že každý stát chtěl být světovým státem. Došlo k ní však především proto, že s tak ohromně velkými věcmi přichází i cosi studeného, prázdného a neosobního. Nebyla to je válka národů, byla to válka soupeřících internacionalistů.

Nu, skotský památník Velké války má svou osobnost. Je to osobnost národa, nikoli jen národní neosobnost. Nebudu tu otevírat, a už vůbec ne ve svém nepříznivém duchu, čistě esthetickou debatu o Cenotafu (památník padlým v první světové válce v Londýně na Whitehallu pozn překl.). Cenotaf je ovšem jaksi z definice prázdný a na mně osobně působí jako velice prázdný hrob. Nenazval bych ho studeným, prázdným a neosobním v nějakém urážlivém smyslu. Jenže dutý a prázdný je svou samo povahou, neosobní je záměrným uměleckým rozhodnutím a výsledek je, že působí, alespoň na některé lidi, poněkud chladně. Rozhodující tu při tom je, že tento výsledek vznikl cíleně a téměř nevyhnutelně vyhnutím se čemukoliv, co by bylo příznačné pro jakékoliv vyznání, provincii, profesi nebo složku ozbrojených sil. V tomto smyslu je Cenotaph kosmopolitní a tedy bezbarvý. Protože se v něm setkává tolik ras a náboženství není divu, že je v něm cosi z prázdnosti středu víru, nebo že nám připomíná chrám větrů poskytující bezprostřední a chladné pohostinství všem větrům celého světa. Znám všechny argumenty snášené pro tuto strohost klasické architektury, ovšem přinejmenším ti, kdo Cenotahp obdivují jej musí obdivovat jako dílo architektonické a ne sochařské. Nu edinburghský válečný památník je soch plný stejně jako je takových sochařských děl a umění plný středověký kostel – a slovo „plný“ skutečně odpovídá smyslu plnosti. A jedním z efektů onoho druhu gotické plnosti je, že věci mohou být velké, i když jsou malé.

Nuže, takový Cenotaph sotva může být velký, pokud je malý. Můj instinkt i tak říká, že je příliš malý. Spíš se mi zdá, že si o něm ve skutečnosti myslím tolik že by byl svým vlastním způsobem velmi krásný, kdyby byl tak velký jak Velká pyramida a tyčil se proti pozadí tak pustému jako velká poušť. Tehdy by mohlo být zcela umělecké a naprosto v souladu s vlastními záměry, že by byl pustý jako obloha a nelidský jak pustina. Pokud ale mluvíme o lidské a historické ceně a významu těchto věcí, pak větší hodnotu bude jistě mít kus proměnlivého, leč koncentrovaného řemesla, jako je třeba ten, který se podařil této skupině skotských mistrů. Socha musí představovat něco, když už ne někoho. Jedinečná vitalita místního života a práce spočívá v tom, že se vždy s čímsi pracuje, cosi popisuje a vyrovnává se s komplikacemi čehosi, či kohosi. Gotická katedrála a její sochařská výzdoba v sobě má ducha, kterého nelze označit jinak, než jako ducha drbajícího nebo šířícího klepy. Mohou to být karikatury, ale nejsou to ony abstraktní diagramy, které bývají ještě víc zavádějící než karikatury. A aniž bych jakkoliv zužoval svůj umělecký vkus či záliby na tento jeden druh či školu umění, přiznám se, že právě tohle mám v nelíčené oblibě pro jejich mimořádnou živost a svěžest. Je to živost spojená s místem, živost v malosti. Projevuje se, pokud mají umělci a řemeslníci obzvláště positivní tradici své díly či svatyně, nebo tam, kde jsou, jako je tomu třeba dosud ve Skotsku, v živé paměti rodokmeny konkrétních rodin a to ne jen rodin bohatých. Žádná rodina, který se trvale a jako rodina těší úctě nemůže být úplně snobská. Ohromná volební většina té nejbohatší rodiny pozůstává z chudých příbuzných.

Tyhle neuspořádané úvahy se rozběhly poprvé, když jsem uviděl kamenného jednorožce, dávného skotského štítonoše, který stál před vchodem do pamětní kaple. Měl jsem za to, že je to silné dílo, sice zjednodušené, ale zdaleka ne konvenční, dokonce ani v uměleckém smyslu ne. Co ovšem připoutalo pozornost jako typický projev ducha, o kterém mluvím, byl smělý ale harmonický způsob, jímž se autor vypořádal s komplikací, kterou představoval obvyklý roh trčící z čela posvátného netvora. Umělec jej takříkajíc otočil čirou silou zpět—přinejmenším čirou silou své imaginace—tak, že svou vlastí divokou křivkou sledoval silný tvar koňského krku. Pomyslel jsem si, že je to typické pro pravého ducha uměleckého mistrovství, zejména takového, které zpracovává jednoznačné či tradiční symboly. Sochařka s jednorožcem skutečně zápasila, jako legendární hrdina s pohádkovým zvířetem. To znamená, že se skutečně rvala s problémem, jak ukázat něco zřejmého, co má být ukázáno a jak to přece představit novým a dokonalejším způsobem. Dokázala z jednorožce udělat cosi nového, ale neudělala z něj nic jiného, že jednorožce. V tom, že tohoto divého nezemského koně chytila za roh a obrátila ho dozadu do tvaru podle vlastního záměru bylo cosi symbolického. Je to jen jeden z mnoha příkladů, a dalších jsou stovky toho, jak dobří řemeslníci dělají skutečnou práci se skutečnými obrazy a idejemi. Protože jsou to skutečné obrazy a ideje dá se na nich pracovat, ale musí se pracovat s nimi. Musí se s nimi pracovat podle jistých pravidel a zčásti podle jejich vlastních pravidel. Protože jsou divoké, lze je zkrotit, ale může je zkrotit, ale to dokáže jen pravý krotitel jednorožců, který je ještě smělejší, než krotitel lvů.

A to je důvod, proč je tradiční umění uměním skutečně tvořivým. To je důvod, proč je vpravdě tvořivější, než negativní abstrakce, které ze své přirozenosti tíhnou ne toliko k anarchii, ale k nicotě. A to je také důvod, proč mě zahlédnutí těchto věcí povzbudilo v mé celoživotní víře v partikularismus a lidové příběhy a tradice. Kde jsou tradice jsou i zkoušky, kde jsou tradice jsou úkoly a praktické problémy. Vždy ale podněcují ducha, obratnost a imaginaci člověka. Z dlouhodobého hlediska jsou vždy plodnější, než díla těch, kdo vyráží vpřed a kreslí náměty ničeho na plátno noci. Jednorožec plodí jednorožce – všechny možné druhy nových a rozmanitých jednorožců. Jeden z nich bude jiný proto, že je kamenný jednorožec a druhý proto, že je bronzový jednorožec. Ale noční můry jsou neplodné.

Reklamy

Esej IV: O obřích portrétech

Když jsem se poprvé doslechl o plánu na vytesání obřích hlav amerických hrdinů do věčných skal, je to tuším plán amerického sochaře pana Borgluma, znovu jsem pocítil vzrušení, které jsem zažil v dětství při čtení fantasie Nathaniela Hawthorna Velká kamenná tvář. Není nepřirozené, že dva velcí američtí umělci různých oborů měli podobné sny, protože celá ta představa nejen vzchází, ale přímo vyžaduje rozlehlé pozadí amerických prérií a řetězců pohoří. Myslím, že by každý měl dojem, že pro Anglii je to myšlenka poněkud příliš veliká. Angličana vracejícího se lodí do Doveru by poněkud vyplašilo, kdyby se Shakspere’s Cliff znenadání proměnil v Shakspera. Máme významného malíře portrétů Beecheye, ale žádný z jeho portrétů nemá tak docela dimenze Beachy Head. A i tím nejneohroženějším horolezcem by otřáslo, kdyby slézal strmou stěnu Snowdonu a spatřil chladnou a kamennou tvář lorda Snowdona, onoho zdaleka nevyhaslého vulkánu. I když hlavy v zamýšleném americkém experimentu patří státníkům, jde především o státníky, kteří se již odebrali tam, kde politici přestávají dělat problémy, v každém případě už odtud nevybírají daně. Ale ani to zcela neodstraňuje další komplikaci, a to dokonce ani ve vhodnější a prostornější americké atmosféře.

