Esej XXXIII.: O panu Geoffreyi Chaucerovi

Chaucer provokuje tím, že je to pro většinu moderních lidí náš jediný středověký básník, který ovšem naprosto protiřečí všemu, co považují a chápou jako středověké. Staří a nevraživí historici jim tvrdí, že středověk byl jen špína, temno, sebtrýznění a mučení druhých. Dokonce i estéti se zálibou ve středověku jim o něm poví, že jej tvořilo především tajemství, slavnostní vážnost a starost o nadpřirozené na úkor přirozeného. Nu je zřejmé, že tomuhle se Chaucer podobá méně,než básnící, kteří přišli po renesanci a reformaci. Je zřetelně rozumnější než Shaspere, liberálnější než Milton, tolerantnější než Pope, humornější než Wordsworth, společenštější a příjemnější v kontaktu s lidmi než Byron nebo dokonce Shelley. Ba co víc, někteří pochybovali, zda není ještě zábavnější než nejnovější humanisté, zda jeho veselí nepřekonává růžový optimismus Aldouxe Huxleye nebo dokonce vždy kypící nadšení T. S. Elliota.
Chaucer byl především umělcem a patřil k té docela velké a velmi šťastné skupině umělců, které netrápí umělecká povaha. Možná nebylo básníka méně typického, pokud máme na mysli básníka v byronovské tradici temných vášní a rozevlátých hávů. Ovšem ona byronovská generalisace byla vskutku založena na Byronovi či na omylu ohledně Byrona. Bylo by mnohem pravdivější říct, že každý typ lidské bytosti byl též básníkem a že Byron byl hejsek z doby regentství s poesií navrch. Podobně Goethe byl německý profesor s poesií navrch, Browning byl poněkud podnikatelsky vyhlížející buržoa s k tomu básník, Henie byl cynický Žid a k tomu básník, Scott byl poněkud shánčlivý statkář gentleman a básník k tomu, Villon byl kapesní zloděj a básník k tomu, Wordsworth byl ťulpas a básník k tomu a Whitmann americký povaleč a básník k tomu, když totiž přišlo na umění lenošení, Utrápený Willie nemohl nikdy soutěžit s Neúnavným Waltem. Ještě jsem zatím neslyšel o žádném americkém dentistovi nebo vedoucím díly u velkého čalouníka, který byl také básníkem a nemám pochyb, že i tyto nedostatky budou brzy napraveny, V každém případě ale platí obecné pravidlo, že člověk téměř každé profese či druhu může být umělcem—ba, i estétem.
Jednou či dvakrát se však v dějinách objevuje umělec, který je extrémní antithesí estéta. Je to umělec toho druhu, jakým byl Geoffrey Chaucer. Byl to člověk, který se vždy postaral, aby byl užitečný a ne jen na ozdobu. Lidé mu důvěřovali nejen v morálním, ale i čistě praktickém smyslu. Nebyl to ten typ člověka, který zapomene poslat dopis, nebo pošle bez známky ódu na kukačku, kdy v jeho době poštovní známky existovaly. Bylo mu svěřeno nejen mnoho odpovědných pověření, ale také zodpovědná pověření mnoha druhů. Jednou byl vyslán dojednat velmi citlivé finanční záležitosti kolem výkupného a míru s velkým knížetem. Jindy ho poslali dohlížet na stavitele a dělníky při stavbě velké veřejné budovy. Dovozovalo se, že měl nějaké technologické znalosti o architektuře a myslím, že jeho popisy různých pohanských chrámů a královských paláců v jeho básních tento dohad potvrzují. Je zřejmé, že věděl docela dost o oficiální hierarchii a etiketě kancléřského úřadu, při jednom důležitém procesu byl svědkem v záležitosti heraldiky. Třebaže jeho vztahy ke dvoru během debaklu Richarda II. a po něm zůstávají poněkud zastřené , je jisté přinejmenším to, že po větší část svého života, vykonával jednu práci za druhou, a to práce těch nejpodivněji odlišných druhů, k rostoucí spokojenosti svých zaměstnavatelů. Zcela jednoznačně to byl, jak praví lidové rčení, muž světaznalý.
Při všech těchto úlohách z něj ale prýštil docela přirozeně lyrický element, zrovna tak, jako když si člověk píská nebo zpívá zatímco zalévá keř nebo sčítá sloupec čísel. Zdálo se, že nikdy necítil nějaký zvláštní nesoulad mezi světem, kde byl mužem světaznalým a tím druhým světem, kde byl jedním z nesmrtelných. Měl takovou povahu, kde není protikladu mezi rozumem a citem. Podle všeho se ani v tom rozhádaném přechodovém období s mnoha lidmi nepřel a vypadá to, že neměl spory ani sám ze sebou. Protože byl křesťan, byl připraven obvinit sám sebe, když se něčím vážně zabýval, ale to je něco docela odlišného do trvalého podvědomého napětí mezi různými částmi mysli, které kazilo štěstí a spokojenost tolika umělcům a básníkům.
Nemám na mysli jen to, že Chaucerova poesie, podobně jako Dantova, byla ve vyšším slova smyslu harmonií. Chci tím říci, že byla v běžném lidském slova smyslu melodií. Zůstávala nejen nepokažená, ale i nesmíšená, nekomplikovaná složitostmi živých, bez ohledu na to, zda skutečně existují nebo ne. Je smůla, že slovo „nálada“ se vždy používá pro nálady tajnůstkářské či velmi vážné, a že když o někom řekneme, že měl svou náladu, nesdělujeme tím zrovna, že by byl veselý. Existovalo totiž cosi opravdu zvláštního, co bychom mohli označit za chaucerovskou náladu, a ta byla ze své podstaty veselá. V jeho básních je mnoho patetických pasáží, a jedna či dvě tragické, ale nikdy nás nevedou k dojmu, že by se nálada opravdu změnila a vypadá to, jako by se ten, kdo je vypráví pořád usmíval. Jinak řečeno svrchovaně chaucerovská je především jeho atmosféra, která prostupuje všechny konkrétní osoby a problémy, jakési rozptýlené světlo, které spočívá na všem bez ohledu na to, jestli je to tragické nebo komické a brání tomu, aby tragedie byla beznadějná nebo komedie krutá. Atmosféru nikdy žádný kritik umění popsat nedokázal, bez ohledu na to, jak umělecký byl. Přiblížit se jí lze jen srovnáním s nějakou jinou atmosférou. A tahle chaucerovská atmosféra se velmi podobá té, v níž (než ji zvulgarizovaly obyčejné fráze a komercializace) někteří z největších anglických moderních spisovatelů oslavovali Vánoce.
Chaucer byl dost široký na to, aby si mohl dovolit být úzký, tedy mohl si dovolit použít širokou životní zkušenost k tomu, aby měl potěšení z lokálních, ba nahodilých věcí. Nu a hlavní vadou dnešní literatury je, že o lokálních věcech vždy mluví tak, jako by mohly jen omezovat, neřkuli škrtit a že cokoliv se přihodí nahodila mohlo být jen zaskřípění. Vánoční večeře, popsaná moderním méně významným básníkem, by téměř jistě byla studií úporné bolesti s nesnesitelně nudným strýčkem Georgem a kakofonickým hlasem tetičky Adelaide. Ale Chaucer, který sedl ke stolu s mlynářem a odpustkářem, by dokázal sedět u stolu s nejtěžkopádnějším strýcem a nejkřiklavější tetou. Možná by se jimi bavil, ale nikdy by ho nerozčílili a jistě by je nikdy neurazil malými ublíženými básničkami. Důvod byl zčásti duchovní, zčásti praktický. Duchovní proto, že bez ohledu své chyby měl správně uspořádané schéma mravních hodnot a věděl, že Vánoce jsou důležitější než anekdoty strýčka George a praktický proto, že viděl velký svět lidských bytostí a vědě, že ať už člověka mezi lidmi zavedou cesty kamkoliv, od Flander, přes Francii do Itálie, zjístí, že svět pozůstává především ze strýčků Georgů. Tato imaginativní trpělivost je to, co moderní lidé od Vánoc nejvíce chtějí a očekávají a pokud se tomu chtějí naučit, doporučuji jim číst Chaucera.

Reklamy

Esej XXXII.: O romantismu a mládeži

Romantismus je obyčejně kritisován jako by to bylo cosi starodávného, zatímco ve skutečnosti je to cosi velmi nového a především velmi revolučního. Byla to ta nejnovější vzpoura mládí, která předcházela vzpouře mládí, která na ni útočí nyní. Je samozřejmě rozdíl mezi romantismem a romancí. Romance ve svém nejzdravějším smyslu je stará jako svět sám a dokonce i ve svém specifičtějším smyslu je inspirována onou zvláštní intensitou barev a zahrocené energie, která náleží středověkým štítům, oknům a praporcům. Středověká romance, která byla jakousi předlohou pro romanci vzešla z živosti visionářské či duchovní zkušenosti, která zanechává jakýsi lesk či záři kolem veškeré zkušenosti. Své barevné světlo ovšem vrhala především na zkušenost lásky a v jistém smyslu romanci vytvarovala podle náboženství, jako když Chaucer označil legendární milence za světce Kupidovy. V tomhle smyslu můžeme tvrdit, že romance náležela středověku a v hlubším smyslu, že náležela jakémukoliv věku.
V tom, co se dnes označuje za „stavění ženy na piedestal“ se romantismus podobal feminismu. Podobal se též ideální demokracii, kterou lze označit za „stavění Člověka na piedestal“. Mezi oběma ideami je vskutku prazvláštní a ilustrativní historická paralela, která se v devatenáctém století zdála jak nová, tak pravdivá. Ani zdaleka netvrdím, že nejsou pravdivé jen proto, že už nejsou nové. Pro obě mám velké pochopení. Jen poznamenávám historický fakt, že pokud nebyly nové, pak byly velmi nedávno za nové považovány. Republikán s rudou čapkou na hlavě mluvil když ne jako by nikdy žádní republikáni neexistovali, tak přinejmenším jako kdyby v budoucnosti neměl být nikdo jiný než republikáni. Romantik, oblečený do rudého kabátu, mluvil jako by starý svět byl uvězněn v klasicismu a tvrdil, že romantismus nový svět otevře dokořán. Každý byl přesvědčen, že je extremistou, oba však ve skutečnosti byli umírnění, jen došli do středu své cesty a neměli ani jeden žádnou opravdovou představu, do které krajnosti je povede Každý z nich byl mostem rozklenutým mezi věky. Každý s sebou nesl ze starého světa cosi živého, co mohlo v novém světě jen zahynout.
O Lásce a Svobodě, bozích romantiků a republikánů, totiž platila jedna velmi prostá věc. Byly to prostě jen zlomky křesťanské mystiky, ba dokonce křesťanské theologie, vyrvané ze svého náležitého místa, volně poházené kolem a nakonec vržené vpřed do věku tvrdého materialismu, který je obě ihned zničil. Nebyly to skutečně racionální, natožpak racionalistické ideje. Přinejmenším to nebyly nikdy racionální ideje od té doby, co přestaly být ideami náboženskými. Jedna z nich bylo mlhavé lidské přehánění svátostné ideje manželství. Další bylo mlhavým lidským přeháněním ideje bratrství lidí v Bohu. Když romantik položil ruku na svůj červený kabát a přísahal George Sand nebo nějaké jiné dámě, že jejich duše byly blíženci zasnoubenými ještě před stvořením světa čerpal z křesťanského kapitálu starých idejí nesmrtelnosti a svatosti. Když své milence ve svém půdním bytě vznešenost a důstojnost toho, když jí i sobě podřízne krk a označoval to za „svět zcela ztracený pro lásku“ dovolával se ve skutečnosti staré tradice mučedníka a askety, kteří ztratili svět, aby zachránili duši. Ve velmi přesném slova smyslu neříkal vůbec nic rozumného. Neříkal nic zcela racionálního, rozhodně nic, co by za racionální označila naše racionalističtější generace. Často, když se zrovna obzvláště zavdal šampaňského a staré brandy se podřekl dosti zle, když blanchisseuse nebo umělcovu modelku označil za „svou nevěstu v Božích očích“.
Zbožštělé víry či démonické žárlivosti, které tvoří mocnou a energickou část milostné poesie éry Victora Huga a Alfreda e Musset se takhle nemohl dovolávat, aniž by tím nepřipisoval vášni nesmrtelný význam, který moderní realisté odmítají vidět v pouhé chuti. Lásku by nemohl vychválit tak vysoko, aniž by současně nechválil loyalitu. Nemusel připouštět, že mezi Guineverou a Artušem bylo posvátné pouto, ale nemohl byt ani jen začít psát, kdyby nepřipouštěl, že existovalo posvátné pouto mezi Guineverou a Lancelotem. Pozdější sexuální spisovatelé budou odmítat připustit, že by existovalo jakékoliv posvátné pouto mezi jakýmikoliv dvěma lidmi. Pravda je taková, že s tímto mystickým pocitem ohledně lásky muže a ženy se zacházelo tak neohrabaně, že zůstal ležet na zemi mezi dvěma židlemi, na nichž jak známo se sedět nedá. Když byl skutečně středověký, bylo možné tento cit věčně uchovat v příběhu jako byl ten o Dantovi a Beatricii. Když byl opravdu moderní, prostě se rozpadl na kusy, na malé zkáze podléhající zlomky docela podobné kroutícím se červům, v podobě stovek malých lásek a chtíčů moderního sexuálního románu. Romantik devatenáctého století jej ovšem stavěl na na jakési neurčité první místo v jisté závratné a kymácející se modloslužbě, kdy se jej snažili současně učinit tak posvátným, jak jim přišlo dobré a tak volným, jak jim přišlo pohodlné. Svůj svatební dort si chtěli ponechat i sníst současně. Svůj nespoutaný sňatek chtěli posvětit, aniž by jej zajistili a zabezpečili. Postavili ženu na podstavec, ale nepodívali se jestli je pevný a jak moc.
Nu a se svobodou to kupodivu bylo stejné jako s láskou. S demokratickým ideálem politické svobody pro všechny to bylo úplně stejné. A demokracie je právě nyní kritisována z týchž důvodů, proč je teď kritisována romance. Jde o to, že veškerý smysl, který každá z nich kdy měla spočíval na náboženské ideji. Devatenácté století náboženskou ideu odstranilo a ponechala smysl, který se rychle proměnil v nesmysl. Všichni lidé jsou si rovni, protože je Bůh všechny stejně miluje a s takovou rovností se nic nemůže rovnat. Jenže v jak jinak jsou lidé rovni? Neurčití demokraté devatenáctého století sebralo demokracii božský základ na kterém stála a nechali ji, aby stála sama. Jinými slovy ji nechali, aby se sama zhroutila. Jefferson řekl, že Stvořitel dal všem lidem rovná práva. Ingersoll řekl, že je žádný stvořitel nestvořil, ale že rovná práva přijali odnikud. Dokonce i v demokratické atmosféře Ameriky začalo velmi mnoha lidem docházet, že je těžké dokázat, že lidé vůbec nějaká práva obdrželi. Republikánská theorie se zkrátka promění v jinou formu romance a pokud se jí nepodaří se znovu spojit s positivní přesvědčeními, odkud byla původně zapůjčena skončí hned vedle iluse příliš idealistického milence. Pokud se z rudé čapky nepodaří udělat něco víc než módu nebo ji namočit do oné trvanlivé barvy, která obarvila rudé růže sv. Doroty a rudý kříž sv. Jiří, bude následovat červený kabát do obchodu s obnošenými šaty.