Je nešťastné, že ve chvíli, kdyb Amerika může tesat trvanlivé historické pomníky je tu současně jistá ztráta trvanlivosti historických theorií. Amerika je dnes silnější, než kterýkoliv jiný stát v jistých druzích architektury a architektonického sochařství, které připomínají strohé a zářivé postoje a přístupy Egypta a Asýrie. Ovšem ideje obsažené v oněch starodávných tvarech jsou buď mrtvé nebo nezničitelné .V moderní historii se ovšem jeden člověk snaží Washingtona „odmaskovat“ knihou a jiný se ho pokouší vytesat do skály. Čím „odhalovač“ přispěje do této soutěže? Koupí jinou horu a vytesá jiný a méně příznivý Washingtonův portrét? Dokáže, že byl velikán vlastně malý člověk a předvede jeho malost ve velkém měřítku? Dochovala se jedna velmi pěkná hlava Ramsese III, faraona Exodu. Ale nemáme jeho obří karikaturu—od Mojžíše.

Taková je lapálie s moderním světem. Svoje názory bychom mohli uchovávat trvanlivějším způsobem. Nemáme ovšem trvanlivější názory, které bychom mohli zaznamenat. V každém smyslu jsme silní, betonově silní, v konkrétních věcech, ale v abstraktních jsme velmi rozviklaníTo je ovšem problém větší než největší socha, a zde jej nemůžeme rozhodnout. Osobně si někdy říkám, že veřejné pomníky mají být příliš velké na to, aby si je bylo možné prohlédnout. Navrhoval bych, aby vzniklo nové umění, vytvářející barevné obrazy z trávníků či hlíny na tak velkých rozlohách půdy, že by je bylo možné vidět jen z mrakodrapů či vzducholodí. Namísto znetvořování oblohy letci kreslícími reklamy, které může vidět každý, zaplňme zemi obřími postavami, které budou moci vidět jen letci. Pak každý, kdo by chtěl být estét a mluvit o umění by mohl zaplatit notný peníz a nechat se vynést do nepohodlné a závrať vyvolávající výšky a prohlédnout si vlastní velmi exkluzivní galerii portrétů rozprostřenou před ním po kopcích a dolinách, nebo možná i po hrabstvích a provinciích. Velké věci lze totiž držet v tajnosti právě tak jako malé. Dosud se mělo za to, že velikost a měřítko patří v umění jen k dílům vertikálním a hmatatelným, k architektuře či aspoň sochařství a že obrazy malované na plochu náleží ke světu menších věcí, někdy se dokonce soustředěné v iluminovaných misálech či v miniaturách. Drobná reforma či experiment, který navrhuji by umožnil tvořit obrazy kolosálnější než nejohromnější budovy. Přiznám se dokonce i ke slabosti pro fantasie. Na představě celé země poseté tvary narýsovanými Titány jejími obrovskými, leč zapomenutými dětmi je cosi, co zlehka podněcuje představivost, podobně i představě použití syrových geologických barev a rozlehlejších porostů tak, by spolu daly dohromady jednotu rozprostřené postavy či zírající tváře. Těžko by se samozřejmě dalo bezpečně spolehnout na to, že geologické oblasti jsou zbarveny stejně prostě jako mapa. Nevím zda je Yellowstonský park skutečně žlutý nebo Black Forrest skutečně černý. Navzdory své prosté a romantické mysli ale vím, že Rudé moře rudé není. Ovšem rudá, hnědá a purpurová v pouštích okolo Rudého moře by poskytla výtečný materiál pro jistý styl malování portrétů obdivuhodného, pokud ne záviděníhodného vzhledu. Jen by, jak jsem už řekl, musel být estét letcem a už jen to by pravděpodobně počty estétů pokrátilo. Svým způsobem bych tak nakonec opravdu měl být reformátorem. Jelikož by tyhle obrovské portréty byly v obecném smyslu slova neviditelné, řekl bych, že by příliš nezáleželo, čí by ty portréty byly. Z obecného smyslu pro náležitost bych ale odvozoval, že by to měly představovat jen lidi, jejichž jména opravdu dospěla až do končin země: osobnosti velké národní či mezinárodní moci. Ostatně my ostatní je nikdy neuvidíme a nemusíme si kvůli nim dělat starosti. Můžeme dál žít vesele a nevinně v lesích licousů Abrahama Lincolna, nebo v příjemné stinné oblasti nedaleko obočí Charlese Jamese Foxe, aniž by nás umění vůbec nějak obtěžovalo.

Je to pěkný a velký plán a dává smysl víc než většina velkých plánů, které znám. Byl by to totiž logický cíl všeho usilování o čirou velikost samu o sobě, tak příznačného pro naši dobu, který dokonce opojil některé z nejlepších intelektů tohoto času, například pana H. G. Wellse. Vypadá to, že výsledkem a koncem expanze bude zmizení, kdy se tyto ohromné věci vytratí z omezených lidských smyslů a kalkulací. Je to poslední a definitivní vrchol mrakodrapu a vrchol zní jako podivně nepříhodné slovo. Je to cíl, aby stavba čněla a tyčila se tak vysoko, abychom neviděli jak moc strmí vzhůru, aby se reklamní nápis na střeše rozestřel do takové šíře, že bychom nebyli sto si ho přečíst. Nakonec bychom, jako lidé v mém podobenství o pomalované zemi, žili příliš blízko příliš velkým věcem. Netvrdím, že by bylo příliš pravděpodobné, že by věci nakonec doopravdy došly až tak daleko. To hlavně proto, že si myslím, že je mnohem pravděpodobnější, že dávno před tím, než by se to stalo se lidem zalíbí něco docela jiného, třeba věci mikroskopicky malé. Ovšem stavitelé ohromných budov a malíři ohromných cedulí si žádný logický proces ani nepředstavují, jen dělají věci pořád větší a větší a nemají proto žádný jiný logický cíl, než že je nakonec udělají tak obrovské, až na nich nesejde.

Ono podobenství je ještě jinak jak prostou pravdou, tak věru praktickým problémem. Náš vztah k moderním plánům a systémům, k institucím, pod nimiž žijeme a mezinárodní vlivům, které je šíří se totiž velmi podobá situaci člověka, který žije jako trpaslík ve městě obrů. Přišli jsme o moc věci řídit a ovládat, hlavně protože jsme byli zbaveni moci a schopnost na ně dohlížet, tedy vidět je jako celek. Ekonomické pohromy, jimiž trpíme jsou do značné míry zaviněny tím, že věci jsou už tak rozsháhlé, že se řízení vymklo z ruky i ředitelům Všichni jsme opečováváni jako malé špendlíčky zapíchané do obrovské mapy monetárního státnictví či spíše finanční strategie. Je to projekt či graf příliš velký, obsáhlý a matoucí na to, aby ho nyní dokázalo zvládnout jakéhokoliv veřejné mínění a špendlíčky své špendlíčkové hlavičky použít nemohou. Pokud tomu vůbec nějací lidé rozumí, je jich mnohem méně než letců, kteří by se mohli vznést, aby viděli obrazy celé země.

Esej III: O mýtných branách a středověku

Otevřel jsem onehdy noviny a všiml jsem si krátkého leč pádného úvodníku nazvaného „Středověký přežitek“. Vyjadřoval hluboké rozhořčení nad tím, že kdesi v nějakém odlehlém koutě této země stojí brána se závoru a vybírá se tam mýto. Zdůraznil, že tak zastaralou tyranii nelze snášet, protože je krajně důležité, aby naše silniční doprava byla co nejrychlejší, pravděpodobně poněkud rychlejší než teď. Krátké zdržení na jednom místě se popisuje jako přežitek či pozůstatek středověku. Obávám se, že budoucnost se bude na tu vědu dívat poněkud smutně a s trochu opovržlivě jako na velmi typický pozůstatek modernismu. Chci říct, že to bude melacholický pozůstatek jediného období v lidských dějinách, kdy byli lidé hrdí na to, že jsou moderní. I když totiž je dnešek vždy dneškem a každý okamžik je vždy moderní, jsme jediní lidé v celých dějinách, kteří klesli k tomu, aby se vychloubali, že dnešek není včerejšek. Obávám se, že někdo v budoucnu to vysvětlí tak, že jsme měli jen sotvačím chlubit. Ať měli středověcí lidé jakékoliv chyby, jedna věc jim byla ke cti. Nikdy si nelámali hlavu s tím,že jsou středověcí, kdežto moderní lidé si tím, že jsou moderní lámou hlavu hrozně moc.