Pan Phillip Carr nedávno vydal barvitou a zajímavou črtu o francouzských romanticích velkého období romantismu. Vyšla v příhodné době—zhruba tehdy, kdy jsme o umělecké Paříži v tomto smyslu férově říct, že zrovna přestávala být námětem klepů a stávala se historií. Obdivuhodný „Beachcomber“ si v Daily Expressu často dělal legraci z přeplácaných a popletených „reminiscencí“ lidí, kteří tvrdili, že ve francouzském hlavním městě žili bohémským životem a užívali si orgií anachronismu a anarchie, popisovali jak popíjeli absint se Zolou a Chateaubriandem nebo sdíleli půdní byt s Gauguinem a Montalembertem. Ovšem čas dává meze dokonce i anachronismu. I ten nejctihodnější žurnalista píšící „Osmadevadesát let na Fleet Stret“ by sotva mohl tvrdit, že se setkal jak s Miltonem, tak s Keatsem a dokonce ani pan Frank Harris netvrdí, že by byl důvěrným přítelem jak Swifta, tak Carlyla. Od francouzských romantiků devatenáctého století jsme dost daleko na to, abychom je posuzovali podobně jako posuzujeme Pléiade z šestnáctého století. Velmi mnoho lidí v Anglii je samozřejmě v obou případech hodnotilo velmi nespravedlivě a absurdně je podceňovalo, v mnoha případě kvůli naprosté nevědomosti o Francouzích, což je záležitost plynoucí z kultury, vzdělání či prostě získaná. V mnoha dalších případech to působil hluboký, primitivní a přirozený dar, totiž naprostá neznalost poesie. Vymýšlet anglické vtipy o francouzských romanticích by bylo velmi snadné, tedy vtipy toho druhu, které by si z nich dělali v Punchi. Pro povrchního čtenáře uvyklého takové povrchní satiře existují dokonce jisté omluvy, pokud nabude takového obecného dojmu. Myslím tím, že dojem, že pro velké génie Paříže devatenáctého století byly příznačné tři věci: že všichni chodili pořád ve velkých houfech, které se často velmi bouřily, že si každý z nich ve verších stěžoval, že přebývá v pustině nesnesitelného osamění, a že každý z nich byl (nebo to tvrdil) po i jen krátkou dobu zamilovaný do George Sand. Slabost vší téhle viktoriánské nadřazené shovívavosti je v tom , že romantici často žili život, který byl ve svých zkouškách, risicích a dokonce strádáních reálnější, pokud ne realističtější, než život shovívavě přihlížejícího viktoriána. Viktoriánskému humoristovi by se nelíbilo, kdyby měl kvůli tomu, že je republikán nebo royalista v půdním bytě umírat hlady, nelíbilo by se mu ani, kdyby měl čelit davu pařížské lůzy, jíž se zrovna chtělo zabíjet kvůli sporům o detaily v literární kritice, určitě by se mu nelíbilo, kdyby ho všichni ti zasnění neefektivní pařížští estéti vyzývali na souboje a dokonce i milostný románek s George Sand, i když byl pro některé asi tak přitažlivý jako důvěrný rozhovor s nosorožci v ZOO, byl zhruba stejně nebezpečný. Romantiky byli ve skutečnosti oni veselí a zábavní viktoriáni typu Thackeraye nebo Trollope. Takový romantik žil ve svém vlastním světě, ve šťastné zemi, jež byla spokojenou krajinou snů, v oné úspěšné a pokojné Anglii , jež byla snem, který snili s otevřenými očima lidé jeho doby. Francouzští romantici ze sebe dělali hlupáky všemožnými způsoby, jak už to velmi chytří lidé vždycky dělají. Měli ovšem mnohem blíž k tomu, aby okusili mnohem hroznější věci: smrt a zoufalou víru a hněv chudých a abstraktní jistoty a dokonce zoufalství. Jejich gesta byla dramatická, dokonce melodramatická, ale koneckonců, nestáli na jevišti. Prožívali a přežívali skutečné revoluce a ne neskutečné reformy, žili na dostřel duelantovy pistole a v dosahu vzbouřencova kopí. Následovali ideje a ženy pro které možná nestálo za to umírat, ale někteří z nich mohli skutečně umřít. Jelikož jejich výkřiky byly někdy dětinské, lidé zapomínali, že dítě, které se spálí, se bojí ohně, jen pokud je skutečný a viktoriánský dětský pokoj měl vždy náležitou požární ochranu.
Když byl dnes romantismus tak zcela nahrazen realismem, spočívá jeho intelektuální zajímavost v tom, že všichni naprosto zapomněli, že jedno i druhé vyvolala docela nedávná vzpoura mládeže. Je zábavné sledovat, jak se dnešní mladí autoři opovržlivě ohlíží zpět na to, co považují za staromódní „semtiment“ nebo „sentimentalitu“ nebo „citlivost“ nebo „stavění ženy na podstavec“ nebo „romantické iluse o lásce“–to vše zřejmě pod dojmem, že to jsou ctihodné a vážené morální tradice lidstva, jež se až doposud nikdo nepokusil rozrušit. Pravda je taková, že celý tento pocit je pořád ještě novota a teprve včera to byla Novota s velkým N. Romance povislých kadeří či splývavých kučer, omdlévání, ženská sensibilita, lisované květy a růžová alba, Knihy krásy a Drahokamy samoty—ještě včera bylo tohle všechno nejen synonymem mládí, ale přímo vzpourou mládí. Ještě včera byly všechny tyhle věci nejen v módě, ale byly přímo vzpourou proti ní, ve smyslu vzpoury proti konvencím. Ještě včera byly tohle přízraky svobody jimiž nastupují generace ty starší děsila. Ještě včera všechny tyhle věci představovaly zítřek.
Každý, kdo bude posuzovat fakta uvidí, že nijak nepřeháním. Alba a upomínky byly popsané nekonečnými citáty z Byrona, protože Byron byl revolucionář. Nedokážeme si dnes představit, co to bylo za nespoutanou novotu, ba hrubost, když mladá dáma trvala na tom, že namísto Cowpera bude opisovat Byrona. Nedokážeme prožít ten pocit, že vstupovala bez pozvání, že si šla po svém, a pěkně ostře, že se držela s hodně ostrou partou, ale bylo to tak. A plyne z toho poučení, že nic nezastarává tak rychle jako novota. Skutečným komentářem o culící s dámě s lokýnkami, zobrazené v Knize krásy jak odpočívá s mandolínou a slavíkem je poslat její portrét nejmodernějšímu ze všech moderních děvčat, která se právě pomocí nejnovější optické iluse poskytnuté rtěnkou pokouší své svá ústa oddělit od obličeje, se starým nápisem: „Vejdi do pokoje mé paní a vzkaž jí, že pro tuto laskavost musí přijít a nech ji ať udělá malbu palec tlustou.“
Ironičtější než šklebící se lebka, víc rozpouštějící než prach a pole, pomalejší a jistější ve své pomstě než pouhá smrt, nařídil tento osud, že mládí každé generace nezemře, ale bude žít jako vzorek a příklad stáří a to zejména v typech staromódních. Na každou generaci rebelů ta další vzpomíná ne jako na průkopníky, kteří vyrazili jako první na pochod, nebo začali rozchod se starými konvencemi, ale jako na staré konvence s nimiž se teprve tihle nejnovější rebelové našli odvahu se rozejít. Zdá se, že z toho plyne poučení, že rebelové možná mají odměnu v nebi, pokud báječná bystrá mládež tímhle směrem pohlíží, ale na zemi je pro ně odměny pramálo.

Esej XXXI.: O vzdělávání

Všichni vím, že pan Smiles zasvětil moderní svět svépomoci. Ten se od té doby poddal sebeomezení toho nejpodivnějšího druhu, který často znamená seberdoušení či sebeoběšení, když mu moderní individualistická theorie svobody vpravdě povolila lano natolik, že mu zbylo dost naa to, aby se mohl oběsit. Je úžasné všímat si, v kolika konkrétních věcech moderní svět začal něco dělat a skončil tím, že udělal něco naprosto opačného. Ekonomova ethika počátkem devatenáctého století nesmírně přeháněla posvátnost a hrdost soukromého vlastnictví. To vedlo k honu za bohatstvím a dostihům, které v poslední době vedly nejen k novému pádu do chudoby, ale také ke změně, kvůli níž se majetek, i pro tu hrstku, která ho vlastnila, stal mnohem méně soukromým. V devatenáctém století se o farmáři ze severu psalo, že uklidňující „majetek, majetek, majetek“ slyšel už v samotném klusu nohou svých koní. Dnes nejspíš cestuje autem a oře strojově. Zda divné zvuky linoucí z nitra stroje připomínají spíš slovo „hypotéka“nebo „bankrot“ nevím jistě, zato jsem si docela jist, že už ho nyní neuklidňují sladkými daktyly klusajících kopyt. Je prostou skutečností, že sedlák ze severu má nyní majetku mnohem méně, než když se po něm za přítomnosti pana Alfreda Tennysona začal porozhlížet. A i ten majetek, který mu zbyl je mnohem méně soukromý, protože tone mezi poloveřejnými podniky či mezinárodními koncerny, které zcela jistě nemůže ovládat tak tak, jako ovládal své koně. Právě ten průmyslový individualismus, který začal s jedinou myšlenou a to myšlenkou na soukromé vlastnictví, vytvořil nakonec nový svět v němž se o soukromém vlastnictví sotva přemýšlí, nebo se o něm přinejmenším v první řadě nepřemýšlí jako o vlastnictví soukromém.
Prohlížel jsem si nedávno vydanou sbírku názorů mnoha slavných volnomyšlenkářů o Ježíši Kristu. Je zábavné sledovat, jak se všichni navzájem liší, jak často jeden druhého popírá a ten poslední je vždy zavržen tím následujícím. A obzvlášť mě bavilo to, že dřívější skeptici, jako byl třeba Strauss, Ježíši z Nazaretu vyčítali pohrdání obchodem a kapitálem (to byli bohové oné hodiny), kdežzo pozdější skeptici, třeba Shaw a Wells téhož Ježíše z Nazaretu za totéž pohrdání obchodem a podnikáním, protože v mezičase se se skeptik stal z horlivého individulisty zapáleným socialistou. V každém případě se nezměnil Kristus ani křesťanská idea, změnila se jen veškerá kritika všech jeho kritiků. A pozdější skeptik se ve skutečnosti stal pravověrnějším než ranější skeptik a to prostě tak, že se stal bolševikem. Pro tuto chvíli je to jen příklad, jak se změnil celý tón světa ohledně majetku ve vztahu k soukromí. Moderní kapitalista je více komunistou, než byl starý revolucionář. Skuteční radikálové měli hrůzu z centralizace a jeden z nepopulárnějších a nejvýznačnějších demagogů popsal komunistu jako člověka, který „ byl vždy ochotný vám dát svou penny a z kapsy vám sebrat váš šilink“. Ponaučení z tohoto ohromného převratu a zklamání je dostatečně zjevné. Pokud totiž soukromé vlastnictví znamená jen soukromé podnikání a soukromé podnikání jen šmelinu, pak brzy přestane i jen nést zisk a stane se v každém smyslu slova nerentabilním.
Způsob jímž se svět změnil pokud jde o soukromé vlastnictví dokazuje fakt, který je považovaný za soukromou libůstku. Když jsme pan Belloc a já poprvé řekli, že věříme, že soukromé vlastnictví by mělo být soukromé zlehka si nás dobírali, jako bychom hledali pokoj v ústraní jako poustevníci nebo hamižně hromadili půlpence jako lakomci. Mně tu ale nejde o naši konkrétní thesi nebo nějakou takovou osobní záležitost, jen to zde zmiňuji jako nejočividnější příklad toho, jak moderní svět odspěchá zprudka jedním směrem, aby přiskákal zpět z opačné strany. Dalším příkladem je spleť vzdělávání. V jednom smyslu je naše doba samé vzdělávání. V jiném smyslu je je naprosto a speciálně obrácená proti vzdělávání. Je to doba, kdy bylo poprvé ustaveno a prosazeno právo vlády vzdělávat děti všech a každého. Je to také doba, kdy bylo otci poprvé upřeno právo učit svoje vlastní děti. Je to doba v níž se experimentátoři snaží rozverné dítko ulice naučit všemu, dokonce i kriminologii a kosmické rovnováze a mayskému systému dekorativního rytmu. Je to však také doba, v níž horliví filosofové doopravdy pochybují i o tom, zda je správné učit kohokoliv cokoliv, dokonce i to jak předejít požití jedu či pádu z útesu.
Jenže praktický problém s naším současným vzděláváním je ještě horší. Pokouší se totiž řídit proces a přitom vytvořilo svět, který onen proces neustále přerušuje a převrací. Vzdělávání je zasvěcování, uvádění, iniciace a už ze své povahy je postupem od jedné věci k druhé, uspořádáním idejí do jistého řádu. Dítě se nejprve učí chodit a potom skákat, nejprve se učí svou abecedu a až potom řeckou. Nebo pokud bude dnes nějaký vzdělavatel systém převrátí, pak k tomu musí mít alespoň nějaký důvod a musí proto odmítnout převrácení obrátit. Skutečný život naší doby ovšem převrací vše a důvod k tomu nemá žádný. Skutečný svět burácející chudáka malého kluka ulice jdoucího do školy, je světem stojící zcela a naprosto vůči jakémukoliv vzdělání. Jestliže škola jakési vzdělání poskytuje, svět dnem i nocí usiluje, aby je zničil. Svět se totiž onomu klukovi snaží věci dávat jakkoliv, v jakémkoliv pořádku, s jakýmkoliv výsledkem, svět mu věci dává, aniž by věděl, že je dostává, dává mu věci, které má dostat někdo jiný, svět po něm něco háže od rána do večera, docela slepě, šíleně, aniž by to mělo nějaký smysl a cíl. Tento proces, ať už je to nakonec cokoliv, je pravm opakem procesu vzdělávání. Kluk z ulice tři čtvrtiny času tráví tím, že je odnaučován. Vzdělává ho moderní státní škola. Vzdělání mu bere moderní stát.
Jak jsem se totiž odvážil už jemně naznačit, moderní stát je po čertech nějaký stát. Sám o sobě je chaosem a rozporem vyvolaným právě onou velice nevyváženou soutěží o soukromý zisk, která vyvolala svůj vlastní protějšek v jakémsi obecném a společenském zmatku. Pedagogové mají za úkol dát školy do pořádku před tím, než někdo dá do pořádku stát. Dalo by se tvrdit, že musíme dát do pořádku stát, než tu vůbec může být něco jako státní škola. Zde se ovšem nebudu zabývat svými vlastními návrhy nápravy, což by zahrnovalo neslušné narážky na třetí věc zvanou rodina, o níž se dnes ve slušné a vážené společnosti vůbec nemluví. Myslím si jen, že na sytému, který se takto sám škrtí a podřezává si vlastní krk je cosi špatně a totéž platí o světě, kde nemůžeme ani město natřít rudě, aniž bychom ho nevymalovali zeleně a ani nemůžeme Temži zapálit bez toho, aniž bychom ji zmrazili.