Všimněte si pro začátek automatického předpokladu, že označit věc za pozůstatek středověku musá být kydání špíny. Moderní svět obsahuje docela dost pozůstatků středověku a většina z nás by byla překvapena, kdyby měl argument logicky prosazován i proti věcem, o nichž se nejběžněji říká, že jsou středověké. Museli bychom vyslovit jakousi lítost, kdyby někdo vyhodil do vzduch westminsterské opatství, kvůli tomu, že je to pozůstatek středověku. Trápily by nás pochybnosti, kdyby vláda nechala spálit všechny existující výtisky Dantovy Božské komedie nebo Chaucerových Povídek canterburských, jelikož jsou to zcela nesporně pozůstatky střeověku. Nedokázali bychom bez výhrad a s nadšením jásat ani kdyby byla jako pozůstatek středověku zničena Giottova zvonice ve Florencii. A zrovna nedávno došlo v Oxfordu a Paříži (běda a žel, obě města jsou samy o sobě přežitky středověku) k zvrhlému a snobskému oživení tomistické filosofie a logické methody středověkých scholastiků. Podobě se stalo, že zvídavé a neklidné mysli některých velmi mladých umělců a uměleckých kritiků zabloudily nepochopitelně ještě dál do barbarského období za hranicemi vymezenými Giottovou zvonicí a dnes nám říkají, abychom dokonce věnovali pozornost strohosti Cimbaueově a byzantským diagramům z temných století středověku.

Ve skutečnosti ale tato podivná fáze nezasahuje jen to, čemu říkáme středověk. Pokud je pozůstatkem středověku cokoliv, co se k nám dostalo ze středověkých časů, pak by takoví autoři byli nejspíš překvapeni, jak velké a hmatatelné ty pozůstatky jsou. Kdybych těm poctivým pánům od tisku řekl, že tisk jako takový je také pozůstatkem a přežitkem ze středověku, patrně by dokázali svou lásku ke klišé a obvinili mě z paradoxu. Přinejmenším je však jisté, že tiskařský lis je pozůstatkem středověku. Vynalezl a sestavil ho zcela středověký člověk, plný středověkýcg idejí a náboženského a sociálního ducha středověku. Neexistují typičtější středověká slova, než onen ušlechtilý výrok, který pronesl velký anglický tiskař o velkém anglickém básníkovi, totiž Caxton o Chaucerovi. Ještě pevnější půdu bych měl pod nohama, kdybych tvrdil, že pozůstatkem středověku je Parlament , protože když už tisk vznikl na konci středověku, parlamenty se objevily mnohem dříve na počátku středověku. Vznikat myslím začaly ve Španělsku a pyrenejských provinciích, ale i naše tradiční datum spojující je se vzpourou Simona de Montfort, není-li zcela přesné, pak aspoň zhruba představuje odpovídající dobu. Nemusím ani mluvit o tom, že dobrá polovina velkých vzdělávacích institucí, nejen Oxford a Cambridge, ale i Glasgow a Paříž, jsou pozůstatky středověku. Pro onoho nešťastného novináře reformátora bude asi bylo velmi těžké, že nebude smět pokácet jednu mýtnou bránu, dokud neprokáže své právo strhnout všechny tyto přežitky ze středověku.

Dál tu samozřejmě máme značnou historickou pochybnost, zda je mýtná brána přežitkem ze středověku. Nevím, jak stará tahle konkrétní brána je, ale brány a mýta tohoto druhu se asi nejvíce vyskytovaly, nejvíce a nejpilněji byly využívány—nebo byly aspoň v největším povědomí—v osmnáctém století. Kvůli tomu, že Pitt a Dundas, oba nalití jak zákon káže, přeskočili mýtnou bránu a stříleli po nich pro to mušketami, nebude doufám nikdo oba velké politiky označovat za relikty středověku. Nikdo ve skutečnosti nemůže být modernější než Pitt a Dundas, protože jen byl velkým finančním státníkem, závisejícím zcela na bankéřích a druhý byl podvodník. Je samozřejmě možné, že nějaké takové místní mýto může mít skutečně středověký původ, ale jaksi pochybuji, že by si to ten novinář vůbec zjišťoval. On nejspíš považuje za středověké vše, co se odehrálo před věkem jazzu a skandálního tisku. Pro něj je zkrátka vše středověké jen staré a co je staré, je prostě jen špatné. A tím se dostáváme k poslední otázce, která měla padnout na prvním místě a to zda jsou mýtné brány nutně špatné.

Kdybychom byli skutečnými relikty středověku—tedy kdyby nás opravdu naučili myslet—pak bychom tu otázku položili jako první a pak rozebírali, zda je něco dobré či špatné a pak se teprve bavili jestli je to moderní nebo středověké. Není tu místo na podrobnou diskusi, ale můžeme si udělat jednu velmi jednoduchou zkoušku. Cíl a důsledek mýta je prostý: jde o to, aby ti kdo cesty užívají, za ně také platili. Nyní je to tak, že chudí lidé z regionu, kteří nevytáhnou paty ze své vesnice a vůbec se málokdy pohnou i jen od svého domácího krbu, platí za udržování cest, které přeorávají a na kusy rozbíjejí auta a náklaďáky bohatých lidí a velkých podniků, které přijíždějí z Londýna a dalekých měst. Není očividné, že by tohle uspořádání bylo spravedlivější, než to, ve kterém údržbu cesty platí ti, kdo ji využívají, i kdyby to měl být přežitek středověku.

Závěrem se můžeme ptát, zda je skutečně tak jisté, že naše cesty trpí pomalostí benzínové dopravy a zda nás to, že dokážeme všechny motory dál a dál zrychlovat nakonec jednou doopravdy zachrání? To, že motorové vozy jsou důležitější než lidé, je nesporně jedním z uznávaných principů skutečně moderní filosofie, bylo bylo však nicméně docela dobré mezi nimi udržovat jistý rozumný poměr a stanovit přesně, kolik lidských bytostí má každé auto během roku zabít. A obávám se, že pouhá politika zrychlování dopravy nás přivede od běžného moderního srozumění s vraždou k čemusi, co se blíží srozumění s masakrem. A to alespoň mě naplňuje obavami a skrupulemi, což jsou pravděpodobně přežitky středověku.

Esej II. O standardizaci Stevensona

I když se o této generaci říkává, že je frivolní, mně přijde často až příliš vážná. A její kultura, i když v jednom aspektu jako by balancuje na hraně anarchie, v jiném si uchovává divnou slabost pro autoritu. O slabosti mluvím proto, protože nejde ani to o dovolávání se autority jako takové, jako spíš o vzývání autorit. Ve všech přírodovědných a sociologických diskusích je o už dávno očividný a komický fakt. Když zmíním nějakou maličkost plynoucí ze zdravého rozumu, třeba to, že když najdu v Tootingu zub, nedává mi to ještě právo nazvat ho člověk tootingský, nebo tvrdit, že jsem ho zrekonstruoval, pak se zaručeně dočkám jen jediné odpovědi a to příkrého napomenutím že přece člověka tootingského zrekonstruoval nikdo menší než dr. Pidge. Pokud (následkem použití mého ubohého lidského rozumu) řeknu, že vysvětlovat myšlení jako formu hmoty prostě nedává smysl, právě tak jak vysvětlování očí prostřednictvím brýlí, pak budu náležitě informován, že se svého chabého lidského rozumu musím vzdát a taková tajemství přijímat na základě autority profesora Snortera, což je autorita s autoritou, která má nejspíš větší autoritu, než všechny ostatní autority. Ale i když jsme si na tenhle starý vtip už zvykli v oblastech vědy a filosofie, nemohu než želet toho, jak vidím objevovat se tu a tam v mírnějších i když rozkvetlejších polích literatury a umělecké kritiky. Není pochyb, že v oboru literární kritiky bylo období, v poněkud vzdálené minulosti, kdy se na autoritu a autority kladl poněkud přehnaný důraz. Jeden či dva kritici, ale v poslední době tento omyl oživili a změna, kterou přitom udělali, působí, že je to omyl ještě větší. Tam, kde se staří kritici dovolávali spisovatelů starých a zapomenutých, noví kritici mají zato, že stačí dovolávat se spisovatelů nových a zanedbávaných. Ovšem ke starožitnostem známým jen učencům se nechám odkazovat právě tak rychle jako k novotám známým jen „kultivovaným“. Raději přijmu autoritu Aristotelovu, dokonce iv době, kdy je známo, že neoblíbený mezi zmatkáři, než bych přijímal autoritu pana Nibbského, který by byl stejně nepopulární, jen navíc ještě ani není znám.