Esej XXX.: O stručnosti a bystrosti

Kdosi jednou řekl, že stručnost je duší důvtipu, když očividně chtěl říct, že důvtip je duší stručnosti. Je zřejmé, že stručnost je jen tělo a důvtip je duch. A pouhá stručnost, například v konstatování „Kočky žerou krysy“, je-li ponechána sama sobě vypadá, jako by pořád ještě čekala na nějakou probouzející návštěvu božského ohně. Ovšem přísloví, podobně jako mnoho jiných široce citovaných maxim je skutečně tak pravdivé, jak je v souladu s téměř pravým opakem toho, co říká. S jakýmkoliv účinkem má hodně co do činění ekonomie všeho druhu. Člověku častokrát více prospělo, když řekl jednu jednou věc v jedné větě, než když by řekl dvacet dobrých věcí v dvou tisících větách. Pokud jde o to ostatní, obecné vyjádření principů stručnosti bude samo sobě krátké. Jistě nebude zapotřebí obsáhle probírat dosti zjevné nevýhody rozvláčnosti. Většina lidí se shodne, že dokonce i dobří spisovatelé toho mohou napsat příliš mnoho a že špatní spisovatelé nemohou být nikdy dost struční. Nicméně v naší epoše vyvstal konkrétní problém, který se liší od praktických komplikací, které se samozřejmě vyskytují v každé epoše. Ti kdo psaním vydělávají na živobytí, jako třeba já, vždy píší příliš mnoho, na druhé straně jsou i spisovatelé, kteří jsou současně více uvolnění a současně se více lopotí, kteří píší stokrát znovu stejnou báseň nebo dokonce přijdou s třemi či čtyřmi zcela odlišnými vydáními jedné a té samé knihy. Příkladem tohoto paradoxu byl pan George Moore a nebudeme takovým spisovatelům křivdit, když řekneme, že píší současně příliš málo i příliš mnoho. Praktický problém, který mám na mysli je ale novější, než realismus pana George Moore. Je to otázka, zda je horší, když množství literatury zbytečně zvětšujeme tím, že máme potíže skončit, nebo tím, že snadno končíme – a znovu začínáme.
Už jen forma starší literatury člověka nutila vytrvat poměrně značnou dobu, jako člověka, který se nechá odvést na dobu trvání války. Skromný mladý člověk, který se chystá napsat epické dílo ve dvanácti svazcích se může sice cítit epicky, ale těžko epigramaticky. Prostý básník, který sepsal tragedii o pěti dějstvích ji na poslední chvíli nemůže proměnit v trojaktovou frašku. Ovšem nyní, když se poesie, a literatura vůbec, smí objevovat v libovolné formě může přirozeně být jakkoliv dlouhá nebo na libovolném místě skončit. To může vést k stručnosti v básni, ale ne nutně u básníka. Před řekněme dvěma sty lety by anglický básník zasedl s chvályhodným úmyslem sepsat dlouhou didaktickou báseň o správném pěstování česneku či nejvhodnější konstrukci prasečího chlívku celou v krásném rýmovaném desetislabičném metru, projasněnou zcela originálními výběry ze Zpěvů rolnických a zdobenou četnými krásnými výjevy z bájí a mýtů o Ceres rozprostírající svůj plášť nad prvním česnekem, nebo o Kirké stojící mezi prasečími chlívky ze slonovin a zlata. Všichni ví, že nejnovější poetický styl zašel do opačného extrému a je nejen stručný, ale úsečný. Česnek do salonu nebo prase do předpokoje občas uvádí bez všech ohledů a taktu. Moderní básník jde přímo k věci, krátkými a prostými verši, které zní:
The hair of a hundred women chokes me
With a gluttonous smell of garlic … (Vlasy sta žen mě dusí/nenasytným pachem česneku)
a tady to máte, prostou lidskou emoci popsanou na dvou spontánních řádcích. Nebo napíše o otázce prasete:
The world wobbles sickeningly,
Like the old grey sow in the greasy morning light. (Svět se ohavně potácí/jak stará šedá prasnice v tučném jitřním světle)
A pokud by opravdu byla stručnost duší důvtipu, muselo by tohle být mnohem důvtipnější než dlouhé básně osmnáctého století s jejich klasickými analogiemi. Když se na to ale podíváme prakticky, pak bych váhal nad tím, zda bude nová methoda opravdu stručnější než stará. Pokud předpokládáme, že naším prostým, mužným a veřejnému prospěchu oddaným záměrem je zabránit oběma básníkům produkovat tak ohromné množství poesie, pak se mi zdá, že nový básník nakonec dá světu víc knihoven plných poesie ke spálení, než se kdy povedlo básníkovi starému. Koneckonců, když básník osmnáctého století tvořil nekonečné Zpěvy rolnickéo prasatech nebo česnek tak ho to jednak zaměstnávalo a jednak ho to udržovalo v tichosti. Než ji vůbec dokončil, zabralo to docela dlouhý klidný čas, nemluvě o tisku, a to dalo jeho přátelům dost času na to, aby si odpočinuli, zotavili se a nabrali sil, aby si ji přečetli, nebo sebrali morální síly a předstírali, že ji četli. Nepobíhal pravidelně kolem a nemetal jednotlivé stroužky česneku do tváří neznámých a cizích jedinců. Nevodil s sebou velkou šedou prasnici jako svého domácího mazlíčka do společnosti, ani nevypouštěl stáda gadarenských prasat do ulic. Ovšem útoky moderního básníka na jeho neškodné a ničím nehrozící spolutvory mohou být četnější a trvalejší právě proto, že jsou krátké a přetržité. Jestliže ho takhle opojí česnek, může ho stejně přivádět k šílenství tuřín a jestliže prasatům kvůli němu tak snadno vyráží křídla a začínají létat, pak z oblohy již zaplňují mohou brzy pršet kočky a psi. Chci tím říct, tento moderní obyčej volby samotných obrazů, někdy s objasněním ideje, která jej v nich obsažená, někdy bez něj má překonat a nahradit staré odůvodněné uspořádání témat a myšlenek. Proti tomu se nedá říct nic, až na to, že to vypadá, jako by to nemělo konce. Epos o mythologickém původu česneku, když nic jiného, tak aspoň nějak a někde nakonec skončil.
Jistě, staré formální folianty eposů a tragedií byly formální až příliš, dnes to ovšem někdy vypadá, jako bychom neměli žádné jiné knížky než zápisníky a náčrtníky. Poznámky sice mohou být krásné, ale zápisníky docela dlouhé. Črty sice mohou být menší, ale náčrtníky větší. A především už sama drobnost črt zavádí standard, který je dělá ještě titěrnějšími a tedy častějšími. Prohlížel jsem si nedávno velkou antologii, či sbírku, nejmodernější a nejpokročilejší americké poesie. Většina básní pozůstávala z krátkých impresí, s jedním či dvěma libovolnými detaily v nepravidelném verši, a to bylo vše. Nemyslím, že by byly bezcenné, tisíc věcí takového druhu stojí za to vidět a může stát za to je říct. Hnědý čůrek vytékající z kanálu udělá na ulici louži v níž se zrcadlí půl okna a kousíček oblohy, černý chumel luceren a cylindrů odlehčuje pás studeného zeleného soumraku, světlo projíždějícího trambusu pokreslí jeden bok šedého koně pásem zlaté barvy, stříkanec zeleného slizu na zdi vypadá jako rozhozené prsty a tak dále. Nu, bez ohledu na to, zda to zní egoisticky nebo ne, zůstává faktem, že kdybych začal psát o takových věcech odstavečky volným veršem, nikdy bych s tím psaním nepřestal. Napsal bych jich tisíce a tisíce. Nepopírám pravdu takových pohledů, vidím je sám pořád. Nepopírám, že jsou působivé, sám jimi bývám často pohnut. Tvrdím jen, že pokud jejich pouhé zaznamenávání je už poesií, pak tu musí být mnohem, mnohem více poesie, a mnohem, mnohem více básníků. Jestli je to ovšem vyhlídka skvělá nebo děsivá si na základě svého osamělého příkladu netroufám rozhodnout.

Esej XXIX.: O moderním „pohanství“

Mezi moderní mládeží existuje skupina, možná malá skupina, která těm starším připadá jako tvrdá, skeptická a sobecká. A je zvykem o nich říkat, že to jsou pohani. Včera mi najednou blesklo hlavou (jako jedna z těch očividných pravd, které nám unikají, i když jsou očividné), že problém s nimi je samozřejmě v tom, že o své pohanství přišli.
Na rozdíl od velmi mnoha žurnalistů netvrdím, že přišli o své křesťanství. Velmi prostá a střídmá pravda je totiž taková, že naprostá většina z nich nikdy žádné neměla. Není to jejich chyba, i když mě každý další den víc utvrzuje v přesvědčení, že to je jejich smůla a neštěstí. Ovšem představa, tak běžná v románech a novinách, že se tato nová generace vzbouřila proti staromódnímu pravověří je čirá a hotová historická nevědomost. Je to historická nevědomost toho nejhoršího druhu, nevědomost o těch historických událostech, jež jsme viděli na vlastní oči. Je absurdní tvrdit, že devatenáctiletý mladík, který někde v Chelsea míchá koktejly s komunismem se bouří proti viktoriánské ctnosti nebo rodinné bibli. To už byste mohli říkat, že mladý hejsek z časů regentství v devatenáctém století trhal dveřní klepadla a pral se se strážníky se bouřil proti puritánům z roku 1649 nebo tyranii Olivera Cromwella. Stejně tak byste mohli tvrdit, že kavalíři, kteří se za vlády Karla II. veselili v hospodě The Cock se spravedlivě bouřili proti uchvácení trůnu Richardem III. K tomu, aby člověk postřehl, že v takových kalkulacích je někde něco špatně, i kdyby to mělo být jen přeskočení čtyř nebo pěti generací, není zapotřebí žádného namáhavého historického vzdělání. Kluci a holky, kteří dnes táhnou rozverně po hospodách nejsou děti starých puritánských bankéřů s jejich rodinnými modlitbami nebo starých protestantských pastorů s jejich rodinnými biblemi. Jsou to děti rodičů, kteří sami vyrostli na Bernardu Shawovi a v přítomnosti Thomase Hardyho se cítili jako nemluvňata. Dnešní mladí jsou sami dětmi celé generace skeptiků a agnostiků, otců a matek, kteří jsou sami ještě relativně mladí a sami vyrostli na všech takových řečech. Všech těch řečech o volné myšlence a volné lásce, o Tess a Truth, o Candidě a Candour. Dokonce i dědové a babičky dětí, které ze sebe teprve začínají dělat blázny pocházejí ponejvíce z generace, která se sama považovala za liberální a pokrokovou, jako ten starý radikál, který se pře s Tannerem v Mand and Superman. Už jeho generace se považovala za pokrokovou, Tanner a jeho generace se považovali za pokročilejší. A my tu dnes máme Tannerovy děti, možná jeho vnoučata.
Tito mladí lidé samozřejmě neví nic o historickém křesťanství, jsou to ve velkém množství ohledů docela omezení lidé. Slyšeli jen žargon své vlastní generace, poslední herese, která se vzbouřila proti heresi, jež ji bezprostředně předcházela. Jsou natolik nevinní, že někteří z nich, zejména ti inteligentnější, se již dokonce začínají dotýkat pravověří, aniž by tušili, že se o pravověří jedná. Lze to postřehnout v mnoha běžných novinářských zmínkách o studiu thomismu v Oxfordu či Paříži. Stále však platí, že je tu ta druhá skupina, zdaleka ne ta nejinteligentnější, jistě však ta nejnestoudnější. A o těch lze po právu říci, jak jsem už ostatně řekl, že s nimi se celý příběh hnul o krok vpřed nebo možná o krok zpět. O tom, že ztratili křesťanství není sporu. Není sporu ani o tom, že by nyní křesťanství našli. Ovšem důvod, proč všichni vypadají tak zoufale jak opice (a oni vypadají) je v této tragické a politováníhodné pohromě, že totiž všichni ztratili své pohanství.
Pohanství lze přirovnat k onomu rozptýlenému světlu, které září v krajině, když je slunce za mrakem. Když tedy pravý střed uctívání zůstává z nějakého důvodu neviditelný či neurčitý u zdravého lidstva vždy zůstává jakási záře vděčnosti či údivu, či mystického strachu, i kdyby se odrážela jen od běžných předmětů či přirozených sil či fundamentálních lidských tradic. Slávou velkých pohanů, za velkých dnů pohanství, že přirozené věci měli jakousi promítnutou aureolu nadpřirozena. A ten kdo vyléval víno na oltář či sypal prach na hrob nikdy nepochyboval, že jakými způsobem zachází s čímsi posvátným, bez ohledu na to jak neurčitý, bájivý nebo třeba i skeptický mohl být jmen a povah oněch božstev. Víno bylo čímsi víc než vínem, bylo bohem. Obilí bylo čímsi víc než obilím, bylo bohyní. O tom jak přesně a doslova těmto tvrzením rozuměli je mnoho pochyb a sporů, jisté však je, že první polovině věty rozuměli přesně tak, jak ji říkali. Nevystačili si s realismem, protože nikdy tak docela nepozbyli smyslu pro cosi reálnějšího než realismus. Nestačilo jim jen říkat o rýči, že je to rýč, protože to skoro vždy byl posvátný rýč, nejen tehdy, když kopal rýč pro mrtvé, ale i tehdy, když ryl zahradu, aby nesla plody živým. Nevystačili si s mrtvou určitostí, že vejce je vejce, protože byli plní božské nejistoty o ptácích, kteří byli jejich znameními a věštbami. A tato přirozená magie obsažená ve věcech a smísená a měněná věcmi vyššími i nižšími sestoupila během civilsovaných staletí k lidem všemožných druhů, nejen k masám lidí, kteří jsou tradicionalisty, ale obyčejně i k té hrstce, kterou tvoří revolucionáři. Lidé jako Shelley nebo Heine se mohli zbavit náboženství, ale ne této velké záře přirozených věcí, které jim dodávala zdání nadpřirozena. Ona legenda stále přetrvávala od Shelleye ke Swinburnovi, od Henieho v Wildeovi, a potom se s ní cosi pokazilo. A s ní se pokazila celá jedna část nastupující generace.
Nejsou první generací vzbouřenců, kteří jsou pohany. Jsou první generací vzbouřenců, která není pohanská. Mladý hlupec, květ naší kulturní evoluce, dědic všech věků a vzácnost svěřená k předání potomstvu—mladý hlupec, na kterého už není spoleh, že by byl pantheistou, natož pak dobrým, srdečným a upřímným pohanem. Vůbec mu nedochází, že mu koktejl míchá Bacchus a Pomona mu do něj upustila třešni. Žije v prazvláštním bludu, že vejce jsou vejce a rýč lze pravým jménem nazvat jen rýčem. Chová naprosto zvláštní přesvědčení, že víno je toliko víno, a ženy jsou jen ženy. Je naprosto odříznut od všech tajných druhotných smyslů a poselství věcí, pravd, jenž k vnímavých přichází v tichu, atmosféry kolem každého objektu, jež je viditelná takřka jakou aureola či svatozář. Pozbyl tradice lidstva a jaksi zvlášť tradice pohanstva. Mám dojem, že to nevyšle misionáře, aby ho obrátilo k pohanství. Ale od té doby, co přestal být pohanem je mhoem pitomějši, zakrslejší a omezenější osobou.