Stopu tohoto ducha jsem našel dokonce i u kritika známějšího než pan Nibbsky, a to kritika, které ho je lépe znát. Našel jsem poměrně mírný a nevinný příklad v recenzi pana Jamese Agata na knihu pana Sidney Darka, což jsou oba autoři, kteří mě v různých dobách různými způsoby potěšili. Recenzovaná kniha pojednává o Stevensonovi, který k mému potěšení přispěl ještě víc. Jelikož jsem ale četl jen páně Agateho kritiku a ne knihu pana Darka nebudu se pokoušet je navzájem posuzovat. Jen mi přijde směšné, že kritik s takovou vážností knihu pana Darka o Stevensonovi obecně odsoudí z toho důvodu, že se zbožně a uctivě nezakládá na knize pana Swinnertona o Stevensonovi, Pro našeho kritika je očividně pan Swinnerton jednou jedinou autoritou ohledně Stevensona a jeho svaté jméno musí být vzýváno, jako jméno Múzy či boha inspirace na počátku jakékoliv literárního počínání na toto téma. To už je dle mého mínění výstřední přehánění modloslužebné úcty k autoritě. Pan Swinnerton je vynikající autor a ona knížka byla nepochybně výtečná. Přesto bych velmi pokorně podotkl, že když člověk píše o Stevensonovi, měl by být posuzován podle toho, jak zhodnotí Stevensovna a ne podle toho, jak hodností Swinnertona. Náš kritik ovšem s děsivou vážností promlouvá o „předdswinnertonském období“ stevensonovské kritiky. Což už asi přehání i význam Stevensona, o Swinnertonovi ani nemluvě. Když lidé mluví o tom co bylo před Adamem či dokonce o prerafaelitech, mnůže to vypadat opravdu poněkud mysticky, ale stěží bych si dokázal pomyslet, že by některý z našich sborníčků či příruček mohli rovnat rensesanci, o stvoření nemluvě.

Sepisování knížek o Stevensonovi nebere konce. Už chudák Cranmer si všiml „Tahle se provinila, tahle ruka nehodná.“ Opravdu ovšem pochybuji, že by bylo morální povinností pana Darka, aby je všechny přečetl, než by si troufl napsat svou vlastní. To už bych si mohl myslet, že je od malíře drzost nakreslit borovici, dokud neprozkoumal všechny borovice namalované na všech obrazech na světě. Koneckonců chceme přece přímé a individuální dojmy z primárních předmětů, ať už to jsou básníci nebo borovice, a ne nekonečnou řadu kritiku, kteří se od kritiků učí, jak kritizovat. S některými postřehy pana Agateho, ať už jde o knihu či její téma zcela souhlasím. Nikdy bych si kupříkladu ani nepomyslel na to, že bych svůj skutečný obdiv ke Stevensonovi zakládal na skrovných a po pravdě věru řídkých esejích o vztazích mezi pohlavími nazvaných Virginibus Puerisque. Považuji je za příklady raných cvičení v elegantní próze, s předností stylu nad obsahem, k nimž se Stevenson později s humorem přiznával. Patří k období zvanému období „pilné opice“ a ještě pilnější opice v tisku je o od té doby pilně pořád dokola citovaly. Jenže Stevenson sám nebyl pilnou opicí víc, než by Dickens byl Bozem nebo Byron autorem pozoruhodné básně nazvané „Slza“.

Koneckonců Stevenson zemřel zhruba v té době, kdy Dickens teprve zrovna dopsal Davida Copperfielda a ještě se neodhodlal tak nového počinu jako byly Těžké časy nebo Nadějné vyhlídky a také ve věku, kdy tolik velkých mužů mělo svá největší a nejzralejší díla před sebou. Zemřel, když psal zjevně mnohem plnější a zralejší dílo, v němž se vydával v mnoha ohledech novým směrem. Zlomky Weira Hermistonu se ve srovnání s mnoha slonovinovými soškami, které vyřezal dříve podobají zlomkům kolosálního boha rozptýleným v poušti. Je však omyl spojovat ho a jeho dřívější dílo s věcmi podobnými slonovinovým soškám. Pan Huirs se svou lahvičkou virtiolu v Odlivu by vydal za velmi nevhodnou slonovinovou sošku. Myslím, že již zmíněný kritik upadá do tohoto omylu, když tvrdí, že Stevenson „všechno proměnil v přednost a pohlednost.“ Není to zrovna šťastný citát, prože je vzat ze scény děsivé tragedie, ta slova pronese královna a hlas se jí přitom láme, když se zmatená Ofelie potácí mezi vraždou jejího otce jejím milencem a její vlastní sebevraždou. Mnohé ze Stevensonových maličkostí jsou stejně tragické. Mnohé z jeho pěkných vět podtrhují ošklivé situace. Mnohé z nich nejsou vůbec pěkné. Nedokážu si představit, že by nějaký kritik spěchal k bezútěšným a ušpiněným zbytkům Odlivu s pouhou dětinskou touho podívat se na pěkné obrázky, nebo že by třeba i pan Agate chtěl číst v Weirovi z Hermistonu o idiotovi s krkem obvázaným flanelem, který „obíhal kolem nádvoří s šibenicí a hulákal“ a měl přitom jen pocit batolete, které kopá nožkama a víská „líbí, líbí“. Podle mne je ta pasáž až zarážející tím, jak odhaluje až poněkud brutální rys autorovy povahy, který má myslím hodně společného s kalvinistickým pesimismem jeho původního prostředí.

Na rozdíl od těch kdo se Stevensonem zabývají se Stevenson sám vyznačoval schopnosti jistého ostrého zaměření a soustřední, které si literární kritici a badatelé pletou s finesou a obratností. Nezabýval se jen pěknými obraty a postavičkami, Naopak se často věnoval figurám vysloveně ošklivými, a ty se mu také zjevně nejvíc zamlouvaly. Ale všechny postavy jsou postavami a ne jen jakýmisi přítomnostmi či vlivy. Pan Huis je deformovaný, ale má zcela jasnou podobu. Možná to není umění nejvyšší kvality, ale není to proměňování všeho podle zdání pohlednosti. Je to proměna všeho do podoby krásy, i kdyby to měla být krása hrůzná tvořená harmonií ošklivých věcí. A to dozajista není od prvotního cíle umění.

Esej I. O dítěti

Noviny nedávno referovaly o setkání jistých dam politického a filantropického zaměření, které diskutovaly o velkém moderním problému co dělat s Dítětem. Nemusím vysvětlovat, že o Dítěti vždy diskutují jako by to byl netvor nesmírné velikosti, obrovské složitosti a podivné a překvapivé novosti. Nemusím také čtenáři připomínat, že Dítě není dítě, že se nijak nepodobá žádnému dítěti, které jsme kdy my pohodlní lidé viděli. Dítě není ani Jak, ani Joan nebo Peter, není to dítě sestřenky Ehtel, nejsou to ani děti strýčka Williama. Je to tvor zcela samotářský, jeden sui generis, a žije ve slumech

Padlo tam mnoho řečí, většinou byly upřímné, některé i dávaly smysl a pár jich bylo velice komických. Nejvíc se mi asi líbila pasáž, kde jistá filantropka řekla, že chudé dítě by potěšilo, kdyby vidělo policistu, pokud ovšem bude oblečen jako policista, ale že by jím otřásala šílená hrůza, kdyby byl oblečen jako běžný člověk. Zdálo by se z toho, že nejenže je jsou všichni policisté vždy laskaví k chudým lidem, ale že jsou také jediní, kdo je vůči chudákům laskavý. Sám nejsem Dítě a proto jsem nevyrůstal ve slumech. Přesto vím o slumech o trošku víc. Všechny ostatní řeči ovšem, dle mého soudu klesají na druhé místo, když je porovnáme s jednou prostou poznámkou, která bude většině lidí připadat právě tak nevinná jako je prostá. Přesto však jeden bezelstný postřeh—skoro bych mohl říct jedno nevědomé doznání—obsahuje celý soubor rozporů a lží, které v naší době rozvrátily vztahy společenských tříd a zničily obecně sdílenou morálku našeho společenství. Velmi slavná dáma politička, která je jistě přesvědčena, že to co říká vždy představuje ten nejjasnější idealismus pronesla při této příležitosti následující slova: „O děti druhých lidí musíme mít právě takovou starost jako svoje vlastní“