Esej XXVIII.: O sebevraždě: Sever a Jih

V nedávné diskusi o sebevraždě se objevilo zajímavé srovnání mezi tím, čemu se volně říká latinská kultura a tím, co se ještě volněji a ještě nekonsistentněji označuje za nordickou, teutonskou, nebo germánskou, to podle momentální linie zahraniční politiky. Jeden učený autor poukázal, velmi správně, že z toho či onoho důvodu mají nordičtí lidé větší sklony zabíjet sami sebe než lidé ze Středomoří. U nich je pravděpodobnější, že dají svým citům průchod tím, že zabijí někoho jiného. S politováním musím říct, že v tom mají jakousi zpola vynucenou či neochotnou podporu mých sympathií. Přiznávám, že vraždu je třeba počítat mezi činy výrazně nepatřičné a vskutku morálně špatné. Jenže sebevražda mi připadá jako nejvyšší a svrchované rouhačství proti Bohu, proti člověku, proti zvířeti, proti rostlině. Je to útok nejen na jeden život, ale na život sám, je to vražda spáchaná na vesmíru. To je ale jiná otázka, jíž se tu nebudu zabývat. Na kritice oněch dvou kultur mě zajímá tohle. Kritik, který byl dostatečně pronikavý, aby si všiml, že Latinové mají menší sklony než Teutoni k tomuto konkrétnímu druhu deprese a zoufalství se přirozeně rozhlíží po nějaké příčině či vysvětlení. A protože to byl kritik moderní okamžitě byl v pokušení stát se materialistou. V moderní mysli je cosi podivného, co působí, že materiální příčinu považuje vždy za pravděpodobněji reálnou příčinu. Ve vědě devatenáctého století se zpravidla materiální příčina nacházela ve fysické dědičnosti, čímž se mínila rasa. Ovšem rada byla v poslední době poněkud bita, ostatně jako mnoho z vědy devatenáctého století. Kritik, kterého tu kritisuji vzal jinou alternativní materialistickou příčinu a to tu, jíž obyčejně dává přednost pan Bernard Shaw. Řekl, že onen rozdíl působí ponejvíce nebo do značné míry klima.
Nu, já mám za to, že materiální příčiny váží v dějinách mnohem méně, než se nyní předpokládá. Mám za to, že nejvyšším faktorem ani není tělesná konstituce, ani ustrojení prostředí, ale uspořádání mysli. A nemohl bych si pro svůj argument ani přát lepšího příkladu než sebevraždy ve všech národech. Takhle záležitost se tentokrát objevila ve spojitosti s smutným koncem dvou slavných finančníků či kapitalistů, ale to je okolnost, která nás nyní nemusí zajímat, leda snad až na jednu konkrétní věc. Myslel bych si, že pokud se argument o klimatu na někoho nevztahuje, pak to bude moderní milionář. Většina nordických milionářů nic nenutí žít na severu. Americký plutokrat může žít stejně tak dobře na Floridě jako v Maine nebo poctít stálou návštěvou místo Niagary Neapol. Už sám fakt, že ani přehršel slunečního svitu ho nenaučí usmívat se aspoň trochu jako sluníčko svědčí o temném mraku, který nosí v sobě. To je ovšem osobní a ještě k tomu i bolestivá věc, která k mému argumentu nepatří a jíž se ani nehodlám zabývat. Jde tu o to, že kritik spojuje statistiky sebevražd s růzností klimatu, já je spojuji s odlišnostmi kultury.
A zdá se mi, že je tu velmi prostý test. Porovnejte počet sebevražd z doby, kdy byl latinský svět pohanský s počty sebevražd poté, co se stal křesťanským. Na Bruta naléhajícího na svůj meč svítilo totéž slunce, stejné modré moře se smálo, když se Cato probodl, aby se vyhnul zajetí, tentýž třpytný kraj oliv a vinic byl pozadím pro deset tisíc tragedií smrti způsobené vlastníma rukama, jíž končí příběhy hrdinů pohanského starověku. Není pochyb o tom, že život oněch kvetoucích zemí vždy vedl ke květnatějšímu vnějšímu veselí a graciéznosti. Kleopatra zářila květy a drahokamy, též úsměvy, ale to jí nezabránilo, aby mezi květinami nenašla zmiji. Totéž je ale zjevné i mezi lidmi, kteří se těšili podstatně větší úctě než Kleopatra. Každý kdo viděl jakoukoliv adekvátní inscenaci Julia Caesara si všiml oné jemné i když veskrze cízí republikánské a stoické atmosféry, již se Shasperově imaginaci podařilo zrekonstruovat z Plútarchových ruin, třebaže byl držen v zajetí dvorského prostředí tudorovského světa. Tito pohané starého latinského světa páchali sebevraždu ne proto, že by k ní měli sklon, ale proto, že ani byli pyšní jako na ctnost. K vysvětlení jejich názoru by bylo zapotřebí celé zaměření jejich pohanské mythologie a filosofie. Zčásti se zabíjeli proto, že měli právě tak přehnaně vysoké pojetí osobní důstojnosti, jako je má moderní svět příliš nízké. Zčásti se zabíjeli proto, že měli neurčitější a negativnější představu o onom světě a budoucím životě. Zabíjeli se kvůli jistému tvrdému zoufalství, jež spočívá v nitru dokonce i stoického hrdinství. V každém případě je ale jisté, že se nezabíjeli kvůli tomu, že slunko svítilo, nebo na keřích révy v trsech zrály hrozny. Ať už je příčina v čemkoliv, není v klimatu, které se nezměnilo.
Ne, zkouška kontrastu mezi moderními Latiny a moderními Teutony je přesně stejná jako zkouška kontrastu mezi moderními antickými Latiny . Lze ji nalézt v uspořádání mysli. Od nástupu křesťanství měli Latinové mysl ustrojenou bojovně. Koneckonců byli, a dosud jsou, zapojení v bitce o to, jestli má křesťanství pokračovat nebo ne. Ta bitka měla své vrcholné chvíle i své propady, jako třeba případy vatikánského státu a sekularisace Ovšem v samotné atmosféře potvrzení či souhlasu je cosi, co dokonce i ty kdo dávají přednost popření, činí velmi ochotné k pobíjení nepřátel, než aby se uchýlili do svých stanů a zabili se sami. Celá středomořská civilisace má positivního ducha. Lidé si buď jsou jisti, že mohou být spokojeni s tím to světem, nebo spokojeni s tím, že mohou být přesvědčeni o tom světě, který přijde. Výsledkem obou jistot je relativní veselí a rozhodnutí zůstat s sebou po dobu trvání války. Nu v německých zemích a obecně na severu kontinentu je celá mentální atmosféra jiná. Je to atmosféra sebezpytné melancholie a jakéhosi duchovního trucování a mrzoutsví. Přesně ji popisuje věta použitá panem Augustinem Birrellem o Hazlittovi: vprostřed mysli temná tůně metafysiky. Je to svět, kde se lidé ani tak neperou s náboženstvím, jako se spíš vydávají daleko od něj na toulky do pustiny subjektivních spekulací. Je plný skepse, ale nechybí mu sentimentalita a výsledkem této kombinace je pesimismus. To, že výsledkem pesimismu bývá někdy sebevražda, není žádné překvapení. Je to svět osamělých mudrců, ne proklerikálních davů a zbožných shromáždění. Ze severu pochází Nietzscheové a Schopenhauerové a všichni, kdo navzdory starému jménu přirozené filosofie trvali na tom, že si vymyslí filosofii nepřirozenou. Ona nepřirozená filosofie je třetí věc, docela odlišná do přirozeného pohanství či nadpřirozeného křesťanství. Je to nálada, nálada poněkud morbidní, je ovšem výsledkem jistých idejí v mysli a Eskymák se nestává sebevražedným šílencem proto, že žije na severu, ani se černoch nestává provensálským trubadúrem proto, že žije na slunci.