Když jsem ta slova četl, praštil jsem rukou do stolu jako člověk, který si najednou všiml vosy a rozmáčkl ji. „A je to! Trefila to! Vyslovila naprosto přesnou formulaci pro pro nejhorší a nejjedovatější ze všech politických zel, které zahnívají v útrobách světa. Tohle rozvrátilo demokracii, rozvrátilo rodinný život po celé šiří a hloubce demokracie a pokácelo důstojnost jako jedinou oporu a jediný pilíř demokracie a rodinného života. Tohle sebralo chudákovi pýchu a čest plynoucí z postavení otce a hlavy rodiny a on proto nemůže cítit žádnou pýchu a čest občana a ještě méně pýchu a čest pouhého voliče. Angličanův dům už není jeho hradem, ani už není toho hradu králem, charbonnier(uhlíř pozn. překl.) už dále není maître chez lui (pánem svého domova pozn. překl.), jeho chýše není již jeho chýší, jeho děti už nejsou jeho dětmi, a demokracie je mrtvá. Nemyslela nic špatného, Neví ani co dělá. Dokonce ani nechápe smysl toho, co říká. Z té hrozné věty, kterou pronesla, nerozumí jedinému slovu. Ale ta slova padla.“ A slova, která padla jsou tato: „My bohatí se můžeme postarat o děti chudých, jako by byly naše vlastní. Jelikož jsme zrušili jejich rodiče, jsou všechny sirotky.“

Je to ideál samozřejmě velmi dobře známý na rovně faktů a není na něm nic moc špatného, až na to, že je naprosto a hrubě nemorální. Když člověk říká, že se bude k cizím dětem chovat jako ke svým by právě tak mohl tvrdit, že bude cizí manželky považovat za vlastní. Děti mu mohou poskytnou jisté poetické či sentimentální potěšení, to ovšem mohou ženušky taky. Otázka zní tak, zda zůstávají vůbec nějaká lidská práva druhému muži, který je za své děti a svou ženu právně odpovědný. Pokud s nimi zachází zle, pak je naprosto v pořádku spustit proti němu výjimečnou právní mašinerii připravenou právě pro tyto případy. Není ale správné, a to podle jakéhokoliv sdíleného morálního kodexu, který kdy dosud lidé uznávali, vyjít na samém začátku už z předpokladu, že děti druhého člověka patří vám právě tak jako jemu. Pokud je z něčeho adekvátně obviněn, pak mu to musí být dokázáno, zde ale o nic takového nejde. Zde stojíme před hlubokým plutokratickým přesvědčením, náhodou odhaleným nahodilou větou. Chudé děti se rodí pod moci a ochranou vládnoucí třídy, tak jako se děti ve svěřenecké péči rodí pod mocí a ochranou lorda kancléře. Dětí tak jistý status, který ať už nám naše svědomí velí označit ho za otroctví či bezpečí. Všimněte si , že dáma neřekla—i když by nepochybně mohla—„Když slyším o dětech bitých rozpáleným pohrabáčem, působí obecné pouto lidství, že cítím stejný hněv, jako by to byly moje vlastní děti.“ Nezabývá se složitými případy, nebo i jen jednotlivými případy, začíná zobecňováním. Předpokládá, že bude moci, vlastně předpokládá, že bude smět obstarávat jakékoliv jiné dítě jako své vlastní. V praxi má asi i pravdu a to je nejvyšší a konečný důkaz toho, že teoreticky se naprosto mýlí. Naše společnost nevědomky a bez odporu tutu velkou heresi proti lidskosti připustila. Z myslí většiny realistů našeho reálného světa zcela vymizela myšlenka že by bylo možné hlavu skromné rodiny učinit člověkem skutečně odpovědným a nezávislým, učinit jej občanem. Méně už je s podivem, že na takovou myšlenku nikdy ani nepřipadl idealista.

Problém je v tom, že v naší společnosti jsou ideály horší či pomýlenější než skutečnost. Staří toryové měli ve vyžadovat, aby chudí byli učeni respektu k soukromému vlastnictví, aby se nevzbouřili a boháče neobrali. Ve skutečnosti to byli boháči, kdo se učil o existenci soukromého majetku a zejména soukromého života. Není příliš pravděpodobné, že by otrhaná lůza vzala útokem dětské pokoje v Mayfair, kradla kočárky francouzským pečovatelkám nebo žáky německým guvernantkám procházejícím se v Kensingtonských zahradách. Filantropové ovšem pod různými záminkami skutečně podnikají nájezdy na hřiště, kde si hraje chudina. Považují takový nájezd za reformu a po pravdě řečeno, je to revoluce. Moderní spisovatelé pokrýt velké historické události dalekosáhlým odsouzením zločinů, říkat že Velká válka (první světová pozn. překl.) byla masovým vražděním, nebo že ruská revoluce byla jedna obrovská krádež. Sotva jim dochází do jak velké míry byla vzdělávací a filantropická reforma jedním velkým únosem. Projevovala totiž čím dál větší nedbalost vůči soukromí soukromého občana coby rodiče. Řekl jsem, že to je revoluce, a když to vezmeme do důsledku je to vlastně bolševická revoluce. Co může být čistější vyjádření komunismu , než tvrzení, že cizí děti považujete za svoje vlastí?

Pravda, člověku, který se k cizím psům chová jako by byli jeho vlastní se pořád ještě říká zloděj psů. Člověku, který je přistižen, že se stará o cizí koně, jako by byli jeho vlastní se říká zloděj koní. Ale i to platí jen tehdy, pokud jde o zloděje chudé a natolik nevědomé, že nedokáží použít humanitářských omluv a výmluv. Bohatý komunista, který stejným způsobem zachází s dětmi není označován za únosce. To je ukazuje, že komunismus, rozhodně aspoň náš komunismus, nebude vládnou chudých, dokonce ne ani nepokojem chudých, ale je rozšířením a prodloužením stávající nezvladatelnosti bohatých.

Listy starému garibaldistovi III.

Drahý…

Zprušáčtělý Němec,bez ohledu na to z jaké směsi ras pochází, má jednu vlastnost, která je možná rasově prostá, ale v každém případě je velmi prostá. Německý historik či filosof Chamberlain (nevím, za co označit, ani jak ho nazývat) kdesi poznamenal, že čisté rasy jsou obdařeny věrností, jako příklady uvedl černocha a psa—a předpokládám, Němce. V každém případě je pravda, že jistá skutečná a rozeznatelná věc zvaná věrnost (nebo jednotvárnost) se v Němcích projevuje zhruba tak jako o psů nebo černochů. Severní Teuton má v tomto smyslu opravdu jednoduchost divocha ši nižšího živočicha, totiž, že postrádá reakce. Nesměje se sám sobě. Nemá chuť si nakopat. Na rozdíl od většiny z nás nikdy ničeho nelituje—a to my i někdy litujeme, že jsme litovali. Nečte svoje vlastní díla a neshledává je mnohem lepšími či horšími než předpokládal. Po třeba i božských potěšeních života nemá ani lehce iracionální pocit prostopášnosti. Všímejte so ho v německé restauraci a ujistíte se, že nemá. Zkrátka ani v nejvědečtějším, ani v nejvšednějším slova smyslu netuší, co to je mít povahu. Neohýbá se a nevyletí zpět jako ocel, trčí jak kus dřeva. To ho odlišuje od každého národa, který znám, od mého národa i od vašeho, od Francouzů, Španělů, Skotů, Velšanů a Irů. Smůla ho na rozdíl od nás nepovzbudí a štěstí nevyleká. Lze to vidět v tom, čemu Francouzi říkají šovinismus a my jingoismus. Pro nás to je ohňostroj, pro něj denní světlo. Když přišla zpráva o záchraně Mafekingu téměř všichni lidé v Londýně vyrazili do ulic, mával vlaječkami a slavil sice malé a barvitý úspěch v boji proti Búrům. Skoro všichni v Londýně se za to dnes upřímně stydí. Ovšem Prusy nikdy ani nenapadne, že by se neměli s nejnovější drzostí nadnášet vysoko v sedle kvůli vítězství kdesi daleko u Sedanu, i když právě na ono výročí se hvězda jejich osudu na obloze opovržlivě obrátila a Von Kluck ustupoval od Paříže. A Prus se především, na rozdíl ode mne, necítí otrávený, když cizinci chválí jeho zemi ze všech možných špatných důvodů. Prus vám dovolí, abyste ho velebili z jakéhokoliv důvodu, jakkoliv dlouho, po celou bláhovou věčnost tu bude stát a nechá si pochlebovat. Možná je na to pyšný, možná si myslí, že má dobré zažívání, když mu jed lichotek neublíží. Má za to, že nepřítomnost takových pochyb, povědomí o sobě samém mu dodává na vyrovnanosti, velikosti, kolosálního klidu, nadřazenosti rasy—zkrátka v tom vidí vše, co obsahuje teutonský nárok, že jsou nejvyššími duchovními produkty Přírody a Evoluce. Jak jsem si ale všiml, klidnou jednotu,dokonce ještě úplnější, lze najít nejen u psů a černochů, ale i u slimáků, slepýšů, řepných bulev, mechu, bahna a kousků kamení. Jsem skeptický k tomu, že by zrovna tahle zkouška mohla Boží děti postavit všechny Boží děti do pozoru a velet jim. Nu, tohle všechno vám povídám z velmi praktického důvodu. Prus nikdy neporozumí revoluci—které jsou obyčejně reakcemi. Pohlíží na ně nejen s nelibostí, ale is tajemným druhem lítosti. Jeho popletenými populárními dějepravami se vine podivné tvrzení, že civilní obyvatelstvo doposud selhávalo a selhávalo proto, že pořád bojovalo. Obyvatelstvo Berlína nebojuje, nebo se bít nemůže a proto Berlín uspěje tam, kde selhalo Řecko a kde zklamal Řím. Až dosud bylo jasné, že Berlínu se nepovedlo nic než špatné kopie Řecka a Říma a že by od Prusů bylo moudřejší, kdyby se zabývali podrobnostmi řecké a římské minulosti, kterou můžeme sledovat, než aby se věnovali detaily své budoucnosti o nichž jsme přirozeně informováni méně. Oni totiž každou kopuli, kterou postavili, každý sloup, který vztyčili, každý piedestal s epitafem, či panel s ozdobami, každý druh katolického či protestantského kostela, každý druh malé či velké ulice, to vše okopírovali ze starých pohanských či křesťanských měst, a ona města, když tyto věci vytvářela, vřela revolucemi. Vzpomínám si na německého profesora, který mi řekl: „Vůbec by mě netrápilo, kdybych zničil takové republiky jako je Brasílie, Venezuela, Bolívie, Nikaragua, které pořád kvůli něčemu bouří.“ Odpověděl jsem mu, že by asi nelámal hlavu s vyhlazením Athén, Říma, Florencie a Paříže, protože i tahle města se věčně kvůli něčemu bouří. Jeho odpověď, řekl bych, ukazovala, že o Caesarovi či Rienzim si myslí něco hodně podobného tomu, co si jistý skotský presbyteriánský duchovní pomyslel o Kristu, když mu kdosi připomněl, že ten o šabatu trhal obilí, a on na to odpověděl „Nooo, tim si u mě dvakrát nepolepšil.“ Náš profesor si jinými slovy byl, jako všichni jeho krajani, docela jist, že dokáže nastolit jakýsi Pax Germanica, který dokáže jednou provždy uspokojit všechny potřeby řádu a svobody a vyloučí jakoukoliv potřebu revolucí či reakcí. Osobně jsem jiného názoru. Když jsem býval ještě malý a německý hračkářský průmysl začal zaplavovat tuto zemi, existoval jeden ješitný britský kuplet, pevně vrytý do mysli guvernantek, který zněl:

What the German children delight to make
The English children delight to break.
(Co německé děti rády složí/anglické děti rády boří)

Dokážu si zodpovědět potěšení anglických dětí, je to rozkoš řádná a bohabojná. Potěchou dětí německých, semletých mezi koly pekelných fabrik moderní civilisace si tolik jist nejsem. Chci ale jen říct, že tuto linii historického dělení nepřijímám. Nemyslím, že by dějiny podporovaly názor, že ti, kdo věci rozbíjí, je nemohou také tvořit.

Tohle je nejméně dotěrný způsob, jak se mohou dotknout tématu, které je nutně velmi citlivé a které přesto může být mezi Latiny jako jste vy obtížné. Proti tomuhle namyšlenému pruskému povýšenci musíme nejen chránit naši jednotu, musíme před ním střežit i naše rozmíšky. A nejhlubší z reakcí či vzpour, o nichž jsem mluvil je pře, která (dle mého velmi tragicky) po několik set let rozštěpil křesťana a liberální ideál. Pocházím ze země, kde není ani tak jasných učení, ani tak bojovné demokracie a proto mi nepřísluší, abych předpokládal, že pro kohokoliv z vás bude snadné zhojit tak posvátné rány. Někteří katolíci musí být pořád přesvědčeni, že nikdy nemohou odpustit jakobínovi. Někteří staří republikáni si pořád musí myslet, že by velebníčka nemohli vystát. A přece je tu cosi, co by jim mělo stačit jen zahlédnout, aby okamžitě uzavřeli pevné spojenectví. Stačí, aby jen pohlédli k severu a spatřili třetí věc, která se považuje za nadřazenou oběma: ohromnou tuřínovou tvář, jak říkají Francouzi ce type là (jistého dotyčného pozn. překl.), který si myslí, že je oba může přeměnit tak, aby se mu podobali a přitom jim zůstat nadřazený.

Snažně vás prosím, abyste při velkých světců a velkých rouhačů drželi z dosahu tohohle blázna a hlupáka. Udělá s náboženstvím totéž, co provede s uměním, všechny barvy na vaší paletě smíchá do barvy bláta a pak bude tvrdit, že jen očištěné teutonské oči v tom mohou vidět čistou běl. Slyšel jsem nedávno, že se ředitel berlínských museí se chystal stvořit umění nového druhu, Německé umění. Filosofové a vědci byli současně vybídnuti, aby zasedli ke stolu a založili nové náboženství: Německé náboženství. Jak mohou takové lidé vychutnávat hodnotit umění, jak mohou oceňovat náboženství, ba jak mohou posoudit a zvážit bezbožnost? Jak si člověk vymyslí poselství? Jak stvoří Stvořitele? Neznamená evangelium prostě to, že to dobrá zpráva? A není prostý smysl a význam dobré zprávy v tom, že musí k člověku přijít z vnějšku? Jinak bych se dokázal v okamžiku potěšit tím, že bych si vymyslel obrovské vítězství ve Flandersku. A když tak nad tím přemýšlím, že Němci si je vymýšlí.

Plností své víry, ba i plností své beznaděje jste si vy, kteří pamatujete Řím, vysloužili právo zabránit tomu, aby všechny naše spory byly uhašeny a spláchnuty studenou vodou ze severu. Nebudeme ovšem přehánět, když řekneme, že ani to nejupadlejší náboženství, ani to nejpokleslejší republikánství nikdy neuštědřilo všemu lidstvu takovou urážku jako tato nová a nepokrytě
universální monarchie.

Civilisovaní lidé měli vždy cosi společného, ať už říkali že jsou jen prostí občané nebo jen obyčejní hříšníci. Vždy tu bylo cosi, čemu naši předkové říkali Verecundia, jež je současně pokorou i důstojností. Bez ohledu na všechny možné naše chyby a slabosti nejednáme tak docela stejně jako Prusové. Nehulákáme celé dny a noci, abychom přitáhli pozornost k našemu strohému mlčení. Nechválíme sami sebe jen proto, že nikdo jiný nás nepochválí. Sám za sebe řeknu závěrem těchto dopisů to, co jsem řekl úvodem, totiž že jsem se v těchto mezinárodních otázkách častokrát neshodl se svými krajany a často jsem se nepohodl ani sám se sebou. Nenárokuji si pro sebe úplnost onoho hloupoučkého tvora, jímž se tu zabýváme. Na jeho pohazování rameny a chlubení nebudu reagovat zpupnými řečmi, ale ranami pěstí.