Esej XXVII.: O veselém vladaři

Pan Arthur Bryant nedávno u Longmanů vydal velmi zajímavou a uvážlivou studii o králi Karlu II. Byl to jistě velmi příznivý portrét, ale byl to portrét a nebyla to právě tak figurína, modla nebo na bílo natřená socha, jako to nebyla karikatura. O proporcích obrazu je možné mít různé názory, ale je to obraz skutečného objektu. Bylo prokletím našich dějin představených jako panorama voskových figur, že k jedné každé z nich bylo jako nálepka přilepeno jakési vice či méně legendární úsloví, které sice tu a tam mohlo být zčásti pravdivé, ale vždy v takové případě bylo projevem nepochopení pravdy. Konkrétní pravda o Karlu II, pointa jeho příběhu, by mi vždy připadá v tom, že by úžasnou náhodou, pozoruhodnou shodou okolností. Byl princem, který se narodil, aby zdědil korunu, byl to velmi schopná člověk a na nižší úrovni jakási génius svého druhu. Nálepkou či literární aluzí s Karlem II. vždy oficiálně spojovaným je jistý epigram jednoho z jeho důvěrníků ve smyslu, „že nikdy neřekl nic hloupého a neudělal nic moudrého.“ Jenže byl to právě ten epigramatik, kdo povídal hlouposti. Ve skutečnosti to bylo skoro naopak. Jakožto člověk, který vedl elegantní lehkou konversaci ještě i na své smrtelné posteli a nadto jakožto muž, který se miloval s nějakými čtyřiceti ženami, musel Karel II. odejít do hrobu jako člověk, který napovídal velmi mnoho hloupých věcí. Udělal ovšem také velké množství moudrých věcí a některé z nich mohou kritici kritizovat jako příliš moudré, protože mu byla vlastní spíš chytrost hada, než bezelstnost holubice. Vlastně mě vůbec nenapadá, co by udělal nemoudrého, až na to, že při různých příležitostech možná udělal něco nedůstojného. Pan Belloc tenhle aspekt svým způsobem zvýrazňuje ve své knize o Jakubovi II. V jistém ohledu postavil Jakuba II. proti Karlu II. Prvního ukazuje jako veskrze upřímného muže, který vždy vypadal jako hloupě a umanutě, zatímco druhý jako složitý, méně hrdinský muž, který dělal kompromisy a vždy vypadal taktně a ohleduplně. Podání pana Arthura Bryanta lze téměř označit za obranu Karla II. proti tomuto naznačovanému srovnání. Snadno ukazuje, že Karel byl v zoufale složité situaci, že hlavní chyba a problém spočívaly v hlupácích, podvodnících a fanaticích, kteří na něj tlačili, nejsem si ale jist, zda se zcela vyvrátil apel na hrdinství, když napsal: „Kdyby se postavil na odpor, stálo by ho to korunu? Měl se postavit na odpor a přijít o ni. Jsou totiž i jiné věci, které může člověk ztratit.“
Ať už si ale o jeho morálních kvalitách myslíme cokoliv, přece jen mě pořád ještě překvapuje, že si nikdo ani zdaleka dostatečně nevšiml jeho mentální kvality. Nikdo ze Stuartovců nebyl hlupák v tom smyslu, který by se dal použít na první německé krále Jiří. Marie Stuartovna, královna Skotů, byla brilantní a schopná, Jakub I. byl vzdělaný muž, Karel I. byl kultivovaný, Jakub II. byl zdatný, zejména jak administrátor námořnictva, ať už je pravda o poněkud mdlé a politováníhodné postavě prvního stuartovského následníka jakákoliv, je zřejmé, že Charles Edward z pětačtyřicátého byl bojovník a ne blázen. Zdá se mi ale, že mezi Stuartovci vyniká tím, že měl hlavu toho druhu, který by ho mohl přivést do popředí i kdyby nebyl princem. Za mnohou mýlku může slepý a ohlupující trik spočívající v řečech, že takový muž je jen důvtipný a jeho důvtip jsou jen hloupé cetky a pozlátko, kterými se může pyšnit kdejaký hlupec. Ve skutečnosti je na starším smyslu slova, které si důvtip neplete s vtipem a na rozdíl od moderního užití je nezaměňuje, mnohem víc moudrosti, než v tom novém. Ve starých rčeních člověku, který zaměstnává svůj důvtip, nebo ho má dost, aby udělal to či ono, se tohle slovo vlastně užívá jako synonymum pro mysl či rozum. Tohle platí skoro vždycky, ale rozumí se pod tím zejména duchapřítomnost. Mnozí z těch, kdo citují dvořenínův pečlivě připravený veršík o králi, který nikdy nic hloupého neřekl a nic moudrého neudělal už nezmiňují Karlovu mnohem pronikavějších a docela bezprostřední odpověď, a to v pasáži, kde se o něm říká, že odvětil: „Jsem anglický král, mluvím sám za sebe, jednají za mně moji ministři.“ Člověk, který mluví takhle není jen důvtipný, alespoň v tom smyslu, jak o tom tihle lidé mluví, ale má mozek v hlavně, a myslí jím.
Nuže, když si v páně Bryantově knize přečteme podrobné, dramatické, napínavé a vzrušující pojednání o dlouhé partii politického pokeru mezi Karlem II. a oposičními politiky, skutečně brilantními muži jako byl Shaftesbury a Halifax, budeme sledovat čistou bitvu mozků a ten jeho byl jednoznačně nejlepší. Na začátku neměl vůbec žádné karty a vůbec v nejhorším čase bitvy neměl než nejhorší karty, všichni nejschopnější muži té doby hráli proti němu a měli nejlepší karty a on je všechny porazil. Přestál revoluci, která není stavěna na roveň anglické slavné revoluci či americké revoluci právě proto, že ji přestál. To se Jakubu II. a Jiřímu III. nepovedlo. A podařilo se mu dosáhnou obnovy a návratu a to ne jako mladému princi, který se vrátil díky náhodě narození či výběru parlamentem, ale čistému a nepolevujícímu intelektu. Obnova monarchie totiž nenastala na počátku Karlovy vlády, ale na jejím konci.
Bylo by těžké zde posoudit a rozhodnout jak správná jeho věc byla, protože lidé se na tom v názorech liší podle svých náboženských a politických zaměření. Stojí ale za zmínku, že i tady většině lidí, kteří diskutují o politice uniká, oč vlastně jde. Proto často včítají do dobových frakcí a fanatismu moderní demokratický ideál, který v té době neexistoval ani u whigů, ani u krále, ale pokud bychom ho chtěli chtěli hledat měli bychom z krále větší šanci, než u whigů. Když kupříkladu král řekl, že si myslí, že by lidé měli raději jednoho krále, než pět set králů bylo to zpravidla vykládáno jako typický toryovský posměšek na beztvarou tyranii davu či lůzy. Od Karla, nebo kohokoliv z toryů té doby se dalo čekat, že velmi pravděpodobně s nějakým posměškem o tyranské vládě lůzy přijde. Ve skutečnosti ale měl mnohem více na mysli právě to co řekl, a to co řekl byla naprostá pravda. Parlament nebyl lid, dokonce ani v tom poněkud neohrabaném a mechanickém smyslu, v němž má lidem být nyní. Byl založený na velmi omezeném volebním právu, protkaný nepotismem a převážně nominovaný šlechtici a venkovskými statkáři. Byla tu ale ještě zásadnější věc. Celkem vzato to v postojích a jednání byla privilegovaná třída, cosi jako sněmovna vysokých šlechticů či princů. Byla to opravdu, jak Karel řekl, Sněmovna pěti set králů. Měl zvláštní parlamentní výsady, tak jako on měl svá královská práva a lze pravdivě říci, že král zápolil s králi. To vše velmi jasně vychází najevo v páně Bryantově vylíčení sporu ohledně papeženského spiknutí. Nebudu se tu zabývat jeho ostatními aspekty, natožpak těmi papeženeckými. Nezajímá mně teď dokonce ani morální stránka věci, o náboženské ani nemluvě. Můj zájem je čistě intelektuální a týká se jen intelektuálního obdivu, v pravém smyslu užasnutí, nad melancholickým humoristou, který celý ten blázinec prožil a přežil a zůstal přinejmenším tím nejpříčetnějším mezi anglickými králi.