Někdo mi právě vyrazil vstupní dveře do domu a venku nevidím nic než jakéhosi rozesmátého obchodního cestujícího se slámovými vlasy a otevřeným notesem, který říká: „Když dovolíte jsem bezchybná bytost, přesvědčil jsem Polsko, mohu se spolehnout na své vážené spojence v Alsasku. V Lotrinsku mě prostě milují. Quae reggio in terris…Je snad na zemi místo, kde jméno Pruska není výzvou k modlitbám plným naděje a tancům plným radosti? Jsem ten Němec, který civilisoval Belgii a přepečlivě přistřihl hranice Dánska. A s naprostou jistotou vám mohu říct, že jsem nikdy v ničem nezklamal a nikdy v ničem neselžu. Dovolte tedy, abych požehnal vašemu domu přejitím mých překrásných bot, abych mohl vniknout do dalšího domu. “

A tehdy se ve mně zdvihne cosi evropského, cosi hrdějšího než pýcha, a já odpovím—

„Jsem Angličan, který zmučil Irsko, ztýral jižní Afriku, zná všechny své omyly, je obtížený všemi svými hříchy. A tento Angličan vám říká, Bezchybná bytosti, pravdu hlubokou jako jeho vina a nesmrtelnou jako jeho vlastní paměť, že tudy neprojdete.“

Listy starému garibaldistovi II.

Drahý….

Fakta postavená před všechny dnešní Evropany jsou natolik zásadní, že je pro mě pořád ještě jednoduší mluvit o nich s vámi jako se starým přítelem, než je předložit v podobě pamfletu. V předchozím dopise jsem poukázal na dva fakty, o které se celá věc opírá. První je, že pro skutečně kulturního člověka je Prusko podřadné. A druhá je, že pro téměř každého Prusa je Prusko opravdu prvořadé a prvotřídní a připravené, věru doslova, být světovým policajtem.

Pokud jde o první záležitost, o poměrné podřadnosti německé kultury nemohou lidé jako vy zapochybovat. Jedny německé noviny napsaly, že i když bylo zvalchování u Mechelenu a Remečše bylo velice smutné, přece jen může utěšit pomyšlení na ještě ušlechtilejší umělecká díla, která se objeví všude tam, kde triumfálně projde německá kultura. Z hlediska humoru je věru poněkud smutné, že se nikdy neobjeví. Představa německého císaře o gotické katedrále podněcuje fantasii asi tak, jako ponětí paní Todgers o dřevěné noze. Přesto považuji za naprosto pravděpodobné, že skutečně chtěli postavit tak krásné budovy jak jen mohli. Když už byli dost rouhaví, aby něco takového zničili, mohli by být dost rouhaví na to, aby je nahradili. I kdyby se pruský pokus zmocnit se Paříže nezhroutil tak dokonale, jak se to nakonec stalo, pochybuji, že by Prusové zničili vše. Dokonce pochybuju, že by zničili Venuši Milétskou. Nejspíš by jí přidělali pár rukou, vytvořený nějakým nadějným německým umělcem—císařem, či někým takovým. A onen přidaný pár rukou bude okamžitě připomínat ženu u necek. Zhoubci remešských věží jsou zcela schopni zničit i Giottovu zvonici ve Florencii. Právě tak jsou ale schopni ještě většího zločinu a tu věž dostavět. A kdyby na ni postavili špičatou střechu, jak ta by čněla! Jaké by to bylo zhášedlo pro tak jasnou a téměř průhlednou křesťanskou svíci. Četl jste nějaké německé výklady Hamleta? Vykládal jsem vám o tom, že vlasy Leonarda da Vinciho musely německé, protože tolik jeho současníků se zmiňovalo, že byly krásné? To je to, co mám na mysli, když mluvím o podřadnosti. Veškeré německé rozrušení nad anglickými koloniemi spočívá jen v polovičním pochopení toho, co kdysi bývalo heroické a dnes je to ponejvíce jen hulvátské. Námořní vize německého císaře je špatnou kopiií Nelsona, zrovna tak, jako Fridrichovy verše byly špatnou kopií Voltaira.

Druhý bod byl o všem ještě důležitější, že totiž i když jde o věc mentálně chabou, materiálně je silná a pokud jí to dovolíme, svou materiální silou se prosadí. Prusům se nepovedlo vůbec nic jiného a selhali ve všem ostatním kromě toho, že se postarali o to, aby tisíce jim poddaných lidí dělali, co se jim řekne. Nemohou postavit černobílé věže ve Florencii, ale opravdu mohou postavit černobíle sloupy v Alsasku. Selhali diplomaticky. Myslím, že můžeme označit za selhání diplomacie, když se pustili do boje, když jimi jeden spojenec jim chyběl a dva nepřátelé přebývali. Kdyby Němci místo toho, aby posílali špehy zkoumat belgickou půdu vyslali zvědy k posouzení belgické duše, ušetřili by si tím týden či dva těžké práce. Neuspěli v polemice. Myslím, že je možné označit za neúspěch v polemice tvrzení, že Anglie drží své slovo z jakých nečestných pohnutek, zatímco Německo své slovo porušuje z jakýchsi pohnutek ušlechtilých. A to je prakticky všechno, co se podařilo Německu říct. Tvrdí, že jsme nenasytná, bezohledná, pirátská mocnost a že tenhle divošský duch s námi smýkal tak dlouho, až nás přivedl k šílenému postupu spočívajícím v dodržení smlouvy, kterou jsme podepsali. Nemohou v nás najít jiné zrady než té, že uznáváme své smlouvy a dodržujeme je: neuspět v tomto označuji já za neúspěch v polemice. Nedokázali přesvědčit veřejnost. Měli k tomu velmi dobrou příležitost. V britském impériu je mnoho národů, které se různými způsoby dočkaly špatného zacházení: Irové Búrové, ba co víc, samotná národní existence Američanů začala špatným zacházením. S nimi si Němci věděli velmi málo a s Evropamy vašeho druhu vůbec ne. Nikdy neměli pochopení pro city, které chová Švýcar ke Švýcarsku, Nor k Norsku, Toskánec k Toskánsku. Dokonce i u neutrálních národů Prusko sotva může vystát jejich patriotismus. Dokonce i tehdy, když se všem ostatním dvoří a snaží se získat si je, dokáží chválit jen sami sebe. Neumí diplomacii, prohrávají v diskusi, dokonce ani demagogii neovládají. Kují hloupé intriky, hloupě je vysvětlují a dokonce se i hloupě omlouvají. Je tu ovšem jedna věc, v které neselžou. Vždy dokážou najít lidi dost hloupé na to, aby tohle všechno prováděli.

Nu a zde je otázka, kterou vám chci předložit k uvážení: vám jako dobrému středovému příkladu latinského člověka – sice liberálovi, ale katolíkovi, sice umělci, leč vojákovi. Nebezpečí pro celou civilisaci, jíž byl Řím zřídlem spočívá v tom, že čím víc se onomu podivnému pruskému národu nedaří v čemkoliv ostatním, tím víc se budou spoléhat a opírat o tento prostý fakt hrubé poslušnosti. Budou dávat rozkazy, protože nemají, co by jiného dali. Říkám, že je to otázka pro vás, netvrdím, a ni ve snu bych si nedovolil tvrdit, že odpověď je pro mne. Je vás uvážit nakolik hrozí, že jejich už jen samotné neúspěchy v uměních mírových je doženou zpět k uměním válečným. V diplomacii váš národ nepřechytračí, ani přechytračit nemohou. Udělali tu nejnediplomatičtější představitelnou věc: skrývali porušení partnerství, aniž by se i jen pokoušeli zastírání zastírat. Pletichy v Rakousku podněcovalo Prusko takovým způsobem, že si Itálie mohla nárokovat jak veškerou svobodu dřívější nevědomosti, tak veškerou desilusi z nynějšího poznání. Trojspolek vedli tak, že museli uznat vaše stížnosti právě ve chvíli, kdy si nárokovali vaši pomoc. Angličané jsou hloupější a méně citliví než vy, ale dokonce i pro Angličany byla diplomacie německého kancléře nejen plná narážek, ale přímo urážkou. Přísahám, že to bych už lepším diplomatem dokázal být já sám. Právě tak nehrozí, že by národ jako je váš bylo možné zkazit polemikou. Není důvod obávat se, že by profesoři rašící jak tráva po širé baltské rovině mohli překonat Latiny v logice. Někteří dokonce tvrdí, že jsou nad logikou a tvrdí, že jsou příliš velcí na dedukce a úsudky, obyčejně proto, aby zjistili, že i jeden logický úsudek či dedukce jsou na ně moc velké. Pokud si budou stěžovat, že opouštíte jejich věc, nebo lnete k jakékoliv jiné, máte odpověď, na kterou nelze nic namítnout. Řeknete, jak už jste řekli, že neporušíte Trojspolek a to ani v zájmu míru. Byli to oni kdo jej rozbili, kvůli válce. Zjevně jste měli právě tak právo být konsultováni ohledně Srbska jako Rakousko a pokud jde jen o šachovnici sporu, je to mat jedním tahem. Prusové také nemají ani v nejmenším nárok dovolávat se pochopení a sympatie lidu vaší země. Troufám si říct,že Angličané, a Francouzi, o vás napovídali ohromující množství hloupostí, ale rozumí vám trochu lépe. Nepíší zrovna takové věci, jako tohle, co pochází od nejveřejnějšího a nejuznávanějšího pruského politického života (Chamberlain): „Kdo by dnes mohl žít v Itálii a setkávat s jejími přátelskými a velmi talentovanými obyvateli, aniž by cítil bolest z toho, jak je tu velký národ ztracený, nenapravitelně ztracený, protože mu chybí ona vnitřní hybná síla,“ etc., která Von Klucka provedla tak triumfálně Paříží. Dokonce i polovzdělaný Angličan, který neslyšel o jiném italském básníkovi než o Dantovi, ví že ten byl něco víc, než přívětivý. Dokonce i naprosto negramotný Francouz, který neslyšel o jiném italském válečníkovi než Napoleonovi, ví že to nebyla „vnitřní hnací síla“, co by zmíněnému dělostřelci chybělo. „Kdo by mohl žít v dnešní Itálii?“ Dokonce ani pruský filosof ne. Jeho dojmy pochází z italské opery, ne z italské ulice, a už rozhodně ne z italských polí. Pravda je taková, že obrazy vryté do vzpomínek těch nejpřístupnějších Seveřanů, kteří tam byli, jsou zcela odlišného druhu. Alespoň já bych řekl spíš: „Kdo dnes může žít v Itálii, aniž by měl pocit, že pohled na žen kojící dítě, nebo muže štípajícího dříví mu takřka dovoluje bázlivě se dotknout plnosti jejich lidství, až skoro cítí krev tak, jak člověk cítí spáleninu?“ Italové často vypadají líně, tedy vypadají, jako by se nechtěli hýbat, ale ne jako by se nemohli hnout, jak to vypadá s mnoha Němci. A i když tento popis Italům odpovídá, jen stěží vypadá, jako by byl připraven proto, aby je potěšil. Prusům tedy můžeme k jejich neschopnosti a nezpůsobilosti diplomatické a filosofické, můžeme také připsat neschopnost oslovit a zaujmou cizí národy. Pruský autor se vás dál může pokoušet uklidnit a okouzlit tím, že vám bude vykládat jak nenávratně jste ztraceni a že všichni velcí Italové vlastně museli být něco jiného než Italové. Vypadá to ovšem, že je to metoda pro populární propagandu nevhodná a já mohu říct jen tolik, že v tomto třetím bodu schopnosti zaujmout, získat a přesvědčit není německý pokus nijak oslnivý.

Nu a tohle všechno je důležité z jednoho důvodu. Když to vše pečlivě uvážíte, pochopíte, proč musí Evropa za každou cenu Německo porazit v boji a skoncovat s její vojenskou a materiální schopností dělat věci. I kdybychom kvůli tomu museli do boje všichni, i kdybychom měli všichni kvůli tomu padnout, musíme to udělat. I kdybychom měli hledat spojence mezi trpaslíky v Grónsku či obry v Patagonii, musíme to udělat. A důvod je ten, že pokud to doslova a vlastníma rukama neuděláme, pak budou doslova a jistýma rukama spáchány věci, nad nimiž se v hrůze ustrnou nebesa. Budou to pitomosti, budou to věci zpozdilé a omezené a směšné, ale bude to odvedená práce. Nemůže být nic směšnějšího, kdyby mělo jít jen o to, než pruské morální postavení v Polsku, kde se výtečná důstojník mocně se ohánějící „rozhodnutím“ pokouší podvodem vyhnat chudé rolníky z jejich polí (a je přitom sám podveden a přechytračen) a pak hledá útočiště v tom, že mlátí malé kluky za to, že se modlí ve své rodném jazyce. Každý, kdo si pamatuje cosi o důstojnosti a ironii, zkrátka o Římu a rozumu pochopí, proč důstojník nemusí, nemá raději by neměl, a zpravidla ani nebije mladé kluky. Jenže důstojník může malé kluky zbít a pruský důstojník to bude dělat, dokud mu neseberete klacek. Nic nemůže být komičtější než postavení Pruska v Alsasku: o které prohlašují, že je čistě německé a připouští, že je zuřivě francouzské tak, že je musí teroristovat tím, že vytáhnou šavli na kohokoliv, včetně mrzáků. Opět, kdokoliv z nás ví, proč důstojník nemusí, nemá raději by neměl, a zpravidla ani nebere na mrzáka šavli. Jenže důstojník může šavli na mrzáka vzít a pruský důstojník to bude dělat, dokud mu ji neseberete. Právě tento šílený a strnulý realismus působí, že jde o jedinečný případ: je to stejné jako když Číňan něco napodobuje nebo když přitroublý sluha přebírá vzkaz. Pro většinu z nás bylo naprosto nepravděpodobného, že bychom i jen udělali něco takového jako je postavit kolem Vergilova hrobu černobíle sloupy nebo exhumovat Danteho a podívat se jestli měl žluté vlasy, pro ně, kdyby to mohli udělat, by bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by to neudělali. Smích věků oni neslyší. Kdyby bylo v jejich silách zacházet s anglickými nebo italským premiérem opravdu doslova jako se zrádcem, postavit ho ke zdi a zastřelit, byli byli docela schopni proměnit tak hysterickou rétoriku ve skutečnost a vystřelit nepříteli mozek z hlavy dřív, než by svůj vlastní rozum vzali do hrsti. Nevnímají atmosféry. Všichni jsou trochu nahluchlí a malinko krátkozrací. Jsou otrávení, když je jejich nepřátelé, po zkušenostech jako byla ta belgická, viní, že nedrží sliby. A v jednom smyslu jsou v právu, existují totiž sliby, které by asi dodrželi. Pokud dali slib, že budou respektovat svobodnou zemi, starého přítele, dodržovat přísahou stvrzené partnerství, nebo ušetřit neškodné obyvatelstvo, pak budou taková omezení považovat za hrozná a protivná. Zeptají se nějakého profesora, na základě jakého principu na ně mohou nedbat. Pokud ale dají slib, že z vrcholu kostelní věže sestřelí kříž, vylijí někomu do piva kalamář, přinesou své rodině pro radost v kapse čísi uši, pak myslím, že v takových případech pocítí jakýsi stín toho, co civilisovaní lidé cítí, když dodrží slib, nakolik jde o jiný pocit, než když slib dávají. A když vezmu v potaz takové případy nemohu plně souhlasit s těmi přísnými kritiky, kteří tvrdí, že Prus nikdy žádný slib nedodrží.

Bohužel právě tahle skutečnost a naplnění působí, že je naléhavě nutné, aby Evropa vynaložila veškerou energii a strhla k zemi tyhle starodávné posedlé šílence, idioty silné jako čert. Oni budou dělat věci, právě tak jako umanutí blázni, dokud je nebudou moci dělat. Já měl dojem, že některé věci se nedělají a neříkají. Myslel jsem, že by se člověk musel stydět, kdyby se pokoušel uplatit nového nepřítele jako Anglii, aby zradil starého nepřítele jako Francii. Myslel jsem, že by se člověk musel stydět, kdyby měl trestat čirou sebeobranu tak nevinného a neškodného národa jako jsou Belgičané. Těchto naději se příteli musíme vzdát. Je jen jediná věc, za kterou by se Prus styděl, a tu—přísahali jsme při samém Bohu—pocítí , než nastane konec.